Kolibřík je vskutku hravý pestrobarevný ptáček, který ani chviličku neposedí. Nejprve si vesele poletuje v ovocném sadu mezi rozkvetlými jabloněmi a třešněmi, jejichž sladký nektar ho vábí, zatímco kolem bubnují citrusové kapky deště. Vzápětí už si to zamíří na nedalekou hrušeň a několikrát si uzobne z jedné máslovky. Ledva se stačí nabažit v ovocném sadu, už ho vábí přilehlá květinová zahrada s vůní konvalinek, hřejivého karamelového zimolezu, sladce pudrové mimózy a tulipánů. Nakonec zcela omámený jejich sladce pižmovým pylem s podtóny smetanových mandlí pak místo koruny stromu přistane u jeho kořenů, porostlých mechem.

Název je citací z jedné básně ze 13. století od perského básníka Rumiho a vůní bílých květin a zralého ovoce má odkazovat na božské zahrady Edenu. A můžu říct, že Hundred Silent Ways je vskutku veselou, nikoliv však plochou ovocnou květinovkou. V první fázi se skládá ze šťavnaté mandarinky, broskve a ovocné tuberózy. Kromě toho bych si tipla, že ve složení bude určitě i pomerančový květ, protože kromě meruňkové tuberózy cítím i vůni lesních jahod. Po rozvonění se ovocem začne prolínat něžná gardénie s krotkým jasmínem. V základu se přidá vanilka se špetkou bílého pižma, jejíž sladkost tlumí lehce drhnoucí vetiver. Jen je škoda, že je v téhle fázi už poměrně intimní, když uvážíme, že se jedná o čistý parfém.

Donedávna jsem o téhle americké značce neměla tušení. Teprve seznámení se s touhle vůní mě přimnělo zapátrat, že nejen vůně (nabízí jak EdP, tak parfémové oleje ve formě roll-onu a i na samotném zpracování Huntera je poznat práce s přírodními složkami), ale i samotná zakladatelka mi velmi připomíná Tanju Bochnig a April Aromatics. Ovšem to jen pro hrubou představu, protože Hunter má přes typově podobné zpracování svou vlastní osobitost. Takhle kadidlovka s jehličím, aromatickým tabákem, voskovými pryskyřicemi a vanilku opravdu vyvolává dojem podzimního podvečera v lesním srubu. I když pootevřeným oknem jde dovnitř nepatrný závan chladu, v krbu to příjemně praská a hřeje, zatímco vy popíjíte teplý javorový sirup. Hunter musel být asi hodně výjimečný přítel, pokud pouhá vzpomínka na něj přimněla Anne McClain vytvořit takhle geniálně jednoduchou sametovou orientálku se skvělou výdrží.

David Seth Molz nás s Bitter Rose, Broken Spear tentokrát bere do Irska v dobách rytířů Rudé větve. Jeho Irsko je plné luk, porostlých tymiánem, a jehličnatých lesů s cypřiši a modříny, kde se společně s dřevěným uhlím pálí i bodláčí. Podnebí je tu studené a deštivé, kdy vám nezbude, než se před tou nepohodou schovat pod okap a naslouchat kovově ostrému bubnování deště a pozorovat, jak z nedaleké udírny stoupá dým.

Původní verzi jsem nemohla rozdýchat kvůli kmínu. Reformulovaná verze už ho sice nemá, ale za to ho nahradilo obrovské množství kokosu, který úplně nemusím, tudíž si tu krásnou vanilku s mandlemi stejně neužiju. (NT)

Původní Hypnotic Poison jsem léta nevydýchávala kvůli kmínu, po reformulaci zase kvůli kokosu. Nakonec z nich paradoxně ze všech vzešla vítězně tato odnož, která už s ním nemá skoro nic společného. Místo kokosu osvěží směsí citrusů v čele s kyselou mandarinkou, bergamotem a kapkou neroli. Pokud bychom snad někde chtěli hledat nějaký styčný bod, tak právě jeho hořké tóny společně s velmi umírněnou špetičkou kmínu odkazují na klasický Hypnotic. Velmi rychle však vezmou za své a vynikne hypnoticová vanilka s mandlemi a našlehanou tonkou, doplněná allurovským jasmínem, jemuž v této kombinaci výjmečně odpouštím jeho vůni čínských gum.

Daman je velmi záludné zvířátko. Vypustí na vás svůj medicinální oudový exkrement hned na začátku, ledva schroupá společně s okvětními plátky růže i pár kvítků semišového šafránu. Vesele si hopká po zaprášeném kamení, dokud nenarazí na naprasklý sud ze santalového dřeva s propolisově ambrové whisky. Než ale stačí pořádně ochutnat, přiřítí se zpocený bobr se srstí ulepenou od vanilkového cukru a chce si taky slíznout pár kapek.

dvojník 1996 od Byreda, sice povedený, ale to opisování je trapné

Je delikátní gurmánkou, přinášející vůni kouřové whisky se špetkou kardamomu a tiramisu, které je kromě tradičního kakaového prášku zdobené i kandovanými mandarinkami. A dostaneme k němu i šálek kávy se šlehačkou. A právě díky whisky s kávou a zemitostí pačuli v základu nepůsobí vůbec přeslazeně.

Vůně od Caroliny se mi nikdy nijak zvlášť nelíbily, až letos mě docela zaujala pánská verze její africké kolekce, proto jsem si řekla, že dám šanci i té dámské verzi. Ta začíná čerstvě rozloupnutým nakyslým pomerančem, posypaným jemně namletou štiplavou skořicí, která zesládne teprve během pár minut za podpory fialky a vlahého nachového kosatce. Z čaje rooibos, jenž tu má zřejmě odkazovat na Afriku, cítím spíš jen vůni pražených oříšků, promíchaných s teplými písečnými tóny a kadidlem, než že by mi evokovovala přímo šálek červeného čaje. No nemůžu říct, že bych tu Afriku primárně našla i v tomhle, ale buďme benevolentní, zavřeme obě oči a řekněme že ano. Pokud tedy chcete dobrý červený čaj, doporučuju zůstat u osvědčeného Bvlgari, nicméně na Carolinu tohle docela ujde, i když na pánskou Afriku nemá. (NT)

Osobně jsem nikdy nebyla příznivkyní čajovek, ale tahle, přestože vůbec nevoní jako Masala Chai (chybí v ní totiž to podstatné koření), by se možná mohla líbit těm, kteří nehledají jen klasickou svěženku, i když tahle tak v kombinaci se zeleným bergamotem a hořkým pomerančovým květem začíná. Postupně se ale změní v kotlík horkého čaje, zahřívaného voskem, ovšem podtón zelené svěžesti je samozřejmě přítomný celou dobu. (NT)

Tohle je jedna z mála vůní, co doopravdy z větší části připomínají vůni Masala Chai. Přináší kompletní obraz posezení v kamenné čajovně. Tenhle čaj je kořeněný jemně namletou teplou skořicí, hřebíčkem, kandovaným zázvorem a neopomenutelnou troškou kardamomu. Vedle konvičky s čajem stojí i svíčka, z níž pozvolna odkapává vosk a nechybí ani stojan se zapálenými vonnými tyčinkami. Nezbývá tedy, než se uvelebit na židli, polstrované drhnoucí kůží, nalít si čaj do šálku a zalít jej teplým mlékem a navrch posypat i špetičkou kakaa.

Snad s výjimkou Souffle Intime mě ostatní vůně od této značky doposud nijak zvlášť nezaujaly. Nyní k ní musím přiřadit i tuhle kořenitou ambrovku. Už v úvodu zaujme kombinací natrpkle svěžího bergamotu, jiskřivého zázvoru a příjemně palčivého kmínu, za níž se schovává překvapivá laskomina. Jsou jí čokoládové figurky, plněné nejen bílou lanýžovou, ale i malinovou náplní. Typicky gurmánským směrem se však Chaleur Gitane nevydá. Čokoládu totiž vzápětí zasypeme suchým, na prach rozdrceným šafránem a kořenitým santalem, což dohromady vytvoří dojem spíše surové nastrouhané vysokoprocentní čokolády, smíchané s chilli kořením. V další fázi se konečně objeví už i samotná ambra a moc pěkná. Není to totiž žádná tuctová ambrovanilka, naopak je zajímavě pikantní, vetiverově zakouřená, doplněná zemitostí pačuli a zároveň zespod nadlehčená obláčkem bílého pižma.

Kombinuje v sobě bergamotovou svěžest s drceným černým pepřem, suchou dřevitostí muškátového oříšku. Po rozvonění se přidá vetiverově zakouřená pánská kůže s dřevitými tóny. Velmi povedené.

Na Korsice jsem bohužel zatím nikdy nebyla, ale pokud tam místní obyvatelé tráví pozdní odpoledne se sklenkou likéru v koženém křesle u otevřeného okna a podvečerními procházkami mezi kvetoucími slaměnkami, kostelíky s tou nejkrásnější pálící myrhou a pojídáním mandlových sušenek s mléčnou náplní tak, jak naznačuje Chaman, asi se tam budu muset vypravit.

Zkoušet cokoliv přímo od Mony je pro mě vždycky svátek vzhledem k tomu, že její rukopis je prostě neopakovatelný a nejinak je tomu tady. Pokud bych to měla hodně zjednodušit, řeknu, že Chamarré je její vlastní vizí legendární pětky s vlastním orientálním základem. Ale s jejími parfémovými výtvory to nikdy není jednoduché, protože se vždy jedná o velmi propracované vůně. Mona vlastně jen použila klasické hřejivé pětkové aldehydy a smíchala je se šalvějí, aby je vzápětí ochladila trochou levandule. Samotné květinové srdce s jemně kořenitou tureckou růží s lehounkým nádechem červeného ovoce, nádherným pudrovým kosatcem a nebonbónkovou fialkou už ovšem působí moderně a společně vytváří příjemný rtěnkový akord. A jak už jsem zmínila na začátku, v základu se s pomocí pudrově pryskyřičnatého opopanaxu, balzamické ambry a hřejivého kašmeranu vydala na rozdíl od Chanelu spíše orientálním směrem. Chválím projekci i výdrž, což však není u Moniných vůní nic neobvyklého. Je velká škoda, že se přestala vyrábět, protože ji já osobně považuju z jejích vůní za jednu z „nejsnáze“ nositelných.

Pokud znáte vůně od této značky, víte, že je každá vždy spojena s fotkou určitého fotografa. V tomto případě jde o foto potemnělého hotelového pokoje od Clemence Rene-Bazina, osvětleného pouze tlumeným světlem lampy na nočním stolku. No nějaké ty temné asociace by tam byly, ale s tmavým pokojem bych je rozhodně nespojovala. Viděla bych to na prašnou potemnělou ulicí, prodchnutou vlhkým nočním vzduchem a týpkem v zakouřené kožené bundě a botách z veluru. Ano, alin měla s typovou podobností mezi Bullionem a Chambre Noire pravdu, je tu však několik rozdílů: Pepře je tu mnohem víc a je dost štiplavý (v Bullionu je růžový – nasládlý). Je tu i podobný tón chlastu z Bullionu, ovšem tento je už cítit pouze v dechu toho týpka, když na nás v tom šeru promluví zblízka. V tomhle případě bych řekla, že jde o odér meruňkovice, mísící se s vůní sušených švestek, které k tomu přizobával. Jeho kožená bunda je drsnější než ta z Bullionu, je malinko ušpiněná od téměř nesladkého fialkového pudru a nemá tendenci zjemnit. Určitý velurový tón je tu sice patrný, jenže to jsou spíš jeho zaprášené boty, než že by měl nějakou dámskou semišovou společnost, co by se k němu tulila. Snad proto je čelo našeho týpka lehce orosené potem. No, a potom je tu ten santal, v případě Chambre Noire je hodně suchý a kořenitý, v Bullionu je krásně mléčný. A máme tu navíc pro zahřátí pryskyřičnatou ambru a pačuli, která nám tu hází i karamelové odlesky. Celkově by se tedy dalo říct, že ChN je o kapku temnější, na druhou stranu jí ve srovnání s Bullionem velmi brzy dojde síla a ani ne za dvě hodiny po ní nezůstane památka :? .

Prý ostružiny v ranní šedi. Mně osobně z ní po úvodní svěžesti s nepatrným náznakem rebarbory a hrušky vystoupí spíš ledový čaj s ostružinovou příchutí, který popíjíme na pižmově nadýchaném mechovém paloučku. Jinak řečeno tu máme překvapivě docela příjemnou a odpočinkovou variaci na stávající Mûre et Musc.

Je v první fázi hezkou osvěžující kolínskou, evokující orosenou louku se zelenými hrušněmi, něžnými konvalinkami a lehoučkým jasmínem. Bohužel to celé sráží mainstreamový cedrový základ s ambroxanem a kosmetickým pižmem. (NT)

Je éterickou květinovou vůni s osvěžujícím růžovým pepřem a neroli a měkce dřevitým bambusem ve svrchních tónech, jimiž prorůstá zelená tráva. Po rozvonění vyniknou společně s příjemnou frézií hlavní akordy champaky, které připomínají ovocný čaj. V další fázi květiny přikryje rýžový pudr. A konečně v základu se pak ještě stihne projevit jako uklidňující čajová vůně s dřevitou myrhou.

Pokud někdo umí udělat jinak barevnou vůni než noir, aby v sobě měla určitou dávku zvrhlosti, pak je to asi jedině Ford. Vytryskne na vás gejzír šampaňského s nazelenalou citrusovou příchutí, když však dorazí do vašich úst, změní se ve zlatavý nasládlý koňak, který vám příjemně zahřeje hrdlo. Takhle drží poměrně dlouho. Jakmile ho všechen vypijete, začnou kolem vás světélkovat jemně opojné květy, které dávají vůni takový něžnější ráz. Žádná z nich nijak extra nevyčnívá, snad až tu a tam na ty „sametové“ fialky. A opět se vrací to šampáňské, tentokrát proslazené ambrovým prachem a hezky vás šimrá v nose. A nebyl by to dekadentní Tom, aby nám sem nepřidal tón jedlých kaštanů.

Meloun ve většině vůní nesnáším, stejně tak moc nefandím černému rybízu, avšak tady mi zřejmě v kombinaci s větrovým anýzem a kousíčkem broskve nejenže nevadí, ale dokonce evokuje osvěžující dešťovou přeháňku, která představí rozkvetlou jarní louku s jemným šeříkem, růží, konvalinkou a chomáčky mimózy. V základu už jenom benzoin s vanilkou a vanilkou a mandlemi vůni zlehka prosladí a podtrhne její jemné pudrové vyznění.

Toaletka má větrovější anýzovo-rybízový úvod, zatímco meloun s broskví a ostatními složkami jsou v ní téměř zcela potlačeny. Podobně je to i s květinami. Louka tu probíhá výhradně pod taktovkou lehce vodnatě nazelenalého šeříku s mimózou, díky čemuž působí omamněji než EdP. S tou se sejde až ve vanilkovo-mandlovém základu s dřevitými podtóny. (NT)

Čistý parfém má podobný úvod jako EdP (svěží rybíz s větrovým anýzem, melounem a broskví), jen obsahuje navíc mandličky, rozemleté na jemný prach. Z květin dominuje mimóza, doplněná jemným šeříkem, konvalinkou a růží. A je to právě růže, která se od EdP odlišuje. Je to stejná mladistvá pižmová růže s ovocným nádechem, jakou najdeme třeba v čistém parfému Idylle. Champs Elysees jako extrait de parfum má zároveň ze všech koncentrací vanilkově nejsladší a nejmandlovější základ a působí tak v kombinaci s květinami nejhustším dojmem.

Klasická Chance mě nijak zvlášť neuchvátila, ani její odnože. Jen tahle vůně je výjimkou. Pracuje totiž se zralou kdoulí, osvěženou grepem, která krásně ladí dohromady s ovocným jasmínem. Hyacint uváděný ve složení absolutně nevnímám. A má i moc pěkný vzdušný cedrový základ s pižmovým kosatcem.