Zbraň v boji života, hlavně u ženy

Při listování časopisem Pestrý týden z 30. let 20. století jsem narazila na řadu článků o kosmetice a nemenší množství reklam na nejrůznější prostředky dekorativní i pečující kosmetiky. Podívejme se tedy, jaký arzenál se nabízel ženám v meziválečném období.

V jednom z čísel byl zveřejněn článek Kosmetika a hygiena nejsou přepychem, spíše nutností, podepsaný iniciálou H., pod níž se skrývala Božena Hackenschmiedová (1881-1982), redaktorka Pestrého týdne. Pestrý týden patřil spíše k intelektuálněji laděným společenským časopisům, v 30. letech ho řídil známý spisovatel a dandy Jaromír John (jehož spořádanější akademická dráha profesora estetiky se odehrávala pod občanským jménem Bohumil Markalous).

Hackenschmiedová v článku varuje před nebezpečím "kaloriové horečky", která v podobě touhy po extrémní štíhlosti přichází z Ameriky, a zároveň zdůrazňuje, že býti mladým, svěžím, pružným, odolným a zdravým není již dnes požadavkem osobní ješitnosti, nýbrž nezbytností pro úspěch v boji dnešního života.

V tomto každodenním boji ženy zaujaly po válce (která tehdy ještě nemusela pro rozlišení užívat označení "první světová") místa, původně vyhrazená pouze mužům. Otevřely se před nimi netušené kariérní možnosti, ovšem módní diktát se jen obměnil a z jeho jha se ženy nevymanily: V každém stavu, v každém povolání, v nichž se ženy postupem času uplatnily, mají příležitost poznat, že současně s rovnoprávností a novými povinnostmi, které s sebou existence přináší, nesmí zapomínati na právo na krásu. Dnešní žena chce dokázat svoji rovnoprávnost, chce dokázat, že něco umí; chce anebo má chtít současně být krásnou, svěží, mladou, příjemnou, jak je to jen možno. Staré malování a šminkování se změnilo v pěstění krásy a těla. Z pěstění krásy pak vzešla moderní, sociální kosmetika, která představuje nezbytně zbraň v boji života, hlavně u ženy.

Práce sice není ostudou, ale její viditelné stopy by žena měla rozhodně zahladit.

Sportovní aktivity moderní ženy žádají nejen odpovídající úbor, ale i kosmetiku.

Rozdíl mezi moderní ženou 30. let a ženou z přelomu století ukazuje fotomontáž, na níž je dokladem změn oblečení pro volnočasové aktivity.

Plavky (tehdy nazývané častěji "koupačky", neboť více než o skutečné plavání šlo o pobyt u vody spojený s hravým cachtáním či důstojnějším osvěžením se) odvážně odhalovaly ženské tělo, což vedlo k důrazu na opálený odstín pokožky.

K opalování sloužily přípravky, jejichž názvy zůstávají dodnes v povědomí.

Nivea sázela na všestrannost použití, takže své výrobky v reklamách zobrazovala ve všech ročních obdobích, aby ukázala jejich nepostradatelnost a univerzalitu.

Hlavním prostředkem na pomezí dekorativní a pečující kosmetiky byl pudr, nejčastěji rýžový. Lesknoucí se nos, čelo či brada patřily k nejhorším kosmetickým faux-pas, v článcích o líčení byly ženy často napomínány, aby nepodceňovaly několikeré přepudrování (raději v intimitě) za den.

Symbolem moderní ženy se stalo její spojení s motorismem. Móda doporučovaná ženám za volant by dnes představovala být "overdressed" pomalu i pro společenskou událost.

A pleť vystavovaná rozmarům počasí si žádala náležitou péči...

Ke kosmetickým guru meziválečného období patřila paní Lavecká, kterou by s troškou nadsázky bylo možné označit jako českou Elizabeth Arden.

V reklamních oznámeních a v článcích se o ní zásadně psalo jako o "pí. Lavecké". V dobových časopisech lze najít korespondenční kosmetickou poradnu i reklamní materiály podepsané H. Lavecká, ovšem podle Nového velkého ilustrovaného slovníku naučného z roku 1933 se tato první česká propagátorka kosmetické vědy jmenovala Jindřiška Lavecká a narodila se r. 1875 v Ledči nad Sázavou. Je tedy otázkou, zda iniciála H. neodkazovala k francouzské Henriettě, nebo zda se za ní neskrývala další rodová příslušnice a pokračovatelka firmy.

Paní Lavecká byla jednou z prvních profesionálních kosmetiček u nás. Absolvovala různá školení v Paříži a držela krok se světovým děním v oblasti kosmetiky. Roku 1937 například v časopise Eva inzerovala omlazení pleti novým kosmetickým zákrokem z Académie scientifique v Paříži, a to živými hormony Vivormones v ampulkách.

V roce 1924 navštívil Prahu Paul Poiret, král pařížských krejčí, jenž udává směr módě, ale založil i továrnu na parfumy, kde se vyrábí proslulý parfum "de Rosine". Generální zastoupení jeho značky převzala firma H. Lavecká a při této příležitosti vzniknul i půvabný snímek zachycující oba reprezentanty kosmetického impéria v akci patrně při nějaké zkrášlující proceduře.

Lavecká sama vyráběla krémy a šampóny, roku 1933 uvedla vlastní kosmetickou řadu Laveco.

Její salón s pobočkami sídlil na několika místech v Praze. Roku 1919 adaptovala prostor kavárny Boulevard v 1. patře domu na Václavském náměstí, r. 1933 měla centrálu v Paláci Lucerna, pobočku s parfémy na Žitné ulici, na nároží ulice 28. října a její produkty prodávaly parfumerie a drogerie v celé zemi (v Brně například v legendární, dnes již neexistující, parfumerii Convalaria a v Bratislavě se prodávaly u pí. Řehákové v parfumerii Orchidea na Štúrove ceste).

Lavecká měla věrné klientky zejména v řadách umělkyň - hereček divadelních i filmových, zpěvaček. Takto na ni vzpomínala Ljuba Hermanová v knize "...a co jsem ještě neřekla" (1993):

Chodívaly jsme tam všechny, všechny filové a divadelní "hvězdy a hvězdičky", téměř stejného mládí, všechny nás už tenkrát kosmetika a módní účesy zajímaly, začínaje Lídou Baarovou, Adinou Mandlovou, Hanou Vítovou, Natašou Gollovou a dalšími a dalšími, protože to byla tehdy móda a navzájem jsme si ověřovaly zkušenosti z toho a z toho krému nebo voňavky či "rouge" na rty.

Méně pozitivní zkušenost měla s návštěvou salónu pí. Lavecké slovutná Ema Destinová, tedy pokud lze věřit svědectví Evy Deylové, které zaznamenala v kapitole Smůla Emy Destinové z knihy Romeovy děti (1983):

V Praze na rohu Jungmannova náměstí a třídy 28. října býval vyhlášený kosmetický salón, první tohoto druhu, jeho majitelkou byla paní Lavecká. Byla to tenkrát velká událost, když se tento salón krásy otevřel. Zdaleka nesloužil je účelům kosmetickým, stal se dostaveníčkem pražských paniček, k jejichž dobrým mravům náležela i péče o pleť právě v tomto atraktivním módním závodě.

Deylová líčí, jak Ema Destinová navštívila tento salón a majitelka se úslužně věnovala slavné zákaznici, kterou chtěla získat jako reklamu pro svůj podnik. Doporučila ji horkou novinku - trvalou ondulaci, kterou prováděla elektrickými natáčkami. Destinová, nesvá v tomto prostředí, roztržitě souhlasila, leč novinka byla skutečně žhavá. Zatímco Destinová s hlavou pod natáčkami rozjímala, natáčky jí spálily její legendární krásné vlasy a musela pak vystupovat v turbanu. Podle Deylové skončila tato návštěva nakonec u soudu.

O popularitě Lavecké i jisté skepsi k jejímu všeumělství a všudypřítomné reklamě svědčí i fakt, že se stala předmětem různých karikatur a vtipkování. Když se na zadní stránce časopisu BAF (boxing, athletika, football: všesportovní revue) objevily reklamy na služby a produkty Lavecké, reagovala na to v jiném periodiku jízlivá poznámka Pí. Lavecká už také dělá do sportu?

Ještě za protektorátu sídlila firma Lavecký Co. Grande parfumerie ve Štěpánské ulici, pak se mi její stopa ztrácí.

Lavecká byla především zdatná obchodnice, ale nelze jí upřít, že zpopularizovala kosmetické služby i produkty a přispěla tak, jak uvádí v jednom z článků, k vyplnění touhy každé ženy:  býti krásnou a věčně mladou...