Jako jeden z počinů chinoisérie.
Jako výsledek okouzlení parfuméra pagodou sira Williama Chamberse v Kew Gardens.
Jako kdyby Kacušika Hokusai proměnil svůj dřevoryt ve vůni.
Jako opatrně nabrat do bílých dlaní kvítky čínských karafiátů, lístečky černého čaje a prach ze sladkého koření.
Vůně zlatavé noci s černými hvězdami.
Jako by to byla moje vůně.
Jako by to byl odraz jedné z fazet mě samotné.
FLEUR ORIENTAL = čajové karafiáty v záplavě jemného a sladkého koření
Kytice sušených květů zavřená v dlouho nevětrané skříni, provoněné kadidlem. Nasládle hutná orientálka s úžasnou výdrží. Ale je od začátku do konce pořád stejná, bez náznaku jakékoliv změny.
Nasládlé tóny květin těžknoucí ve vodou prosyceném vzduchu, který jakoby houstne kolem hřebíčkově vonícího karafiátu. Aroma mokré hlíny přidává svůj nahořklý dech a snaží se porazit dotírajcí jantarově vanilkovou sladkost, která přichází neznámo odkud. Každá kapka deště pohlcuje všechny ty jednotlivé vůně kvetoucí zahrady, aby se sama stala půvabným parfémem přírody.
Květinová skladba temnějších odstínů, lehce tajemná a velmi krásná.
Kdo by si na ni nepamatoval? Za časů vlády Toho-Jehož-Jméno-se-Nesmí-Vyslovit, se jednalo přímo o davové šílenství. Vzorky a odstřiky se doslova rozlévaly po litrech, proti tomu by se snad i kolektivní šaty COS musely cítit jako holka, pro kterou si nikdo nepřišel v tanečních. Je to už dávno, Fleur už možná jen vzdychá po své ztracené slávě, pokoj plný vybledlých fotek, na kterých pózuje v rudých sametových šatech mezi saténovými polštářky. Jen tu vázu s karafiáty musí mít denně čerstvou, i kdyby pro ni měla jít v horečkách. Vážně? Jenže dnes se jí zkrátka ven jít nechce. "Haló, je tam Luna, prosím? Zlatíčko, skoč mi po obědě do květinářství, bolí mě hlava..."
Nesladká neomamná květinová (růže, karafiát) se špetkou koření a výraznější dávkou kadidla, plus mínus jako v Passage d'Enfer, čímž mi ji taky trochu připomíná. Zaznamenávám lehkou pudrovost a ždibíček pižma, které vůni zjemňují (rozdíl oproti Passage, ta mi připadne „ostřejší“, štiplavější, kouřovější). Dohromady velmi zajímavá kombinace.
...zvláštní vůně…
Zvláštní tím, že je nesladká.
Koukla jsem na složení a to je krásné, ale
jako kdyby vůni vykradli…
Obrali ji o všechen cukr. A zpočátku má i jantar dokonce čerstvý, lehce do zelena, nádech. Ten se po chvíli utlumí, převáží ho pryskyřičná měkkost, teplo, ale trochu čerstva tam zůstane pořád.
Růže přece voní sladce, karafiát také, pižmo je nasládlé, pomerančový květ též… Ale tady je vše ve formě jakoby pout pourri – tzn. vůně zmíněných ingrediencí, ale suchá, zbavená jakékoliv živé nasládlosti. Nešustí to jako uschlé listí, protože díky jantarové lázni jsou složky změklé, ne vláčné jako v oleji, jen změklé, že nešustí…
…a voní nesladce.
Po úplném splynutí s kůží jakoby teple zajiskří měkké aldehydy… Pižmo si je ohřálo a přitulilo k sobě…
…a až nyní má Fleur Oriental příjemnou tělovou velice delikátní nasládlost podmalovanou hebounkou kombinací růže jantaru, pomerančového květu se stopou vanilky…
Mohla by se líbit těm, co rádi Divu…
…drží i po třech hodinách. Jenže
chytlo to, sice příjemný, ale pánský tón…
25/08/10
…dříve jsem ji vnímala úplně jinak.
Dnes –
po čerstvějším začátku už jen převážně heliotropin(a určitou chvíli hodně podobný přesně tomu z L´Ombré Rose.!, prostě typický heliotropinový tón)
Velmi příjemná nasládlá prachová vůně s vanilkou. Po dobře více jak hodině onen heliotropin podmalovávají, ale velice jemně, květiny.
Křehká orientálka. Žádné štoly sametu a brokátu ztěžklé bohatými zlatými výšivkami, ale vzdušné, lehké závoje ze šifonu, organzy a hedvábí…
08/04/11
Nevím, jak si u Miller Harris představují orientální květinové vůně, ale tohle je na mně takové unylé a opět to jde trochu do pánska. Hořký citrusový úvod umocněný pomerančovým květem mě nijak zvlášť neoslovil. Opravdu hezký je ten karafiát, jak vůni dodává na pikantnosti, potom trocha „vanilkového“ otočníku než se nesměle objeví mnou očekávaná růže, která je pro mne, nevím jak to lépe říct, až příliš po anglicku "usedlá". Ambra v základu se mi chvilkami jeví jako trochu připálená, naštěstí ji umravní vanilka, která to celé zahustí. Celé se to mísí v jemnými závany karafiátu a růže a pak už si vůně drží svojí „vanilkovou“ linii až do konce.
Tohle představení má na povel karafiát:
teplým, sladce skořicovým šepotem do ouška si podmanil červenou růži, takže mu oddaně leží u nohou, benzoinu nařídil přidusit kadidlo, ať tu tak nedýmí a heliotrop, v objetí s pižmem, poslušně rozsévá kolem jemný mandlový pudr. Dokonalý režisér a dokonalá souhra. Představení má úspěch, přichází zasloužená standing ovation a růže dostane za odměnu belgickou pralinku.
Fleur Oriental je oblá a plná, krémová květinovka s lehce gurmánskými tóny a tlumeným, teplým, přátelským kadidlem, která beze zbytku naplňuje svůj název - nomen omen. Cítím tam zřetelně podobu s mexickým Shalimarem.
Není to vůně typu femme fatale, je to vůně útulná jako hebký pléd a stejně jako ten pléd vás měkce ovine. Určitě v zimě zahřeje. Výdrž je celodenní.
Jako jeden z počinů chinoisérie.
Jako výsledek okouzlení parfuméra pagodou sira Williama Chamberse v Kew Gardens.
Jako kdyby Kacušika Hokusai proměnil svůj dřevoryt ve vůni.
Jako opatrně nabrat do bílých dlaní kvítky čínských karafiátů, lístečky černého čaje a prach ze sladkého koření.
Vůně zlatavé noci s černými hvězdami.
Jako by to byla moje vůně.
Jako by to byl odraz jedné z fazet mě samotné.
FLEUR ORIENTAL = čajové karafiáty v záplavě jemného a sladkého koření
Kytice sušených květů zavřená v dlouho nevětrané skříni, provoněné kadidlem. Nasládle hutná orientálka s úžasnou výdrží. Ale je od začátku do konce pořád stejná, bez náznaku jakékoliv změny.
Přišel déšť …
Nasládlé tóny květin těžknoucí ve vodou prosyceném vzduchu, který jakoby houstne kolem hřebíčkově vonícího karafiátu. Aroma mokré hlíny přidává svůj nahořklý dech a snaží se porazit dotírajcí jantarově vanilkovou sladkost, která přichází neznámo odkud. Každá kapka deště pohlcuje všechny ty jednotlivé vůně kvetoucí zahrady, aby se sama stala půvabným parfémem přírody.
Květinová skladba temnějších odstínů, lehce tajemná a velmi krásná.
Kdo by si na ni nepamatoval? Za časů vlády Toho-Jehož-Jméno-se-Nesmí-Vyslovit, se jednalo přímo o davové šílenství. Vzorky a odstřiky se doslova rozlévaly po litrech, proti tomu by se snad i kolektivní šaty COS musely cítit jako holka, pro kterou si nikdo nepřišel v tanečních. Je to už dávno, Fleur už možná jen vzdychá po své ztracené slávě, pokoj plný vybledlých fotek, na kterých pózuje v rudých sametových šatech mezi saténovými polštářky. Jen tu vázu s karafiáty musí mít denně čerstvou, i kdyby pro ni měla jít v horečkách. Vážně? Jenže dnes se jí zkrátka ven jít nechce. "Haló, je tam Luna, prosím? Zlatíčko, skoč mi po obědě do květinářství, bolí mě hlava..."
Nesladká neomamná květinová (růže, karafiát) se špetkou koření a výraznější dávkou kadidla, plus mínus jako v Passage d'Enfer, čímž mi ji taky trochu připomíná. Zaznamenávám lehkou pudrovost a ždibíček pižma, které vůni zjemňují (rozdíl oproti Passage, ta mi připadne „ostřejší“, štiplavější, kouřovější). Dohromady velmi zajímavá kombinace.
...zvláštní vůně…
Zvláštní tím, že je nesladká.
Koukla jsem na složení a to je krásné, ale
jako kdyby vůni vykradli…
Obrali ji o všechen cukr. A zpočátku má i jantar dokonce čerstvý, lehce do zelena, nádech. Ten se po chvíli utlumí, převáží ho pryskyřičná měkkost, teplo, ale trochu čerstva tam zůstane pořád.
Růže přece voní sladce, karafiát také, pižmo je nasládlé, pomerančový květ též… Ale tady je vše ve formě jakoby pout pourri – tzn. vůně zmíněných ingrediencí, ale suchá, zbavená jakékoliv živé nasládlosti. Nešustí to jako uschlé listí, protože díky jantarové lázni jsou složky změklé, ne vláčné jako v oleji, jen změklé, že nešustí…
…a voní nesladce.
Po úplném splynutí s kůží jakoby teple zajiskří měkké aldehydy… Pižmo si je ohřálo a přitulilo k sobě…
…a až nyní má Fleur Oriental příjemnou tělovou velice delikátní nasládlost podmalovanou hebounkou kombinací růže jantaru, pomerančového květu se stopou vanilky…
Mohla by se líbit těm, co rádi Divu…
…drží i po třech hodinách. Jenže
chytlo to, sice příjemný, ale pánský tón…
25/08/10
…dříve jsem ji vnímala úplně jinak.
Dnes –
po čerstvějším začátku už jen převážně heliotropin(a určitou chvíli hodně podobný přesně tomu z L´Ombré Rose.!, prostě typický heliotropinový tón)
Velmi příjemná nasládlá prachová vůně s vanilkou. Po dobře více jak hodině onen heliotropin podmalovávají, ale velice jemně, květiny.
Křehká orientálka. Žádné štoly sametu a brokátu ztěžklé bohatými zlatými výšivkami, ale vzdušné, lehké závoje ze šifonu, organzy a hedvábí…
08/04/11
Nevím, jak si u Miller Harris představují orientální květinové vůně, ale tohle je na mně takové unylé a opět to jde trochu do pánska. Hořký citrusový úvod umocněný pomerančovým květem mě nijak zvlášť neoslovil. Opravdu hezký je ten karafiát, jak vůni dodává na pikantnosti, potom trocha „vanilkového“ otočníku než se nesměle objeví mnou očekávaná růže, která je pro mne, nevím jak to lépe říct, až příliš po anglicku "usedlá". Ambra v základu se mi chvilkami jeví jako trochu připálená, naštěstí ji umravní vanilka, která to celé zahustí. Celé se to mísí v jemnými závany karafiátu a růže a pak už si vůně drží svojí „vanilkovou“ linii až do konce.
Tohle představení má na povel karafiát:
teplým, sladce skořicovým šepotem do ouška si podmanil červenou růži, takže mu oddaně leží u nohou, benzoinu nařídil přidusit kadidlo, ať tu tak nedýmí a heliotrop, v objetí s pižmem, poslušně rozsévá kolem jemný mandlový pudr. Dokonalý režisér a dokonalá souhra. Představení má úspěch, přichází zasloužená standing ovation a růže dostane za odměnu belgickou pralinku.
Fleur Oriental je oblá a plná, krémová květinovka s lehce gurmánskými tóny a tlumeným, teplým, přátelským kadidlem, která beze zbytku naplňuje svůj název - nomen omen. Cítím tam zřetelně podobu s mexickým Shalimarem.
Není to vůně typu femme fatale, je to vůně útulná jako hebký pléd a stejně jako ten pléd vás měkce ovine. Určitě v zimě zahřeje. Výdrž je celodenní.