Pamela Dalton a věci, které nevoní

Avatar od alibi, 1. května 2021

Já vím, že je dnes první máj, lásky čas, a tak by se hodilo nějaké rozkvetlé téma. Avšak tento článek nebude příliš voňavý, ba právě naopak. Proto prosím útlocitné povahy, aby raději ve svém zájmu dále nečetly.

O existenci Pamely Dalton a americkém Institutu pro výzkum smyslů jsem se totiž poprvé dozvěděla ve čtyřdílném francouzsko-německém dokumentu Poklad, který nevoní (Požehnaný hnůj: Neobyčejný příběh hovínka). Zabýval se výkaly ze všech možných pohledů. Věděli jste třeba, že si můžete koupit šperk s kamenem vypáleným z odpadu z kanalizace? Nebo sochu uplácanou z mrvy, nebo z ní vyrobený řízek a vanilkové aroma? Nebo tabletky, po kterých nebudete na záchodě potřebovat osvěžovač, protože zlikviduje zápach v zárodku ve vašich útrobách? A za kolik se prodaly v aukci konzervy s "produkty" jistého umělce? Ne? Tak doporučuji shlédnout :-) Ale zpět k tématu.

Pamela Dalton, Ph.D., M.P.H., Monell Chemical Senses Center

Pamela Dalton, kognitivní psycholožka, tam hovořila o svém výzkumu, ve kterém se zabývá otázkou, zda je vnímání zápachu (v tomto případě zcela novému zápachu podobnému stolici) závislé na okolním prostředí: "Dáváme dobrovolníkům čichat stejnou směs, kterou ale spojujeme s různými vizuálními vjemy. To má za cíl asociovat zápach s jeho zdrojem. Ten může být příjemný, ale také velice nepříjemný. Chceme zjistit, jak vizuální vjem ovlivňuje hodnocení příjemnosti, nebo nepříjemnosti zápachu." Při pohledu na fotografie psích výkalů či znečištěných toaletních mís dochází u dobrovolníků automaticky ke změnám v rytmu dýchání, zadržování dechu a zvýšení tepové frekvence.

"Když totiž ucítíme nějaký pach, tak první signály putují do části mozku zvané čichová korová oblast. Pokud je ale velmi nepříjemný a vyvolá nějakou emoční odpověď (a zvláště nepříjemnou), dochází k aktivaci amygdaly, která je součástí limbického systému. Pronikavý zápach našich výkalů spouští činnost té části mozku, který ovládá primitivní emoce, jako jsou agrese, strach, nebo třeba příjemné pocity."

Ať jste kdekoli na světě, neexistuje jediná kultura, která by si pach stolice oblíbila. "Když ale spojíte pach lidské stolice, o kterém vám tisíce lidí řeknou, že je odporný, s obrázky zvířat, nebo nějaké farmy, nebude vám připadat ani zdaleka tak nepříjemný. Protože si ho nebudete spojovat s lidskými exkrementy." Pro účely dokumentu nechali 25 dobrovolníků čichat k umělému zápachu stolice. Muži, které oslovili na veřejných záchodcích, projevovali hned silnou averzi. Ale ženy oslovené na ulici v blízkosti zelených keřů a stromů hodnotily pach jako ne tak hrozný, nebo dokonce pouze umělý.

zdroj obrázku: první díl seriálu Poklad, který nevoní

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z vlastní zkušenosti vím, že mysl velmi ovlivní vnímání vůně. V parfému bez nápovědy poznám pouze několik složek, ale se složením v ruce jsem jich schopná detekovat mnohem více. Můj úsudek při rychlém zkoušení neznámé vůně v parfumerii už párkrát ovlivnil pohled na mně známý parfém a vytvořil mi čichovou fatu morgánu. Dobrovolnicím ze studie Pamely Dalton se nedivím, že zápach nepoznaly. Hranice mezi zápachem a vůní je totiž velmi tenká. Celý parfémový arabský svět je doslova závislý na vůni oudu, který může vonět dřevitě, nebo taky jako neuklizená koňská stáj. A v parfumérském řemesle se už od pradávna používá spoustu "nevoňavých" esencí. Animální tóny v parfémech zajišťovaly složky jako pižmo, cibet, bobrovina, ambra - zvířecí výměšky. Indoly (tóny rozkladu a výkalů) obsahují mnohé květiny, aby snáze nalákaly hmyz (např. jasmín, tuberóza, pomerančový květ). Všechny tyto esence ve velké koncentraci páchnou. Ale v malém množství dodávají vůním živost, hloubku a životnost.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Výzkumná činnost Pamely Dalton zaměřená na studium, jak emoce a myšlenkové vzorce ovlivňují způsob, jakým lidé vnímají vůni a smyslové vjemy ze svého okolí, se mi zdála zajímavá, ale nebylo mi jasné, k čemu by mohla mít praktické využití. A tak jsem se dopátrala, že například její studie, které zkoumají vztah mezi vůněmi a negativními vzpomínkami, jsou velmi důležité pro studium a léčbu posttraumatického stresového syndromu. A taky, že díky němu změnila armáda Spojených států způsob výcviku vojáků.

Foto: Ivor Prickett

Vojáci jsou vystaveni smrti v mnoha podobách, od explodujících vnitřností po dlouhotrvající pach pokročilého rozkladu. Zápachy a pachy spojené s traumatickou situací se zapíšou hluboko do podvědomí a po návratu do bezpečí mohou spustit posttraumatickou stresovou poruchu. Takovým spouštěčem potom může být i nevinný pach nafty. Když ale při výcviku v bezpečí laboratoře budou vojáci vybavení 3D brýlemi sledovat kruté válečné snímky a při tom vdechovat pach mrtvých těl, otevřené kanalizace, nebo taveného plastu, v ostré akci potom nedojde k asociování negativní vzpomínky s čichovým vjemem, nebo to alespoň sníží citlivost vojáků k těmto smyslovým podnětům.

V roce 1997 se Pamela Dalton na zadání americké armády snažila vyzkoumat, zda existuje univerzální zápach, který by způsobil, aby lidé jakékoli národnosti opustili zasaženou oblast. Něco jako páchnoucí bomba. Díky tomu zjistila, že každá kultura vnímá pachy trochu jinak a s různou citlivostí (např. Japonci jsou prý na zápachy nejcitlivější). Existují však pachy, které jsou nepříjemné všem lidem na planetě bez rozdílu - biologické pachy (zápach zvratků, výkalů, hnijícího masa). Ovšem pokud jsme nějakým pachům vystaveni dlouhou dobu, čichové receptory se zahltí, jakoby uzavřou, a člověk pachy přestane vnímat. A tak Pamela Dalton stvořila Stench Soup (Smrdutou polévku), nejsmradlavější substanci na světě: "Stench Soup funguje na principu, že něco opravdu odpudivého musí mít v sobě něco hezkého, aby čichová sliznice chtěla víc. Kombinace nepříjemných zápachů se díky květinové či ovocné vůni proměnila ve věc tak nechutnou, že ji nikdo z nás není schopný ustát." A tak třeba vypít sklenici mléka za přítomnosti zápachu Stench Soup je zhola nemožné.

"scratch-and-snif" karty

V jednom z posledních výzkumů se věnuje souvislosti ztráty čichu s nemocí COVID-19. Používá k tomu sadu NIH Toolbox Odor ID Test, škrábací karty "scratch-and-sniff", které byly dříve používány při výzkumu stárnutí mozku a progresi neurodegenerativních onemocnění. Odhalila, že přestože pouze 50 procent účastníků testu tvrdilo, že má čichový deficit, ve skutečnosti se ztráta čichu dotkla 70 procent z nich. Poslední studie ukazují, že procento lidí, kteří kvůli koronaviru trpí dočasnou, nebo na trvalejší anosmií nebo parosmií (porucha, která u dříve normálních pachů vyvolává novou, často nepříjemnou vůni) je dokonce 77%. Domnívá se, že je to proto, že nemoc narušuje nervové dráhy z nosu do mozku: "jako, když vás telefonní operátor z padesátých let propojí na nesprávnou linku."

Ztráta čichu je frustrující a velmi často je spojena s nechutenstvím. Jedna z možností nápravy je čichový trénink. Ten, jak vtipně říká Pamela Dalton, "nemá žádné riziko - kromě nudy". Doporučuje se totiž cvičení opakovat dvakrát denně po dobu tří měsíců nebo i déle podle potřeby a pokroky mohou být neznatelné. A jak to funguje? Vyberte si čtyři vůně, které znáte, a vyvolávají ve vás silné vzpomínky. Mohou být příjemné, ale i nepříjemné. "Cítit vůni něčeho, co souvisí s pamětí nebo emocemi, je ideální, protože mozek hraje velkou roli v tom, jak vnímáme vůni." Ke každé z nich čichejte přibližně po dobu 20 sekund krátkými nádechy. Pokud je to příkladně pomerančová esence, můžete se přitom dívat na skutečný pomeranč, a dobré je snažit se představit si jak vám dříve voněl a chutnal. Je to trochu paradox, trénovat něco, co zrovna nemáme. Jako bychom chtěli trénovat ochrnutou končetinu silou vůle. Ale je to přesně stejný postup, který používají lékaři, když se při zrcadlové terapii snaží pomocí odrazu zdravé levé nohy v zrcadle přesvědčit mozek pacienta, že se hýbe ochrnutá pravá, a tím ji zrehabilitovat.

zdroj obrázku Pixabay

Zdroje:

Poklad, který nevoní (In the name of roses: The Fabulous Story of Poop), režie: Quincy Russell, Thierry Berrod

Esence a alchymie, autor Mandy Aftel

https://blog.monell.org/07/30/the-future-of-smell-studies-a-qa-with-dr-pamela-dalton

https://www.nytimes.com/2021/03/26/well/live/covid-anosmia-smell-training.html 

https://harpers.org/archive/2013/08/a-brief-history-of-scent 

zdroj úvodního obrázku:

https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/13686/pojidaci-trusu-vrubouni-jsou-peclivi-rodice.html

Komentáře k článku (5)
alibi
alibi (02.5.2021 )

Díky
Hehe. myslím, že ne. Jen tam psala, že covid testy neprobíhají v laboratoři. ty karty posílají poštou a lidí vyplňují formulář na netu.

teena-s
teena-s (02.5.2021 )

Fakt supr článek,snad paní není odkázaná na houmofis :D

slniecko
slniecko (02.5.2021 )

Myslím, že tou stench soup sa mohla kľudne inšpirovať jediným nádychom v puberťáckej izbe, ale tak vedecký prístup je vedecký prístup. Super článok!!!

alibi
alibi (01.5.2021 )

:D Není :) děkuji

blackviolet
blackviolet (01.5.2021 )

Díky, to je moc zajímavé čtení, o Pamele Dalton slyším poprvé.
A doufám, že to není zase apríl ;-).