Ha, starší hubenější, v jistém smyslu light sestra Ambre Nue. Jen tady máme víc štiplavého koriandru a citrusově sladší limetku. Pravda, chybí ty ruličky skořice, vanilka je tu méně sladká se sušenou smetanou navíc (ano, na oficiálních stránkách asi fakt nekecají, tahle vanilka bude opravdu z Madagaskaru soudě podle shalimarovské limitky), ale ta ambra s medovou krustou, prašným kouřem a suchými dřevy, ta se nezapře. Takže pro koho je Ambre Nue už plnotučná, zkuste to s touhle odlehčenou zakouřenou ambrovanilkou. Jen v intenzitě a výdrži pochopitelně ve srovnání s Ambre Nue zaostává.

Hra na schovávanou s růží. Hledám ji v hromadě jalovcového a cedrového jehličí. Plavou snad její okvětní plátky ve sklenici grepové šťávy, okořeněné kardamomem a ozdobené snítkou rozmarýny? Ne, tady růži opravdu nehledejte. Vanille Paradoxe je líbivější vanilkovou variací na Angelique Noire s ambroxanem místo kmínu a doplněnou bílým pižmem.

No vida, hustá sladká vanilka se dá přece jen zpracovat zajímavě. A jak? Překvapivě přidáním šťavnaté, ani ne moc trpké levandule s kapkou mandarinky a špetkou koření. Tím jí totiž sebereme nadbytečnou otravnou sladkost. Na pomoc přichází i lehké kouřové tóny labdana. Jediným „spojencem“ vanilky je muškát se svojí květinovou sladkostí, ale to už se dostavují drhnoucí dřeva, s jejichž pomocí se vanilka promění v příjemně sladkou (tak akorát), pudrově nadýchanou vůni.

je orientální vanilkovou vůní. Je vystavená především na absolutních silicích tahitské a madagaskarské vanilky a siamském benzoinu. Jinými slovy vás přivítá vůně zkaramelizovaného vanilkového cukru, sušené smetany a kakaa s pryskyřičnatou ambrou. V další fázi se přidá bíločokoládová tonka. Zajímavé ovšem je, že Vanille.Benjoin vlastně vůbec nepůsobí gurmánsky, na čemž má hlavní zásluhu především cedr, vonící po čerstvě ořezaných tužkách.

Najdete tu lusk sušeného lusku bourbonské vanilky s její typickou mléčně sladkou vůní tak, jak ji můžete znát z vůní jako Cuir Beluga apod., smíchanou s bíločokoládovou tonkou a špetkou sušeného tabáku. Oproti běžným vanilkám je ale pryskyřičnatější a dřevitější, díky čemuž nepůsobí jako tradiční gurmánka.

Vanilkový lusk ve sklenici zázvorové limonády s plátky citrónu a kurkumou. Vanilkový lusk ve sklenici perlivé kokakoly, vedle níž leží balíček mandlových sušenek, typově podobná Potiche (Les Voiles Depliées).. Vanilka pryskyřičnatá, ale i ambrově dřevitá s tóny jasmínu a citrusů a bílým pižmem, jak ji znáte z Flower (Kenzo).

Ač by se někomu mohlo možná podle složení zdát, že jde o Battito d´Ali bez kakaa, není tomu tak. Ve Vanitas hraje hlavní roli vanilka a vskutku povedená. Znáte ten lehoulince připálený vanilkový cukr, který tvoří povrch každého crème brûlée? Tak přesně na vás v této vůni čeká. Po chvilce jeho sladkost trochu ztlumí bylinně dřevitá myrha s nahořklým pomerančovým květem. To vám ale stejně nezabrání tuhle dobrotu v dřevěné mističce (trocha mléčného santalu) ochutnat, abyste si ověřili, že pod tou křehkou karamelovou krustou se skutečně nachází ten lahodný vanilkový krém. Kromě trochy hebkého pižma se už tenhle dezert sice dál nevyvíjí, v tom ten název nejspíš odpovídá, ale když ono je to tak zatraceně dobré zvlášť, pokud milujete creme brulee tak jako já. Jde i příjemně do prostoru a na kůži vydrží jako zmiňované Battito několik hodin.

Máme tu další variaci se smetanovou madagaskarskou vanilkou, tentokrát osvěženou růžovým pepřem a doplněnou mikroskopickými krystalky zkaramelizovaného cukru. Po rozvonění se nám podobně jako Valkyrie promění ve sklenici teplého mléka s medem v ozdobné dřevěné konvičce s tím rozdílem, že tahle stojí vedle vázy s plumériemi a díky pryskyřičnatému styraxu má lehoulinký orientální nádech.

Žádných čertovských výparů se obávat nemusíte. Vapeurs Diablotines vás totiž po úvodním vodopádu jiskřivého bergamotu a mandarinky svrhne do "inferna" v podobě krásné kadidlovky s palčivě dřevitým hřebíčkem, špetkou koriandru a bobkovým listem, jenž se rychle rozplyne v citrusově kořenité svěžesti růžové pelargónie, která vám otevře další pekelnou bránu, kde je vzduch prosycený jehličnatým cedrem, pudrově pryskyřičnatým opopanaxem, vanilkou, benzoinem a mandlovou tonkou. Tady už díky prašné zemitosti pačuli, koženému tónu labdana a kastoreu potkáte i nějakého toho ďáblíka.

Co se týče mýdlovosti, má tahle vůně mnohem blíž k No. 5, než její slavnější kolegyně Liu, jen s tím rozdílem, že aldehydy Vegy jsou o kapku jiskřivější a měkčí. Dokonce pracuje i se stejným jasmínem, ylangem a růží - i když ta je cítít jen okrajově. Na rozdíl od Pětky, jsou ale tyto květiny zasypány chomáčky sladké mimózy, čímž vyzní mnohem rychleji a víc pudrověji než Chanel. Po rozvonění, kdy k celkové pudrové nadýchanosti přispěje ještě bílé pižmo s nezbytným akordem guerlinade se už Vega vydává vlastní cestou, k čemuž přispěje i květinově pikantní karafiát, který se přidá do kytice a postupně se stává dominantní. Guerlain rovněž pracuje s jiným druhem lehce drhnoucího vetiveru a vůbec celkově je v základu oproti Chanelu méně dřevitý. Je škoda, že se přestala vyrábět, protože je opravdu mimořádně povedená.

Laurent Mazzone sice zabil původní elegantní design svých flakonů, v marketingu ovšem stále nepokulhává. Inspirace prastarým příběhem o hadu, jehož oběť se po uštknutí promění ve zlato mi zněla stejně lákavě jako slib, že by mělo jít o chypre. Z omylu mě vyvedla už recenze Renusatka, nicméně i na tajmenou gurmánskou třešeň s tabákem jsem byla pořád dost zvědavá. Chypre to opravdu není. Úvodní rumová kořalka, kořeněná chilli a muškátovým oříškem je skutečně skvostná. Bohužel během pár minut ji totálně převálcuje tuna sladkého pačuli, jak vystřiženého z LPRN (2012) s černými třešněmi. Ty jsou sice samy o sobě nejprve přírodní, no právě pačuli je promění v nepříjemně lepkavou směs, do níž nenapadaly sušené tabákové lístky, ale cigaretový popel a úplně tak zabíjí krásnou ambrově koňakovou vanilku v základu. (NT)

Libertin Louison se prý údajně u téhle vůně nechal inspirovat romány Barbary Cartlandové - typická červená knihovna, zasazená do historického prostředí, tj. dobou, kdy byly růže a fialky ve vůních populární. A musím uznat, že samotná fialka je tu opravdu krásná, přirozená a nebonbónková, jen jemně zapudrovaná bílým pižmem. Dokonce jí sluší i kombinace s růží, která vytváří ten typický rtěnkový akord s tím, že tady použité červené ovoce nepůsobí vůbec rozjuchaně a dokonce z ní ani nemám pocit, že by na povrchu vytvářela olejovitý film, jako si to na mně najednou zvykla dělat Lipstick Rose. A příjemná je i kabelka, do níž rtěnku nakonec uložíme vedle rukaviček z jemného semiše. Jen je hrozně tělová a ani s výdrží to není o moc lepší.

Gardénie má dneska velkej večer. Oblékla si dlouhé černé sametové šaty s velkou krinolínou, ozdobené konvalinkou. Obula střevíčky z labdanové kůže. Do vlasů si zapletla kvítky zeleného jasmínu. Chystá se totiž na ples na zámku s parketem osvětleným pouze dobovými svícny se svíčkami z včelího vosku a sloužícími, kteří na podnosech nabízí hostům lahodnou medovinu a švestkový likér. Dveře se otevírají a vpouští dovnitř lehký kadidlový opar. Hosté s napětím očekávají, až gardénie konečně vstoupí, nikdo ani nedutá. Jenže ona to není gardénie, ona je to gotická tuberóza :) .

Pačuliovky mám obvykle ráda a nutno dodat, že pačuli samotné je tu zpracované pěkně v klasických mechovým tónech chypre, které prohřívá mošusové semínko. Kamenem úrazu je zde pro mě bohužel zatrápený kokos, která v kombinaci s ním vytváří zcela příchuť zubní pasty. A co uděláme o čerstvém vyčištění chrupu? Díky gurmánskému kakau, si dáme čokoládovou tyčinku Koko, aby z nás měl náš zubař radost.

pepřová semišovka, říznutá frézií, muškátovým oříškem a ambrou (NT)

Jestli si při pohledu na složení říkáte, jak by kosatec v ní mohl být sametový, pak odpověď zní ano. Objeví se po svěžím citrusovém úvodu s pomerančovou kůrou v hořké čokoládové lázni, jakou znáte ze Sorriso (Profumum Roma) a pomerančovou dužinou, tady je ovšem místo kondenzovaného mléka osvěžený mátou a jalovcovým jehličím. Sametový kosatec zde ovšem rozhodně nehraje dominantní roli. Jde ruku v ruce s miskou hruškového kompotu a pár malinami, politými horkým karamelem, z něhož stoupá jemný obláček vetiverového kouře, který kondezuje do pudrového bílého pižma. Vše nakonec uzavírá ambrově dřevitý základ se špetkou vanilky.

Tohle je hodnější sestřička svojí černé předchůdkyně, která si vypůjčila i sametově sladké ovocné tóny od vzdálené sestřenice Black Violet. Žádný strach z okurčiček, ani z rybízu mít nemusíte, místo toho vás čekají jiskřivě svěží citrusy zalité hřejivým, medově sladkým a zároveň jemně kořeněným rumem. Je tu podobná hustá tmavá čokoláda, doplněná květinovou sladkostí orchidejí. jen tato je osvěžená sladkým nektarem z pomerančového květu. Díky kombinaci kouřového labdana, koření a dalších pryskyřic je i podobně palčivě pikantní, ale méně. Pačuli je tu mnohem víc krotká, je krásně "sametově" zelená, vůbec netleje a zároveň dodává vůni tu potřebnou temnou fordovskou hloubku. Dokonce bych řekla, že bylo přidáno i víc toho krémového santalu. Jen nám tu ta zajímavá čokoláda nevydrží tak dlouho. Prostě si zkuste představit fordovské temné "sametové" květinové sladko s tónem kandovaného ovoce z Black Violet s příjemnými zemitými tóny s jemně pálivým kořením, hřejivými pryskyřicemi a trochou dřev. Vanilka se nám tu přidává až v drydownu a řekla bych, že do ní přistrouhali i špetku "bíločokoládové" tonky. A drží jak přibitá.

Ze začátku je skutečně odlehčenější verzí Velvet Orchid se svěžejším citrusovým úvodem a jen pár kapkami bílého rumu s medem, orchidejí, jasmínem a růží. I ten sladký pomerančový květ tam mám pořád. Každopádně ta hustá tmavá čokoláda je pryč stejně jako pryskyřičnaté tóny. Co je ovšem horší, že pačuli v základu na mně má tendenci malinko tlít a cítím v něm stejný okurkový lák, který mi vadí na začátku klasické Black Orchid :(. (NT)

Je zpočátku citrusově svěží růží se zelenými podtóny s pylem z lilie zázvorové. Po pár minutách ji už jen zapudruje bílé pižmo, které ji má dodat slibovanou sametovost. Je to příjemné, jenže ona zároveň s ním řídne a slábne. Vydávat tohle za exkluzivku za ty peníze, to se někdo u D&G pomátl na rozumu.

Podle názvu by člověk asi čekal sametovou vůni, ale ono je to spíš o jemně namleté kávě, kterou promícháme s trouchou surového kakaa. Pro zajímavost ji okořenili špetkou chilli a výrazně postrouhali muškátovým oříškem. Jediný problém je, že tohle všechno na rozdíl od Arquiste ukáže během prvních minut a pak už se nevyvíjí. Jinak by se ovšem dalo říct, že Velvet Rouge je pánskou verzí Anima Dulcis, dámská totiž není ani omylem.

U původní Sicily jsem měla trochu problém s tónem rozmačkaných zelených lístků, které jsem v ní cítila. Nová verze je od něj zcela oproštěná. Svěží zelený bergamot s kořenitou růží a krotkým jasmínem je zde zalitý jásavě perlivým, sladce aldehydovým heliotropinem s tóny mandlí a uhlazený mléčným santalem. Slibovaný dojem sametovosti pak vytváří nadýchané bílé pižmo. Jeden z mála vzácných důkazů, že reformulace určité vůně nemusí být vždy nutně ke škodě.

Jak naznačuje samotný název, jedná se o sametovou květinovku, osvěženou mandarinkou, pomerančovým květem a dalšími citrusy, vystavěnou především na pudrově sladké mimóze a kosatci a prohřátou ovocným jasmínem, které vykvetly v prostředí zemitého mechového podrostu, na něž se po rozvonění snesou fialkové lístečky. Neodoláte a pár kvítků si v kožených rukavicích natrháte.

Přesně tak. Mandlové amaretto s marcipánovou růží a vanilkou z Tonky Impériale, doplněné jemným pudrem a semišem vypadalo velmi slibně na její méně sladkou variaci, i když bez tabáku. Od toho jsem v ní nedetekovala ani ten lísteček. Jenže ten plastikový tón, který se do vanilky vkrade po rozvonění, to prostě kazí. Zmizí až v mléčně dřevitém základu s balzamickou ambrou.

Je nádhernou balzamicky ambrovou vůní. V kombinaci s jehličím evokuje vánoční atmosféru v dřevěném srubu u kamenného krbu s jedličkou a hrnkem mléčného kakaa s hřebíčkem, oslazeného jen trochou skořice. A ač je to tématickou povahou spíše zimní vůně, rozvoní se krásně i ve vedru!

Otrava jedem mi odjakživa přišla jako jeden z nejhorších možných způsobů, jak přijít o život. Kdyby mě ale můj anděl smrti pohladil po tváři semišovými rukavičkami a jeho dech voněl po meruňkovém likéru, růžové marmeládě a po lehce připálených švestkových povidlech a objal mě svými ambrově-pryskyřičnatými křídly, potom bych takový jedovatý polibek s nadšením uvítala.