Léto s Anatolem

Momentálně je z mnoha důvodů podobná cesta pro mě reálná asi jako výlet na Měsíc, takže už jen dopít kávu, zkontrolovat maily a vzhůru do práce. V období výprodejů se mailová schránka nadouvá těmi nejbizarnějšími nabídkami, takže jsem tu od značky Anatole Lebreton málem poslala jedním švihnutím ukazováčku do spamového pohřebiště. Nákupy naslepo už dávno nepokouším, poličku systematicky redukuji, ale zvědavost nakonec zvítězila.  Začínám věřit v existenci nějakého parfémového božstva, které nám občas splní tajné parfémové přání. Anatole Lebreton nabízí možnost koupit si účast v projektu, jenž bude trvat dva měsíce. Zájemcům, kteří si předplatí flakón novinky dosud neuvedené na trh, bude během prázdnin postupně posílat dvoumililitrové vzorky použitých ingrediencí a společně o nich a jejich roli v nové vůni budou diskutovat. Ve finále pak předplatitel obdrží flakón s džentlmenským návrhem na výměnu za jiný z portfolia značky, pokud by mu vůně nevyhovovala. Ó, ta zrádná dostupnost nákupů přes internet… Že už dávno nekupuji nic bez důkladného prozkoušení? Že mám na poličce všechny typy vůní a už opravdu žádnou další nepotřebuji? Kde mám, ksakru, heslo k paypalu?! Klik, klik, klik… a teď už jen doufat, že se voňavé zásilky během cesty neztratí.

18. července 2019

V mailu objevuji zprávu od odesílatele Anatole Lebreton. Okamžitě se mi zvyšuje tepová frekvence na úroveň vystoupání do třetího patra s plnou nákupní taškou. Nedočkavě rozklikávám a dostaví se první zklamání: mail je obyčejná obchodní zásilka s mým vepsaným jménem v oslovení a nabízí se mi opětovně zakoupit účast v projektu, kterou jsem před týdnem zaplatila. Měla jsem si raději pořídit tu koženou kabelku, po níž pokukuji už od zimy a kterou konečně mají ve slevě.

15. srpna 2019

Po návratu domů narazím na pošťačku, která se pokouší nacpat do naší schránky bublinkovou obálku. Stihnu se obálky zmocnit dřív, než by ji nenávratně pošramotila v úzké škvíře vhozu, a chvíli se nechápavě dívám na zpáteční adresu, poněvadž jsem na milého Anatola ve víru pracovních i prázdninových strastí a radostí již zapomněla.  Pak beru schody po dvou a doma tu obálku rozsápu ještě na chodbě. Okamžitě se z ní na dlažbu vysype pár testovacích papírků, obě skleněné vialky stačím naštěstí zachytit. Jedna obsahuje bulharskou růži, druhá virginský cedr. No, nic co bychom tady neznali, že… Bulharská růže není žádným olfaktorickým objevem, voní jako ty růžové olejíčky, co se ve vypalovaných dřevěných flakónech vozily z Bulharska jako prázdninový suvenýr. Anatole Lebreton v diskusi uvádí, že jí dal přednost před marockou a tureckou růží kvůli její svěžesti a lehké ovocné notě, která může zaoblit celou kompozici. Jedna z diskutujících v ní dokonce cítí mátu.

Virginský cedr voní podstatně zajímavěji. Ačkoliv ho všichni diskutující okamžitě vyhodnocují jako vůni tužky a připisují mu uklidňující účinky, já cítím spíš kůži, z hlíny vytažený čerstvě přeseknutý kořen nějakého jehličnanu, kafrovou štiplavost.

Když ale oba testovací papírky přiložím k sobě a držím je v deseticentimetrové vzdálenosti od nosu, vzniká velmi příjemná vůně. Je to jako růže se zelenými lístky na zdřevnatělém stonku s trny. Začínám se těšit na svůj parfém naslepo.

4. září

Mousse de Saxe prozrazuje, že půjde o chyprovou vůni, ten starosvětský mechově mýdlový nádech se v ostatních ingrediencích jen tak nerozptýlí. A k tomu je přibalené pačuli, začínám se bát… Na začátku je totiž cítit jako éter (záclona v lékařské ordinaci, kde se právě větrá), potom jako hlína po dešti, jako mátový čaj servírovaný na ledové kře. Vůbec si to nedokážu představit s první představenou dvojicí ingrediencí, ačkoliv jistá Isa blaženě píše, že je to dohromady jako pošlapaná vadnoucí růže. Kacířsky bych dala přednost, kdyby mi Anatole poslal plný flakón jen té Mousse de Saxe.

22. září

Ve schránce číhá další nálož vzorků. Indický jasmín voní v té koncentraci jako žluťoučká sláma, která sloužila jako podestýlka nějakému zvířátku, ale věřím, že ve finále to nebude tak fatální (či spíše fekální). O Isoamyle Acetate se Anatole nadšeně rozepisuje a avizuje, jak se budeme šťastně usmívat, až přičichneme. Všechny francouzské účastnice se nostalgicky rozplývají nad chutí a vůní jakýchsi žlutých bonbónů z jejich dětství. No, voní to jako náplň z banánku v čokoládě, tohle mi měl poslat tak před 45 lety. Dnes mi z toho úplně zatrnulo v zubech, takže rychle otevírám poslední vialku obsahující Symroxane.  Zde nemám nejmenší tušení, co čekat, a asi je to dobře, jinak bych se do zkoušení moc nehrnula. Kořenová zelenina, spařené kopřivy, to celé míchané rezavou lžicí s dřevěnou rukojetí a na vylepšenou troška technického oleje. Utěšuji se tím, že výsledná formule parfému bude obsahovat alespoň padesát složek a že některá z nich přebije gumové banánky i s tím divným Symroxanem.

25. říjen

Dorazil balíček s vůní, která se příznačně jmenuje Perfumista. Je to výraz poděkování komunitě parfémových nadšenců, která Anatola Lebretona povzbuzovala při vytváření vlastní značky a malosériových parfémů. A jaká tedy je?

Dřevitá růže, mírně nostalgická, elegantní, trošku jako mýdlo v krásné krabičce, které stačilo provonět prádlo, ale samo ještě zcela neztratilo svoji vůni. Růže se proplétá s lehce nakyslým ovocem, takže začátek vůně je jiskřivý jako suché prosecco, které v letním podvečeru tak rychle stoupá do hlavy. Teprve když bublinky klesnou na dno sklenky, začnou těžknout, ba přímo dřevěnět nohy. Za to může cedr a pačuli spolu s peruánským balzámem, díky nimž se vůně zaobluje. Snažím se zapomenout na Symroxane a Isoamyle Acetate, ale poslední jmenovaná složka je vskutku záludná, takže v počáteční fázi občas vykoukne a zamává na mě igelitovou vlaječkou.

K vůni je přibalen vzorek na vyzkoušení, ale já jsem rozhodnutá svého Perfumistu adoptovat, i když má v příbuzenstvu pár poťouchlých ingrediencí. Už teď je nám spolu dobře a tuším, že na podzim to bude ještě lepší.