Ve spolupráci s americkým výrobcem brýlí Oliver Peoples přichází Ben toto léto s vůní, která má prý evokovat léto na pláži ve slunné Kalifornii. No, čerstvě vymačkaná přírodní citronová šťáva na začátku by tomu napovídala, ovšem ta prostřední část, složená z jalovce, zemitých tónů pačuli, kosatcového másla a špetky čokolády mě šokovala, protože to je znovu 1996, jak když vyšije. Pláž se s jistou dávkou fantazie objeví až po úplném rozvonění, když kosatec zaleze a zůstane jen jalovcové jehličí, jehož úkolem je pravděpodobně představovat stromy lemující pobřežní promenádu. Písek je to opravdu teplý, skoro až rozpálený od slunce, ale tipuju ho spíš na ten bílý, co leží na plážích v Saudské Arábii. A najde se tu i slaný mořský vzduch. Byla by to zajímavá svěženka s dobrou výdrží, jenom prostě nechápu, proč musí Jerome Epinette v tak krátké době vykrádat sám sebe.

Olympia Music Hall je vskutku povedená variace na moderní chypre. Úvodní kombinace jiskřivých citrusů, pepře a lehkosti vodních květů osvěžuje a zároveň nepůsobí nudně. Odtud vůně plynule přechází k temnějším tónům, zastoupeným nahořklým šafránem, semišem, kadidlem a tolik nezbytnou kombinaci růže s pačuli, ozvláštněnou příjemnou lékořicí a špetičkou tmavé čokolády. Aby však vůně nepřišla o svou lehkost docela, uzavírá ji hrst bílého pižma. Pokud jste měli již příležitost se s vůněmi Histoires de Parfums setkat, vězte, že i na Olympia Music Hall je poznat důkladné zpracování včetně velmi dobré výdrže a intenzity. Pojetím je možná někde na půli cesty mezi 1969 Parfums de Revolte mínus ta (příznivkyně prominou) otravná broskev a Rosam z Édition Rare mínus oud. Nebo pokud zabrousím i do jiných značek, je-li vám blízká práce Arabian Oud jako Legend Women či Khaleejah (opět bez ovoce a oudu), pak určitě vyzkoušejte.

Zelené květinové vůně nejsou nic pro mě a Ombre de Hyacinth mi to opakovaně dokazuje. Hyacint nevydýchávám v Bas de Soie a zde rovněž. A když k nevětranému květinářství s hyacinty se vší tou zatuchlostí, lístky, stonky a kořeny a navlhlou hlínou přičtu ostrou hořkou zeleň s kovovými tóny a "sametové" lístky fialek, udušené v hustém kadidlovém dýmu, je jasné, že kamarádi z nás nebudou. Teprve po rozvonění zatuchlost i zeleň zatahují drápky a vůně se mění do podoby květinového mýdla. Ke zjemnění nakonec přispějí i vanilkově pudrové tóny. Ale jak už jsem napsala, pokud se vám líbí Bas de Soie od Lutense, pak rozhodně vyzkoušejte i tohoto Forda, ten průběh silný hyacintový nástup a následné pudrové zjemnění mají typově podobný. (NT)

Při pohledu na fotografii Gustava Pelizzona, jíž byla Ombre Indigo inspirovaná, jsem očekávala temnou vodní vůni, ale barevně ji vidím spíš v odstínech zelené a černé s lehkým dotekem tmavěfialové. Jediná spojitost s vodou se dá jakžtakž hledat v prvotních svěžích tónech citrusově nazelenalého petitgrainu, kterou ovšem v zápětí rozpráší zelená tuberóza s prašným gumovatějícím šafránem. Když pak po rozvonění zmizí i ta, Ombre Indigo se ukáže jako surová, teplým kadidlem zakouřená, kůže. Změkne až zásluhou měkké dřevitosti papyru a podtónům sušených švestek. Od Olfactive Studio je to bezesporu jedna z těch povedených vůní, má nadprůměrnou intenzitu i výdrž, jenže od začátku do konce na mě působí vyloženě pánsky.

Mainstreamová verze Ombré Leather přišla o zelenou fialku s tóny kandovaného ovoce, jenž trochu připomínala Black Violet, na úhor přidaného většího množství jemně štiplavého kardamomu, který zintenzivňuje dojem dekadentního týpka s rašícím strništěm v dehtově zakouřené kožené bundě a lehce zaprášenými botami. Ten s nově nabytým porostem někde odložil zelenou sametovou vestu a bílou košili a vyměnil ji za černou.

Bezprostředně po nástřiku zavoní důvěrně známá šťavnatá fialka s podtóny kandovaného ovoce z Black Violet, jen zároveň trochu zelenější. Bohužel je však během chvilky zcela pohlcena dekadentním týpkem v dehtově zakouřené kožené bundě a lehce zaprášenými botami. Teprve po rozvonění bundu rozepne a ukáže se, že má pod ní bílou košili se sametově zelenou vestou. Jo, kdyby se Black Violet ještě vyráběla, Ombre Leather 16 by byla jejím pánským protikladem. Zároveň je to asi první vůně, u níž si úplně živě dovedu představit, že by se s ní mohl vonět i sám Tom.

Údajně noblesní kosatcová vůně podobná Iris Ganache. Tak u mě ani náhodou. Jednak je v ní kosatec jenom ze začátku, ale ten „máslový“ tón po štiplavě citrusové přepršce vydává jen tak velice vzdáleně, že luxusní pralince Iris Ganache nesahá ani po kotníky. Tím pádem vyzní jako víc suchý a dřevitý, a zemitější, čemuž pomáhá i trocha pačuli. Jako nepříjemným krátkodobým společníkem se ukazuje zelený, dosti živočišný jasmín. Po něm to vypadá, jakože se k vám dobývá fialka s cedrem z Genie de Bois i s těmi „sametově“ zelenými lístečky. Jenže díky krémové vanilce s benzoinem pudrovost silně ustupuje do pozadí a ukáže se, že to přece jen nebude Keiko, ale blízká příbuzná Opus III z Library Collection od Amouage jen chvílemi trochu víc zahuštěná právě tou krémovou vanilkou. První půlka tedy divná, možná až trochu neučesaná, zato druhá část Ombre Mercure se pro mě stala jedním z největších překvapení při zkoušení poslední doby, což mě o to víc štve, protože vůně má jak nadprůměrnou intenzitu, tak i výdrž. (NT)

Dámy Sidonie Lancesseur a Karine Vinchon-Spehner mě v tomhle případě už nezklamaly. Tradiční masivní flakon s uzávěrem ve tvaru stříbrné kapky, tentokrát zdobený motivy Art-déco v podobě stříbrných lan, v sobě tentokrát vážně ukrývá pořádnou kosatcovku, o níž můžu s radostí říct, že se může hrdě postavit vedle Iris Ganache, i když taky ne úplně hned. Úvodním natrpkle svěží bergamotem, fialkou a cedrem se přece jen ještě připomene původní verze Ombre Mercure, respektive Opus III. Během několika minut však fialka s bergamotem mizí a přichází moment překvapení. Po nehezkém zeleném indolickém jasmínu nezůstalo ani památky a místo něj konečně přichází TEN kosatec. Chybí mu sice skořice a ta neuvěřitelně delikátní pralinka Thierryho Wassera ze směsi bílé a mléčné čokolády, jejíž gurmánskost zde suplementuje pouze vanilka s benzoinem, takže o vyložené podobě se hovořit nedá, nicméně společně s sametově prašnými tóny pačuli s příjemně pikantním cedrem a špetkou ambry vytváří více než uspokojivý dojem plnotučného kosatce, jaký jsem doposud měla jen z Iris Ganache, případně z loňské limitky Sable Or z kolekce Armani Privé. Tady ale žádné koření, žádné kadidlo, žádná fialka, prostě jen poctivý a elegantní máslový kosatec. Podobně jako Iris Ganache vytváří kolem nositelky krásný vonný obláček a drží několik hodin. Co zbývá dodat závěrem? Jsem si jistá, že komu se líbila už původní Ombre Mercure, bude z verze Extrême nejspíš ještě víc nadšený. A kdo touží alespoň po částečné náplasti za Thierryho lahodný kosatec, tomu rovněž doporučuji zaměřit pozornost na tuto vůni. Budu zvědavá, na kolik se v dojmu shodneme. Kdo nechce utrácet za pořízení vzorku, jelikož vůně oplývá nejen kvalitním zpracováním, ale podobně jako Guerlain i exkluzivní cenou, měla by být k vyzkoušení v salónu L´Eclat v Bílkově ulici v Praze.

Byla jednou z prvních čajovek po těch od Elizabeth Arden, které jsem vyzkoušela a na rozdíl od nich se mi líbila. Teď jsem měla příležitost si ji po letech znovu pořádně připomenout a můj pozitivní postoj vůči ní se vůbec nezměnil. Na začátku zavoní štiplavý kardamom se zázvorem a potom už tu máme klasický černý čaj s mlékem a kořením, z něhož je nejvýraznější hřebíček se špetkou muškátového oříšku a skořice. K šálku dostaneme i měsíček mandarinky. Ta ovšem poměrně rychle zmizí a místo toho ji v další fázi vystřídá kostička bílé čokolády, kterou si do čaje přidáme a necháme v něm rozpustit. Základ má jemně dřevitý. Bohužel ale na to, že je to edp je jednak dost intimní a ani nijak zvlášť nedrží. Nicméně ve srovnání s dalšími Omniemi je podle mě jednoznačně nejlepší.

V úvodní fázi mi evokuje zelené stonky, smáčené graprefruitovou ranní rosou. Po rozvonění v ní zase cítím něžný šeřík s kosatcovým pudrem a vůní růžových líčidel a díky mandlovému otočníku a dřevu v základu dokonce i toaletní stolek. Je velká škoda, že je tak tělová, jinak ji totiž společně s klasickou Omnií a toaletkou Crystalline řadím mezi povedené.

směs laciných citrusů, kyselého ovoce vodních květů a čpícího cedru

Pokud někdo hledá necitrusovou svěženku, s touhle relativně profláklou vůní určitě neuděláte chybu. Název sedí dokonale: krystalicky čistá vůně nezralé hrušky ještě i se slupkou, svěží natrpklou zelení a vodními květy. Po rozvonění svěžest ustoupí zajímavému suchému dřevu s několika zrníčky bílého pižma. Jenom je do hodiny vždycky pryč.

Voní jako zurčící potůček se svěží zelenou mandarinkou a řeřichou. Po chvíli se přidá nezralá hruška s podtóny pistácií a nakonec vůni zapudruje bílé pižmo se vzdušnými dřevy.

Poslední Omnie byly pro mne dost velkým zklamáním, avšak u téhle jsem už podle složení tajně doufala, že u Bvlgari se nad sebou zamysleli a konečně po delší době vytvořili nějakou slušnou svěženku a taky že jo. Dokonce se hodně povedla. V úvodu zavoní curaçao, nalité do vysoké sklenice, kterou ozdobíme plátky čerstvé limetky. Uváděnou hrušku bohužel necítím, za to maracuju ano a posune modrou Omnii do slunných tropů. Respektive nelze úplně přesně poznat, kde začíná maracuja a končí mučenka. Jak už ovšem včera zmiňovala Evanilla, není to nijak zvlášť sladké, spíš jenom naředěná maracujová šťáva, jíž jsme do sklenice přilili místo obvyklého pomerančového džusu. Po rozvonění se přidá příjemná nehoubičková gardénie s překvapivě zcela nerušivým kokosovým podtónem a přinese s sebou vůni opalovacího krému. V téhle fázi rovněž jako Eva vnímám v pozadí trochu květinové aviváže, ale nepůsobí vůbec vlezle jako v Chloe Love apod. Alberto Morillas vynechal bílé pižmo a podobné rádoby drhnoucí složky a jenom jí vůni zlehoulinka podbarvil. A udělal ještě jednu dost důležitou věc: v základu použil krotký suchý vetiver, který drží sladkost maracujy/mučenky na uzdě a udrží Omnii ve svěží rovině. Taky souhlasím s typovým přirovnáním k Antigua (Phaedon). Akorát jako všechny Omnie příliš nedrží a do dvou hodin je z kůže pryč, jinak je to ideální svěženka.

Tahle vůně má podobně velké ambice jako Dans Tes Bras. Má totiž představovat jakýsi olfaktorický otisk vašeho protějšku v ložním prádle, abyste cítili jeho vůni po probuzení i po té, co odešel. Sama za sebe bych řekla, že to splňuje jen částečně, i tak je však výsledný obraz povedený. Omnipresence si totiž můžete představit jako vylepšenou verzi Lazy Sunday Morning s delší výdrží. Tady ovšem ta hruška není jen moučnatá, ale krásně slaďoučká a šťavnatá. Vlastně si v těch peřinách dáváte celý kompot. Kromě hrušky tu totiž máte i ledově vychlazené, zlehka pocukrované kousky ananasu a kousek zkaramelizovaného jablka. A moc pěkné na Omnipresence je, že to ložní prádlo kromě tradičního bílého pižma voní i po něžné konvalince (ani náznakem neštípe jako v LSM) a pudrovém kosatci. Jediné, co bych asi vynechala, je kašmír s cedrem v základu, které má svojí hřejivě dřevitou vůní pravděpodobně připomínat vůni vašeho protějšku, jelikož mně tato kombinace zase evokuje spíš prádelnu. (NT)

Když jsem zkoušela od téhle koncentrace Voile d´Extrait, nedovedla jsem si úplně představit, že by mohla být Onda ještě lepší, se surovější, temnější, méně živočišnou a méně navoskovanou kůži a především ještě prostorovější a ono to jde. S jedním střikem extrait de parfum voníte celý den. Sice už v ní necítím tu paralelu s Lutensem, o to víc ale působí originálněji. V počátku je ve srovnání s Voile d´Extrait výrazněji koriandrová. Co je však mnohem podstatnější, že ten během pár minut vystřídá naprosto autentický čerstvý zázvor, když si ho koupíte na trhu a je na něm stále pár zrnek hlíny (zemité tóny vetiveru a pačuli) a společně s ním i dózu se surovým kakaem. Čistý parfém Onda je také mnohem méně medový. Jo, takovou hustou konzistenci by měly mít všechny parfémové extrakty.

Vida, Serge Lutens má s Fumerie Turque zajímavého temného konkurenta! Stojí za ním tato šarmantní švýcarská parfumérka Vero Kern. Přitom však šla vlastní cestou, což je obdivuhodné. Přesto se mi právě právě tato paralela nabízí. Narozdíl od něj použila štiplavě nasládlý zázvor, hořké neroli a sušené aromatické bylinky. A proč? Aby nám naservírovala temnou, lehce živočišnou a příjemně drhnoucí kůži, lesknoucí se pod nánosem teplého vosku. Její drhnutí zmírňuje poprašek z kosatcového pudru. Místo kořeněné medoviny je tu lžička třpytivého "nahořklého" medu. Tabák byl nahrazen kouřem ze "suše dřevitého" vetiveru, ale především vůni zahřívá hořkoslaná ambergris. Onda je typem vůně, která ve vás vyvolá pocit, co by se dal přirovnat k okamžiku, kdy přijdete z venku, kde je mlha a zima, domů do příjemně vytopené místnosti obložené dřevem a vykládané kůží. A podobně jako Lutens se může pochlubit jak skvělou intenzitou tak i výdrží.

Je další vůní, inspirovanou Kyphi, starodávným druhem egyptského vykuřovadla, kde se pálilo hlavně při oslavách a svátcích. Správné Kyphi obsahuje minimálně 10 ingrediencí (olibanum, myrhu, benzoin, skořici, jalovcové bobule, kořen galgánu, rozinky, víno, med, koriandr) a jeho výroba trvá i několik měsíců. Díky různorodým ingrediencím pak velmi plnou a bohatou vůni. V případě Onde 7 byla štiplavost skořice nahrazená pikantně nasládlým zázvorem, pozvolna se rozpouštějícím v medu, doprovázeném slámovými, zemitými a kořenitými tóny narcisu. Olibanum s myrhou zase nahrazuje pryskyřičnatá, zemitě peprná vůně guajakového dřeva, které je po rozvonění uhlazeno balzamickým včelím voskem a tonkou. A nakonec se díky směsi ambrovanilky, labdana a pižma v základu dočkáme i těch „rozinek a svařeného vína“.

Nástup téhle vůně je na můj vkus docela brutální. Snad ještě v žádné vůni jsem dosud nenarazila na kombinaci čerstvě nasekané petržele, najemno namleté lékořice a mátově svěží pelargónie. A je to právě lékořice, která brzy společně s chladným kamenným kadidlem a větrově nasládlým anýzem začne udávat tempo. Po rozvonění se znovu připomenou petrželové podtóny spolu s pikantní suchou dřevitostí muškátového oříšku, jinak si ovšem vůně při své nadprůměrné intenzitě a výdrži stále jede na své černé onyxové vlně. Pro mě je absolutně nenositelná, ale příznivci Serge Noire by měli podle mě rozhodně vyzkoušet, protože Onice mi i přes odlišné složení přijde podobně pojatá.

Jak že jsem to nazvala Black Amber? Čarodějnicí, která míchá tajuplný lektvar? Potom Onyx Pearl je černokněžník, noir jak zákon káže. Na úvod vás ve svém hábitu z hrubé neopracované kůže pěkně propleskne medicinálním úderem oudu a že to je pořádná ťafka. Náznak sladké palčivosti ambry, která následuje, nám tento černý pán vzápětí spálí na prach v zemitosti pačuli. Zároveň však zřejmě mezitím vyřkl nějakou kouzelnou formuli, protože jeho kožený hábit se postupně uhladí do malinko jemnějších semišovějších tónů, ale skutečně jen nepatrně. A po všech těchto kejklích si v kotlíku z pikantního cedru zapálil santalové vonné tyčinky a omyl ruce v troše škrobového pižma. To pižmo je jediná věc, kterou bych této vůni asi vytkla, jinak jsem přesvědčená, že na mužském protějšku musí být úžasná. Sama bych si ji ovšem na rozdíl od Black Amber už netroufla nosit. A drží pochopitelně jak přibitá.

Šeřík na začátku téhle vůně opravdu na začátku od vodnaté nazelenalosti sklouzává k lacinému pokojovému osvěžovači, jak už napsala dusty. Po chvilce se však s pomocí krémové gardénie, teda spíš to tipuju na tiaré, protože má kokosový nádech, a ovocné tuberózy změní v lehounký závojíček. Karafiát po rozvonění dodá trochu hřejivé květinové pikantnosti a otočník kromě osvěžujících perlivých coca cola tónů i trochu té jemné pudrovosti. Ano, i mně Opardu připomíná staré časy, konkrétně viktoriánskou dobu, kdy dámy nosily šaty s honzíky, kloboučky se závojíčkem a květiny ve vlasech.

Je klasickou citrusově vetiverovou kolínskou s dřevitým základem, kde suchou kouřovost a nazelenalost vetiveru se slanými podtóny zdůrazňuje konopí. Z citrusů ji ozvláštňuje dominantní sladce grepové pomelo.

Už podle názvu jsem tušila, že tahle vůně asi nebude příliš veselá a opravdu není. Ophelia opuští hrad za ranního kuropění, projde masivní železnou bránou, jíž se letmo dotkne a odchází na nedalekou louku, kde se klikatí menší potůček, aby se v něm mohla brouzdat. Nese si s sebou kytičku, složenou se zeleného jasmínu, konvalinek a mýdlové tuberózy, která se ji sice trochu snaží zahřát, ale proti ledové vodě potoka nemá příliš šanci. Teprve po rozvonění vyjde slunce (ambra) a přináší s sebou trochu tepla, ale naši hrdinku, v téhle fázi už lehce zapudrovanou bílým pižmem, jakoby to vůbec nezajímalo. Raději odchází na nedaleký mechový palouček, aby tam rozřezávala stonky tuberózy a pampelišek. V určitém ohledu je v ní možno najít podobný rukopis jako v Jamesově pozdější L´Amandiere, avšak oproti ní je vážně smutná až lehce depresivní. (NT)

Ofir je podle Bible bájnou zemí, kde se nacházely slavné Doly krále Šalamouna, zdroj jeho nesmírného bohatství. Pověstným zlatem této vůně je mléčné santalové dřevo s tóny kořenité růže a oříšků (především originální pistácie a tonka s mandlovým buketem) s harmonickým kadidlem a semišovým šafránem. O napětí se stará jehličnatý cedr se snítkou sušené levandule s tóny sena. Nevěřila jsem, že by mohla existovat santalovka, která by mohla konkurovat Lutensovi, ale Ophir to zvládá bravurně.

Potemnělá ulice. Žena v dlouhém zimním plášti. Na chvíli se schovala do vchodu jednoho z okolních domů, aby se ukryla před prvotní citrusově aldehydovou přeháňkou smíšenou s kořením (hřebíček se špetkou pepře). V kapse pláště ukrývá pytlík s kandovaným ovocem. Déšť rychle ustal, přesto je ve vzduchu stále cítit vlahá nahořklá zeleň a deštěm nasáklá zemina. Žena se vydává dál. Po chvilce jí přichází v ústrety muž a podává jí santalovou skříňku, která ukrývá karafiát, růži a kvítek lehce živočišného jasmínu, posypané téměř nesladkým skořicovým prachem a nakonec ji halí do hřejivého pryskyřičnatého šálu s ozdobnou tenounkou, téměř neznatelnou vanilkovou nitkou a příjemně drhnoucími vetiverovými třásněmi.