Na začátku sladká klementinka se slunečnými a písečnými tóny, k nimž se posléze přidá kokosová gardénie/tiaré s nazelenalými podtóny a vůní opalovací krému a nakonec vanilka. Sice to není nová parfémová myšlenka, ale je to povedené.

Stejně jako jerry v ní mám bylinkovou zahrádku s koriandrem, koprem, citrusy a kvetoucími pomerančovníky. Našla jsem v ní ale navíc i záhon se žvýkačkově ovocnou tuberózou a allurovský jasmínem. Nechybí ani lehce kýčovitý dřevěný altánek s koženou sedačkou a zaprášená kamenná zídka, na níž někdo zapomněl sklenici se zcukernatělým medem a kadidelnici. To všechno by tak nějak dohromady nevadilo, kdyby tuberóza po kontaktu s medem nezačala zelenat.

Jako u většiny svých vůní se Stephane Humbert Lucas i zde nechal inspirovat blízkým východem. V tomto případě si vybral slunečného město Jeddah (česky Džidda), druhou největší metropoli Saudské Arábie, přes níž každoročně proudí tisíce poutníků do slavné Mekky. A přesně taková vůně na začátku je: zářivá a jiskřivá díky kombinaci svěžího citrónu, hořkosladkého pomerančového květu a podobně laděného heřmánku. Po chvilce se jiskřivost mírně ztlumí, ale nemizí, jen ustupuje do pozadí, aby v nestřežených chvilkách opět zazářila a vůně začíná ukazovat svůj orientální charakter, který vás bere na výlet do palácových komnat, vykládaných jemnou kůží a sametem. Hřejivá „prachová“ ambra se zvláštně zemitě laděnými tóny a uklidňujícím „pudrovým“ kosatcem pro změnu láká do pouštní oázy na sledování zapadajícího slunce ve jemném víru prachově nadýchané vanilky. A není to tak, že by se tyto etapy střídaly, jak tomu bývá u řady vůní, ony se jen postupně nabalují na sebe a vzájemně prolínají, čímž zaručí několikahodinovou zábavu. A díky své jiskřivosti za sebou zanechává nesmírně příjemnou a přitom zřetelnou stopu v místnosti – jednou stranou něžná a uklidňující a druhou stranou má v sobě obrovský náboj.

Jako ranní sluneční paprsky vás polechtá nesladký pomerančový květ s neroli. Zatímco si loupete mandarinku a hrst mandlí, zhluboka nasajete slaný mořský vzduch na terase vašeho hotelového pokoje, který se misí s vůní kvetoucích kaktusů a kosatců dole v zahradě. Pačuli s vetiverem v základu svou prašnou zemitostí navozují dojem písečných cestiček, vedoucích kolem hotelu, zatímco vanilkový lusk dává tušit, jaký dezert dnes šéfkuchař připravil na menu...

Čistě podle složení by se možná mohlo zdát, že jde o další z nekonečné řady udových růží s šafránem a kadidlem, ale tahle určitě stojí za pozornost. Najdeme v ní stejně kvalitní oud jako v Oud Palao, i když to trochu předbíhám. Úplný úvod má propolisově ambrový až likérový, doplněný kadidlem, jehož štiplavost ovšem během pár minut rozpustí ylang s vůní zralých banánů. Teprve po rozvonění se objeví samotná růže, na jejíchž okvětních plátcích ulpělo několik kapek sladkého malinového nektaru (turecký původ se holt nezapře). Oudovou nahořklost lehce zdůrazňuje krásný, najemno rozdrcený šafrán, který jej posouvá směrem z koňské stáje ke koženým až semišovým tónům. Několik cedrových hoblinek v základu pak přináší jehličnatou pikantnost, labdanum jí ponechá jemou stopu pryskyřičnatosti, avšak stále přítomná červenoovocná růže se špetkou bílého pižma se starají o to, aby Solitaire neztratila ženskost a měkkost. Kam se hrabe předražený Designer Shaik s jeho nazdobenými flakony, tohle je zase jednou tradiční arabka, co má grády.

V úvodu nabízí sklenici ledově vychlazené citrusové šťávy s kouskem zeleného manga, ozdobenou mátově peprnými lístky shiso. Postupně pak přejde do květinové vůně se svěží růží, jemnou konvalinkou a tóny zeleného jablka na cedrovém základu se vzdušným bílým pižmem, typově připomínajícím Light Blue v kultivovanější podobě.

Já se tak těšila podle složení na růži, ovšem tady nenacházím ani jediný okvětní plátek. Hned po trpkém bergamotu, osvěženém "limonádovým" růžovým pepřem mě totiž zavalí hromada suchého, na prach rozemletého, bohužel ale taky gumovatějícího šafránu s pačuli a kadidlem. Společně to na mně podobně jako v Tauerově Incense rosé vytváří dojem pálících se pneumatik. Už jsem pomalu chtěla jít drhnout, jenže ona na mně mrcha po rozvonění vytasila naprosto úchvatný mléčný santal, ochucený kapkou rumu. Kdyby takhle vydržela, asi bych se rozmyslela a ten palec nakonec otočila nahoru, ale to by se mezi tuhle dvojici nesmělo vloudit labdanum a ten krásný santal vysušit. No na to, že tahle vůně měla být jakousi poctou dnes již přísně chráněnému mysorskému santalovému dřevu jsem od ní čekala o dost víc. (NT)

Je asi jedinou vůní, kde toleruju bobkový list. Jednak je tu naštěstí jen v úvodu a jednak ho Thierry Wasser výrazně osvěžil hořkým neroli. Během několika minut však obojí odezní a zavalí vás asi tak tuna suchého šáfránu a Songe d'un Bois d'Été se najednou promění v pánskou semišovku, jíž po rozvonění prohloubí zemitost pačuli s jehličnatým cedrem. V základu pak prodělá druhou proměnu, tentokrát už v regulérní pánský kožený kabát, který někdo zapomněl v kostele, kde se zrovna pálí myrha (překvapivě i s trochou oudu). (NT)

Inspirací pro tuto vůní se prý stala večerní procházka zahradou na ostrově Mauricius, kde Camille Goutal trávila svoje líbánky. Co jiného tedy očekávat než tropickou bílokvětinovku. V prvních minutách je to především jiskřivě medová plumérie s kokosovou tiaré a jemnou gardénií. Plumérie však poměrně rychle vyprchá a místo ní se do kytice přidá nazelenalý jasmín s tropickým ylangem s banánovými podtóny. Samotná vanilka v základu už ale tak sladce nepůsobí, je to spíš nastrouhaný suchý vanilkový lusk. Za to květinovou hřejivost podpoří trocha kadidla s ambrou a špetkou překvapivě příjemně živočišného kmínu. V koncentraci edp jde i celkem do prostoru a má i slušnou výdrž. Ačkoliv mým favoritem zůstává pořád Ambre Fétiche, Songes řadím hned na druhé místo jako nejženštější vůni této značky.

Hned v úvodu příjemně překvapí hořký, ovšem šťavnatý červený pomeranč s kapkou bergamotu. Do zelena ji zbarví až medově nasládlý lipový květ s jasmínem, mezi něž byla vpletena i růže s nesladkým pomerančovým květem. Pylová vanilkovo-mandlová sladkost chomáčků mimózy s podtóny sena však onu zelenost nádherně odhlečuje. Samotný med ve vanilkově mléčném základu se santalem pak nepůsobí ulepeně, ale spíš propolisově, na čemž má nejspíš podíl pryskyřičnatý styrax s balzamickou ambrou.

Vezměme kousky pomerančové kůry a ponořme je do hořké čokoládové lázně, posypme ji kakaem a nechejme utuhnout. Po rozvonění přidejme i pár kousků pomerančové dužiny a nakonec to zalijme kondenzovaným mlékem, klidně konkrétně Pikaem, které zmiňuje Miru a přendejme to všechno do dřevěné misky a máme Sorriso. Naprosto dokonalá gurmánka, která jde krásně do prostoru a drží a díky přidanému pomeranči, dřevu a i samotné vysokoprocentní čokoládě nepůsobí ani v nejmenším přeslazeně.

U gardénií se většinou obávám houbiček, no to jsem netušila, co je s ní schopen provést Andy. V prvních chvílích je opravdu ostře kořenitě svěží, jak se píše na oficiálních stránkách, trochu zelená a následně i malinko hřebíčková. Vzápětí se už však prosazuje krémově sladká až máslová gardénie. Ta by byla skvělá, kdyby na ní pan Tauer nenaplácal tu spoustu modelíny, aby jí upevnil na mechový podklad a kolem vysázel lehce zapařené houby. Mech se sice sám o sobě snaží chladit, ale zároveň je rozpálený od slunce a hořícího klestí (hořkoslaná ambergris), takže o nějaké gardénii za svitu Měsíce nemůže. Teprve, když ji začneme skrápět bíločokoládovou tonkou a zasypávat vanilkovým prachem, modelínu odplavíme a dáme tak vyniknout opět gardénii na hodně, hodně dlouho.

Dodnes mám v živé paměti, jaké orgie na mně prováděla Tauerova houbová gardénie v modelíně. Nicméně poté, co jsem s vypětím sil přežila vražedné pokusy Lutensovy tuberózy, řekla jsem si, že horší to snad nebude. No nebylo, i když jenom o prsa. Andy totiž smíchal suché, ostře zelené galbanum s hřebíčkem, štiplavou nesladkou skořicí a mátově svěží pelargónií a vysypal na ně obří popelník. Jenže on nebyl naplněný pouze cigaretovým popelem, ale i rozdrolenými zelenými lístky a použitými jahodovými žvýkačkami, které pravděpodobně zásluhou prašné zemitosti pačuli a balzamické ambře působí poměrně oschle, čímž dal všem dosavadním tuberózovým vůním naprosto nový rozměr. A pochopitelně drží jako přibitá. Zjednodušeně řečeno, Cuir Venenum získala v Sotto la Luna Tuberose svůj dámský protějšek.

Představuje se jako vypulírovaný pugét svěžích bílých květů, doplněný neskutečně krotkou krémovou lilií, pudrovým kosatcem a něžnou, nasládlou fialkou. Květiny jsou podbarveny suchou dřevitostí a jemnou kouřovostí. Avšak tím hlavním, na čem nakonec spočinou, je kopec našlehané vanilkové pěny, kterou následně zahustíme trochou bílé čokolády s kousíčky mandlí (tonka). Tahle vůně má svůj název opravdu zaslouženě. Působí jako taková křehká bílá nevěsta se "šlehačkou".

Bylinná svěžest koriandru se tu prolíná s meruňkovou vonokvětkou, ovocnou růží, zelenodřevitým šáchorem, drhnoucí břízou, muškátovým oříškem a dalšími dřevy a oudem. Motorkář v kožené bundě, který si namluvil růži s meruňkově oranžovými okvětními plátky.

Na začátku poněkud nezvykle zavoní černorybízové bonpari. Potom už vás ovšem nasládlý jedlový balzám a drceného pepře přenese do jehličnatého lesa tak, jak slibuje název. Cestou minete několik mechových paloučků, ale i lesníků, pálících klestí (labdanum s kadidlem a cedrem).

Je suchá květinová chypre, která příjemné polechtá smysly zejména milovnice nesladkých vůní. V úvodu se v ní mísí osvěžující trpký bergamot s ostře zeleným galbanem a větrovým anýzem. Odtud Sous le Vent plynule přejde lehce indolickému jasmínu, orosené konvalince se zemitými podtóny a květinově pikantnímu karafiátu, jejichž hřejivost se snaží zchladit levandule (pokud bych někde měla hledat inspiraci energickou Josephine Bakerovou, bylo by to zde). Díky mýdlovým tónům tropického ylangu se jí to ovšem v téhle fázi nedaří ještě docela. Je třeba počkat až mechové tóny v základu, které doplní balzamická ambra s akordem guerlinade (nejvýraznější z něj je jako tradičně kosatec s mikroskopickým množstvím tonky), aniž by však vůně přitom přišla o svou suchou karafiátovou kořenitost. V úplném dojezdu pak Sous le Vent už jen provzdušní hrst bílého pižma. Opravdu velká škoda jejího konce, protože podle mě se hodí jak pro dámy, tak i pro pány.

Je příbuznou Baque a Ore. Pracuje totiž se stejným aromatickým tabákem s drhnoucími dřevitými a koženými tóny. V Sova jsou to jeho sušené lístky rozsypané ve stohu sena společně s chmelem a jehličím. Z Ore si vypůjčila hutnou koňakovou ambru s kakaem a vanilkou, zahuštěnou navíc mandlovou tonkou a kumarinem a prohřívanou propolisovým včelím voskem a příjemně živočišným kastoreem.

Podle oficiálních stránek značky má vůně zachycovat aroma řečíku lentišek, což je stálezelený strom, vyskytující se v celé středomořské oblasti, z něhož se následně získává vám známá pryskyřice mastix. No přiznám se, že přímo k řečíku jsem nikdy nečichala, ale tu středomořskou atmosféru tomu věřím. Je to navlhle zelené, galbanově nahořklé, ovšem ne řezavé, spíš svěží. Skutečně to evokuje zelené stromy na mořských útesech, jejichž kmeny omývány slanou vodou (podtón vetiveru). Do jejich korun se opírá polední slunce (hřejivá hořkoslaná ambergris). Mihne se tu i tón čerstvě vyloupaných vlašských ořechů. Dál na pobřeží potom najdeme i několik suchých cedrů, kolem nichž vítr tu a tam zvíří prach (další poloha vetiveru).

Cedr v této vůni sice nepochází přímo ze Španělska, ale byl jím inspirován. Pojí se totiž se vzpomínkou Franka Sawkinse, zakladatele značky, na jeho dovolenou na Menorce, kterou tam jako mladík trávil na motorce projížděním písečnými zálivy a nasáváním pryskyřičnaté vůně sluncem spálených borovic a cedrů. Pokud jste se tedy čistě podle složení a názvu těšili na výrazně cedrovou vůni s ovocem, budete muset i nadále zůstat u Lutensovy Feminité du Bois. Cedr tu rozhodně není dominantní složkou a ovoce je tu patrné jen v úvodním závanu bergamotu, šťavnaté švestky, kyselých ostružin a hořkého zeleného galbana. Během několika minut však veškerá ovocná svěžest vezme za své a palčivě dřevitý hřebíček, ostrouhanotužkový virginský cedr, zemitě peprná vůně guajakového dřeva a kouřově drhnoucí březový dehet už vás přesunou na slibovanou jízdu na motorce, kdy míjíme sluncem ožehlé stromy, přičemž slaný podtón vetiveru dává vědět, že se nacházíme v písečném zálivu u moře. Vůně je to rozhodně povedená, jde hezky do prostoru a dobře drží, leč v tomto případě je jednoznačně už pánská.

Při pohledu na složení jsem si říkala, kde by se v téhle vůni mohl vzít jiskřivý písek. No písečná pláž lemovaná vzrostlým pelyňkem tam skutečně je. A díky svěžím citrusům opravdu jiskří. Procházíte se po ní v semišových sandálech s kvítky heřmánku, vpletenými do vlasů. Proti slunci vás přitom chrání mastný opalovací krém s kosatcovou vůní. Nakonec se zastavíte v plážovém baru na meruňkovou zmrzlinu, politou vanilkovým krémem. Jen je možná trošičku škoda, že písečné duny vám nevydrží dělat společnost trochu déle a brzy je nahradí ambra s bílým pižmem a cedrovým jehličím.

Název vznikl spojen slov speak easy a v době prohibice v USA se tak nazývaly bary, kde se tajně naléval alkohol. A snahou pochopitelně bylo neupoutat na sebe pozornost úřadů. A když už tu máme alkohol, nesmí chybět i další „zakázaná“ radost v podobě tabáku ;) . Jak už to ale tak bývá, Marc-Antoine Corticchiato se neomezil jen na dobu prohibice, inspiraci našel i v tropickém baru z Hemingwayova románu Mít a nemít: zamlžené sklenice, klubová křesla, kouř z kubánských doutníků mísící se s vlkým vzduchem z ventilátorů. Na úvod tu máme osvěžení v podobě mojita (limeta, máta a nějaký ten rum), který si muž pro začátek objednal u baru. To mu však nestačí, odchází usadit se do koženého křesla v rohu místnosti, kde si vypije svůj nasládlý, zlatavě hřejivý frapinovský koňak. Zároveň se chystá zapálit si doutník, volně se povalující na slaměné ošatce na stole před ním. V tom mu ovšem zabrání přisednuvší si „bíločokoládová“ tonka a smyslně se k němu přivine – moc hezké spojení.

Stejně jako ostatní ji vnímám jako nádhernou lesní vůni s balzamickou ambrou a meditativním kadidlem, které díky citrusově nazelenalé svěžesti, pryskyřičnaté nasládlosti a kombinací s tropickým, máslově ovocným ylangem vůbec nepůsobí kostelně a odtažitě. V hlubokých jehličnatých hvozdech tak ukrývá pohádkový kamenný hrad s příjemně vyhřátou komnatou a postelí s nebesy, vystlanou kožešinami.

Jak už naznačuje samotný název, je tureckým bazarem s kořením, na kterém najdete jiskřivý zázvor, rozmarýnu, teplou skořici, kmín a drcený černý pepř. Cedrové dřevo po rozvonění pak přináší jehličnatou pikantnost a šafrán tóny měkkého semiše, přičemž na úplném konci se dočkáte i pár vanilkových lusků. Další velmi povedená orientálka od této značky.

Jak píše blackviolet na začátku čajová růže, osvěžená pepřem pak se k ní přimíchají kouřové tóny labdana a růže konečně dostane víc prostoru. Já v ní konkrétně cítím hlavně tu tureckou růži, protože sama o sobě mi připomíná Une Rose, kde je taky. A tou ambrovostí a trochou kadidla zase typově malinko něco Portrait of a Lady v odlehčené formě s cedrem navíc, ovšem podle mě zároveň "nositelnější" pro ty, na koho jsou obě tyhle vůně příliš velké sousto. Jen mi přijde, že ve srovnání s oběma zmiňovanými FM nedrží tak dobře. Ale zase na druhou stranu mi přijde povedenější než Evening Rose (Aerin), která vypadala nadějně jen při prvním zkoušení. To Spirituelle obstála jak v létě v Paříži tak i teď.