Olfaktorická pohlednice z Tel Avivu (s odskočením do Jeruzaléma)

Babička Šlomit čelí hrozbě Levanty, vyzývavé množstvím pestrobarevného koření, ovoce a vůní, striktním dodržováním přísných hygienických zásad, zahrnujících i otírání obličeje kapesníčkem namočeným do parfému. Ačkoliv se od té doby mnohé změnilo, i dnešní Izrael nabízí spoustu zážitků a vjemů nejen vizuálních a akustických, ale i olfaktorických.

Tržiště Karmel v Tel Avivu má sice svůj stánek lákající na parfémy světoznámých značek a ještě s množstevní slevou, ale skutečný gejzír nefalšovaných vůní nabízejí teprve pulty s kořením, ovocem a zeleninou. Trhovci neváhají ponořit do bedniček s kořením ruce až po lokty a nakypřit jejich obsah, takže se kolem nich neustále vznášejí prašné obláčky štiplavé vůně.

Čerstvé ovoce je navršené do pyramid, které se snižují s tím, jak v průběhu horkého dne přibývá zákazníků toužících po čerstvě vylisované šťávě. Svíravě trpká vůně granátových jablek se mísí s citrusovou svěžestí a nasládlou vůní jahod. Zelené kytice pronikavě vonícího čerstvého koriandru jsou výsměchem svazečkům miniaturních lístků, které se prodávají u nás.

Samostatnou vzrušující olfaktorickou kapitolou je místní jídlo. Falafel vonící koriandrem, rafinovaně kořeněné maso, chalva a medem provoněná baklava, káva s mletým kardamomem, to vše je koncentrovaným útokem na chuťové i čichové buňky.

A jak voní sama města? Jeruzalém je prosáklý kadidlem, jehož sladká kouřová stopa se intenzivně šíří zejména z pravoslavných chrámů a místy má medově gurmánský charakter. U Zdi nářků je cítit sůl a pot, není kam utéci před sluneční výhní a někteří lidé dlouho setrvávají v modlitbách u rozpálené zdi. Spletité uličky jeruzalémského Starého města pak spolu s chládkem dlažby, kamenných zdí a nezbytné klimatizace nabízejí i pach zatuchliny.

Bílý Tel Aviv s vysokou koncentrací budov ve stylu Bauhausu, které městu vynesly zápis na listinu UNESCO, by se snadno mohl proměnit v betonově prašnou džungli, ale naštěstí tomu zabránilo prozíravé architektonické plánování různých vodních prvků a parků, ale i sami obyvatelé, kteří své příbytky nechávají zarůstat bujnou vegetací. Při průchodu ulicemi tak nos registruje vůni vody, svěží zeleň, omamné bílé květiny…

V arabské části Jaffa voní grilované maso a citrusy, ostatně pomeranče z Jaffy jsou národní chloubou a dočkaly se dokonce vtipného pomníku v podobě pomerančovníku zasazeného do závěsného květináče z přírodního kamene.

I v módní hipsterské čtvrti Neve Tzedek se daří zeleni, ovšem neutuchající turistický ruch s sebou nese rovněž vjemy nepříliš vábné (jako například pach přepáleného oleje, moči) a související s tím, že hygienické standardy se přece jenom liší od nároků, které už kdysi prozíravě vznášela babička Šlomit.

Poté, co se nám za pravého poledne prošel přímo před nosem na tržišti dobře živený potkan, chápu, že kočky mají v Tel Avivu statut opečovávaného zvířete. Domácí i pouliční tulačky se vyskytují u každého domu, kde pro ně bývá nachystána miska s vodou, a nemá cenu si nalhávat, že jejich přítomnost se nepodepisuje taktéž na čichových zážitcích.

Pár desítek metrů od centra města se nacházejí několikakilometrové pláže spojující severní část nového Tel Avivu s původní arabskou Jaffou. Možnost přebrouzdat se z jednoho konce města na druhý po kotníky v mořské vodě, nebo si zalenošit na neuvěřitelně čistých veřejných plážích, zasportovat si (a to třeba až do noci) či vycházkovým krokem jen tak korzovat pobřežní promenádou podél moderních mrakodrapů jako v Miami, to vše láká na okraj města množství lidí. Voní to tu mořem, opalovacími krémy a jemnými parfémy nejčastěji hesperidického a fougèrového typu. Ačkoliv je tu na každém rohu slyšet ruština se stejnou frekvencí jako hebrejština či arabština, žádné opulentní a gurmánské vůně jsem nezaznamenala. Život je tu prostě tak krásný, že už není zapotřebí La Vie est Belle. Ani orientální vůně jsem příliš často nepotkávala, možná i kvůli svěžímu větru, který foukal od moře a vybízel spíše ke vzdušnějším a bezstarostnějším kompozicím.

Na ulicích se možnost pořídit parfém nabízela téměř na každém kroku: v lékárnách, v obyčejných drogeriích, kde vedle místní značky Ga-De měli i koutek „luxury“ s Diorem a Hugo Bossem, v obchodních domech. V parfumerii řetězce April jsem objevila spoustu niche vůní, ale navzdory lákavému naaranžování nebylo samo zkoušení žádnou radostí, neboť obsah mnohých flakónů byl k nepoznání zkažený a některé testery byly prázdné.

Nečekaným objevem byl obchod s niche vůněmi pár metrů od našeho ubytování, jemuž dominovaly vůně Xerjoff, Creed a kolekce Kemi od Al Kimiya.

Neopominutelnou složkou do mozaiky olfaktorických vjemů z tel avivských ulic byla pižmově teplá saponátová vůně z veřejných prádelen, jež mi připomínala tekutý prací prostředek Muschio Bianco od Chante Clair.

Telavivská pohlednice zachycená vlastním nosem je pochopitelně subjektivní a závislá na ročním období. Amos Oz píše, že existují slova, která kolem sebe potřebují úplné ticho, aby měla prostor, tak jako některé obrazy nesnesou sousedy, když je člověk věší na zeď. Úplně stejné je to i s vůněmi: Tel Aviv přesycený vůněmi všeho druhu už neposkytuje příliš místa umělým parfémům. Okouzleně jsem jím procházela, na sobě podle příležitosti pár střiků Eau de Madeleine, Terasse à St-Germain, 06 Incense Rosé a Mandragore, pár střídmých střiků, abych nerušila…