Jakkoliv mám klasickou Coco ráda, oblíbenost Coco Mademoiselle je pro mne hotovou záhadou. Už úvodní citrusy v ní na mně totiž voní jako koupelnový čistič, k čemuž se záhy přidá drogérkový jasmín, zlehka zapudrovaný mimózou. No a aby toho nebylo málo, korunu tomu vždy nasadí drhnoucí vetiver s pižmem a tonkově sladkým pačuli.

Zpočátku je výrazně svěže grepová, doplněná trpkou bergamotovou kůrou. Zanedlouho se objeví několik usušených okvětních plátků růže, pačuli a jasmín, ale je to úplně jiný druh než u jejích předchůdkyň Coco a Coco M.. Tenhle voní po červeném ovoci (indický?). Teprve po rozvonění se dá s trouchu fantazie říct, že přece jen začnete vnímat i malinko toho noir v podobě náznaku dámské kožené kabelky s líčidly (bílé pižmo s tonkou) a kadidla. Osobně bych ji sice nenosila, ovšem zjistila jsem, že na rozdíl od Coco Mademoiselle je pro mne příjemné ji potkat na ostatních. (NT)

Recept na stoprocentně přírodní dřevitou gurmánku podle Laurie Ericksona? Nejprve vezmeme zázvorový kořen, pečlivě ho očistíme a nastrouháme. Potom ho smícháme se surovým kakaem, skořicí a hřebíčkem a vytvoříme hustou tmavě čokoládovou hmotu. Mezitím si vyndáme broskvový kompot a jednotlivé půlky broskví touto hmotou potřeme a ozdobíme několika kávovými zrnky. Tím končí hlavní gurmánská část. Po delším rozvonění konečně nastupuje dřevitá fáze s hřejivým mošusovým semínkem, zastoupená santalem, který zásluhou této krémové hmoty působí příjemně mléčně, a virginským cedrem. A právě ten vytváří dojem, jakože jste po lahodných broskvích s kořenitým kakaovým krémem a šálku tmavé kávy neměli nic lepšího na práci, než si jít ořezat tužky. Každopádně to nic nemění na tom, že je to jedna z nejoriginálnějších santalovek s neskutečnou výdrží, jaké jsem kdy vyzkoušela.

Uch, pořádné šlápnutí vedle a už od počátku: směs malin a jakési zeleniny. Potom na vás zcela bez varování vybafne to květinové srdce v podobě neskutečně opojné směsi bílých květů v čele s jasmínem v týden nevětraném skleníku se spoustou zeleně. Pro protrpění této fáze se situaci snažil zachránit hodně výrazný zemitý kosatec, chvílemi zjemněný trochou vanilky, bohužel marně.

Začátek se podobně jako u Poirier d´un Soir nese v hruškovém úvodu jen s tím rozdílem, že tahle hruška je zelená, trochu natrpklá, jak ještě není úplně stoprocentně zralá, ale díky osvěžení bergamotem a citrónem působí přesto měkce a dokonce pustí nějakou šťávu. Zhruba tak nějak bych si dokázala představit novou AA Pera Granita. Problém je, že tady ta hruška vydrží ještě kratší dobu, přesněji řečeno během čtvrt hodiny zmizí jak pára nad hrncem. Coeur de Jardin se totiž poté změní v zelenou, i když krotkou tuberózu, jemně podbarvenou ovocným jasmínem a růží. Vzdušný mechový základ s dobře zapracovanou pačuli a popraškem bílého pižma pak vůni nasměruje k osvěžující moderní chypre. Ne, že by to nebyla dobrá vůně, jenže hrušková je moc málo a pokud jde o tuberózu, Lyn Harris s Noix de Tuberéuse ovedla podle mě mnohem lepší práci. (NT)

S takovým názvem jsem čekala nějakou plnotučnou vanilkovou bombu. Místo toho na mě vyrukoval štiplavě svěží pepř s muškátovým oříškem, špetkou hřebíčku a kari kořením. Až za nimi se spolu se spoustou suchého dřeva schoval našlehaný vanilkový krém, posypaný prachovým kakaem, moučkovým cukrem a praženými oříšky. Intenzita je lehce nadprůměrná a drží skoro půl dne. Jo jo, byla by to skvělá vanilka, dokonce i pro ty, co úplně nemusí gurmánské vůně, jelikož její sladkost ani na chvíli nehraje první housle, ale jakej dobrák mi na ní proboha musel vyklopit plný obsah popelníku (vetiver)?

Ano, káva sama o sobě je zde kořeněná tak, jak by mělo být pro její servírovaní v tradiční arabské konvici typické. Zahřívá ji balzamická ambra s kadidlem. Její hořkost zvýrazňuje trocha medicinálního oudu. Ale dočkáme se i trochu té gurmánskosti v podobě lískových oříšků s nugátovým krémem, posypaných pravým holandským kakaem.

Kdepak bílé květiny, tohle je skrz na skrz gurmánka. Najdete v ní oříškovou čokoládu se skořicí, starou dobrou Kofilu, rumové pralinky a trochu vaječného likéru. Všechnu tu sladkost naštěstí hezky vyvažuje jemná vůně kůže v základu.

Haha, prý že ambra. Jen svěží bergamot s růžovým pepřem a pudinková vanilka s tonkou z Orchidée Vanille, jak píše blackviolet a trochu dřeva. Je to líbivé, ale tohle by mě začalo nudit ještě dřív než OV.

Na oficiálních stránkách této značky se dočtete, že inspirací pro tento „dřevitý kosatec“ se stala představa naplaveného dřeva na pláži, jen toto dřevo je už vysušené od slunce. A zpočátku tam to dřevo opravdu je společně s vlahým zemitým kosatcem, který, jak už trefně napsala jerry, voňavě částečně připomíná mrkvovou nať. Jen ta pláž chybí, spíš mi to přijde, jako kdyby se kosatec smáčel ve slané minerálce. Po rozvonění kosatec přejde do pudrovější podoby. Společně s ním se objeví ambra, vanilka a kadidlo a projeví se tolikrát popisovaná příbuznost se 450 (Farmacia SS. Annunziata) nebo Bois d´Argent (Dior) apod. Jen tady není kadidlo tak chladně "mramorové" jako v 450 (asi proto mám ty Italy o chlup radši) a je tu navíc sladce dřevitá myrha. Tím pádem Bois d´Iris vyzní víc hřejivěji, dřevitěji a je o kapku sladší. Nic to ale nemění na tom, že je to opravdu povedená vůně a na rozdíl od 450 má mnohem lepší intenzitu i výdrž.

Domenica ve svojí recenzi na Iris Ganache prozradila, co bylo pravým důvodem ukončení její výroby. To mi připomnělo uvědomit si, že kosatec či ambergris ani zdaleka nejsou jedinými finančně nákladnými parfémovými složkami. Patří k nim i gardénie, jejíž vůně bývá často nahrazována kombinací jiných bílých květin ve spojení s houbovými tóny, které jsou pro ni typické. V případě Gardénia Petale byly houbičky zcela vynechány. Hned po svěžím nazelenalem citrusovém úvodu s kapkou hořkého neroli se vlastně vůbec neprojeví ani tak gardénie, jako spíš přítulná, medově sladká tuberóza s nádechem čerstvě uvařené meruňkové marmelády, jasmín s voskovými podtóny, jaké si pamatuji např. v À la nuit, avšak zde je asi tak stokrát odlehčenější a krémová vanilka. Jedinou dámou v tomhle příběhu je vůně konvalinky, u níž to zpočátku na chviličku vypadá, že kromě své bílozelené křehkosti vytáhne i jedovaté drápky, avšak tomu učiní přítrž již zmiňovaná tuberóza s vanilkou. V základu pak celou vůni provzdušní jemné "pudrové" pižmo. Pokud tedy nehledáte věrnou gardénie, ale krémovou bílokvětinovku s krotkou tuberózou a křehkou zelení a velmi dobrou výdrží a líbí se vám třeba vůně typu Grand Bal (Dior), potom je tahle vůně přesně pro vás.

Od téhle značky asi nejde očekávat nějakou údernou pačuliovku. Problém ale je, že ona jí je jen v první fázi. Pačuli je tu krotké, navlhle zelené a zemité, smíchané se smetanovým kakaem a dřevy. Po rozvonění změní spíš v semišovou růži s červenoovocným nádechem. Každopádně vůně je to povedená a příjemná a na rozdíl od Ambre Imperial už se dá říct, že tady černý flakon odpovídá z části charakteru vůně. Jen za mě by mohla mít trochu lepší výdrž.

Díky vůním jako Ne m´Oubliez Pas mám pro kombinaci švestky s kardamomem obecně slabost. Zde má podobu kardamonem osvěžené, lehce pikantní švestkové marmelády, kterou zahřívá vanilkově sladké kadidlo. To se ale bohužel zanedlouho rozplyne a vystřídá ho pro značku tradiční vanilkový pudink, známý již z Orchidée Vanille, zde navíc doplněný koženým tónem labdana. Finále už ovšem patří výhradně vůni ovocně vanilkové orchideje. Víc Orhid než Leather. Nicméně nositelky Euphorie (Calvin Klein) a jejich variací by měli pro zajímavost určitě vyzkoušet.

První okamžiky, kdy se po svěžím liči objeví kandovaná pomerančová kůra, namočená do čokolády vypadají ještě celkem zajímavě. Jenže ono to pak vždycky sklouzne do vanilkového pudinku (alternativou je vanilková náplň do buchet), zlehka posypaného práškovým cukrem (bílé pižmo) a doplněného suchým cedrem a dál už se nehne. Neříkám, že je to špatné, kdybych byla vanilkářka, přijde mi to jako taková osekanější, cenově přijatelnější, přesto pořád kvalitně zpracovaná variace na Spiritueuse Double Vanille. Takže kdo rád tohoto Guerlaina, určitě může zkusit i Orchidee Vanille. Jde i celkem hezky do prostoru a má dobrou výdrž. Nicméně mně osobně by s největší pravděpodobností začala nudit. (NT)

Na Precious Oud je možno dívat se ze dvou pohledů: buď jako na oudovku pro sraby a budete spokojení anebo vás to naopak naštve, protože vůně se vlastně vůbec netočí kolem oudu a přívlastek vzácný tím jaksi pozbývá významu. Podobně jako Orchidée Vanille je totiž už od počátku dost sladká. Může za to růžový pepř, který už od počátku překryje a utlumí veškerou možnou nahořklost bergamotu. Přidává se neindolický jasmín s nepříliš omamnou „krémovou“ tuberozou a oud je stále v nedohlednu. Místo něj přichází sladká ovocná žvýkačka, tu bych tedy rozhodně oželela. Oud se skrývá až za ní. Maskuje ho však dávka kadidla a jemně kouřového santalu, že odkvačí stejně rychle jako se objevil. Drydown je v režii medově nasládlé ambry a zemitosti pačuli s přetrvávajícím žvýkačkovým tónem.

Je vzdálenou mladší sestřenicí Deliny Exclusif a nezapře své růžové geny. Stejně jako Delině jí ještě nebylo osmnáct, místo šampaňského si tak s vámi přiťukne jen skleničkou jiskřivé malinovky s bublinkami. Na rozdíl od svých příbuzných má však jednu zvláštní slabůstku. Miluje vůni speciálních čokoládových pralinek, plněných rybízovou marmeládou tak moc, že je vždycky nejprve vyloví z bonboniéry, přičichne k papírové výstelce, na níž ulpěly mikroskopické stopy kakaa, jímž je každá lehce poprášená a teprve pak ji vloží do úst a nechá líně rozplynout na jazyku tu hustě sirupovitou, palčivě sladkou, jemně kořenitou ovocnou chuť.

Mám ráda, když název vůně odpovídá obsahu a v tomto případě jde skutečně o sametovou růži. Ihned po nahořkle svěžím bergamotovém úvodu se o sametovost starají zelené lístky fialek spolu s kosatcovým pudrem. Na druhou stranu nebýt toho hladkého suchého cedru místo prašného mramoru, člověk by řekl, že ta samotná vosková růže, namočená do medoviny, spolu s hřejivou pryskyřičnatou ambrou a krémovou vanilkou malinko tematicky opisuje od Sideris.

I tahle vůně se nese v absolutně nesladkém duchu. Neroli s bergamotem jí dodávají hořkou citrusovou svěžest, zároveň je trpce zelená po bylinkách. Zelené lístky fialek ji po rozvonění potom uhladí do sametova. Jen je škoda, že se do toho přimíchá i bobkový list a pačuli a vyleze z toho cosi mezi dlouho nevětraným skleníkem a zatuchlým sklepem s uskladněným trouchnivějícím dřevem. Takhle si kolínskou teda rozhodně nepředstavuju.

Tato vůně je prý podobně jako takový Vetiver Extraordinaire zvláštní tím, že obsahuje 50 % oleje hořkého pomeranče, což je pro kolínské nezvykle vysoké množství. No a musím říct, že je to jedině k dobru, protože ač si normálně s Ellenovým stylem nerozumím, tohle voní jako autentický, právě rozkrojený čerstvý grep s jeho citrusovou hořkostí, z něhož právě vymačkáváme šťávu. Nejprve ji řízneme trochou pikantního kardamomu, potom přidáme sušené okvětní plátky růže a i sušené zelené lístky z jejich stonků a vše uložíme na suchý hladký cedrový podklad. Velmi slušná letní polívačka.

Zpočátku jsem těm uváděným 68 ingrediencím ve složení ani nechtěla věřit, ale je pravdou, že tahle vůně od nástřiku až po samý konec ukazuje trochu víc než většina běžných kolínských a jiných lineárních osvěžovadel. První tóny tvoří směs svěžích citrusů, jemně pikantního koření, nejvíc asi badyán a zázvor, jemně aromatické levandule a svěží zeleně. Pak ovšem přichází na řadu květinové tóny, které vůni zlehka postrkují k ženštější stránce: něžný pomerančový květ a další krémové květiny (magnólie?). A skutečně, jak se Cologne du 68 dál rozvíjí, začíná postupně malinko hřát (slabounké pryskyřičnaté tóny) – zase se vracíme k unisexu. Zaznamenala jsem i suchý nazelenalý vetiver a poměrně vzdušný cedr. K tomu ještě vůně i zesládne. Ne moc, spíš intimně, ale i tak je v drydownu znát podpis domu Guerlain v podobě vanilky, tonky a jemné pudrovosti. Výdrží je to ovšem skutečně spíš kolínská – do dvou hodin je pryč.

Kolínské vody nikdy nebyly můj šálek čaje. Několik se mi jich sice líbí jako Ellenova Cologne Bigarade a Bigarade Concentrée či kolínské od Acqua di Parma, ale ve finále jsem žádnou z nich nezatoužila nosit, protože to vždycky nakonec bylo především o citrusech. Když se k tomu navíc přidala zpráva o převzetí značky koncernem Estée Lauder, obavy, že se bude historie opakovat, byly na světě. Přesto jsem nemohla opomenout fakt, že Dominique Ropion vytvořil řadu mých oblíbených vůní, takže by na těch řečech, že tohle bude tak trochu jiná kolínská, by možná mohlo být něco pravdy. A výsledek? S pokorou přiznávám, že moje pochyby byly tentokrát naprosto zbytečné a reparát po Eau de Magnolia složil Frederic Malle na výbornou. Cologne Indélébile sice začíná citrusově jako všechny klasické kolínské, v tomto případě kombinací trpkého bergamotu, hořkého neroli a čerstvě rozkrojeného citrónu i s kůrou, během několika minut se však stáhnou do pozadí. Zanechají po sobě lehkou, kořenitě citrusovou stopu, která uvede na scénu absolutní narcis s pomerančovým květem. Většinu narcisových vůní, byť ho mají i v názvu, bude znát jako syté květinovky (např. Jonquil de Nuit nebo původní Boucheron), kde je doprovázen řadou dalších květiin a většinou v nich tak ukáže jen svojí základní, krémově nasládlou polohu s vůní slámy. V Cologne Indélébile ho ale opravdu doprovází jen nepříliš sladký pomerančový květ, takže vyniknou i jeho zemité a kořenité podtóny. Po rozvonění vůni pak už vůni jen nadnese obláček hebounkého bílého pižma. Pokud jde o sillage, po úvodním intenzivním citrusovém závanu, se vůně stáhne blíže k tělu. Když vyjdete ven na vzduch, dokonce to vypadá, že se ztrácí, jakmile však znovu vstoupíte do uzavřenějších prostor, dá o sobě Cologne Indélébile lehounkými závany o sobě zcela bezpečně znovu vědět a to nějakých 5 - 6 hodin, než je potřeba znovu přiživit. No a jelikož vůně narcisu a pomerančového květu patřily vždy k mým oblíbeným,, mohu s radostí oznámit, že moje zakletí s kolínskými bylo konečně zlomeno. Když k tomu ještě přičtu, že již po pár hodinách v mojí společnosti stihla zinkasovat několik komplimentů včetně rodinných příslušníků, mě jen ujistilo, že moje nenadálá volba společníka pro letošní jaro a léto byla zcela správná. Ať už jste tedy dosud nebyli přiznivci kolínských a samozřejmě i ti, co jsou, Cologne Indélébile určitě vyzkoušejte, protože je opravdu tak trochu jiná v tom nejlepším smyslu slova.

U této vůně se dočtete, že má ve vás vyvolat představu končícího dne, slunce zapadá, blíží se noc a vy jste se se skleničkou nějakého dobrého pití usadili u krbu. A ono to vcelku sedí. Je to koňak, zpočátku smíchaný se štiplavým kořením a vydatnou dávkou hřebíčku. Osobně mi hřebíček sedí spíš ke svařenému vínu, ale naštěstí brzy mizí a celé to pití nám pomalinku houstne a medově sládne, našla by se i kapka červené marmelády. Objevuje se i zlatavé pryskyřičnaté teplo ze slibovaného krbu. Pod sebou cítíte kožené křeslo, v němž jste se uvelebili. Škoda jen, že v něm při tom náporu toho všeho tepla tak trochu potíte, ble (cibetka?). Stačí ovšem ještě chvilku vydržet a živočišno se nám rozpustí v dávce hustého vaječného likéru s vanilkovou příchutí, který následuje poté, co jsme dopili předchozí koňak. (NT)

Byla jsem zvědavá, jaká bude tato oceánská růže ve srovnání s Rose America nebo Atlantic Rose. A výsledek je takový, že tahle růže neviděla oceán ani z rychlíku. Drží se tak spíše v rovině kolínské s lehkou růží, osvěženou limetkou a dalšími citrusy. Po rozvonění se pak k růži kromě pár cedrových hoblinek ještě přidá něžná levandule s mechovými tóny a dodá jí tak dojem mohérovosti. Je to příjemné, no zároveň ani ničím výjimečné.

Colonia je prvotinou, kterou Acqua di Parma v roce 1916 vstoupila na trh s vůněmi. A vskutku z ní dýchá italská atmosféra jak vyšitá: horké slunečné ráno po intenzivním nočním dešti s osvěžujícím mořským vzduchem. V začátku se misí hořké citrusy a bylinky se svěží zelení. V tom "mořská" svěžest jakoby ustoupí a k vašemu nosu si proklestí cestu poměrně intenzivní "mýdlová", až hřejivá růže. Někdo ji vytrhl ze země i s navlhlou hlínou. Do této chvíle bych řekla, že se ještě jedná o jasný unisex. Leč suše štiplavý vetiver s cedrem s jemnou nasládlostí na mne působí už docela pánsky. Ovšem intenzita a výdrž je výborná na to, že se jedná jen o kolínskou. (NT)

Zatímco u klasické Colonie mám problém až se suše štiplavým dřevitým základem, u Colonia Assoluta mne odrazuje začátek. Ano, byly by tu ty hořké citrusy i svěží zeleň, dokonce i ta přidaná pepřová pikantnost tomu dodává správný říz, ale proč proboha museli Ellena s Duchaufourem nasypat do osvěžující kolínské nové koření ze sto let neotevřené plechovky? Přestože i zde květiny hrají okrajovou, spíš podbarvující roli, ta "mýdlová" růže je zde mnohem něžnější, překrývá ji slabý pudrový poprašek, který ve vůni přetrvává až do jejího úplného vyprchání. Cedr v základu je hladší než ten z klasiky, spíš ostrouhanotužkový. Na druhou stranu hezky ladí s s vrátivšími se citrusy a chyprově zelenými "chladivými" tóny, které zase kontrastují s lehce hřejivým pryskyřičnatým závojem. Tohle by mohla být tak příjemná kolínská, jenže na počáteční nálož nového koření, to se fakt nedá. (NT)