Prej růže. Haha, leda ve snu. Ano, na začátku zase sladce svěží pomerančový květ a pak už jen sladkokyselá čpící drogérkovka. Obávám se, že tohle je u Dolce & Gabbana to pověstné dno, jehož touto vůní právě dosáhli.

Tahle tuberóza dělá čest svému jménu. Je slaďoučká a ovocná. Jednou stranou žvýkačkově rozpustilá, zároveň je podobně jako Fracas máslová a voní po rozvařených meruňkách s cukrem, ovšem mnohem kultivovanější. Přidaný pomerančový květ přináší tón lesních jahůdek, zatímco tropický ylang zase vůni přezrálých banánů a i nějaký ten zelený výhonek, ale především tuberózu nádherně rozzáří. A ačkoliv tuberózu třeba obvykle nemusíte, sladce perlivé tóny otočníku s na prach rozemletými mandlemi a špetkou nadýchané vanilky v další fázi pak zapůsobí jako životabudič podobně jako to umí v Quand Vient La Plui, že se vám z ní chce jásat, aniž byste vlastně věděli proč.

Skořicové parfémy ve většině případů miluju. Tady se objeví ihned po osvěžující růži a citrusových tónech magnólie s podobnou nasládle pikantní špičkou podobně jako ve Feminité du Bois (Shiseido). A když jsem se následně podívala na jméno parfuméra, zjistila jsem, že se mi nos vůbec nezbláznil. Pierre Bourdon Dolce Vitu vytvořil jen o pouhé tři roky později. Avšak zatímco ve FdB pro Shiseido použil jen kousek broskve a švestky a další koření, tady je těch broskví a přezrálých a kandovaných meruněk na můj vkus už nějak moc. Rovněž hustá vanilka s coca-colově perlivým otočníkem v základu zřetelně převažuje nad jemně kořenitým santalem, čímž sice doslovně odpovídá první polovině názvu, jenže na můj vkus je už příliš sladká, ale hlavně málo orientální a ne tak propracovaná a to jak před reformulací, tak i po ní. (NT)

Je sladce květinovou vůní, navazující na tradici Chateau Krigler a English Promenade. Mořské tóny s konvalinkami, růží a mimózou s nádechem sena a najemno nasekaných bílých mandlí nás zavádí na Francouzskou riviéru, po níž se promenují dámy v rozevlátých šatech a šafránově semišovými rukavičkami. Jejich pižmově bílá pokožka přitom voní po opalovacím krému s tóny máslově ovocného ylangu.

Dostanete přesně to, co slibuje název: svěží pivoňky a kvítkem citrusově kořenité pelargónie, smíchané dřevěnou vařečkou ze santalu a la cedr s vanilkovým creme brulée z Dulcis in Fundo. Výslednou podobou z toho vznikne hromada růžových pralinek.

Tahle má být poctou růžovému Dom Perignon, jednomu z nejslavnějších druhů šampaňského vůbec a to dělá více než důstojně. I když zpočátku se díky kombinaci se šťavnatou hruškou a pomelem (grep to opravdu není) jedná spíše o klasické šampaňské. Do požadovaného odstínu ho zbarví až křehké okvětní látky, které v něm necháme vylouhovat. Poté ho zlehka zahřejeme s pomocí kadidla a okořeníme trochou palčivě dřevitého hřebíčku. Je sice zvláštní zahřívat šampaňské, ale Dom Rosa to kupodivu velice sluší. V drydownu už ho pak doplní jen směs vzdušných dřev (hlavně cedr a la mléčný santal).

Jak voní každý moderní italský mafián, ať už se nachází na rodné Sicílii nebo v zapadlých putykách Chicaga? Po střelném prachu, linoucím se z jeho kvéru, schovaného pod sakem. Na stole před ním leží dýka, na jejíž chladné a ostré čepeli sotva zaschla krev toho otravného detektiva, který strkal nos tam, kam neměl. V náprsní kapse má schovanou tabatěrku. Hlavu opřenou o jednu ruku, zatímco ta druhá ruka svírá sklenku s whiskey a kapkou sladkého rumu. Přidáte se do jeho klubu?

Všechny, kteří dosud jako já ronili krokodýlí slzy nad tím, kterak Dior zprznil původní Addict tímto prosím o mimořádnou pozornost. Přichází Donna, která sice pracuje se sladkou klementinkou, ale jinak je typově a především kvalitativně stejně dokonalou květinovou symfonií heliotropinových tónů albízie, jemně kořenité damašské růže s červenovocným nádechem a slaďoučkého pomerančového květu. I zde hřebíček společně s bíločokoládovou tonkou a hoblinkami mléčné čokolády navozuje vánoční atmosféru jen s tím rozdílem, že Donna je méně santalová a vanilka v ní je smetanovější, čímž celkově s výraznější albízií a ostatními květinami vyzní perlivěji a tím pádem méně orientálněji, což je překvapivě ještě víc ku prospěchu věci. V závěru se už jen zahalí do lehounkého závoje z bílého pižma.

Název hořkosladký likér sedí nebo možná spíš lektvar . Oba tyto hlavní prvky totiž spolu neustále soupeří. Nejprve je to hořká zeleň, kterou vzápětí střídá nasládlá skořice s badyánem. Z lektvaru pak vystoupí puget bílých květů a nakonec se vrací do své původní „lektvarové“ podoby – směs hořkých bylin, suchého dřeva a sladké vanilky (ta na mně přetrvává nejdéle). (NT)

Podle složení jsem si říkala, že by mohlo jít o gurmánku, ale není to vůbec sladké, ani jedlé. Místo trpkého bergamotu tentokrát začíná citronovou kůrou se zelenými mandlemi. Pak už se však během pár minut prosadí kombinace nesladké vanilky, skořice a hřebíčku, která by sama o sobě vyvolávala vánoční atmosféru, kdyby do ní nenaškrábali i trochu omítky. Pokud bych měla přirovnat k některé vůni, napadá mě Vanille Exquise (Annick Goutal). Až v dojezdu vanilka zhoustne do podoby crème brûlée. (NT)

Je pojmenovaná po známém americkém módním návrháři z New Yorku, se v roce 2011 stala první samostatnou vůní značky, u níž nešlo o žádnou reedici. I tak si nelze nevšimnout určité inspirace právě Fracasem. Bergamot byl místo mandarinky doplněn svěžestí pomerančového květu a teprve napůl zralou hruškou. Hyacint vystřídala krémovější gardénie. Nejspíš záslouhou jí a ostatních složek tu samotná tuberóza působí dost dlouhou dobu sama o sobě o kapku zeleněji a svěžeji, avšak ani ona nakonec nepostrádá vůni čerstvě uvařené meruňkové marmelády. Základ sice postrádá tóny chypre, přesto se pižmu se santalem daří stejně jako v případě její předchůdkyně vytvořit z Douglas Hannant hebkou, sametově květinovou vůni, jen mnohem víc vzdušnější, ale především stále dospělou.

Ano, mošusové semínko s pižmem a kapičkou neroli vytváří v Dovaně skutečně dojem kvalitního krémového mýdla, položeného mezi osuškami, plátnem a krajkovím společně s tělovým pudrem. Zároveň je lehce políbená kosatcem a vanilkou. Vůně je to sice zase nekomplikovaná, až miminkovská a intimní s lehce podprůměrnou výdrží, nicméně schopná vyvolat milé abstraktní vzpomínky z dětství a to se cení.

Tohle opravdu nezapře tradiční vůně značky a zároveň podle mě patří k jejich nejlepším kouskům. Kadidlo tu vystrkuje svoje růžky během pár minut hned za citrusovými aldehydy s koriandrem a drceným černým pepřem. Je prašné, horké a zároveň ledově kamenné, jak je osvěžováno jalovcovým jehličím. Teprve po rozvonění, když jalovec zmizí a vystřídá ho labdanum se ustálí v prašné hřejivé poloze. To by samo o sobě nebylo nikterak výjimečné, proto tuhle kompozici doplní ještě nasládlá borová pryskyřice. Je to parádní kadidlovka s nadprůměrnou intenzitou i výdrží, leč na rozdíl od takové Reve d´Ossian má už přece jen sklony jít do pánska.

Tahle vůně je tak trochu chameleon. Mívá dny, kdy na mně voní rovnou jako ulepená cukrová voda a potom mívá dny, jako je ten dnešní. To začíná štiplavým kardamomem, nazelenalými svěžími citrusy a jemnou dřevitostí a vzápětí poodhalí spařené, čerstvě vyloupané mléčné bílé mandle, které zlehka zaprášíme práškovým cukrem. V téhle fázi je to dokonalá mandlová gurmánka. Po pořádném rozvonění ovšem cukr začíná sílit a změní se v hustou bílou cukrovou polevu, v níž se ty krásné mandle doslova utopí. Než se však ztratí docela, Dragée na chvilku typově připomene L´Instang Magic. Do polevy pak ještě vmícháme varečkou z hladkého cedrového dřeva slaďoučký pomerančový květ a přidáme pár krystalků zkaramelizovaného cukru. A aby nebyla tak sladká, v závěru ji zasypeme jemným pudrovým pižmem.

Pokud jste se jako já nedočkali slibovaného tance vážky u Nobile 1942, nezoufejte. Tady vám za drobného mrholení dešťových kapek protančí vysokými zelenými travinami s pivoňkami, prolétne kolem zurčícího potůčku s malým vodopádem. Na chvilku ji přiláká vůně rozkvetlých citrusovníků, jejichž nektaru se krátce napije, aby dál pokračovala v letu dalšími travinami, tentokrát už prorostlými i jetelem a svůj tanec zakončila v mechovém háji ve větvích košaté třešně s čerstvě opylenými květy. Něžnějšího posla teplého jara si snad ani neumím představit.

Zůstat špinavý, to je podle značky prý cílené zřeknutí se lidské povrchnosti v podání Marka Buxtona. Žádný na míru šitý kostýmek, žádná bílá košile, ani vysoké podpatky. A skutečně, tohle je nefalšovaná vůně doutnajícího táborového ohně, u kterého sedíte s přáteli na mýtině obklopené jehličnatými cedry, popíjejíc trpce osvěžující citrusově zázvorovou limonádu, ve starém vytahaném triku, teplákách a ve vašich zaprášených a už trochu sešlapaných kožených Martenskách. Ve vašich vlasech a na vaší kůži se přitom misí zemitě peprná vůně kouře, růží a mastného krému. Nejste svázáni žádnými pravidly. Jste absolutně uvolnění a oddáváte se meditaci. Dreckig bleiben je Markovou geniální odpovědí na Fuoco Infernale Egona Oelkerse.

Nejen na oficiálních stránkách značky, ale i jinde se dočtete, že Dries Van Notena a Frederica Malleho pojí dlouholeté přátelství a jeho butiky byly jedny z prvních, které začaly zprostředkovaně nabízet vůně FM, a tak není divu, že vůně byla věnovaná právě jemu. A zase jako většina vůní této značky v sobě skrývá od každého trochu: je mléčně dřevitá, částečně gurmánská, zároveň i lehce orientální - vše, co mám ráda. Svěží citrusový začátek v kombinaci s kořením (jemně pikantní zázvor, hřebíček a špetka muškátového oříšku) vytváří pro mě efekt, jako bych otevřela láhev šampaňského s citronovou příchutí, jehož bublinky mě příjemně šimrají v nose. A vzápětí přichází na řadu to hlavní: nádherný mléčný santal, hustá krémová vanilka, mandle, pár zrníček skořice, překvapivě svěží jasmín a hřejivé pižmo ve vzájemném propojení tak vytváří představu večera stráveného u krbu (v drydownu je patrná i pryskyřičnatá stopa) s porcí máslových sušenek (ty jsou v Belgii poměrně oblíbené podobně jako vafle, takže skrze tuto gurmánskou stránku by tu spojení s Driesem přece jen bylo a oficiální plakát loni v butiku FM na Avenue Victor Hugo mi tento efekt potvrdil) a hrnkem teplého čaje s kapkou mléka. A takové představě jsem jen těžko mohla odolat. Pokud jde o připomínku jiné vůně, já nebudu zacházet daleko, mně osobně skrze svou lehce orientální stránku (hřebíček, špetičku skořice, vanilku a pižmo) v jistém momentu nepatrně typově připomněla báječný Musc Ravageur, samozřejmě ve znatelně uhlazenější a odlehčenější podobě. To je ovšem jen jedna z jejích stránek, skrze ty další jí Bruno Jovanovič vtiskl svou vlastní podobu a já po této velmi příjemné zkušenosti budu zvědavě vyhlížet jeho další nové kompozice.

Nevím, jestli bych toto zpracování mohla přirovnat ke kvetoucí růži, nicméně má svoje zajímavé momenty. Pomerančový květ je tu překvapivě na můj vkus poněkud vlezlý, naštěstí rychle přichází ona růže s kosatcem a fialkami, medové tóny jí dodávají na veselosti. Nejpovedenější je podle mě ta část, kdy se změní v luxusní růžový pudr. Slabší výdrž na těle by mi ani tak nevadila, ale trochu mě odrazuje ta „olejovitost“, která z ní na mě v určitých momentech vyskakuje.

No tak v téhle vůni není ani omylem nic dámského, ledaže by to byla žena dřevorubec. Suchá? Ano, to je a hodně, ovšem dřevo v ní překvapivě nehraje tu nejdůležitější roli, spíš jen podbarvuje, zpočátku tedy rozhodně. Nosní přepážku mi totiž přerazily trpké tmavězelené tóny mísící se s vůní citrusů, jehličí, možná ginu. Teprve po ústupu jejich největšího náporu dostává prostor kouřová dřevitost santalu, ale ten jehličnatý les zůstává. Trpkou zeleň střídají mnohem příjemnější chyprové tóny. A vida, další dřevo, tentokrát cedr, jehož pikantnost podtrhuje i nějaké to koření. A kdo miluje ten mentolově gumový kašmeran z Aliena, tady se ho také dočkáte. Vznáší se nad ním lehounký obláček "prachové" ambry. Já si na Dry Wood netroufám, leč na mužském figurantovi by byla jistě mnohem zajímavější. Intenzita a výdrž jsou ohromující. (NT)

Óda na hořkost. Vůně tohoto typu obvykle nevyhledávám. Důkazem toho budiž Romanza nebo Myths Woman a jiné. Liz Moores už ovšem několikrát dokázala, že ona se stejným zadáním dovede pracovat úplně jinak, což potvrdila i v tomto případě. Přivítá vás příjemně svíravý bergamot s hořkým pomerančem, hořkým zeleným galbanem a bylinkami, které vás zavedou na lesní mýtinu se spadaným, již rezavějícím jehličím. Na navlhlém zemitém podkladu tu mezi puškvorcem vykvetly slámově žluté narcisky a kosatce. Z dálky k vám doléhá vůně meruňkového sadu a doutnajícího klestí. Vás ale nohy zanesou na mechový palouček, na němž možná tančily i ty lesní víly. To vše dělá z Dryad dokonalou nesladkou zeleno-dřevitou chypre, která se podle mě se vztyčenou hlavou může postavit vedle parfémových velikánů jako Miss Dior či Vol de Nuit a jiných pohádkových lesů.

Úvodní směs broskve, kokosu a zeleného melounu opravdu působí spíš tropicky než jako typická arabka. Orient přichází až po pár minutách se šafránem, muškátovým oříškem a černým pepřem. Já v Next to Me cítím té růže s teplým kadidlem víc. Kůže mi v ní začne dominovat až v té konečné fázi. Oud jsem v ní taky nijak zásadní nepostřehla, jen zakouřenou dřevitost. Ta stopy tonky se tam objeví opravdu až v dojezdu. Na rozdíl od Pure Mariposa bych si jí sice nepořídila, ale na rozdíl od Very Private ji považuju za povedenou.

Dudu je přezdívka nejstarší Stefaniiny dcery kvůli její snílkovské povaze a nadšení pro pohádky a fantazii. Snad právě proto se jedná o sladkou květinovou vůni s plumérií, vanilkou a kořením. Vanilka v ní typově připomíná vůní creme brulée se zkaramelizovaným cukrem podtónem lesních jahod podobně jako ve Vanitas. Oproti Profumum Roma je ale mnohem pižmově vzdušnější.

Po úvodním letmém závanu hořce pomerančového koriandru, osvěženého špetkou růžového pepře se skutečně objeví kořenitá růže, která by se skutečně dala typově přirovnat k Portrait of a Lady. Už po chvílí se však začne rozpouštět v lázni z takřka máslového ylangu s jasmínem a palčivě dřevitým hřebíčkem, aby se z ní po delším rozvonění vynořila znovu, posílená pačuli, ambrou a především kvalitním oudem, jenž ji podobně jako v případě Oud Palao zavede do vyhřívané koňské stáje s koženými sedly. A i zde je v základu zaoblen s pomocí vanilky a santalu. U Xerjoffu opět dokázali, že skvěle držící plnokrevné arabky opravdu umí.

Je moderní květinovou chypre s citrusově svěží magnolií, jemnou gardénií a meruňkovou vonokvětkou. Právě vonokvětka ji společně se šikovně zapracovaným pačuli a mechovými tóny posune tímto směrem. V konečné fázi se objeví ještě i trocha kadidla, která květinám dodá i kapku zemitější charakter.

Otevírá se vůní šťavnatého červeného pomeranče s lehce natrpklou mandarinkovou kůrou, na níž se třpytí pár krystalků zkaramelizovaného cukru. Po pár minutách už se objeví už i samotná mexická vanilka, to když obojí polijeme krémovým hořkosladkým karamelem. K tomu pak přidáme stejnou misku vanilkového creme brulee jako ve Vanitas, jen tenhle posypeme větším množstvím bílého pižma a místo pomerančového květu jej osvěžíme citrusy a vynecháme myrhu se dřevem, čímž Dulcis in Fundo paradoxně vyzní oproti Vanitas jako lehčí, ale taktéž mimořádně povedená vanilková gurmánka.