Oficiální stránky sice hovoří cosi o inspiraci vulkanickou erupcí za mrazivé noci a stříbrného svitu měsíce, no podle mě si spíš tento pán uspokojuje ve vůních svůj kožený fetiš. V tomhle případě vzal kysele svěží rebarboru a rozmačkané listy rybízu, suchý prachový šafrán a s pomocí kovových nástrojů, krémové vanilky a teplého kadidla vyčinil kůži tak, aby změkla do semišova. Zároveň jí zbavil živočišného podtónu a použil jako potah na staré křeslo s dřevěnými opěradly (suchý cedr a muškátový oříšek). Jediné, co u téhle vůně zásluhou přidaného červeného bobulového ovoce odpovídá, je barevný odstín, ale stejně se pořád nemůžu ubránit dojmu, že se nám tu někdo snaží stát se druhým Bertrandem Duchaufourem.

Název vůně je palindromem a zároveň jménem starověkého egyptského boha. Byl zosobněním prvotních vod chaosu a považován za jakéhosi „tvůrce lidstva“. A podle mýtů z těchto pravod povstal právě v podobě lotosu. A zhruba v tomto duchu se nese i samotná vůně. Otevírá se svěžími citrusy s trpkou, přesto však máslovou hruškou. Po rozvonění vyniknou jemné vodní květiny tak, jak je můžete znát např. z Omnia Crystalline. V tomhle případě jsou akorát doplněny trochou krotkého jasmínu a zlehka prohřáté ambrou. Jinak disponuje podobným dřevitým základem se špetkou bílého pižma. Na léto určitě nebude špatná, nicméně když uvážíte, kolik oproti ní stojí bílá Omnia, tak mi přijde její uvedení na trh docela zbytečné.,

Tuhle vůni jsem chtěla vyzkoušet kvůli poznámkám na www.parfumo.de u Soleil de Jeddah, že prý se jedná o jen přelitý Nur do jiného flakonu. Takže jak to tedy je? Ano, našlo by se tu pár styčných bodů, ale je poznat, že v SdJ si s tím Stephane Humbert Lucas trochu víc vyhrál. Citrón je tady díky kombinaci s pelyňkem vyloženě trpký, chybí pomerančový květ, heřmánku je pomálu a kombinací s teplým kadidlem rozhodně nejiskří, naopak drhne. Společná je jen "prachová" ambra, jinak je Nur mnohem víc zemitější a koženější. Po pudrovém kosatci tu není ani památky. Místo něj jsou tu navíc sušené meruňky, slepené k sobě medem. Největší paseku mi tady bohužel dělá cedr. Střídá totiž ostrouhanotužkovou a ostrou, až čpící podobu. Trochu blíž se sejdou až v drydownu skrze prachově nadýchanou vanilku a jemné pižmo, avšak stále tu přetrvává stopa ořezaných tužtiček. (NT)

Nuvole je vůni pro všechny, co hledají něco nekomplikovaného, osvěžujícího a zároveň lehce pudrového. Kombinace lnu a bílého pižma přináší vůni čistě vypraného naškrobeného prádla, které voní po citrusech. (NT)

Tuto značku jsem osobně úplně nepochopila. Vydává se za niche a přitom plodí jednoznačně mainstreamové vůně. Nymphessence v tomto rovněž není výjimkou. Jedná se o variaci na téma Chloé, kde citrusově svěží magnólii s pomerančovým květem, frézií a ovocným jasmínem doplňuje kyselá mandarinka, oslazená v úvodu pár kapkami hruškové šťávy. Tradiční pižmově-cedrový základ samozřejmě nemůže chybět.

Hira je název jeskynní hory nedaleko Mekky, kde se okolo roku 610 měl proroku Mohamedovi poprvé zjevit archanděl Gabriel a zvěstovat mu boží poselství a položit tak základy vzniku pozdějšího Koránu. K vytvoření vůně meditativního charakteru použil Stephane Humbert Lucan ambru a to hned tři druhy! Tou první je propolisová, jak ji můžete znát např. z Amber Absolute. V tomhle případě je doplněná štiplavou, najemno namletou skořicí. Brzy ji ovšem vystřídá pryskyřičnaté dřevo se zemitými tóny, které přikryjeme velkou plachtou z nahrubo opracované drhnoucí kůže, čímž vůně získá temnější hloubku. Tou druhou je skutečná hořkoslaná fosilní ambra. A tady se s ní na rozdíl od drtivé většiny ambrovek,, které ji ve složení uvádí a mnohdy tam nakonec vlastně ani není, opravdu nešetřilo, takže na vaše čichové buňky zaútočí pronikavá vůně teplé nabalzamované slané lidské kůže. Ambra tu navíc budí dojem, jakoby jí vorvaň tentokrát vyvrhnul společně s ruličkami skořice. A konečně tou poslední je syntetická ambra pryskyřičnatého charakteru, tvořená vanilkou, labdanem a benzoinem, přičemž v tomhle případě nejvíc vyniká benzoin s kakaovými a medovými podtóny. Ano, tohle je orientální ambrový klenot se skvělou výdrží jaksepatří.

Vzpomínáte na stříbrošedý zemitý kosatec z Iris Silver Mist? To je on, v úvodu osvěžený citrusy, ale bez mrkvové natě, drhnoucího vetiveru, tíživé pryskyřičnatosti a mléčným santalem místo cedru. Melancholii nahradil japonský čajový obřad na mechovém paloučku, při němž se podává aromatický Lapsang Souchong.

Serge Lutens nás s A la nuit a Rose de Nuit zavedl do nočních zahrad s jasmínem a růžemi. V sadu Daniela Gallaghera kvetou hořké pomerančovníky, rybízové keře a bergamotovníky. Tu utrhnete pár lístků rybízu, abyste je rozmělnili v ruce, tu jeden bergamot a rozříznete jej, abyste zachytili jeho svíravě svěží vůni. Cesta v sadu je sice zaprášená a přikrytá dehtově zakouřeným mlžným oparem, noční vzduch však i díky nesladkému pomerančovému květů příjemně chladí a osvěžuje. Sáhnete do kapsy kabátu, abyste vytáhli krabičku se sušeným tabákem, kterou jste si tam dali společně s pytlíkem slaných oříšků, a zhluboka nasajete...

Už složení malinko napovídalo, že by mělo jít o citrusově bylinkovou vůni, ale vůbec jsem nečekala, že tenhle výtvor od Antonia Gardoniho, povoláním architekta a parfuméra samouka (něco podobného jako Andy Tauer) bude až tak dobrá. Citrusy v ní jsou totiž bio, což je velmi potěšujcí. Z bylinek je nejvýraznější rozmarýna. Promíchali ji s drceným černým pepřem a příjemně živočišným hřebíčkem. Škoda, že ty krásné citrusy nevydrží o něco déle. Místo nich vystoupí do popředí kafr, který O/E dodá lékárenský tón. V další fázi se ale umravní a zůstane jen jemná bylinková vůně, k níž se přidá jehličí, dřevo, trocha tabáku a směs pryskyřic. Každopádně kdo si zoufá, že Lux od Mony di Orio v novém provedení už není, co býval (tam bio fakt nejsou), mohl by to možná zkusit s přírodnější O/E - myslím po pocitové stránce, vyloženě podobné si nejsou.

V tomto případě je Oajan jedna z původních pěti linií koní, z nichž byl vyšlechtěn arabský plnokrevník. V dřívějších dobách byli používáni především jako váleční koně, nyní je jejich doménou závodní oblast. A opět správně hadáte, že s koníkem samotná vůně příliš dočinění nemá. Ledaže by to byla vykrojená perníková figurka. Ale to vůbec nevadí, protože kdo lkáte nad tím, že Corte Belfiore je nyní již nedostupnou limitkou, tady máte adekvátní náhradu :palec: (bohužel o dost dražší, na druhou stranu zase podle mě o chlup lepší, velký chlup). Náš koník je z čerstvě upečeného perníku, právě vytaženého z trouby. Je posypaný jemně štiplavou skořici, politý trpkým medem a sedlo má z broskvových slupek (vonokvětka). Z nozder mu sálá teplý „suchý“ kouř (labdanum a hřejivá ambra) a místo vody se napájí hustým sladkým švestkovým likérem. Takže nakonec vám nezbývá než spočinout obličejem na jeho perníkové srsti, poprášené velejemným pudrovým pižmem a cítit, jak mu v žilách pulzuje vanilkovo-medová krev.

Vezme vás na procházku prosluněnou jarní loukou, zakončenou za kouřově vetiverového soumraku piknikem s obilnými sušenkami se skořicí a náplní z lískových oříšků se slaným podtónem. Jde krásně do prostoru a na kůži vydrží bezmála šest hodin - jednoznačně nejlepší vůně z celé kolekce The English Fields!

Kadidlové tornádo. Rozsévá kolem prašnost drceného černého pepře a pačuli a kardamomový chlad. Pohrává si s jehličím a kůží, které víří kolem. V samotném oku však ukrývá lehký náznak vřelosti, podbarvený temně sladkou lékořicí. Podívaná co malinko děsí a fascinuje zároveň.

Je příjemnou semišovou vůní s vydatně štiplavým kardamomem a lehkým závanem nezralé hrušky v úvodu. Po jejich odeznění se semiš zahalí do kouřového obláčku, který má na svědomí vetiver, zároveň ho protemní zemitost pačuli a nepatrně prosladí vanilka.

Šedivé nebe nad rozbouřeným mořem, na němž se zmítají plechové loďky. Vzduch je prosycený mořskou solí a šalvějí. Přesto ale najednou v tom chladu zasvítí slunce, jehož paprsky dopadnou na růži s jasmínem. Pak se ovšem projeví oud v podobě arabského plnokrevníka, pobíhajícího po mořském pobřeží s koženým sedlem na hřbetu.

Tak tahle vůně rozhodně nezapře starou školu. Odaliska vám přináší mandarinku, kterou vám vlastoručně oloupe, ale především starodávné mýdlo s vůní trpkého bergamotu a konvalinky a indolického jasmínu a nastrouhá vám ho do koupele. Vedle vany vám pak na mechový podklad na koupelnovém stolku položí kytici něžně pudrových kosatců, aby tu lehkou zatuchlinku rozptýlili a daří se jim to. (NT)

Mělo by jít údajně o antiparfém. Osobně v ní z výčtu slibovaných vůní nacházím zaprášenou horkou žárovku, chladnou a ostrou kovovou čepel, s níž se snažíme nasekat najemno bobkové listy a koriandr a tužkové odřezky. A tím vším se jemně proplétá vůně konvalinek. Možná to zní zajímavě, ale vlastně je to docela nuda.

Ačkoliv jsem si jako většina v první chvíli podle názvu myslela, že půjde o karafiátovou vůni, ve skutečnosti se prý jedná o odrůdu čínské růže, která se mu vzhledově pouze podobá. V první polovině 19. století se jí povedlo vyšlechtit valonskému malíři a botanikovi Pierre Josephovi Redouté. V tomto případě má jít tedy o olfaktorické připodobnění. A mám-li být zcela upřímná, pod vrstvou chladivého ostrého pepře s kapkou citrusů bych netipovala žádnou z obou květin, jen další hromadu koření. Tentokrát je už ale mnohem teplejší. Nejvýraznější je palčivě dřevitý hřebíček a najemno namletá skořice s příjemnými živočišnými podtóny. Doprovází je velmi zajímavý tón kandovaných jahod, za něž je pravděpodobně zodpovědná kombinace suchého prašného šafránu a kurkumy. Kouř z labdana a dalších pryskyřic spolu se špetkou pudrové vanilky potom pomohou dovytvořit z téhle vůně, co se na začátku tvářila zubatě, nepříliš sladkou, teplou sametovou orientálku s mnohahodinovou výdrží.

U této vůně jsem nějak nepochopila, proč vzdává poctu francouzskému králi Ludvíkovi XV.? Je sice pravda, že vládl v době vzniku této značky, ale proč se rozhodli jí postavit na karfiátu, který se stal symbolem Velké francouzské revoluce, kdy už dávno nebyl mezi živými a kdy jej prý na klopě nosili odsouzenci ke gilotině, čili má spíš spojitost se smůlou? Naproti tomu je tu pak ještě symbolický význam karafiátu jako vyjádření nehynoucí lásky matky. Původ má v křešťanské legendě ve spojení s Pannou Marií, která se rozplakala, když viděla Ježíše, nesoucího kříž a kam dopadly její slzy, tam vyrostly růžové karafiáty. No když nic jiného, tak musím uznat to, že tato vůně je opravdu přirozeně karafiátová. Květinově pikantní karafiát se objevuje ihned po úvodní směsi štiplavě nasládlého růžového pepře, svěžích citrusů a chladných kovových tónů, které by nám možná s trochou fantazie možná mohly představovat špendlík, jimž byl karafiát připevněn k oděvu odsouzenců. Na jeho okvětních plátcích ulpělo i několik krůpějí třpytivého medu a kromě jeho vlastní pikantnosti ho provází i příjemná hřejivá živočišnost hřebíčku. Jeho nositel nebo spíš nositelka je nalíčená dávkou toho nejjemnějšího pudru, jaký si můžete představit (podobné nasládlé "pudrové" pižmo s krémovými podtóny najdete třeba Eclat d´Orient od I. Derroisné). Tak si říkám, jestli by spíš nemohlo jít o Marii Antoinettu, která právě stoupá nahoru po dřevěných schodech konstrukce ke gilotině, než o Ludvíka XV. Ta během svého věznění údajně dostávala vzkazy ukryté v karafiátech. Jen je obrovská škoda, že narozdíl od všech předchozích vůní od této značky, co jsem dosud zkoušela, neuvěřitelně slabou intenzitu a výdrž. Člověk si musí držet nos vyloženě u ruky, jak se velmi rychle stává intimní.

Až na pár výjimek tuberózovým vůním příliš nefandím. A tahle ze začátku není příliš vábivá.V kombinaci s trpkým bergamotem a plesnivějícím pačuli je hodně zelená a olejovitá. Navíc ji doprovází ylang, vonící po nahnilých banánových slupkách. A ani ten hřebíček tomu příliš nepomáhá. Teprve po rozvonění, kdy se přidá jemný kosatcový pudr a madagaskarská vanilka s vůní sušené smetany, pačuli zaleze a obě kytky se umravní. Tuberóza začne připomínat jako ve Fracasu spíš teplou meruňkovou marmeládu a ylang v této fázi vyluzuje už jen takové ty klasické květinově mýdlové tóny. Za ty peníze je to ale i tak zklamání. (NT)

Po velmi slibném Flamencu se nám Ramon uchýlil k ovocnému jasmínu s tóny šťavnatých malin, kompotového ananasu a lepkavých datlí, které doplnil sladce květinovou orchidejí, bílým pižmem a vanilkou. Jediné napětí zprostředkovává jehličnatý cedr s balzámovou jedlí. Je to pěkné a povedené, leč na pověstné španělské Olé se mi to zdá trochu málo.

V případě této vůně se na oficiálních stránkách hovoří o procházce uličkami Benátek, které mají být údajně lemovány keři vistárií, zimolezem, jasmínem a narcisy. Inu v Benátkách jsem byla a na tyhle kytky jsem tam nikde nenarazila. Nicméně ano, v případě vůně se jedná o obrovský bílý květinový pugét v čele s omamným zimolezem a „medově“ nasládlým a zároveň indolickým jasmínem, doprovázený jiskřivou mýdlovostí. Ovšem to by nám ten pugét nesměli zasypat hromadou vlhké hlíny a zatuchlé vodní zeleně, ble. Teprve až v drydownu, kdy toto vše odezní, jsem ochotná ve společnosti šťavnatých žlutých narcisek s krémovými podtóny a hřejivého pižma připustit obraz podvečerní procházky nějakým vnitrozemským italským městečkem. Slunce už sice pozvolna zapadá, přesto stále žhne. Zatím asi největší pecka jak co do intenzity, tak i výdrže, co jsem od této značky doposud zkusila.

Podle Pierra by se údajně mělo jednat o kostelní kadidlovku, ale tak jednoduché to není. Ze začátku tu sice máme starobylý zaprášený kamenný kostel vyzdobený chvojím, ovšem zapálené kadidlo tu nepotkáte ani omylem. Zato nám někdo na hladce ohoblované cedrové lavici zapomněl pytlík s hašlerkami a kalíšek s doutnajícími santalovými vonnými tyčinkami. Tohle všechno bych i brala. Co však rozhodně neberu, je upocený živočich, upatlaný od vosku ze svíček, který se nám kostelem vesele prohání. I když je to nakonec on, kdo nám přece jen vypátrá kadidelnici ukrytou za dřevěným harampádím a kadidlo uvnitř zapálí. A aby bylo legraci učiněno za dost, začne se cpát lískooříškovými čokoládovými pralinkami z Praliné de Santal - není nadto když parfuméři ve stejném roce vykrádají sami sebe.

Ano, je to kostelní kadidlovka a velmi povedená. Je to typický kamený kostelík s jehličnatém lese (jedlová pryskyřice s cedrem). Kadidlo v něm je zpočátku studené, potom vlažné, až později jej zahřeje (znovu nezbytná) sladce dřevitá myrha. Od ostatních kadidlovek se však odlišuje téměř nesladkým (pro značku rovněž nepostradatelným) pomerančovým květem, který se přidá po rozvonění a přináší do kostela skrz okna sluneční jas a svěžest ranního vánku, jak už trefne vystihla v recenzi barbucha.

Souhlasím s andry, toto je chladná a odtažitá gardénie. Možná zimní víla, která se ukryla před sněhem do kamenného chrámu s vysokými stropy mezi staré dřevěné lavice. Prostor uvnitř je prosycen studeným kadidlovým dýmem z kovové kadidelnice, stojící na oltáři, prachem z fěžkých závěsů a vůní omítky z nově přistavené zákristie. Typově má blízko k Wisteria Hysteria (Comme des Garcons).

Odráží letní atmosféru italské vily z filmu Dej mi své jméno, jímž se Prin Lomros při tvorbě nechal inspirovat. Jedná se totiž o bylinkovou kolínskou s hořkými nazelenalými citrusy na mechovém základu chypre. Tóny fougere společně s kůží, suchým vetiverem a tabákem ji už sice posunují pánským směrem, nicméně fík, oliva. cypřiš, traviny dohromady s hořkoslanou balzamickou ambergris skvěle vykreslují letní středomořské podnebí.