čistý parfém: Je osvěžující zelenou čajovkou s přírodní bergamotovou kůrou a špetkou řeřichy tak, že v první fázi skutečně připomíná zelený ice-tea. říznutý čajem Earl-Grey. Po rozvonění bergamot vystřídá ovocný jasmín s růží a Capucine díky pižmu přejde do pudrovějších tónů, aniž by však přitom ztratila tu příjemnou pikantně zelenou řeřichovou vůni. Dřevo v základu pak už jen dodá stabilitu. Je velká škoda, že se přestala vyrábět, protože to byla podle mě jedna z nejpovedenějších vůní Fragonardu.

Ano, napřed je to skutečně autentická vůně sněhových pusinek. Naštěstí pro mě to netrvá celou dobu, jelikož já tomuto pamlsku zrovna moc nefandím. Když totiž tu pusinku rozkousnete uprostřed vás čeká našlehaný mandlovo-karamelový krém. Celkovou sladkost pak stahuje ambra s jemnou pudrovou stopou.

Už jen podle názvu, aniž byste se dívali na složení, byste nejspíš očekávali gurmánku sladkou jako poleno, jenže to je omyl. V první fázi není vůbec sladká. Ve většině vůní potkáte už pistáciový krém nebo pistáciovou náplň čokoládové tyčinky, tady vás čekají opravdové pistácie, vydatně posolené tu většími tu drobnějšími krystalky soli, které vám křupou mezi zuby. Kromě nich v hromádce najdete i pár lískových oříšků, namočených do hořké čokolády a i jeden vlašský ořech. Potom všechny oříšky vezmeme a promícháme je se slaným karamelem. Slanost ustoupí až po delším rozvonění, kdy oříšky vystřídá čerstvě upražený popcorn. Kdo znáte Miss Dior Chérie blahé paměti nebo ještě lépe Salt Caramel (Shay & Blue), je to úplně ten samý, jen bez čokolády a bez jahůdkových bonbónů. Místo nich k tomu dostanete cukrovou vatu. I když ani ta není nijak zvlášť úmorně lepivě sladká, ani připálená, naopak v kombinaci s bílým pižmem a sametovou fialkou v základu působí skoro až chumlavě. Mňam!

Je to tak, tady ten název sedí. Ledové kadidlo, zostřené namletým černým pepřem tu opravdu už od první chvíle evokuje studený kamenný kostel. Na rozdíl od jiných kadidlovek tohoto typu působí však o dost starodávněji a zaprášeněji (směs labdana a kouřového vetiveru se slanými podtóny). Teprve hřejivá ambra v základu vás vytáhne ven z těch majestátních prostor ven na čerstvý vzduch. Prosluněný jehličnatý les s navlhlou půdou působí ve srovnání s nimi přece jen o něco vřeleji. Ta krátká návštěva ve vás ovšem zanechala tak hluboký dojem, že máte pocit, jako kdyby byl ten kostel s kardinálem neustále jen pár kroků za vámi - v téhle fázi, kdy se obě části prolnou, je Cardinal nejkrásnější.

Tuhle vůni byste pravděpodobně v dnešní záplavě nikovek přehlédli, přesto se s ní pojí jedna taková menší zajímavost. Podle www.parfumo.de v ní totiž jako v jedné z prvních vůní vůbec byla použita parfumérem Alberto Morillasem molekula Paradisone, vyvinutá ve Firmenich. V podstatě se jedná o dále rozpracovaný hedion, vám známý pravděpodobně z Kenzo Flower, který připomíná vůni citrusů a jasmínu. V tomto případě prý byly květinově-ovocné tóny rozvinuty i o vůni čaje a tabáku. No a jak to vypadá v reálu? Ano, voní po ledově svěžích citrusech a jasmínovém čaji, ovšem nechápu, proč se s tím tak patlali, když to trvá jen pár minut. Tím hlavním, kolem čeho se Carita točí, je totiž růže s mandlovým marcipánem (otočník). Zprvu je svěží, s ovocným nádechem, postupně však v kombinaci s fialkou začne připomínat vůni čerstvé rtěnky a jemného pudru. Člověk by už skoro jásal nad tou krásou, jenže to by po dvou hodinách nesměl nastoupit pižmovo-ambrový ocásek "eau de prádelna", který to celé zabije. (NT)

Tahle vůně má být poctou svaté Hildegardě z Bingenu, jedné z prvních křesťanských mystiček, vizionářce, bylinkářce a člence benediktinského řádu, která žila již ve 12. století. Vlastně mi ale spíš než bylinky vůní čerstvě posečené trávy a broskví docela připomíná Petite Cherie od Annick Goutal, jen Carmel Snow má v sobě i ty citrusy, konkrétně čerstvě rozkrojenou limetku a místo hrušky je tu šťavnaté zelené jablko. Dokonce v ní najdeme i tu pižmovou růži, ale s lehce bonbónkovatějící fialkou navíc. Kupodivu však ani ta fialka, ani to pižmo nemá tendenci působit vlezle, jako se mi to ke konci stávalo s Petite Chérie a to přesto, že je zde zkombinováno s cedrem a ambrou. V základu se potom ještě přidá tón kandovaných jahod. Veselá vůně s dobrou výdrží nejen na léto.

I když Dominique Ropion patří mezi moje oblíbené parfuméry, o tuberóze už tohle říct úplně nemůžu. Většinou dávám přednost její máslové podobě s ovocnou vůní a to pro Carnal Flower rozhodně neplatí. Zpočátku je díky svěžímu bergamotu, nezralému melounu a eukalyptu hodně zelená, až kafrová. Ovocná je naprosto minimálně, vyzní spíše kořenitě a v kombinaci s jasmínem, ylang ylangem a kokosem hodně tropicky. Čím je ale Carnal Flower opravdu zajímavá, to je tón mléčné rostlinné mízy, který se v ní objeví po rozvonění a společně s hřejivostí tuberózy, slaným pižmem a svěžestí nesladkého pomerančového květu vyvolává dojem, jako bychom vzali stonky tuberózy, rozřízli je a mízu z nich nechali volně stékat po rozpálené lidské kůži. Smyslně jako v případě Roucelovy Dans Tes Bras to na mně osobně sice nepůsobí, rozhodně je to ovšem jedna z nejoriginálnějších tuberózovek, jaké jsem kdy zkusila. (NT)

Od dob AA Gentiany stále hledám nějakou hrušku, která by se jí alespoň trochu vyrovnala. Letošní AA Pera Granita mě v tomhle ohledu spíše zklamala, takže když jsem narazila na tuhle, která slibovala hrušku nejen v srdci, ale dokonce i v základu, bylo jasné, že ji musím zkusit. A opravdu, hruška je tu přítomná celou dobu. Je to přezrálá slaďoučká máslovka, která se doslova rozplývá na jazyku. Naprosto geniálně zapracovaný hyacint po jejím boku vytváří dojem lehké zelené nahořklosti samotné hruškové slupky. V první fázi ji obklopuje i svěží růže s jemnou konvalinkou, v té další převáží avivážová broskev z 1969 Parfums de Revolte, která mě malinko ruší, nicméně vzhledem ke zkušenosti s touto zmíněnou vůni jsem si jistá, že to s největší pravděpodobností bude problém jen mojí kůže. Avivážový tón ztlumí až suchá dřevitost muškátového oříšku a v základu přijde to nejlepší, neboť všechny hrušky rozsypeme do mechu a vůně tím získá nádech chypre. Čili na kom funguje 1969 a chce hruškovou vůni, nechť rozhodně vyzkouší.

Svěží vůně jalovcových bobulí s červeným pepřem, k níž se záhy přidá svěží růže s bramboříkem a bílým pižmem. Vyvolává dojem křišťálově čisté bublající vody, po jejímž proudu jsme pustili růžová poupata.

iž poněkolikáté docházím ke zjištění, že tato kolekce je pravděpodobně nejvyrovnanější, pokud jde o samotné vůně. A jakého že hlavního zástupce si pro tuhle řadu zvolili? Červenou semišovou růži. Ukrývá se pod nánosem svěže štiplavého pepře, nasládlého koriandru. Je převazaná tenkým řemínkem lehounce živočišné kůže posypaná drceným nahořklým šafránem. Po rozvonění získává i krémovější podobu zásluhou mléčného santalu a hladkého karamelu. Gurmánskou se ovšem tahle růže nestane ani náhodou, o což se postará nejen hřejivá ambra, ale i pačuli, která vytvoří dojem jako bychom ji hodili do hromady prašného popela a v téhle podobě už zůstává několik dalších hodin.

Po několika méně výrazných vůních konečně značka přichází s výraznou kadidlovkou. Od začátku dokonce je sice pánská, k čemuž kromě samotného kadidla přispívá vydatná dávka svěže štiplavého pepře, muškátového oříšku a nazelenalé anděliky, ale to vlastně vůbec není vada na kráse. Navíc jakmile se k teplému voskovému kadidlu přidá i "prašný" vetiver se slaným podtónem, dá se v Casbah najít i ta proklamovaná inspirace Marokem. Tahle kombinace možná malinko opisuje od Timbuktu a vlastně i tou tématikou, avšak tady je doplněná nepatrně nasládlou jedlovou pryskyřicí a zároveň odlehčeno nasládlým kosatcovým pudrem. A samozřejmě je úderná a drží jak přibitá.

Ačkoliv název slibuje něco úplně jiného, ve skutečnosti se jedná o gurmánsky laděnou ambrovku, která přináší vůni skořicových perníčků s cukrovou polevou a špetkou hřebíčku, vyskládaných na dřevěný stůl.

Musím souhlasit s janejane. Esence kašmírové vlny v úvodu trochu kouše a nepůsobí tak hladce, jak by člověk asi čekal. Skutečně jako když v kousavém vlněném svetru popíjíte šálek bergamotového čaje Earl Grey, svařeného s listy maliníku, špetkou anýzu, kardamomu a přidáte si do něj i kapku citronové šťávy. Postupně se ale přece jen kašmírové hladkosti přece jen dočkáte a to především zásluhou pižmového kosatce, citrusové magnólie a mošusové semínka. Teprve cedr v základu sem tam zase lehce kousne. Nicméně i přes tu lehkou pichlavost se mi líbí.

Souhlasím s blackviolet a Martulou, že Cassili je variací na Delinu Exclusif s vanilkově mléčným santalovým základem se špetkou kosmetického pižma, v němž se prolínají tři druhy růže. Tou první je školačka v podobě bonbónově rybízové rudé růže. Tou druhou je dospělá medově švestková růže a poslední je romantická svěží růžička s jemnou konvalinkou a snítkou mimózy, která právě dosáhla plnoletosti. Škoda, že dámy nenechaly to rozpustilé děvčátko raději doma.

Úvodní černorybízový bonpar, doprovázející čerstvě vymačkanou mandarinkovou šťávu mě malinko vyděsil a říkala jsem si, jak to u téhle vůně s těmi vzpomínkami na dětství vlastně myslel. Naštěstí se brzy začne ztrácet, jak už andry správně vystihla, v chumlavém bílém pižmu, z níž vystoupí kytička něžných konvalinek a růže. Květiny však hrají v téhle vůni jen okrajovou roli, protože po rozvonění je vystřídá hromada sušené, pižmově nadýchané maracuje. Tomuhle ovoci už to vážně sluší. Navíc v kombinaci s našlehanou tonkou, vanilkou a podtóny santalu to přece jen nakonec vyvolá dojem sklenice teplého mléka, oslazeného kapkou medu, která vám měla jako dítěti zvednout náladu. Roztomilé s výbornou výdrží.

​Souhlasím, písečné tóny s teplou, najemno namletou skořicí, nádherným kardamonem a špetkou drceného černého pepře v kombinaci s mléčnou vanilkou typově připomínají Lumiere Blanche s tím rozdílem, že prostřednictvím sladkých datlí to osobně místo sněhobílé pláže vidím opravdu spíš na nějakou tu tržnici v nějakém pouštním městě. Jenže potom ten kouzelný pouštní hrad (město) z písku začnou sužovat ony poryvy větru s pilinami cedrových odřezků a kosmetického pižma a rozpadne se.

Spíš než očistou ji vnímám jako možné rozhřešení pro ty, jimž se líbily obě verze Lubin (EdT) přece jen o trochu více. Catharsis totiž na toaletku typově navazuje jak nákladem hořkých citrusů a koření, zastoupeným hlavně palčivě dřevitým hřebíčkem, muškátovým oříškem, semišovým šafránem a kmínem, tak kouřově dřevitým základem s kůží, ale především bednou kvalitní whisky. Místo rozinek se zkaramelizovaným cukrem tu najdete máslově ovocný ylang, vytvářející dojem trsů přezrálých banánů s pačuliově kořenitou růží.

Ano, je to krásně zpracovaný cedr, bohužel mám k němu jedno velké ale, k němuž se dostanu. Než se ukáže sám hlavní aktér, máme tu medově sladkou skořici, po chvíli se konečně ukáže spolu „mýdlovou“ tuberózou a fakt jim to spolu moc sluší . Dokonce se mi tam mihne i „prachová“ ambra. Jenže tady máme to ale, a to když na mě bez varování vyskočí mokrý upocený živočich a buší mi do nosu o sto šest. Nevadí mi živočišnost jako taková (třeba takový Koublai se mi jako pánská vůně líbí), ale přes ten přidaný „pot“ pro mě nejede vlak. Teprve když ty upocené tóny odezní, ukáže se opět cedr ve svojí krémově hladké podobě. Škoda, protože držák je to opět neskutečný. (NT)

Všechny recenze popisovaly tuhle vůni jako gurmánskou cedrovku. No tady opět zafungovala moje kůže a celou úvodní část s obilovinami, oříšky a kakaem prosvištěla během minuty a hned přeskočila k poměrně ostrému, chvilku až dokonce čpícímu cedru. Naštěstí v téhle podobě nevydržel taky moc dlouho a v kombinaci s nasládlou cypřišovou pryskyřicí, balzamickou ambrou a suchou kouřovostí vetiveru se rozvoněl do velmi příjemných, sladce mléčných tónů a tak už zůstal. (NT)

Zaměřuje na cedr a kosatec, konkrétně hned na tři druhy cedrového dřeva (atlaský, texaský a virginský) a absolutní silici florentského kosatce, který patří k těm nejkvalitnějším parfémovým složkám vůbec. Vlastně stejný druh kvalitního jehličnatého cedru (nejvýraznější z nich je ten virginský s vůní čerstvě ořezaných tužek) s vzdušným a posléze máslovým kosatcem najdeme v Ibitiře od Xerjoffu, tady ovšem v mnohem silnější koncentraci. Po rozvonění ovšem podoba končí, neboť vůni doplní sladce dřevitá myrha, vanilkově pryskyřičnatý benzoin s podtóny kakaa a teplé kadidlo.

Cedrát "Diamante" získal své označení stejnojmenného kalábrijského městečka, kde se hojně pěstuje. Vyznačuje se hladkým povrchem a patří mezi kyselé odrůdy. Není proto asi překvapením, že i samotná vůně je kyselé svěží. Luca Maffei ho tu zkombinoval s čerstvě rozkrojeným citrónem, limetkou a verbenou a projiskřil zázvorem, růžovým pepřem a kardamomem. Kromě citrusů a koření v ní příjemně chladí mechové tóny a pižmový kosatec v základu zase přináší vzdušnost.

Tedy ne, že bych si někdy sypala popel z čaje nebo tušila, jak má takový popelavý čaj vlastně vonět, ale tohle není vůbec špatné. Ze začátku je to čaj spíže svěží a říznutý jemně štiplavým kardamonem. Následně se zahalí do kouře z pálící se myrrhy a skutečně to chvílemi vyvolává dojem prašnosti. Čaj je nejprve teplý, postupem času však chladne, jak ho přeléváme do dřevěného hrnku. Intenzita i výdrž jsou na toaletku úctyhodné, skutečně velmi příjemný unisex.

Inspirací pro tuto vůni se prý stala návštěva zmrzlinového a parfémového salonku ve Fortnum & Mason. Zpočátku voní spíš trpce zelené a svěže po nastrouhané citronové kůře a sušených čajových lístcích, které právě přeléváme v šálku horkou vodou a necháváme louhovat a jen zlehka si pak čaj osladíme třpytivě medovou plumérií. Vanilka se objeví až po rozvonění, i když do zmrzliny nebo do sorbetu má podle mě daleko, na to je Centrepiece hlavně díky plumérii až příliš hřejivá. Osobně bych ji přirovnala spíš k vanilkovému soufflé, přelitém medem a čokoládovým topingem. Až sem je kvalitativně zpracovaná na úrovni vůní Profumum Roma. Dokonce má s nimi srovnatelnou intenzitu a výdrž. Jediným jejím menším nedostatkem je pižmo a cedr. To sice jednou stranou tlumí tu medovou sladkost, zároveň však způsobuje podobné drhnutí jako ve Vanille Exquise (Annick Goutal) a trochu mi brání si ty všechny ty dobroty plnohodnotně vychutnat.

Dosavadní vůně Intimacy Collection mne příliš neohromily, i proto jsem se k úplně první zprávě o této nové vůni stavěla vlažně, nicméně při zmínce, přirovnávající Cicatrices k parfémům Comme des Garcons jsem znovu zbystřila. A Laurent Mazzone nás tentokrát od oficiálního představení, které proběhlo minulý týden na milánské Esxenci nenechal dlouho čekat a samotný prodej časově zkoordinoval s Fredericem Malle a stejně jako on příjemně překvapil. Vůně začíná dávkou připálené, tlumeně sladké, ale světě div se, neskutečně příjemné lékořice s kapkou bergamotu, k níž se během chvilky přidá samotná sladce dřevitá myrha. A není to jen tak ledajaká myrha, díky kosatci, vanilce, labdanu a tmavému velurovému tónu působí krásně sametově. A čím je zrovna tato kombinace tak zvláštní? Vyvolává autentický dojem, že jste se právě ocitli na vánočním trhu u stánku, kde se zrovna čerstvě praží mandle. Cicatrices je tak pro mě konečně první vůní, která přes svoje temné pojetí zároveň působí intimně a zaslouží si plným právem být v takto nazvané kolekci. Klidně tomu říkejme ta neviditelná jizva, jak ji označil Laurent Mazzone. Ani z hlediska intenzity a výdrže nemám tentokrát co vytknout. Řekla bych dokonce, že by se možná mohla líbit příznivkyním původní lékořicové LPRN. I když Cicatrices je méně gurmánská, bez čaje a víc dřevitá, ten základní kašmírový dojem je podle mě spojuje.

Jak, že je to oficiálně prezentována: jako odlehlá ovocná zahrada na břehu jezera Como před hrozící tmou z blížící se bouřky? No vlastně ano. I když ta největší hrozba nečasu je přítomná pouze po nástřiku s příchodem fíků, kdy je vůně zároveň ostrá, nahořklá a jde do zelena podobně jako Bois Naufragé, pak se to nebezpečí jakoby zastaví, to však neznamená, že se vůně nevyvíjí, právě naopak. Přidává se typově podobný sladký tón z Bois Naufragé, který se však vzápětí ukáže jako ovocný, aby se hned změnil v lehce nahořklou zelenou slupku z hrušky a nakonec přeskočil do moučnaté hrušky. Po této "ovocné" fázi tu máme zpět BN s vlhkým naplaveným dřevem a trochou ambry. Ta slanost mi tu ovšem tak trochu chybí, chvilku se o ní sice snaží ambra, kdy mi chce vzdáleně připomenout bublinky mořské vody šimrající v nose, jenomže vracivší se slupky zelených hrušek spolu s nově příchozími olivami její úsilí zcela maří. Ciel d´Airain je rozhodně další z Pierrových "naučných" vůní, jistým způsobem by se asi dala nahradit za Bois Naufragé, výdrž má jen nepatrně lepší, přesto pokud mám hodnotit celou kompozici, BN je mi právě tou "mořskou" stránkou jaksi bližší, toto je už opravdu vnitrozemí :) .