hladká magnólie s citrusovými tóny a broskvovou zmrzlinou se smetanou (vonokvětka, vanilka) (NT)

Fuj, prádelna z Iso-E-Super společně s citrusově zeleným petitgrainem s dřevitými podtóny, levandulí, eukalyptem připomíná vylepšenou francovku mojí babičky, jen tady zahuštěnou mandlovou tonkou.

Já se těšila na výstavní kadidlovku a ona z toho vylezla chladivá peprná máta se sušeným, vetiverově doutnajícím konopím a mazlavým kadidlem.

šťavnatá broskev se sladkým růžovým dřevem, bonbónkovou fialkou, ale bohužel taky s drogérkovým jasmínem a protivně drhnoucím pižmem (NT)

Spíš než ledový potok jde o ledový čaj s rybízovou, grepovou, mátovou a bergamotovou příchutí, který se po rozvonění promění v nadýchaný levanudlovo-mimózový obláček s bazalkou (NT).

Počáteční kombinace pistácií, karamelu a vanilky mi okamžitě připomněla mojí nejoblíbenější zelenou tyčinku Deli. Akorát mi teda do ní nemuseli přimíchávat oud s kadidlem a drhnoucími dřevy. Po rozvonění potom oud zaleze a na ruce vám zůstane už jen táhlý měkký karamel s kapkou pikantně nasládlého růžového pepře a arašídy. No gurmánské oudovky vyloženě nemusím, ale tohle je konečně první vůně od téhle značky, o níž se můžu alespoň trochu pochvalně vyjádřit, protože jednička až čtyřka, které mám dosud odzkoušené, jsou pro mne obrovským zklamáním.

Sekushi je podobným typem vůně jako A la carte jen s tím rozdílem, že kombinuje malinovou cukrovou vatu s bílým pižmem a meruňky v čokoládě s ne tak drsnými zemitými tóny pačuli, kůže a teplého kadidla. Tím pádem vyzní mnohem víc gurmánsky a je tak nejen povedenou, ale zároveň i nositelnější vůní celé značky.

Pane Tauer, nepopletl jste to nějak? L´Air du Désert Marocain má být unisex a tohle dámské? Ten nahořklej citronovej vitacit jsem tam našla podobně jako andry. Rychle však utekl před kotlem drcené řezavé levandule. Což o to, levanduli bych ještě tolerovala, byť v této podobě už se mi jeví jako vyloženě pánská, ale bylo nutné přidávat zase i ten dehet? To už není loužička z porouchaného auta v poušti, to je tentokrát rybník :) . Ha, pan Tauer si mě asi chce usmířit a po této epizodce mi nabízí několik jasmínových kvítků. Máte štěstí, že je opět jen lehce živočišný. A závěr? To je autentická jízda pouštní cestou za chladné noci, kdy je vzduch prosycen vírem z písečného prachu (dřeva - v případě mojí kůže víc cedru než santalu, kadidlo a pačuli). (NT)

Přenese vás na tržnici na okraji pouštního města, jíž právě procházíte. Buch, do nosu vás ostře praští koření, ale ta směs je velmi zajímavá: je zelená, trochu nasládlá, chvilku lehce citrusová i mírně dřevitá. Z jakéhosi obchůdku k vám doputoval důvěrně známý závan levandule. Opouštíte tržnici a vydáváte se kousek za město do pouště. Teplý písečný vzduch vás bičuje do tváří, postupně se blížíte do menší oázy, kde už na vás čeká pozdní oběd na ohništi – kouřové tóny labdana, k tomu se připojuje i lehce živočišný jasmín, který zde kvete. Ale co tam dělá ten dehtový tón (zkoušela jsem víckrát a pokaždé se objevil)? Teda ne, že by mi vadil, jen mi tam nějak na tu chvilku nepasuje. Naštěstí se vždycky rychle vypaří a vracíme se zpět k ohništi, kde se mísí vůně kouře a dřeva. Zde pak ve stínu strávíte několik hodin, jen se mezitím dojdete osvěžit k nedaleké studánce obklopené mechem. A jak kouřové tóny ustupují, objevuje se ambra a vůně dostává balsamický charakter, který vás ukolébá k příjemnému spánku. Klaním se, pane Tauer.

Heh, Andy, to má být vzpomínka na širé pláně, hrubou kůži, kouř z ohně a na kovboje? Nepleteš si to náhodou se zdejšími pracovníky ropného průmyslu? Jako by byl dotyčný pracovník vyrušen od své porce kořeněné zeleninové polévky a spěchal k vrtu, z něhož právě začala prýštit pořádná sprcha dehtu, která zasáhla i jeho. A chlapec na sobě nemá bavlněné montérky, on si oblékl koženou kombinézu, v níž se trochu zapotil (hodně zelený živočišný jasmín). Nebo si představte vysoce koncentrovaný dehtový šampon z lékárny, ten použijete místo koupelové pěny a pěkně se v něm vylouhujete. A pozor! Ona se tam ta prérijní romantika přece jenom objeví, jen si na ní musíte trochu déle počkat. Živočišno mizí, kůže měkne a mám tu ty kovboje v kožené bundě, džínách a vysokých botách, kteří právě usedli k večernímu ohni, dřevo příjemně praská, země, na níž leží, se však ještě nestačila zcela prohřát. A protože to jsou uvědomělí kovbojové :) , nezahřívají se rumem, ale v ústech si nechají rozpustit kostičku bílé čokolády (tonka). Vůně je sice vedená jako unisex, ovšem tuhle exkurzi vidím jako ryze pánskou, najde-li se odvážlivec :D . (NT)

Andyho kadidlo je úplně jiné než to cardinalovské od Jamese Heeleyho, které je typicky kostelní. Osvěžují ho zelené listy pomerančovníku s koriandrem. Zjemňuje ho kosatec svou křehkostí. Prohřívá ho balzamická ambra s jehličnatým cedrem. Pokud Andy zamýšlel jako kostelní, pak bych to osobně viděla spíš na nějaký malý dřevěný venkovský kostelík na teplém jihu.

Při prvních tónech sladce šťavnatých a zároveň mydlinkových citrusů, jemně štiplavého kardamomu a květinově sladkého muškátu, kteří doprovází Andyho růži jsem skoro až zajásala. Jenže hned za ní si to přihopkalo zvířátko kastoreum, utíkající před hustým kadidlovým dýmem z nedaleké skládky, kde se pálí pneumatiky. Sice se nezdrželo moc dlouho, ale stačilo ze sebe oklepat popel na chladnou kamennou zem, na níž nám růže leží. A co se nestalo mezitím? Růže se nám pobytem v kouřovém oblaku vysušila. Díky pačuli však získala i trochu té chyprové sametovosti. Chladná ovšem nezůstává, neboť ji v drydownu prohřívá hořkoslaná "balzámová" ambergris a teplo z doutnajícího pikantního cedru. Nyní je mi jasné, odkud vzala Une Rose Chyprée svoje základy. Zaplaťpánbůh, že se cestou zbavila té spálené gumy a živočicha, protože především tím je pro mě v kombinaci s ohromující intenzitou a výdrží tato růže nenositelná.

Jóó, Andy umí i chyprovky a dobře. Vlastně je to dle mého názoru bezproblémově nositelná vůně, myslím ve srovnání s některými jeho modrými výtvory. Nejprve tu máme nazelenalé citrusové mydlinky, po jejichž odeznění mi zvolna pod nosem vykvétá růže. Paradoxně není tak mocná a výrazná, jak jsem čekala, malinko ji zastiňuje muškát a nevím, jak to mistr Tauer dokázal, ale mně se ta kytka normálně začíná líbit. Obě květiny jsou pak posypány skořicí a ještě nějakým pikantním kořením, to si však netroufám blíže určit. Hurá, konečně tu jsou ty chyprové tóny větvičníku a pačuli spolu s uklidňujícím jemně kouřovým labdanem, v nichž se obě květiny zcela ztrácí. Vetiver se sice jen mihne, zato je opravdu krásný. Nakonec vůni rozehřeje lehce zakouřená balzámová ambra s nepatrným hořkoslaným nádechem, která vrací na scénu růži. Podle toho, co psala domenica o pravé ambře v Encens Mythique d´Orient si troufám říct, že i zde se nejspíš jedná o ambergris.

Patří podle mě k těm nositelným Tauerovkám. Po citrusovém úvodu, který navozuje dojem sklenky jiskřivého šampaňského, v němž plave měsíček slaďoučké klementinky, začne vykazovat příbuzenství se svou vzdálenou sestřenicí Une Rose Vermeille, za což může jednak fialkový pudr a jednak jahůdkové podtóny samotného pomerančového květu (v URV jsou to maliny). Ve srovnání s její červenou kolegyní však působí Orange Star jako méně sladká a mnohem víc pižmová a přitom méně dusivá, což je asi to nejvíc překvapující. Druh použité ambry v základu bych však označila spíš za minerální, než že by šlo přímo o ambergris. Osobně mi evokuje mramorem vykládanou koupelnu s luxusními pudřenkami. Druhou alternativou je potom pomerančové lipo.

Za vůní této nové značky stojí francouzská parfumérka Elodie Pollet. Že vám to jméno nic neříká? Nebojte, mně taky ne :) . Zajímavější asi bude to, že se prý při tvorbě nechává ovlivňovat arabskými vůněmi. A co mi z toho díky tomu vylezlo? Podivnost v ryze montalovském pojetí. Pěkných je jen prvních pár vteřin díky náloži svěžího a zároveň pikantního anýzu a pak už to jde do kytek . Spouštěčem je hodně gumový/žvýkačkový jasmín s trochou ovocné růže, následuje šikmý sešup po ostrouhanotužkovém cedru s listy skleníkového tabáku a vše se nakonec „utopí“ v moři pryskyřičnaté „prachové“ ambry s typem pižma, co mi tak nepříjemně připomíná čerstvě vyprané naškrobené prádlo a v úplném dojezdu chytne náznak větrovosti. Ble!

Dlouhou dobu se tahle vůně pyšnila titulem nejdražšího parfému na světě, než ji trumfnulo milionové zlaté jablko od Donny Karan. Proto jsem už někdy před třemi roky, kdy jsem ji vyzkoušela úplně poprvé alespoň v koncentraci eau de parfum, čekala opravdovou bombu. Ale bohužel i tenkrát, i nyní bych řekla, že toto je případ podobně jako třeba u Kilianových vůní, kdy obal daleko převyšuje samotný obsah. I když u mě je to asi dané i tím, že Patriciin parfumérský styl mi obecně moc nesedí. Citrón s bergamotem a švestkami a meruňkami, které tu použila, jsou přírodní. Dokonce se mi tu líbí i kousky čerstvého, nikoliv kompotovaného ananasu tak jako v ostatních vůních. Jenom nechápu, proč se rozhodla použít jako spojovací bod ke květinovému srdci s hřebíčkovým karafiátem, tropickým ylangem a růžovým lokumem zrovna sladkou papriku (koření) a ovoce jím zasypat. Navíc ambrový základ s pudrovou vanilkou a bílým pižmem nezapře několik tužkových odřezků (cedr). Prostě pořád platí, že pánské vůně má značka daleko povedenější a i lépe drží. (NT)

Rudá růže? Já osobně ji vidím spíše v růžovějším odstínu, zpočátku tedy rozhodně. To by se dala přirovnat k osvěžující citronádě, kterou protne ostřejší závan levandule, ta však zároveň dodává vůni i jistou křehkost. Poté je vám naservírován vychladlý čaj, připravený z malinového listí a v nose vám praská několik mýdlových bublinek. Fialky jako takové skoro necítím, spíš jakýsi lehounký závojíček z fialkového pudru, který se snese na ten malinový čaj a překryje ho. Nyní teprve přichází červená růže, i když pokud srovnám s Une Rose Chyprée, Rose Nacrée nebo jinými růžemi, tato je přece jen pořád světlejší a hlavně má „mýdlovou“ podobu. Po nějaké době se objevuje lehce zakouřená „balzámová“ ambra a i když dostává zdánlivě víc prostoru než v Une Rose Chyprée (tam jsem jí postřehla až v dojezdu), chvílemi se mi schovává v pudrové sladkosti a střídavě v onom růžovém mýdle. Rozhodně je to další z Andyho bezproblémově nositelných vůní s výbornou výdrží a možná by mohla být dobrým odrazovým můstkem pro ty, kteří chtějí zkusit vůni s trochou pudru, ale pudrové Loukhoumy nebo vůně typu Osez-Moi! už je dusí .

Říkám si, jak to ten Andy s tou zvonkohrou pro anděla vlastně myslel. Tenhle diblík totiž dovádí v ostrém šeříkovém mýdle a je skrz naskrz zelený nejen pokud jde o konvalinku, ale i o jasmín. Nemá žádné bílé šatečky, je navlečený do drsné zaprášené kůže a prochází se bosky po vlhkém "sametově" zeleném mechu, který je postupně vysušován zakouřenou hořkoslanou ambergris.

Na tuhle vůni jsem byla zvědavá především proto, že Andyho Miriam se stala mou láskou na první počich a jednou z nejoblibenějších aldehydovek vůbec. A samotné aldehydy jsou tu opravdu krystalicky čisté a lehounké jako v Liu. Zcela chybí hořkost bergamotu, karafiát i levandule. Naopak místo toho je doprovází pelargónie s mátovou svěžestí, hřejivý ylang, vonící po lehce nahnilých banánových slupkách a jasmín, který je bohužel pro mě o krapet víc indoličtější, než kolik by mi bylo milé. Jakmile však tahle fáze pomine, objeví se poměrně něžná růže, odděná do kabátku z hebounkého zeleného sametu. Vetiver tady ani zdaleka nedrhne tak jako v Miriam, spíše jemně dokresluje tóny chypre a spolu s mléčným santalem, pudrovou vanilkou a kosatcem a stále přítomnými aldehydy tak tvoří na Tauera překvapivě jásavý, přesto ne naivní celek. I proto je hrozná škoda, že ve srovnání nejen s Miriam, ale všemi jeho dalšími vůněmi má mnohem slabší sillage, i když výdrž sama o sobě je výborná. (NT)

Je třetí vůní, kde mi nevadí hyacint, jelikož se tu snoubí s osvěžující vůní hořce zeleného galbana a neroli. Obsahuje typické chanelovské květinové mýdlo (růže, kosatec), avšak obohacené o sem tam probleskující konvalinku a pudrový tóny kosatce. Základ je díky šikovně zapracovanému vetiveru lehce chyprový, doplněný nerušivým cedrem.

Vůně má údajně připomínat růžový budoár. No ano, s tím svěžím bergamotem, olejovitou růží, sladkým fialkovým pudrem a vůní rtěnky a dalších líčidel na dřevěném toaletním stolku by mohl být, když vám nebude vadit ten umělohmotný drogérkový jasmín v pozadí. Ale od toho už tu snad máme Rosinky, ne? (NT)

Po úvodním závanu svěží levandule vás čeká sklenka hřejivého brandy, do nějž nastrouháme trochu čokolády. Dostanete k ní i vanilkový dezert se skořicí, ozdobený marcipánovými růžičkami. Celé je to usazené na ambrově dřevitém základu s pryskyřičnatými tóny.

Neznám žádnou jinou vůni, která by vykazovala takové rozdíly mezi jednotlivými šaržemi než tuhle a to ještě neznám vintage. Ještě asi před deseti lety bývala mnohem víc starosvětsky aldehydová. Nicméně i přes tuhle modernizaci společně s jasmínem, růží a kosatcem pořád vytváří nádherné květinové mýdlo, které v létě příjemně osvěžuje. Rovněž základ býval santalovější, místo toho přibylo spíš víc vetiveru a bílého pižma.

Aldehydy s bergamotem mají ze všech koncentrací pětky asi nejblíž k Liu, přesto ani ony nemají tu jejich jásavost. Následuje hořká neroliová fáze, která pozvolna přejde do klasického květinového mýdla. Nemá ale tu hloubku jako EdP a čistý parfém. Vyniká spíš vetiver s pižmem a suchým santalem. Na druhou stranu je ze všech koncentrací nejprádlovější, takže pokud bych měla jít do postele s nějakou z nich po vzoru Marylin Monroe, pak určitě s toaletkou.

Ve srovnání s původní Eau Premiere tady chybí ten vzdušný aldehydový úvod, respektive mýdlová je pořád a lehká taky, jenom sem přidali víc neroli. Ovšem chybí mi tu ten typický pětkový ylang s jasmínem. Jsou tu taky, ale ta příbuznost už tu není pro mě tak zřejmá, což jí však vůbec neubírá na kráse. Z původní Eau Premiere jí zůstala růže, zapudrovaná vanilkou, která je tu však hustější a ve srovnání s ní mi přijde taky dřevitější a tím pádem i méně sladší.