Jak už napsala moudjahidine, Papyrus de Ciane je naprosto neskutečná vůně. Kromě rozmačkaných galbanových stonků a listů v ní cítím i mýdlové neroli s jiskřivým bergamotem a vodními tóny, evokujícím dojem zurčícího potoku, obklopený rákosem a puškvorcem. Mezi zeleň, k níž se po rozvonění přidá i mátově svěží pelargónie, se postupně začne vkrádat sušená levandule s vůní sena, lékořicový anýz, palčivě dřevitý hřebíček se špetkou teplého kadidla a několika výhonky medově nasládlého jasmínu, které ve formě hřejivých slunečních paprsků dopadají na vodní hladinu společně s několika vločkami bílého pižma. Přesně takhle jsem si původně představovala Heeleyho Ophelii s tím rozdílem, že Papyrus de Ciané není ale zdaleka tak depresivní, naopak vzbuzuje i určitou jiskřičku naděje.

Jde opravdu o krásné zpracování pomerančového květu. Kromě něj jsem si všimla letmého úvodního závanu zeleného hyacintu, gardénie a medově nasládlého jasmínu. Jinak je ale pro mě koncentrace EdP hlavně o nesladkém pomerančovém květu a černém bezu na nazelenalém pačuliovém základu.

To je zase jiná úroveň. U něj v úvodu cítím i pomerančovou kůru a výraznější hyacint než v EdP, který ale na mně nemá tendenci uhnívat jako mi to dělá Lutensova Bas de Soie. A když tak zmiňuju toho Lutense, v čistém parfému vnímám i ten kosatec. S EdP se sejde až po rozvonění, kdy začne být dominantní nesladký pomerančový květ s černým bezem, ovšem ve srovnání s ní je plnější a kulatější. A konečně se odlišují základem, kdy se čistý parfém může pochlubit kromě pačuli i moc pěkným santalem.

Vůně nese název bývalé francouzské kolonie v Asii. Rozkládala se na území dnešního Laosu, Kambodžy a Vietnamu. Konkrétně prý Pierra inspirovaly dvě fotografie z roku 1920 z plavby po řece Mekong za ranních červánků, protékající touto oblastí. No a Pierre to vyřešil velice šalamounsky. Řeku byste totiž v téhle vůni hledaly marně, takže použil jednotlivé složky z těchto končin. V začátku vás přivítá chladně svěží závan pikantního kardamomu, následovaný vanilkově pryskyřičnatým benzoinem, které by tedy snad mohly reprezentovat ranní mlhu a ty červánky, když jó popustíme uzdu fantazii, ale to je tak všechno. Potom už to totiž rozjedeme pěkně gurmánsky po Guillaumovsku a to s dřevěným soudkem zcukernatělého medu a sklenicí horkého kondenzovaného mléka, v němž si rozmícháme několik zrníček drceného pepřem, aby nám z té vší dlouhotrvající sladkosti úplně netrnuly zuby.

Andry už naznačila, odkud pramení název vůně. Já jenom doplním, že tato turecká provincie je známá pro svoje letní růže. Ty jsou zvláštní tím, že se sbírají brzy ráno, kdy jsou jejich květy otevřené jen zpola, díky čemuž voní nejsilněji, bohatě a zároveň lehce kořenitě a následně se z nich vyrábí růžový olej. Jaká je tedy tato letní růže v Pierrově podání? Hodně malinová až marmeládová, asi jako v Rouge Avignon – není nadto, když se parfuméři ve svých dílech opakují :) , ovšem zde použil znatelně méně koření a laskomin. Po odeznění ovocné části vynikne zásluhou pačuli i zemitější stránka této růže. Kadidlo, špetka oudu (téměř neznatelně živočišný) a ambra jí zase propůjčují prachový stříbrošedý plášť – podobný, s větší dávkou oudu, asi budete znát z Portrait of a Lady (ano, tady souhlasím v této fázi s nepatrnou podobností, proklamovanou na zahraničních webech). Ovšem tady jsme u slaďouše Pierra, že :) , čili on nám to kouřové pryskyřičnato a chladný prach dal do kontrastu s hřejivým medově vanilkovým benzoinem, s nímž jste měli tu čest třeba v Tabac Rouge. Avšak i přes tuto sladkost není ani zdaleka tak gurmánská jako již zmiňovaná Rouge Avignon nebo jeho předchozí Brulure de Rose z této číslované řady. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, takhle nějak jsem si představovala La Petite Robe Noire Couture, pokud by ji okleštili od těch původních nedostatků mainstreamové La Petite Robe Noire.

Rozpálené kamenité pláže Egejského moře s rozpáleným labdanovým pískem? Ano, přesně tam vás Limanakia dopraví. A taky k malému zurčícímu vodopádu dál ve vnitrozemí, spadajícím v kaskádách do menšího jezírka, obrostlého, citrusovníky, jemnou konvalinkou a pačuliově navlhlou hořkou zelení, k němuž se přišla napojit zaběhlá laň. Snad jen přidaná kokosová tiaré působí na místní končiny poněkud exoticky.

Zpočátku to vypadalo, že půjde o klasickou pánskou kolínskou se svěžími zelenými citrusy, rozmarýnou, kapkou neroli a několika lístečky čerstvé máty, což by bylo ale vzhledem k tomu, že na ní pracoval Pierre Bourdon, docela škoda. A opravdu, po rozvonění se ukáže, že zajímavé a netradiční kolínské nejsou výsadou jen Dominique Ropiona. Citrusy totiž ustoupí a místo nich se ukáže prašná levandule se zemitými podtóny pačuli a vlažným zeleným čajem. A to není všechno, v základu pro vás totiž na mechovém podkladu schovává i hromádku nahořklých zelených fíků s drobounkými chloupky na povrchu jako v jedné fázi u Pure Mariposa s tím rozdílem, že v Monegalovi zesládnou. Kruci, proč když konečně někdo udělá pořádnou fíkovou chypre, musí být každým coulem pánská?

Aneb sólo pro kosatec. Máme tu kosatec štiplavě svěže zelený, zemitý i s kořenem a lehounce mrkvový, který se však po chvilce zahalí do něžného kouřového obláčku. Znovu z něj vystoupí jako kosatec máslový, prohřátý slunečními paprsky v podobě ambry.Jak se vůně dál rozvíjí, stává se květ kosatce křehčím a vzdušnějším a skrývá uvnitř jemné prachové částečky pylu. Proč ale musí být tak tělový a i proč ho moje kůže do hodiny sežere?

Jak je Pierre v poslední době ve svých novějších kolekcích celkem invenční, v té číslované jeho fantazie poněkud pokulhává. Peau d´Ambre nás podobně jako L'Eau Guerrière závádí do lesa, osvěženého aldehydovou rosou a vánkem. Kožené boty se nám během cesty boří do jedlového jehličí a provázeni pudrově pryskyřičnatým soumrakem přitom pozorujeme v dáli západ ambrového slunce.

V oficiálních popisech se dočtete, že tři květiny, kolem nichž se vůně především točí, symbolizují různé aspekty lásky: růže - vášnivá láska, jasmín - romantická láska, tuberóza - zakázaná láska (tolik oblíbený motiv v dílech renesančních literátů). V této souvislosti se o ní často hovoří jako o možné svatební vůni. Tak romanticky bych to osobně neviděla, nicméně rozkvetlé jarní květinové louky se vám dostane dosytosti. Nejprve je to zeleň, lehce ostrá díky galbanu, chladivá zase zásluhou máty. Z květin se jako první představuje (možná právě díky prvním dvěma zmíněným složkám) lehce orosená růže, přidává se jasmín, jen nepatrně nazelenalý, vůbec ne agresivní. Nebezpečí bolehlavu spíš skýtá opojná "medová" tuberóza. Tyto tři květiny se postupně prostřídávají, chvílemi se propojují navzájem. Postupně se nám do květinového pugetu vecpal i jeden osamocený květ muškátu, který zaplašil tuberózu. V závěru se intenzita té velké kytice mírní, vrací se opět křehká, tentokrát i lehce voskovitá růže, avšak v kombinaci s pudrovými tóny (kosatec?) a jemným pižmem vytváří pro mě osobně dojem, jakoby její okvětní plátky byly z "nahořklého" marcipánu.

Růžový pepř ve vůních obvykle nemám moc ráda zrovna jako brammbořík, vodní meloun, jelikož dost často vyzní žvýkačkově a obecně svěží ovocenky. Ani jedno z toho ovšem pro L'Impératrice neplatí, jelikož tady vytváří společně s kyselkavou rebarborou opravdu optimistický šťavnatý ovocný koktejl, který je schopný pozvednout náladu nebo být naopak osvěžující odpočinkovou vůní hlavně na léto pro ty, kdo hledají parfém bez citrusů. A dokonce má i kvalitně udělaný vzdušný pižmově-dřevitý základ, což je u vůní tohoto typu v dnešní době už docela vzácností.

Jelikož má tahle butiková exkluzivka vycházet z Cuir Venenum, která na mně dost řádila a zavedla mě do putyky, přistupovala jsem k Pierrovu arabskému koníkovi zpočátku dost nedůvěřivě. A dobrá zpráva je, že zvětralé pivo ani hospoda se znovu nekoná. Arabian Horse opravdu voní po trávě s vlhkou zeminou, rostlinných šťávách a lučních květinách. Samotný kůň (živočišné pižmo) tu zase až tak výrazný není. Víc je spíš cítit jeho lehce zaprášené (pozůstatky vetiveru) kožené sedlo a uzda a zásluhou narcisu i hromada slámy, která je tu pro něj připravená. V základu se pak už jen přidá měkce dřevitá, nazelenalá vůně papyru a pryskyřičnatá ambra.

Úvodní kombinace šťavnatého červeného pomeranče se sladkostí albízie a lehkým závanem jasmínového hedionu s citrusovými podtóny skutečně připomíná Baccarat Rouge 540, ale pocitově malinko i Pierrovu původní Sucre d´Ebene. Ve srovnání s oběma je Alphaora ovšem provzdušněná mechem, cypřišem a bílým pižmem a obsahuje i špetičku tabáku. Jen je na můj vkus zase až moc intimní.

31 Rue Cambon v koncentraci eau de toilette je pro mne jednou z nejdokonalejších kosatcových vůní, jaké jsem kdy vyzkoušela. No bohužel s novou koncentrací už jsem takové štěstí neměla. Ani by mi nevadilo, že příjemně svíravý bergamot v toaletce nahradily svěžejší citrusy. Mnohem větší problém mám se samotným kosatcem. Na chvilku se sice objeví ve své zemité podobě jako v toaletce, jenže pak vezme do zaječích a na mé kůži začnou dělat psí kusy uhnívající výhonky indolického jasmínu s tím samým hořkým tónem labdana, který mě začal zlobit v Grand Soir a tlejícím pačuli. Teprve po téměř dvouhodinovém martyriu začne vůně opět připomínat původní 31 Rue Cambon s jeho máslovým kosatcem v moderní vetiverové chypre úpravě, ovšem dost naředěný. Pro chemii mojí kůže je to asi jedna z nejhorších reformulací vůbec.

Tahle vůně se stala mou láskou na první počich. Pokaždé se mi líbí, jak si se mnou hraje a v průběhu odhaluje svoje různé stránky - od elegantní přes tajemně se tvářící až po lehce rozjásanou. Úvod je, řekla bych typicky chanelovský: nahořklý bergamot v mýdlovém hávu, pak se ukáže zemitý kosatec s jasmínem. Po chvíli po mně začne pokukovat jiný druh kosatce, tentokrát pudrový, ale zatím se tváří velmi nesměle. Na scénu se plně odvažuje až po odchodu jasmínu a růží. Sám ovšem nevydrží moc dlouho a zahalí se do kouřového obláčku, který sálá z lehce drhnoucího vetiveru. V závěru, když kouř zmizí, mi kosatec potom odhaluje svoji poslední, "máslovou" podobu, lehce prohřátou sluníčkem. Ke cti 31RC budiž připsána i velmi dobrá výdrž.

Je překvapivě přítulnou kořenitou orientálkou s oudem. Z koření po odeznění úvodního nesladkého pomerančového květu dominuje semišově nahořklý šafrán, doplněný najemno namletou teplou skořicí se špetkou muškátového oříšku a vzdušným kosatcem. Oud v základu společně s koženým tónem labdana, prašně zemitým pačuli a dřevem opravdu tak trochu evokuje staré knížní výtisky v kožené vazbě. To celé pak už jen jemně prosladí vanilka s balzamickou ambrou.

Pivoňkové vůně mě obvykle moc neberou, jelikož jsou na můj vkus až příliš svěží. Tady ale dodávají saténovou chladivost nezralým zeleným hruškám. Dokonce mě tu neruší ani kašmeran svými obvyklými gumovými tóny, naopak jen lehce kašmírově zahřívá.

Nenechte se zmýlit názvem. Montabaco Intensivo není ani příliš tabáková, ani nijak přehnaně intenzivní. Je to poměrně jemná orientálka, vyznačující se výrazným Iso-E-Super, typickým pro všechny Gezovy vůně, jímž se snaží dodat vůním Ormonde Jayne punc éteričnosti. V úvodu osvěží chladivý kardamom s jalovcovým jehličím a tóny citrusových muškátů a hořkého pomeranče. Ve stejném duchu pokračuje i po rozvonění, kdy se vydá směrem k citrusové čajovce s okvětními plátky růže. Tabák se objeví až v samotném základu, ale nepředstavujte si žádný doutník jako v případě Fumerie Turque nebo Naja. Tohle jen několik lístků sušeného tabáku, který v kombinaci se sametovými tóny chypre a již zmíněným Iso-E-Super působí skoro až andělsky.

Tahle zatím Pierrova poslední novinka má tematicky navazovat na PG04 Musc Maori, což je gurmánka jak poleno. To už se o Le Musc & La Peau říct nedá. V úvodu totiž pracuje s jiskřivými aldehydy a rozmarýnem. Společným jmenovatelem s její předchůdkyní je samozřejmě akord kondenzovaného mléka, kdy meruňky nahrazuje tropický ylang s vůní přezrálých banánů. Do vyložené gurmánky ale nesklouzne. Le Musc & Le Peau je totiž dřevitější a z mého pohledu se tahle kombinace povedla, jelikož santal s cedrem tak vyzní hezky mléčně. Jistou příbuznost lze pak ještě hledat v pižmovém základu, když se přidá bíločokoládová tonka, nahrazující kakao Musc Maori. Tentokrát poprvé můžu říct že se variace na úspěšnou vůni Pierrovi povedla. Jen je škoda, že jí ošidil na intenzitě a výdrži.

Je vápencová náhorní plošina v jižní Francii, kde kromě skalních útvarů a zalesněných částí prý najdete i místa porostlá levandulí, jalovcem a louky, kde pastýři pasou svá stáda. Tím vším je údajně tahle vůně inspirovaná. A pro tuhle práci si nemohli najít nikoho lepšího než Andyho Tauera, protože to tam zapracoval úplně všechno. Pracujeme tady s nádhernou levandulí. Nejprve je typicky ostřejší a zemitější, jak je ošlehávaná větrem z okolních skalisek (kadidlo?). Po chvilce se smísí s vůní jehličí, dřeva a jalovce. A opravdová krása nastává po rozvonění, kdy se ten počáteční chlad promísí s teplem z praskajícího táboráku (další pryskyřice), na kterém si pravděpodobně pastevci praží mandle (tonka). Rozhodně si ale nepředstavujte žádnou vymydlenou levanduli typu Jersey. Do téhle polohy do jalovec a pryskyřice ani na chvilku nepustí. Ale zase pokud je na vás taková Encens et Lavande už moc pánská, tady je to právě tonka, která to drží na unisexové uzdě a zlehka přislazuje. Taky mě to mohlo napadnout hned, že když chci pořádnou levanduli "nasladko", je třeba se obrátit na Andyho.

Nalákána přívlastkem concentrato jsem se strašně dlouho toužila seznámit i s touhle koncentrací. A výsledek? Ano, mramorové kadidlo s kořením je sice výraznější. No bohužel pižmový kosatec stále zůstal v podobě křehkého pápěří. O kapku větší sílu mu přidává jen přidaná jedna špetka vanilky navíc oproti původní verzi.

Zatímco u Parfum Sacré se pořád nemůžu smířit s přirovnáním k vůni posvátných prostor, u 450 neváhám ani minutu. Počáteční citrusově aromatické tóny umocňují suchou štiplavost a chlad kadidla a zavedou vás do galerie v paláci Uffizi (protože to je pro mě posvátné místo), plné italských renesančních mistrů a jiných velikánů, stěny zdobené mramorem - nějak jsem se zasnila. Ale pozor, ona se nám ta vůně začíná pozvolna rozehřívat. Ne moc, jen na tělovou teplotu (pudrové pižmo). Chladná zem mizi, to vás totiž 450 láká z galerie do prosluněné zahrady. Z květin jasně dominuje lehce zapudrovaný kosatec. Z kadidla a dalších pryskyřic zůstala jen matná připomínka přimo u kůže (možná jen nějaká zapomenutá ozdobná socha v zahradě) a nahradila ho nasládlá "prachová" ambra, která v kombinaci s kosatcem, špetkou vanilky a pižmem dělá z 450 měkce nadýchanou vůni, lehkou jako pápěří. Protože přesně k tomu mě svádí, fouknout si na kůži a čekat zda se z ní nevznese nějaké jen pro mě viditelné pírko. Jak může něco pudrového být tak něžné, nedusit a přitom tak dlouho vydržet, to je skutečně obdivuhodné.

Vůně má být inspirovaná prostředím švýcarského údolí Val d’Anniviers, které patří ke zdejším velmi dobře známým lyžařským střediskům. Nachází se v nadmořské výšce 2000 m a je lemováno borovicemi limba, což je mrazuvzdorná vysokohorská jehličnatá dřevina, dožívající se věku až 1000 let. V létě, jakmile začne kolem nich kvést hořec a okolní potůčky zase bublat, údajně šíří kolem sebe krásně svěží aromatickou vůni. Jakmile však okolní svahy pokryje sníh, stáhnou se obyvatelé do okolních chat a vychutnávají si ji u praskajícího krbu, která se mi mísí s hřejivou pryskyřičnatou vůni nábytku, vyrobeného právě z tohoto stromu. Doufala jsem, že tuto atmosféru, o níž se píše na oficiálních stránkách značky, se bude vůně snažit co nejvíc interpretovat. Místo teplé kadidlovky jsem ale objevila opuštěnou dřevěnou chatku, kde není ani živáčka. V tom ledový vichr zafouká tak silně, až rozrazí dveře a s trochou sněhu vžene dovnitř jehličí z okolních stromů, které přistane v krbu, plném dávno vyhaslého popela. Stejně jako Cause Méjean je i Valais nesmírně zajímavá, líbí se mi, znovu má výbornou intenzitu a výdrž. Ani by mi tentokrát nevadilo, že kadidlo a další pryskyřice v ní chvílemi vyluzují pánské podtóny, jenom si tentokrát nejsem úplně jistá, zda bych ji pro tu její melancholičnost zvládla nosit.

Ale jo, jak kolínské a levanduli nemusím, tady je jí tak akorát, aby nepůsobila ostře, nýbrž svěže. Předchází jí jemně štiplavý citrusový začátek, pak se l. promíchá s bylinkami a nakonec dostává prostor nahořklé neroli s trochou dřeva. Výdrž odpovídá koncentraci - spíš slabší, ovšem mám dojem, že v létě musí člověka příjemně osvěžit ;-) .

S původní L´Eau de Circé má společnou pouze vonokvětku s vůní přezrálých meruněk, doplněnou o aldehydovou svěžest. Ta zde ale má spíše doplňující úlohu a jen podbarvuje dominantní pánský semišový kabát, položený vedle dózy s kašmeranově prohřátým černým čajem.