Ach jo, tak dlouho jsem hledala víc chyprovou a méně koženou Jubilation 25 a musím ji zrovna najít v jedné z nejdražších vůní vůbec. Začíná směsí trpkého bergamotu, čerstvě nasekaných zelených bylinek, mýdlového ylangu a zelených jasmínových výhonků. Hned za ní následuje živočišná, lehce zakouřená kůže z již zmíněné Amouage. To ovšem není nic proti druhé polovině, kdy se dostaví očekávaná inspirace ruským baletem. To se totiž kůže skrze obláček nesladkého pudru, mandlový aspekt otočníku, broskev z Atttrape Coeur a chladivé mechové tóny změní v semišové baletní špičky, které právě tančí po dřevěné divadelní scéně (kombinace příjemně živočišnosti hřebíčku, muškátového oříšku, suchého vetiveru a labdanového kouře). Před nimi se ty z Iris Prima mohou jít opravdu zahrabat.

K téhle vůni jsem měla poměrně dlouho sentimentální vztah, jelikož šlo o poslední voňavý dárek od mého táty. Důvod, proč jsem ho chtěla, byl ten, že jsem v souvislosti s ním hodně četla jako o méně sladkém a méně komplikovaném Angelu. A to mi jistou dobu vyhovovalo, ovšem s odstupem času k němu musím být kapku objektivnější. Svěže štiplavý citrusově-pepřový začátek není zrovna ohromující. Ani květinová složka v podání kovové růže a gumového jasmínu se zrovna nepovedla, i když za ten kov může pravděpodobně pepř. Teprve hřejivý pryskyřičnatý základ s hustým švestkovým nektarem, táhlým karamelem, pačuli a vanilkou vůni příjemně uhladí a trocha pudrového pižma zase malinko nadýchá. (NT)

Značka Grossmith je jedna z mála, která i dnes dokáže uspokojit příznivce tzv. staré školy.Tahle vůně se však odlišuje tím, že už se vydává vstříct i malinko moderním směrem, i když až později. Každopádně je to vskutku královská kytice. Ihned po trpkém citrusovém úvodu odhalí slámově žluté narcisky s jemně kořenitými podtóny a několik květinově pikantních karafiátků. Tou hlavní hvězdou v Diamond Jubilee Bouquet se ovšem velmi rychle ukáže být někdo úplně jiný a to kosatec. Zpočátku je i zásluhou lehce drhnoucího vetiveru převážně zemitý a malinko nazelenalý. Jakmile však jeho okvětní plátky načechrá fialka s vanilkou a pár zrnky pižma, začne hrát všemožnými odstíny od blankytně modré až po nachově fialovou. A když se k fialce přidá i pár okvětních plátků růže, objeví se vedle kytice i moderní líčidla, oslazená špetkou tonky. V dojezdu už všechno jen zahřeje hořkoslaná ambra. Vyzkoušet Diamond Jubilee Bouquet by mělo patřit k povinné školní docházce každé milovnice kosatce, protože na takový s takhle dobrou výdrží jen tak nenarazíte. Škoda ale, že je to jen limitka.

Je květinovou aldehydovkou ve velkém stylu, která v sobě spojuje tradiční i moderní prvky. Starou školu reprezentují bílá kytice s dominantním květinově zeleným hyacintem, avšak už díky citrónu, který postupně krájíme na tenké plátky, z nichž odkapává šťáva, působí svěžím dojmem. Nadýchané bílé pižmo se vzdušným cedrem v další fázi pak dodá pocit čistoty. Mechové tóny v základu pro změnu přináší zelenou sametovou měkkost.

Je krásným zpracováním nesladkého pomerančového květu s citrusově nazelenalým petitgrainem a bergamotem, že voní až jasmínově. Celé je to pojaté chyprově, což po rozvonění podpoří i suchý zemitý tón pačuli. Osobně mám Shangri La trochu radši, ale toto je stejně kvalitně zpracované.

Je samozřejmě květinovkou, ale ne jen tak ledajakou. Má připomínat květiny, ležící v hromadě písku vedle neupravené postele a páru Martensek. A skutečně jde o klasickou plnokrevnou kytici kořenitých a mírně voskových růží se svěží hořkostí neroli, k nimž přidané mleté chilli koření a drceného pepře doopravdy vytváří dojem, že je někdo rozházel do hromady písku a štěrku. Zásluhou medově nasládlého jasmínu v ní najdeme i trochu té ozdobné zeleně a díky santalu, bílému pižmu a ambře v základu v kombinaci s již zmíněným pepřem i tu rozestlanou postel i pár lehce zaprášených bot.

Lutensovo "Děvče v jehličí" mělo vždycky na můj vkus příliš ostré lokty, způsobené hlavně vydatnou dávkou koření a kadidla. Paul Kiler namísto nich do ambrově rezavého jehličí umístil pačuliově zaprášenou růži se smyslnými třešňově rudými rty. Není to žádná křehotinka, proto je od hlavy až k patě v kůži a její havraní vlasy, které voní po tabáku, naznačují její kubánské kořeny.

Tahle vůně si své jméno rozhodně zaslouží. Díky plumérii, na níž se třpytí krystalky růžového medu, kokosové tiaré, svěžímu pomerančovému květu a jasmínu s tóny červeného ovoce je totiž skutečně jiskřivá. Kašmeran v ní překvapivě vůbec neruší, jenom květům přináší sluneční záři. A přestože je hodně medová, nepůsobí nikterak ulepeně, k čemuž přispívá hrst bílého pižma s ostrouhanotužkovým cedrem. Oslovit by podle mě mohla např. příznivce původní chanelovské Beige, jíž se vyrovná jak intenzitou, tak i dlouhou výdrží.

(EdT) První tóny se nesou ve znamení nahořklých citrusů a koření v čele se štiplavým kardamomem. Pak už je to především o jednom velkém květinovém mýdle. Skládá se ze závanu "meruňkové" tuberózy, živočišného jasmínu, květinově pikantního karafiátu a "tropicky slunečného" ylangu s banánovým podtónem. Základ je hřejivě ambrový, medově nasládlý a chvilku i docela příjemně nazelenale mechový a zemitý, přičemž vrátivší se "meruňková" tuberóza, doprovázená kouřem ze zapálených vonných tyčinek santalu mi trochu připomíná Boucheron před reformulací. Bohužel se mi tam nakonec však vkrádá ulepený chemický tón, který to všechno pokazí. Škoda. (NT)

Vůně dvou tváří. Ta první je čistá, něžná a nevinná jako školačka s růžolícími tvářičkami a alabastrovou pletí, která místo líčidel zatím nosí v aktovce pytlík pomerančových marshmallows. Ta druhá je rebelská teenagerka, která si právě z kapesného koupila první koženou kabelku, oříškové latté a tajně taky první cigaretu.

Ze začátku vyzní ten karafiát díky pomeranči a vavřínu fakt zeleně. Ta zelenost ale začne postupně odeznívat a z hřejivé medově citrusové lázně vystoupí už klasický řezaný hřebíčkový karafiát. V téhle fázi ho mám ještě kořeněný sladkou skořicí, ale i mně ho postupně vanilka s benzoinem a labdanem promění v nesladké práškové kakao. Dost dobrá vůně.

Je elegantní květinovou chypre s aldehydovými tóny, o níž se podle mě dá říct, že pořád ještě úplně nezapře starou školu. Otevírá se masitou broskví a ovocnou tuberózou se špetkou koriandru. Během pár chvil však už začnou na úkor ovoce pomalinku převažovat květiny prohřáté sluncem (sladký pomerančový květ a lehoučký jasmín). Tahle dvojice by byla sama o sobě moderní, kdyby ji po rozvonění nedoplnilo starorůžové mýdlo s tóny chypre a trochou kořenitého santalu, které vůni dodá již zmiňovaný punc vintage vůně. V základu už jen vše zlehka osladí pár zrníček vanilky. Vyzkoušet by možná mohli ti, na koho je Fracas až příliš tuberózový a úderný a Coco zase příliš sladká a slabá.

Kromě úvodního poprašku ovocně pikantního růžového pepře se v mém případě jedná o malinu už vyloženě bonbónkovou až žvýkačkovou, k čemuž kromě oficiálně uváděného lepivého karamelu i fialka, kterou Francesca ráda dost často ve svých vůních používá. Ta tak společně s růží vytváří typově podobný sladce rtěnkový akord, jaký můžete znát z ikonické Lipstick Rose, zde navíc doplněný špetkou kosatcového pudru. Teprve pod tím vším nacházím jemnou ambrovou kůži Kelly Caleche.

Naprosto souhlasím s alibi. Toto jsou teplá jablka v županu z listového těsta, jemně posypaná zkaramelizovaným skořicovým cukrem a zlehka zakápnutá meruňkovicí. A k nim dostane naservírovanou misku creme brulée ze smetanové madagaskarské vanilky. Jedinou vadou na kráse je její intimita - má ještě menší sillage než Cuir Beluga a to je co říct.

Nikdy jsem nechápala a nerozumím ani teď, v čem tkví popularita tohoto zeleného jablka. Na mně se pokaždé po vodnatém okurkovém úvodu z citrusově řezavou magnólií rozvoní do jablečného jaru na nádobí s podtóny konvalinek a svěží růže laciným a čpícím pižmově dřevitým základem a že by na ostatních, pokud ji potkám, voněla o něco lépe, to se taky říct nedá.

Voní jako ulepený červený bonpar s fialkovými bonbony a cukrovou vatou.

ze začátku jsem v ní měla taky ty kompitove broskve nebo nektarinky, které posléze přešly do vůně zralých sladouckych mírabelek. Bohužel právě ta přidaná zkaramelizovana jablka způsobují, že ty mirabelky prezraji až moc a rozpliznou se.

(EdP) Tahle vůně má údajně odkazovat na dětství Yvese Coueslanta, které trávil ve stejnojmenném přímořském vietnamském letovisku blízko Haďphong, kde si jeho otec pagodu, aby v ní mohl odpočívat a užívat si mořský vzduch. Pro vytvoření patřičně atmosféry použil Fabrice Pellegrin lehce houbičkovatějící gardénii s podtóny kokosu - cítím ji tam stejně jako Miru, osvěžující nesladký pomerančový květ i s lístečky a růžovým pepřem, vlahý kosatec a tuberózu. Ta jde zpočátku také hodně do zelena, ale jakmile gardénie zmizí, nabere na síle a dostane takový ten lehoulince ovocný nádech. Hřejivou tropickou atmosféru pak ještě v další fázi umocní vanilková vůně benzoinu, naproti čemuž bílé pižmo v základu zapůsobí spíš jako takový svěží mořský vánek. (NT)

Název je odvozený od rýžové burzy s japonské Osace, kterou tamní Samurajové založili již v roce 1697. Ale rýži zde jako takovou rozhodně nečekejte. Dojima je podobně jako Santal-Basmati (Affiniscence) vůní příjemně nasládlého rýžového pudru a podobně laděného kosatce s bílým pižmem a mléčným santalem. Jen v tomhle případě jej místo kašmeranu zahřívá mošusové semínko s ambrou a navíc obsahuje špetku muškátového oříšku.

Zatímco široké davy obdivují hranatý flakon s modrým víčkem, mně se vždycky líbila spíš tahle květinová aldehydovka s červeným. Čas od času jako dnes vytahuju z nostalgie zbytek ve flakonu, abych si připomněla dobu, kdy i u D&G ještě uměli plnokrevné vůně. Jiskřivé alddehydy se v ní mísí s trpkým bergamotem a dalšími citrusy a čerstvou bazalkou. Mnohem podstatnější je však květinová část, která následuje hned za nimi. Jde totiž o jednu pro mne z nejkrásnějších kombinací karafiátu, jasmínu a pomerančového květu. Jasmín je tu neindolický, medově nasládlý, zatímco pomerančový květ zásluhou přidané špetky koriandru působí spíš neroliově a karafiát zase vůni dodává hřebíčkovou pikantnost. V základu potom najdeme podobný typ santalu jako v Samsaře, avšak tady jej rychle přikryje obláček bílého pižma s vanilkou. Současná verze, prodávaná v parfumériích v mírně poupraveném flakonu, je bohužel už jen jejím chabým odleskem.

Úvod má typově podobný jako MMMM..., jen jahodový a místo růžového pepře citrusy. Následuje závan ovoce se skořicí jakoby v FdB, Potom je to pomerančový květ nasladko s cukrovým marshmallow a sladce aldehydovým heliotropinem.

Začátek opět ve stylu MMMM... jen bez závanu z FdB, jinak je varianta Intense více jahodová a více cukrově maršmeláková s větším množstvím heliotropinu. Kalorická bomba, ale povedená.

Je další gurmánkou jak poleno z produkce Profumum Roma. Voní jako křehoučký mandlový marcipán, který posypeme kokosovou moučkou. Ale to není jediná dobrota, jakou si pro nás připravila, jelikož to musíme něčím zapít. A co by mohlo být lepšího než našlehaný vanilkově mléčný shake s bíločokoládovou tonkou?

Pokud bych měla tuhle vůni popsat jediným heslem, zněla by: Sunshine v podání Xerjoff. Dolce Amalfi totiž rozhodně není žádnou typickou letní svěženkou. Úvodní tóny zeleného jablka se šafránem tak trochu připomínají Monegalovo Flamenco s tím rozdílem, že tady se místo do malin zakousnete do šťavnaté kdoule a příjemně vás zchladí pikantní kardamom. V další fázi k vám pak kromě hřebíčku zavane i vůně kadidla z nedalekého přímořského kostelíku poblíž pláže. Hlavní tón však stále udává kdoule, která se nakonec společně s vanilkou promění v pohár s ovocnou a plnotučnou vanilkovou zmrzlinou s bíločokoládovou polevou, jíž Dolce Amalfi začne typově připomínat již zmíněnou Sunshine.

Jak už naznačuje samotný název, jedná se o nefalšované gurmánské obžerství. Voní jako tuna čokoládových brownies s medem a oříšky. Víte, že vám z toho budou trnout zuby, ale stejně si nemůžete pomoct. A to vám k němu Arturetto Landi naservíroval ještě i fondán z mléčné a bílé čokolády.