parfémová polička uživatele wendulka
Kiviskin
Kiviskin (Piotr Czarnecki)

Je vůní šafránově semišové, tabákově zakouřené pánské bundy, v jejichž kapsách najdeme kromě pár fialkových bonbónů i pralinky z vysokoprocentní tmavé čokolády s náplní z vaječného likéru. Díky pimentovým bobulím, muškátovému oříšku a jehličnatému cedru příjemně drhne, ale neškrábe.

Klitō
Klitō (Mirko Buffini Firenze)

Je zásluhou hřebíčkového karafiátu květinovou aldehydovkou z rodiny L´Air du Temps a díky máslovému tropickému ylangu s vůní přezrálých banánů čáštečně i z rodiny chanelovské Pětky. Od obou se ovšem odlišuje moderním rtěnkovým akordem, tvořeným růží a sladce bonbónovou fialkou. V nadýchaném pižmovém základu s vanilkou a drhnoucím cedrem se pak podoba s Ninou Ricci i Chanelem vytratí už docela.

Knightsbridge (Eau de Parfum)

Jinak se chová při ťupkání a přímém nástřiku. V tom prvním případě jsem v ní ze začátku ten ovocný likér ze švestek v první fázi měla. Při nástřiku byl ten likér najednou kořenitý a pak mi rovnou přešla k růži postrouhané muškátovým oříškem. Po rozvonění už se mi tam ale ten likér znovu objevil, ten jablečný nebo spíš pečená zkaramelizovaná jablka, macerovaná v likéru. Potvrzuju i ten kosatcový pudr se semišovými rukavičkami a to celé zahuštěné lehce připálenou mandlovou tonkou s mléčným santalem. Knightsbridge je v nejnovější produkci značky rozhodně TOP ve všech ohledech.

Knot Eau Absolue
Knot Eau Absolue (Bottega Veneta)

Neroli v ní působí jako hřejivé podzimní slunce, kolem něhož místo paprsků perlí kokakolové bublinky. Slunce, k němuž se vzpínají semišové rukavičky, svírající svazek sušené levandule, kterou postupně rozemíláme na jemný prach těsně před tím, než se na ně pozvolna začne snášet pryskyřičnatý soumrak. Knot Eau Absolue je pro mě velmi příjemným překvapením na rozdíl od klasiky, která se na mně vyloženě nevyvedla.

Knowing (Eau de Parfum)
Knowing (Eau de Parfum) (Estée Lauder)

Je jednou z mála poctivých mainstreamových vůní. Úvodní aldehydy s hořkým zeleným galbanem příjemně osvěžují a pak to přijde...růže s tuberózou, medovým jasmínem a přezrálou švestkovou dužinou s koženými podtóny, nemůžu si pomoct, připadá mi, jakoby se Jean Kerleo inspiroval tehdy ještě jen osobním parfémem Le Parfum de Therése a stylem legendárního Edmonda Roudnitska. Jen ubral na švestce a místo toho přidal květin, které osvěžil po rozvonění pomerančovým květem, díky čemuž Knowing vyzní ve srovnání s ní něžněji. Chyprový základ pak rozšířil o zemitost pačuli a živočišnou cibetku. Ten pak následně v mírně poupravené podobě použil ještě i v dnešní již vintage verzi Sublime EdP (Jean Patou). Takže kdo rád tuhle starou školu, Knowing se mu bude určitě líbit.

Knus
Knus (Ricardo Ramos - Parfums d'Auteur)

Je vůní lahodných vánočních perníčků se zázvorem, skořicí, hřebíčkem a špetičkou kardamomu, zdobených bílou cukrovou polevou. Nezbývá než zasednout ke stolu z jehličnatého cedru s hrnkem teplého mléka a kouskem bílé čokolády a pustit se do nich.

Koala
Koala (Zoologist Perfumes)

Naprosto souhlasím s teena-s , parfémový medvídek koala je hravý a přítulný a podobně jako ten živý nejradši chroupe eukalyptové lístky, nepohrdne ale ani těmi mátovými nebo lístky čajovníku. Tu a tam dokonce uloupí lesním včelám pár kapek medu. A když se zrovna nekrmí, věnuje se své druhé nejoblíbenější činnosti, jíž je válení se ve sluncem prohřáté zemině a mechu.

Kobako (1982)
Kobako (1982) (Bourjois)

Tak pokud jde o to přirovnávání vůně Kobako k Opiu, za sebe říkám vychytralé „jaein“. Jsou tam určité náznaky, ale ne tak výrazné, abych ho já osobně jako mohla považovat za plnohodnotnou náhradu, na to je pro mě na rozdíl od Opia přece jen malinko nesourodé. Rozhodně k němu má však nejblíž, že všech vůní, které jsem zatím měla možnost vyzkoušet. Určitě největším překvapením jsou ty chyprově zelené tóny s kapkou citrusů, většinou se jich člověk dočká až po rozvonění, tady je to naopak. Pak už se před vámi otevírá ta starodávná dřevěná skříňka. Univtř skrývá zapálené vonné tyčinky santalu a květinové mýdlo – nejprve převažuje jasmín, pak se přidává i karafiát. Krabička ukrývá i nějaké to koření: hřebíček a skořici. Zde by byly ty styčné body s Opiem. Když ovšem toto všechno z krabičky vyndáte, ukáže se, že je vespod vykládaná kůží a říkejte si, co chcete, dno ukrývá pačuli se zeleno-zemitými tóny . Na druhou stranu když uvážím cenu, skutečně musím souhlasit s tvrzením, že je to vůně, která za málo peněz nabízí docela hodně muziky.

Kokain
Kokain (Rammstein)

Je sice celkem příjemnou vůní dámských kožených rukaviček a převážně fialkového pudru s kosmetickým pižmem, přičemž po rozvonění se kůže vytratí docela a zůstane jen květinová pudrovka s pižmem a ostrouhanotužkovým cedrem, ale v kombinaci s takovým názvem taky těžce klamavá reklama.

Kolonaki, 1977

Je aromatickou citrusově kořenitou vůní se šťavnatou mandarinkou, bazalkou, větrovým badyánem, pikantně nasládlým růžovým a kardamomem. Po rozvonění ji prohřeje vůně nasládlé, najemno namleté skořice. Gurmánkou se ale v žádném případě nestane, naopak se s pomocí špetky lékárenského oudu, vetiveru a kouřových a kožených tónů labdana posune lehce orientálním směrem.

Kyphi
Kyphi (Olympic Orchids Artisan Perfumes)

Zpracování tématiky Kyphi, starodávného egyptského vykuřovadla, od Ellen Covey též patří k těm, které stojí za pozornost. Dokonce bych řekla, že je ještě věrohodnější než Onde 7, protože zde najdeme už opravdové mazlivé kadidlo se sladce dřevitou myrhou, jemně štiplavou skořicí a dokonce i zázvorový galgán. Ellen ho zahřála s pomocí včelího vosku, který v kombinaci s dalším kořením přináší i kýžené tóny medu, vína a rozinek, čímž vzniká dokonalá meditační vůně s dlouhou výdrží.

L de Lolita Lempicka
L de Lolita Lempicka (Lolita Lempicka)

Doteď pro mne zůstává jedinou nositelnou vůní od této značky. Už vůní svěžího bergamotu, hořké pomerančové kůry a skořicového cukru mi evokuje Vánoce. Tento dojem pak ještě umocní hebké bílé pižmo s vanilkou, tonkou a santalem, které vytvoří dojem teplých vanilkových rohlíčků, smíchaných s těmi skořicovými. Je velká škoda, že zrovna tuhle jedinou opravdu povedenou vůni s dobrou výdrží museli přestat vyrábět.

L de Lubin (Eau de Toilette)

Je reedicí vůně ze 70. let, která tehdy oslavovala éru hippies a jejich radost ze života. Původní verzi neznám, ta současná voní po jiskřivých zelených citrusech se svěží zelení, které nápadně připomínají Cristalle Eau Verte, jen L de Lubin v sobě navíc obsahuje drcený pepř. A i když CEV po pár minutách zmizí a do popředí se dostane palčivě dřevitý hřebíček, s jasmínem, májovou růží a pudrovým kosatcem v pozadí stále tak trochu zůstává na chanelovské vlně. V základu se pak díky velmi šikovně zapracovanému pačuli projeví i jako moderní chypre se sladkým růžovým dřevem. Zásluhou otočníku, pudrové vanilce a bílému pižmu zase příjemně sladce perlí. Jen je obrovská škoda, že je v téhle fázi už zase typicky po lubinovsku intimní, jinak bych ji brala na poličku hned, protože oproti Chanelům je mnohem energičtější - alespoň v tomhle ohledu zadání splnila :) .

L for Men
L for Men (Clive Christian)

Humbuk kolem této značky ohledně nejdražšího parfému světa a jejich dámských vůní obecně doteď tak trochu nechápu. Ne, že by to byly špatné vůně, ale podle mě je mnohem víc předchází jejich cena, než že by byly něčím výjimečné. Pánské jsou mnohem zajímavější a nyní bych k nim zařadila i nové L-ko. Začíná čerstvě vymačkanou grepovou šťávou, svěží zelení a suchou dřevitostí muškátového oříšku. Už po chvilce se však vůně rozehřeje za pomocí voskových pryskyřic, páleného jehličí a kouřového vetiveru, přičemž kořenitou stránku zdůrazní štiplavý kardamom. V další fázi vetiver přejde do zemitější polohy a přidává se k němu oud. Ten zprvu naznačuje směr kravín podobně jako v Oud Assam, ale brzy ukáže svoji typičitější, drsnější tvář. Drydown je pak ve znamení cedru, zapudrovaného bílým pižmem opět jako v OA. Celkově ovšem i přes tu oudovou medicinálnost působí mnohem kultivovaněji.

L'Air de Rien
L'Air de Rien (Miller Harris)

Pokud jsem to dobře pochopila, tuto vůni vytvořila Lyn Harrisová pro zpěvačku a herečku Jane Birkinovou, která chtěla vůni evokující nostalgii starých knih a zaprášených knihoven. Myslím, že se v tomto případě zadařilo. Podobně jako Fleur Oriental začíná citrusově nahořkle, tady je to v režii neroli a ten jemně nahořklý tón už zůstává přítomen po celou dobu, pak už nastupují chypré tóny větvičníku a pačuli. A je to právě ta "prachová" (opět lehce připálená jako ve FO) ambra, které se v kombinaci s tou chyprovostí daří dotvářet ten výše zmiňovaný dojem. Kolem si jen tak zlehka propluje pižmo. Nakonec se ambra spojí se suchou, nepříliš sladkou vanilkou.

L'Air Des Alpes Suisses
L'Air Des Alpes Suisses (Tauer Perfumes)

V případě této vůně jsem doufala v pokračování Causse Méjean, kterou Andy vytvořil pro Richard Lüscher Britos. To se mi bohužel nesplnilo - sice obsahuje levanduli, jehličí, skaliska a dokonce i tonkovou sladkost, ovšem v naprosto jiném poměru a především levandule tu rozhodně nehraje hlavní roli. Stejně jako Fleur mě za ranního aldehydového kuropění přivítá zaprášená štěrková cesta, lemovaná jehličnany, levandulí a skalisky. Jak pokračuji dál, na tváři mě lechtají hřejivé sluneční paprsky, prosvítající mezi stromy a díky březovému dehtu v nose pošimrá kouř z klestí, které pálí místní lesník. I k mé smůle mi ovšem nabízí bylinné bonbóny, které bohužel odjakživa bytostně nesnáším a navaluje se mi z nich, no slušnost mi bohužel nedovoluje odmítnout. Pranic mi přitom nepomůže, že jsem navoněná Andyho nadýchaně pižmovou L´Eau s něžným pudrovým kosatcem a sladkým pomerančovým květem, ani to, že slunce mezitím stačilo zapadnout a alpský vzduch začal studit, že kolem zurčí horské potůčky, citrusová štiplavost meduňky a hořkost šalvěje bonbónů mi totiž celou tu horskou idylku dokonale znechutí.

L'Air du Temps (Eau de Parfum)

Je ve vintage verzi vedle starého Opia a Dolce & Gabbana z roku 1992 jednou z mála karafiátových klasik, které mě zcela uchvátily už od prvního přičichnutí s tím, že holubičky jsou mi ještě o trochu bližší a jejichž zbytek pečlivě opatruji kvůli nostalgickým připomínkám. Karafiát zde totiž hraje hlavní roli už od první chvíle. To je osvěžený přírodním trpkým bergamotem a neroli a "těžkými" aldehydy, jaké můžeme znát např. ze starších verzí No. 5, s nezralou broskví. Po pár minutách se přidá rozmarýna. To pravé karafiátové nebe ovšem nastává, když jeho vlastní kořenitost zdůrazní palčivě dřevitý hřebíček a zároveň se na vůni snese jemný obláček fialkového a kosatcového pudru a bílého pižma. Špetku sladkosti dodá i trocha růžového dřeva. Hlavní dojem však stále zůstává stále převážně karafiátový. V základu pak už jen vůni prohřeje pryskyřičnatá ambra se santalem a podtóny suchého mechu a vetiveru. Reformulovaná verze je sice pořád pěkně karafiátová, ale dost osekaná od všeho ostatního.

L'Amandière (Extrait de Parfum)

Nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale asi přicházím na chuť zeleným vůním. Pokud jsem takovou Panoramu označila za léto v lahvi, potom L´Amandiere je podobně jako Green jarem ve flakonu přesně, jak to James Heeley slibuje. Mám-li být úplně přesná, zařadila bych ji někam na pomezí jara a léta. Kromě toho pokud jste se někdo jako já obával hyacintu, tak zbytečně. Žádné zelené květinářství s uhnivajícími kořínky vás tu nečeká, jen jarní alej s bublajícím potůčkem (voda v něm není ledová jako v Unter den Linden, pouze příjemně chladivá), plná vlahé zeleně, která ve vysoké trávě ukrývá hromadu spařených, avšak ještě nevyloupaných nesladkých mandlí. Kromě ní tu kvete mimóza z Une Fleur de Cassie a tamhle ve stínu leží i stejná otep navlhlého sena - v tomhle ohledu souhlasím s moudjahidine co se týče určité podobnosti v téhle fázi, protože stejně jako v ní se v aleji mihnou i nalíčené rty. Ovšem zatímco ta Malleho je temně fialová, tahle je rozhodně červená. A dostane se i na tu medově nasládlou lípu. Jenom já ji nemám tak majestátní, spíš menší, čerstvě vysazenou. V tomhle ohledu doporučuju zaměřit pozornost raději na královnu lip Unter den Linden (April Aromatics), která je však v drydownu i díky plumérii a oslazenému čaji Earl Grey daleko víc medovější. Nicméně i tady od mandlí té mléčně bílé nasládlosti přece jen taky dočkáte, když z nich v základu sloupnete jejich zelenou slupku a ta pustí šťávu. Pořád ale z toho ve srovnání s April Aromatics nebo Byredem vychází jako nejméně sladká a v poměru k Mallemu ne tak omamná a více osvěžující. A rozhodně to neznamená, že by některou z nich mohla nahradit, na to si naštěstí jde vlastní cestou. Zatím nejpropracovanější vůně od Heeley.

L'Ambre de Carthage (2011)

Podobně jako Gardénia je i L´Ambre de Carthage novou interpretací stejnojmenné vůně z roku 1924. Má symbolizovat ducha dlouhého náročného dne, stráveného na dobrodružné transsaharské cestě. Lépe řečeno má připomínat karavanu, která se se svým drahocenným zbožím vydala na tuto cestu pouští a jen příležitostně si během této tour mohou její účastníci dopřát odpočinek ve stínu jedné z životadárných oáz – potud tedy spojení s Kartágem, které se nacházelo v severní Africe při pobřeží Středozemního moře. A já s tou druhou půlkou názvu i souhlasím, podobný pouštní výlet zažijete třeba u Tauerovy L´Air du Désert Marocain (i když tam to máte i s dehtovou/o­lejovou skvrnou z porouchaného auta). Začínáme totiž tím odpočinkem v podobě svěže nahořklého bergamotu, zjemněného trochou čaje pro uhasení žízně. On má ale hlavně broskvovou příchuť (osmanthus), jen na hladině hrnku plave osamocený jasmínový kvítek. A už se vydáváme do pouště a tam už zůstaneme. Tvář vám bičuje suché kouřové labdanum, s hořkoslanou ambregris a dalšími pryskyřicemi. Takže jak jsem řekla, svým způsobem to vlastně exotický výlet je, i když náklad té karavany v podobě nějakého koření jsem během této cesty nenašla. Avšak trvám na tom, že v první polovině názvu by stejně tak dobře místo ambry mohlo být labdanum nebo osmanthus, protože ambra tu nijak zvlášť nad ostatními složkami nevyniká, vlastně vůbec, jenže to už by neznělo tak hezky, že? (NT)

L'Ambre des Merveilles

Citrusům se vyhnula úplně. Od Eau de Merveilles si ale v úvodu vypůjčila obláček najemno namletého pepře s jehličnatým cedrem a po rozvonění především ambru, tvořenou labdanem s podtóny surového kakaa a vanilkou. Z Elixiru si zase vzala krotké pačuli a kapku karamelu, i když ten její není ani v nejmenším připálený, ale naopak je krásně hladký. Výsledkem tak je zlatavě pryskyřičnatá ambrovka se sladkým kořením a dřevem, která ale ani v nejmenším nepůsobí přeslazeně jako řada ambrovanilek a příjemně zahřívá. Jen je škoda, že Eau des Merveilles následuje i vývojem intenzity (tj. do prostoru jde jen v první polovině v té druhé už je stejně intimní) a výdrží.

L'Âme d'Un Héros
L'Âme d'Un Héros (Guerlain)

Výrazně svěže citrusová vůně s šalvějí, bobulemi jalovce a špetkou drceného pepře, která na mně bohužel voní značně zatuchle. Ve střední fázi je pěkný ylangový závan ale jen do chvíle, než nastoupí podivný kouřově slaný vetiver s pačuli a dřevitými pilinami (slaměnka).

L'Âme Sœur
L'Âme Sœur (Divine)

Má být květinově aldehydovou vůní navazující moderním způsobem na klasiku jako Arpege nebo No. 5 a určité příbuzenství s Chanelem je v ní poznat už po nástřiku, respektive trochu blíž má k původní No. 5 Premiere, protože úvodní jiskřivé aldehydy v ní jsou vzdušnější než v klasické pětce. Jinak tu najdete podobný tropicky hřejivý ylang ylang s ovocnou růží a jasmínem. Odklánět se začne až po rozvonění, kdy mnohem víc vynikne krásná přírodní růže, kterou sice obklopuje podobný průsvitný kouřový opar z vetiveru, avšak tahle je víc mýdlovější, ambrovější a je bez vanilky, i když i tady ji v drydownu poprášili bílým pižmem, ale větším množstvím, takže v téhle konečně fázi vyzní víc pudrověji. Každopádně kdo rád tento Chanel, může podle mě vzít růžovější L´Ame Soeur i naslepo, jelikož ve srovnání s ní jde trochu víc do prostoru a i o něco víc drží.

L'Amour (Eau de Parfum)

zatuchlý bílý kytky (NT)

L'Ange Noir (Eau de Parfum)

Od úvodního jiskřivého růžového pepře se spařenými bílými mandlemi rychle přeskočí k opravdu nádhernému oříškovému sezamu. Po rozvonění cítím v pozadí i krásný vzdušný kosatec s téměř neznatelným mrkvovým podtónem. Hlavní roli však po celou dobu hrají oříšky, k nimž se v další fázi přidá tonka se sladkou ambrou a společně tak vytvoří dojem oříškového latté se šlehačkou a bílou čokoládou. Jde i hezky do prostoru a drží. Jo, u Givenchyho po velmi dlouhé době udělali konečně pořádnou vůni, která není špatně sehnatelnou limitkou.

L'Arbre de la Connaissance

Podle názvu měla vůně zpracovávat podobné téma jako Figuier Eden z řady Armani Privé, jen u Jovoy to vzali přes Buddhu. A to možná neměli dělat. Samotný fík je tu sice šťavnatě zelený, no bohužel ho zkombinovali s naprosto nemožnými molekulami nejrůznějších svěžích tónů. První tipuju na nějaký aldehyd, protože po zakousnutí do té svěží zeleně narazíte na studený kov. K němu se asi po půl hodině přidá podivná slaně pižmová vůně prádelny, která nejspíš stejně jako kokosová pasta, jíž fíky pomažeme, měla asi představovat mořskou atmosféru. Jo, fík pak sice po rozvonění mléčně zesládne, přičemž ho ještě v drydownu doplní prašná zemitost pačuli, ale brr, míchat dohromady fík, kokosovou pastu a tenhle typ chemie, to byl hodně blbej nápad.