Jak už napovídá sám název, jedná se o tradiční kořenitou pačuliovku, jejíž zemitost v úvodní fázi zdůrazňuje vetiver. Ten společně s ostrouhanotužkovým cedrem postupně zcela z pačuli vysaje veškerou zelenou vlhkost a to tak z pomocí santalu s tóny kokosových sušenek, mandlové tonky, vanilky a bílého pižma ukáže i svou lehce gurmánskou stránku v podobě vůně surového kakaa.

Barva flakonu není v žádném případě náhodná. Právě totiž odbila půlnoc a Popelka z Midnight Poisonu ve svých šatech z tmavomodrého sametu, vyšívaných černými perlami pichlavého pepře a rudými růžemi utíká z plesu. Mísy se zralými fíky nechala bez povšimnutí. Podpatky jejích kožených střevíčků zvoní o čerstvě navoskované parkety z jehličnatého cedrového dřeva. Běží vstříc příjemně chladivé noci, která zdaleka ještě nekončí.

Je všeobecně známo, že Patricia nedělá žádné líbivky a tahle vůně není výjimkou. Pačuli to tady bere se svou vlhkou zemitostíí pěkně od podlahy. V kombinaci s ostře kafrovou levandulí s podtóny sena, hořkým pomerančem a štiplavou skořicí působí opravdu pánsky, jak ostatně přiznával původní přívlastek vůně. Svou syrovostí mi v této úvodní fázi tak trochu typově připomíná Lutensovo Borneo s tím, že Patchouli Intense mi spíš než nákladní loď evokuje navlhlý a lesní srub se zaprášenou verandou a citrusově kořenitými pelargóniemi v květináčích na okenních parapetech. Jakmile však vstoupíme na zápraží, zkrotne a ukáže svou přívětivější tvář. Uvnitř se nachází staré kožené křeslo, které si přisuneme ke krbu, abychom si v něm mohli rozdělat oheň (kadidlo) a nasávat příjemnou vůni surového kakaa a vanilky, jíž je vzduch ve srubu prosycen. Tohle se hodně povedlo.

Je vůní kořenité damašské růže s lehoulinkým nádechem nezralých malin. Tahle díky šikovně zapracovanému pačuli působí i jako chypre - cítím i ty voskově zelené lístky. Pak už ji jen poprášíme bílým pižmem.

ze začátku je to ten typ suchého prašně zemitého pačuli jako v Suma Oriental. Pak se malinko odkloní a navlhne od růžového pepře, doplněného koženými tóny a po rozvonění se společně s kakaem, krémovou vanilkou a santalem zase typově vrátí k Suma Oriental s tím, že ta se mi ale pořád líbí o kapku víc, takže asi zůstanu u ní.

ČIstý parfém mi ještě trochu víc připomíná Suma Oriental. Prašně zemité pačuli je tu sice také lehce osvěženo růžovým pepřem, ale nenavlhne od něj. Kožené tóny zcela chybí. Naopak v téhle koncentraci, když se přidá kakao s mléčnou pěnou a našlehanou vanilkou, se už dá hovořit o gurmánském pačuli. Inu nemít Sumu Oriental a Xocoatl, chtěla bych ji.

Tahle jinak podle mě kultivovaná pačuliovka, dá-li se tak tento typ vůně nazvat, začíná trochu netradičně mohutným závanem větrově zemitého anýzu. Samotné pačuli tu kromě navlhlé zemitosti, avšak bez tónů plesnivějícího sklepa voní i po surovém kakau. Po rozvonění ho zjemní hrst bílého pižma a pudrového kosatce. Přidají se i slupky broskví (vonokvětka?) a z vůně vznikne pěkná sametová pačuliovka s jemným nádechem vetiverového kouře. Bohužel se jako většina "tradičních" l´artisanovek začne brzo rozpadat a do hodiny po ní nezůstane na kůži skoro ani památky.

Je, jak už sám název naznačuje, dřevitou orientálkou. Pačuli zde ve spojení s medicinálním oudem ukazuje svoji nazelenalou, vlhce zemitou polohu, kterou záhy zdrsní zakouřený vetiver se slaným podtónem a zemitě peprná vůně guajakového dřeva. Teprve labdanum, s teplým kadidlem a dalšími pryskyřicemi a navlhlým mechem v základu obrousí hrany. Každopádně i tak je to podle mě od začátku do konce jednoznačně pánská vůně. (NT)

Složením se možná tahle vůně tváří jako jedna z vlídnějších pačuliovek, ale nenechte se mýlit. I přes úvodní trpký bergamot se štiplavě nasládlou, najemno namletou skořicí a palčivě dřevitým hřebíčkem tu pačuli hned projeví svůj typický zemitý charakter se zelenými podtóny a evokuje obraz vlhkého kamenného sklípku. Od ostatních pačuliovek se odlišuje tím, že do tohoto sklepa umístili zazimovat plumérii, aby kolem sebe šířila svoji hřejivou, medově sladkou vůni a krotila tak samotné pačuli. Jinak tu jako v řadě vůní tohoto typu najdete i uskladněné cedrové bedýnky se surovým kakaem (labdanum?) a balíček karamelek. A o výdrž se pochopitelně nemusíte obávat, přežije i sprchu :) .

Nedá se říct, že by tahle vůně byla kouzelnou zbraní, přitahující pohledy, která zapaluje vzduch, jak se vám zhruba snaží namluvit oficiální stránky, ale je to příjemně zpracovaná suchá pačuliovka bez sklepních či plesnivějících tónů. Pačuli se hlásí hned po krátkém svěžím citrusovém úvodu s nahořklými bylinkami. Díky květinové sladkosti muškátů a troše „mléčného“ santalu však vůbec nepůsobí tím typickým vlhkým zemitým dojmem a vůni ani nedoprovází žádná tlející zeleň. V kombinaci s ambrou spíš naopak vyvolává dojem pokoje s dávno vyhaslým krbem, kde v popelu najdeme i sušené listí a jehličí. Pro zahřátí nám tu zůstávají jen krémově vanilkové paprsky, pronikající skrze okno do místnosti.

Vůně se otevírá závanem mátově svěží pelargónie, jejíž štiplavost vzápětí pohltí labdanový kouř se špetkou sušeného tabáku. A pak to přijde. Po čenichu dostanete od pořádně zemité, navlhlé a malinko nazelenalé pačuli s drhnoucí kůží - vůně jak stvořená pro motorkáře. K tomu se přidává kombinace kouřového vetiveru, pikantního cedru a drcených krystalků hořkosladkého medu, díky čemuž je opravdu poznat spřízněnost s Ambre Muscadin. Jen v tomto případě se nám ty krystalky po rozvonění rozpustí a přemění hřejivý táhlý nugát, který vůni změkčí, jak už psala kinoma. Dokonce i samotná pačuli ztratí svoji zatuchlost. Přesto je tam to drhnutí a kouřovost znát i nadále, jen je to najednou, zřejmě i zásluhou trochy "pudrového" pižma i temně semišové. V žádném případě však nedoporučuji kupovat naslepo, jelikož zejména ta první polovina s motorkářskou fází působí skutečně hodně pánsky a zejména v MHD a uzavřených prostorách by vám mohla hrozit exkomunikace spoluobčany.

Na mainstream je to celkem vydařená růže. Zpočátku je díky magnólie citrusově svěží a zásluhou bonbónkové fialky zase sladká. Později se změní v čajovou růži s kořenitými a ovocnými podtóny. Jen ten cedr v pižmovém základu nezapře drogérii, ale naštěstí není nijak extrémně výrazný.

První nástřik je vůně chlastu: kořenitý rum a whisky, které se mísí s jemnou vůní tabáku a kůže, jakou by člověk očekával od Frapinu anebo klidně i od Forda. Jenže ona po rozvonění zjemní až přespříliš a zůstane jen lehká vůně mleté kávy a černého čaje, oslazené vanilkou na dřevitém podkladu.

Ano, tahle vůně rozhodně vyvolává představu léta a moře. Konkrétně začíná mísou, na níž najdeme plno vodního ovoce, pečené švestky, datle (davana?) a přezrálé mango a sklenici čerstvě vymačkané, lehce nakyslé mandarinkové šťávy. Neopomnělo se ani na mořské tóny s pomocí calone, ale tady kupodivu nepůsobí otravně, přičemž nechybí ani drobná květinová výzdoba (jemná pivoňka v pozadí). Po rozvonění calone sice zmizí, ale kašmírové dřevo s hřejivě písčitými tóny a slaným vetiverovým podtónem se postarají o uchování letní mořské atmosféry. Ve srovnání s lokumovou pc02 nepůsobí tak sladce, jelikož cukrové mango v téhle fázi zasypeme hromadou bílého pižma. Kdo někdy začínal na vůních typu Sunkissed Glow (Jennifer Lopez) a chtěl by se posunout na vyšší úroveň, měl by rozhodně vyzkoušet.

Jako cirkusovou bych tuhle vůni určitě nenazvala, ani v ní nenacházím žádnou cukrovou vatu, o níž se zmiňují oficiální stránky biehl. parfumkunstwerke. Naopak začíná trpkým bergamotem a směsí lehce štiplavého koření v hromadě sena. Ta je nejprve navlhlá od svěžesti vodních květů, postupně se však prohřívá, jakmile se na ní usadíme společně s krabicí růžových kostek lokumu, obalených v práškovém cukru. Jenom si je místo do čokolády namočíme do teplého táhlého mandlového karamelu, ochuceného kapkou medu. No a největším plusem téhle lokumovky je pak bezesporu to, že ani na okamžik nepůsobí přeslazeně, za což vděčí nejen vůni sena, ale i zemitým podtónům pačuli, které se přidávají v základu. Společně s al02 je pro mě zatím nejzdařilejší vůní s výbornou výdrží od této značky.

Kdo se někdy pokoušel najít ultimátní hruškovou vůni, ví jakou to dá fušku, najít takovou, kde by hruška vydržela být přítomná déle než v hlavě a zároveň neměla žádná hluchá místa. Po AA Gentiana se mi k ní nejvíc přiblížila letošní Carpe Diem od Arte Profumi, kde mě osobně ale bohužel malinko rušila avivážová broskev. Až takhle jednou přišel Josh Lobb a dovedl ji k dokonalosti. Použil nezralou, přesto šťavnatou a orosenou hrušku, jejíž zelenou trpkost zdůraznil olivami a puškvorcem s podtóny jemně štiplavé skořice. Úplně nesladkou ji ale nenechal, jelikož ji smíchal se zkaramelizovanými hrozny a kokosovým krémem (vůně dřeva massoia), aby zmáslovatěla. Dále ji zlehka pokapal hřejivým koňakem a nakonec nás s ní nechal ulehnout do hromady sena ve stodole. No a co po vší té nádheře nezjistím? Že se letos přestala vyrábět.

Spíše než perlovým oudem je tahle vůně semišově šafránovou růží. Má v sobě tropickou hřejivost máslově ovocného ylangu, drobounké pepřové ostny a pyl v podobě kosatcového pudru. Teprve po delším rozvonění zdřevnatí a zahalí se do černého sametu, utkaného z oudových nitek.

Kůže anděla je smetanově bílá. Pokrývají ji tulipány a jemné bílé pižmo a voní po kondenzovaném mléku a bílé čokoládě. Komu se líbí Lalao (Zeromolecole), měl by vyzkoušet.

Název této vůně je prý malou slovní hrou, jelikož Le Péché znamená hřích, zatímco La Pęche je francouzsky broskev. Nicméně hned po přivonění zjistíte, že hlavní roli tu má podobně jako v o rok mladší Vepres Siciliennes broskev jen s tím rozdílem, že Péché Cardinal je klasicky květinově ovocná, zatímco druhá zmiňovaná je spíše moderní ovocná chypre. Tady je to broskev pěkně masitá, šťavnatá až přezrálá. Je politá čerstvě uvařenými švestkovými povidly (davana) a posypaná strouhaným kokosem. Po rozvonění k ní dostanete už opravdové švestky a teplé meruňky (obě opět přezrálé), za jejichž vůni je podle všeho zodpovědná plnotučná máslová tuberóza. V základu už ovoce jenom podepře vanilkově mléčný základ s trochou santalu a špetkou bílého pižma. Jak to kdysi napsala Miru, Péché Cardinal je vůně se skvělou intenzitou a výdrží, vybízející k hříšnému přecpání se sladkým, lehce lepkavým ovocem.

Stejně jako blackviolet mi v ní příjemně svíravý bergamot společně se směsí pepře a mrkvovými semínky v první fázi evokuje suchou chilli papričku, rozdrcenou v hmoždíři společně se šalvějí á pár kapkami šťávy z nezralé zelené mandarinky s tím, že já v ní ten nádherný zelený kardamom, který zvýrazňuje chladivou zelenou hořkost, mám už od začátku. Samotná pelargónii v ní mám částečně mátovou a z části mi vykazuje příbuzenství se sušenou růží, která voní i po citrónech. Kvete na zaprášeném záhonu společně se zemitým kosatcem a fialkou. Ten jediný je udržovaný na rozdíl od okolních trsů suché trávy, kterou se místní zahradník rozhodl spálit opodál společně s klestím. Ano, tohle je nástupce, který je hoden úrovně Iris Nazarena.

White pochází z řady tří vůní, které se točí kolem pěti (Penta) hlavních složek (Chord). Zpočátku je to kosatec utržený za deště se šťávou z rozdrcených fialkových květů. Postupně se přidává i několik „sametově“ zelených lístečků. V tom jakoby najednou někdo vše polil malinovou šťávou z plechového pohárku a zaprášil vydatnou vrstvou bílého pudru (v této fázi bych viděla jistou podobnost s Une Rose Vermeille). Suchá dřeva s občasnými záblesky se sice snaží tu pudrovost zmírnit, ale když pudru přichází na pomoc stejně pudrová vanilka, vzdávají marný boj. Teprve v úplném drydownu mírně zhoustne. Milovnice pudrových vůní by rozhodně měly vyzkoušet, balancuje přesně na hranici mezi nositelností a obří labutěnkou (když to přeženete) a pochopitelně drží jako přibitá. (NT)

Pivoňkové vůně bývají dost často na můj vkus příliš svěží nebo působí moc avivážově, v lepším případě dělají jen stafáž růži. Tady je konečně v centru pozornosti. Díky kosatcovému pudru a droboučkým pižmově bílým kvítkům působí sice jednou stranou typicky něžně, no přidaný hřebíček se skořicí jí zároveň dodává hřejivý, až lehce orientální nádech.

Vždycky se chtěla vdávat ve stejném kostele jako její rodiče. Ti se sice brali v horkém letním dni, kdy se místo vína na oslavě podávala voda s plátky citrónu, no věděla, že chce kráčet uličkou k tomu ohromnému oltáři z chladného mramoru. Přála si, aby byl kromě plápolajících svíček vyzdobený jak květinami, tak i jehličím stejně jako jednotlivé dřevěné lavice uvnitř. Měla přesnou představu o svém účesu i líčení. Žádná rtěnka, stíny nebo tvářenka, jen trochu pudru. A chtěla, aby to uvnitř vonělo nejen kadidlem, ale i myrhou a propolisovou ambrou...

Na střední škole jsem bez ní nedala ani ránu. Jedna z mála vůní, kde mě úvodní kombinace frézie s pepřem neřezala do nosu, ale příjemně osvěžovala a dokonce mi vzdáleně připomínala nezralé žluté blumy. Stejně tak se mi líbil následný jemňounce mýdlový ylang se švestkou, ozvláštěný kompotovanou hruškou s mikroskopickým kousíčkem palčivě dřevitého hřebíčku. Ovšem ten typický avonovský ocásek s kosmetickým pižmem a vanilkou, ten prostě nezapře. Každopádně doteď ji považuju za nejlepší Avonovku.

V začátku osvěží citrusy a chladivou aromatickou levandulí, kterou záhy prosladí pomerančový květ s výrazným tónem lesních jahůdek. Vůně si však zároveň zachovává svou svěžest díky citrusově nazelenalému petitgrainu a hořkému neroli. Základ je hebce pižmový s našlehanou krémovou vanilkou a pár hoblinkami cedru. Je to pěkné, kvalitně zpracované, ale podobně jako u vůní V Canto mi to nepřijde ničím extra výjimečné.