Vůně pudru a běloby, vanilky a pižma. Možná jsem očekávala příliš, možná vůně není pro mě. Ve vzácných chvilkách sice můj nos zachytí to krásné, tu plyšový polštář, tu hladkost porcelánové konvičky a šálku, dokonce je v šálku lahodný čaj a vedle něj talířek s tabulkou hořké čokolády. Ale to jsou jen záblesky, po většinu času je vůně drhnoucí a jakoby naškrobená. Po rozvonění (na mně) by mohla být dokonce pánská... očekávala jsem Teint de Neige a připomíná mi spíše Powder Flowers, která se mnou také moc "nespolupracuje".
Na reklamní žvásty většinou moc nedám, ale tady se teda opravdu trefili. Ano, tohle je vysloveně porcelánová vůně. Žluté květiny obecné na začátku sice kdovíjakou parádu nenadělají, ale dál je to zajímavější. Navinulá sladkokyselost, kterou přisuzuji proklamovanému bavlníku, krásně doplňuje jinak ničím zajímavý mix pudru (spíš tedy rýžové mouky), vanilky a obligátního pižma. Je to vůně komfortní, bílá, čistá, ale ne vypraná, jak se u podobných kompozic stává. Vlastně se neubráním vzpomínce na Pure Eve, která být jen trošku méně vypraná, považovala bych ji svého druhu za naprosto bezchybnou. S Pure Eve má Blanc Poudre společnou jakousi úhlednost a hebkost, která v případě Eve vyvolává dojem jakési plyšovosti. V Blanc Poudre si tyhle atributy vizualizuji jako dotek oblin vlažné porcelánové mléčenky. Když zhruba po čtyřech hodinách (v chladnějším počasí) dojde na sólo muskové finále, už jste v Blanc Poudre tak udomácnělé, že ji považujete za vůni vlastní pokožky. A to je taaaak uklidňující.
Tohle není velká vůně, není to aspirant na signature, ale ve dnech, kdy je vám tak nějak na nic, kdy si chcete pohovět úplně sami, kdy si nevybíráte parfém na nějakou událost, je tohle parádní trefa.
Bílý francouzský porcelán? Ano, džbán plný sladce perlivé kokakoly, ze kterého si právě naléváme do skleničky. A tím vším se prolíná vůně čistě vyprané blůzky z chladivého hedvábí, které příjemně šustí, jemného pudru a vanilkových rohlíčků. V jednoduchosti se někdy skrývá ta největší krása a to je přesně tenhle případ. Jen je škoda, že se vyrábí pouze stovky, s menším bych to zkusila hned.
Vanilka prostupující bělostným pižmem...
...ach, přivírám víčka, umírám slastí!
Nejkrásnější pižmo, co jsem kdy cítila,
mi vhání až slzy do očí...
...uvolňuje stavidla, jež držela všechny rány a pouští mi žilou smutek světa...
Takže když slzy - musí tam být heliotropin
(to už vím od dob zkoušení Quand Vie La Pluie...),
a když slast, tak chuť,
a když chuť, tak něco jedlého -
zvláštní, jakoby přišla delikátní gurmánština z vůní Vanitas, Acqua Zucchero,
a ještě jednou chuť, ale tahle je jiná, tahle chuť je chutí/vůní objetí...
...tak strašně silného,
objetí dvou ohromných(já říkám 3D) paží, jež vás téměř dusí, ale současně je v tom stisku křehkost a něha a nevyřčená slova:"...neboj, ochráním tě..."
A pak, přestože zase zpět na zem, je tu vzduch a v něm se třpytí prach z andělských křídel, jenže i sterilně bílý vrzavě drhnoucí křídový prach,
jakoby se ten anděl neměl čeho chytit a padá po střechách, zdech domů...
Není to kostelní, pánbíčkářská vůně.
Tahle lahodná tekutina, teplá vášní polibků, voní vanilkou vmíchanou do nadýchaného bělostného, étericky smetanového krému, dýchajího živými květy, zahuštěného velejemným prachem z rýžových zrnek a santalových špalků.
A k tomu se kolem vás vznáší pocit, že pokud sklopíte řasy k zemi, začnete pozbývat gravitace a snad i vzlétnete...
Blanc Poudrée má nesmírnou vnitřní sílu, jenže ona síla je ukrytá, a s ní schovaná je i křehkost...
jak křehkost rtuti, kdy stačí jediný neopatrný pohyb a rozlétne se do všech stran...
A co je na povrchu.?
Klid, mírný, neznatelný úsměv a hloubka života v očích...
...popis u vůně na stránách Vavavoom se mi strašně líbil, a chtěla bych být tou neoromantickou Venuší...
Jemná púdrová vôňa, s ľahko šťavnatým podtónom. Nepresladená. Niečo mi veľmi pripomínala, ale neprišla som na to, že čo. Neveľmi originálna, ale pekná.
Vůně pudru a běloby, vanilky a pižma. Možná jsem očekávala příliš, možná vůně není pro mě. Ve vzácných chvilkách sice můj nos zachytí to krásné, tu plyšový polštář, tu hladkost porcelánové konvičky a šálku, dokonce je v šálku lahodný čaj a vedle něj talířek s tabulkou hořké čokolády. Ale to jsou jen záblesky, po většinu času je vůně drhnoucí a jakoby naškrobená. Po rozvonění (na mně) by mohla být dokonce pánská... očekávala jsem Teint de Neige a připomíná mi spíše Powder Flowers, která se mnou také moc "nespolupracuje".
Opravdu dobré sedativum
Na reklamní žvásty většinou moc nedám, ale tady se teda opravdu trefili. Ano, tohle je vysloveně porcelánová vůně. Žluté květiny obecné na začátku sice kdovíjakou parádu nenadělají, ale dál je to zajímavější. Navinulá sladkokyselost, kterou přisuzuji proklamovanému bavlníku, krásně doplňuje jinak ničím zajímavý mix pudru (spíš tedy rýžové mouky), vanilky a obligátního pižma. Je to vůně komfortní, bílá, čistá, ale ne vypraná, jak se u podobných kompozic stává. Vlastně se neubráním vzpomínce na Pure Eve, která být jen trošku méně vypraná, považovala bych ji svého druhu za naprosto bezchybnou. S Pure Eve má Blanc Poudre společnou jakousi úhlednost a hebkost, která v případě Eve vyvolává dojem jakési plyšovosti. V Blanc Poudre si tyhle atributy vizualizuji jako dotek oblin vlažné porcelánové mléčenky. Když zhruba po čtyřech hodinách (v chladnějším počasí) dojde na sólo muskové finále, už jste v Blanc Poudre tak udomácnělé, že ji považujete za vůni vlastní pokožky. A to je taaaak uklidňující.
Tohle není velká vůně, není to aspirant na signature, ale ve dnech, kdy je vám tak nějak na nic, kdy si chcete pohovět úplně sami, kdy si nevybíráte parfém na nějakou událost, je tohle parádní trefa.
Bílý francouzský porcelán? Ano, džbán plný sladce perlivé kokakoly, ze kterého si právě naléváme do skleničky. A tím vším se prolíná vůně čistě vyprané blůzky z chladivého hedvábí, které příjemně šustí, jemného pudru a vanilkových rohlíčků. V jednoduchosti se někdy skrývá ta největší krása a to je přesně tenhle případ. Jen je škoda, že se vyrábí pouze stovky, s menším bych to zkusila hned.
Vanilka prostupující bělostným pižmem...
...ach, přivírám víčka, umírám slastí!
Nejkrásnější pižmo, co jsem kdy cítila,
mi vhání až slzy do očí...
...uvolňuje stavidla, jež držela všechny rány a pouští mi žilou smutek světa...
Takže když slzy - musí tam být heliotropin
(to už vím od dob zkoušení Quand Vie La Pluie...),
a když slast, tak chuť,
a když chuť, tak něco jedlého -
zvláštní, jakoby přišla delikátní gurmánština z vůní Vanitas, Acqua Zucchero,
a ještě jednou chuť, ale tahle je jiná, tahle chuť je chutí/vůní objetí...
...tak strašně silného,
objetí dvou ohromných(já říkám 3D) paží, jež vás téměř dusí, ale současně je v tom stisku křehkost a něha a nevyřčená slova:"...neboj, ochráním tě..."
A pak, přestože zase zpět na zem, je tu vzduch a v něm se třpytí prach z andělských křídel, jenže i sterilně bílý vrzavě drhnoucí křídový prach,
jakoby se ten anděl neměl čeho chytit a padá po střechách, zdech domů...
Není to kostelní, pánbíčkářská vůně.
Tahle lahodná tekutina, teplá vášní polibků, voní vanilkou vmíchanou do nadýchaného bělostného, étericky smetanového krému, dýchajího živými květy, zahuštěného velejemným prachem z rýžových zrnek a santalových špalků.
A k tomu se kolem vás vznáší pocit, že pokud sklopíte řasy k zemi, začnete pozbývat gravitace a snad i vzlétnete...
Blanc Poudrée má nesmírnou vnitřní sílu, jenže ona síla je ukrytá, a s ní schovaná je i křehkost...
jak křehkost rtuti, kdy stačí jediný neopatrný pohyb a rozlétne se do všech stran...
A co je na povrchu.?
Klid, mírný, neznatelný úsměv a hloubka života v očích...
...popis u vůně na stránách Vavavoom se mi strašně líbil, a chtěla bych být tou neoromantickou Venuší...
Jemná púdrová vôňa, s ľahko šťavnatým podtónom. Nepresladená. Niečo mi veľmi pripomínala, ale neprišla som na to, že čo. Neveľmi originálna, ale pekná.