Touhle vůní se Pierre pokusil zpracovat kosatec na způsob hermelínové kožešiny. A svým způsobem by se dalo říct, že se mu to podařilo. Tentokrát to totiž vůbec není slaďárna, na jaké jsme od něj zvyklí. Úvodní lehce řezavý citrón s pepřem sice mají chviličku tendenci působit trochu chemicky, ale jakmile pepř vystřídá kardamom, je vše zažehnáno. A zvláště na ten kosatec se vyplatí si počkat. Společně s levandulí působí neuvěřitelně hebounce, je pižmově nadýchaný a měkoučký klidně jak ta kožešina, proslazený trochou růžového dřeva a špetičkou vanilky a prohřátý ambrou. Pokud bych měla hledat inspiraci v některé z Pierrových předcházejících kreací, viděla bych v ní určitý otisk Brulure de Rose, přestože ta je výrazně sladší, ženštější, vanilkovější, bez kosatce, ne tak dřevitá a bez slaných podtónů vetiveru, jímiž se Shermine vyznačuje v dojezdu. Jedna z nejněžnějších nedusivých hřejivých, pudrově dřevitých vůní, jaké jsem dosud poznala.

Představily jste si někdy čerstvě uvařený šálek kávy Arabica, do které si nalijete panáka whiskey, prolínající se s vůní kubánského doutníku, který si dopřejete v kavárně, vykládané kůží, kde se pálí meditativní kadidlo s myrhou? Ne. Tak už nemusíte, protože přesně tam vás zavede Shihan.

Začátek jsou nefalšované větrově sladké anýzové bonbóny s kapkou svěžích citrusů a čerstvou, najemno nasekanou, šťavnatou zelení. K tomu si přidáme nějakou tu karamelku (pačuli), kterou si zalejeme trochou rumu. Pak se najednou rozsvítí reflektory (hřejivá pryskyřičnatá ambra) a ocitáme se v nočním klubu se sklenkou jiskřivého šampaňského v jedné ruce (zřejmě kombinace pudrového kosatce, vanilky, pižma a pravděpodobně otočníku) a cigaretou v druhé ruce a občasným popotahováním z ní vyfukujeme do vzduchu několik kouřových obláčků (vetiver).

Vůně s bramboříkem obvykle nemám moc ráda. Tady ale není nikterak výrazný, na mé kůži převažuje v první fázi spíš svěží růže. A pak už se rozvoní v to, čím Shiro slibuje být a to je vůně čistě vypraného běloskvoucího prádla. Na rozdíl od většiny pižmovek ovšem nejde do pudrova, ale má v sobě příjemnou mléčnost. Mně osobně evokuje dojem, jako kdybych se natírala tělovým krémem v čerstvě povlečené posteli. Akorát na můj vkus je velmi intimní.

Typickou tabákovou vůni rozhodně nečekejte. Tabák se tu nachází jen jako lehká ozvěna v mýdlové bublině, která se objeví hned po úvodním kandovaném červeném ovoci s oříšky a špetkou lékořicového anýzu. Nakonec zmizí i ta a dostaví se spíše výpary z pekárny, kde mistr cukrář právě vytahuje z trouby pižmově nadýchaný vanilkový moučník s nastrouhanou bílou čokoládou.

Typově velmi podobná Soleil de Jeddah, jen v Shumukh místo kůže a medu vedle písečných tónů vynikají víc květiny a ovoce v čele s vonokvětkou, zázvorem, pomerančovým květem, ylangem a pudrovým kosatcem, čímž působí mnohem barevněji a zářivěji.

Tahle vůně nás má skrze název starého zen-buddhistického kláštera na ostrově Kjóto v Japonsku údajně zvát do klubu meditace, spiritualismus a poznání zdejší kultury a s tím spojeným čajovým ceremoniálem. No a opravdu jde o hodně zvláštní typ gurmánské čajovky s nadprůměrnou intenzitou a neochvějnou výdrží. Začíná svěží nahořklou zelení, zasypanou sušeným kokosem, o němž psala Evanilla, a práškovým cukrem. Teprve po chvilce se objevuje samotný čaj, i když mém případě je to spíš jemně kořeněné kondenzované mléko s pár kapkami čaje v malinko zaprášené mramorové konvičky (kadidlo), k němuž vám na dřevěném tácku naservírují kokosky a třešňový marcipán (sladké pudrové tóny).

Voní jako černorybízový ocucaný bonpar v úvodu s trochou citrusové svěžesti a posléze se stejnou cukrovou vodnatostí, jakou má Acqua di Gioia. Ble.

Uf, po nahořklém citrusovém úvodu přichází vážně sladká mrkev, dušená i s hlínou a hřebíčkem a je jí plný kotel. Někdo v něm zapomenul i fialkový bonbón. Po rozvonění sice mrkev s hlínou mizí a zůstává pěkný pudrový kosatec se stejně pudrově laděnou vanilkou, transparentním cedrem a tónem kompotové cukrové hrušky a v dojezdu se přidá i trocha zemitého kosatce, no ale připomínat mi mou nenáviděnou přílohu oběda ze školní jídelny i ve vůni, to neprominu nikomu. A míchat ji dohromady s cukrovím je ujeté.

Tohle dřevo je nasáklé svěžestí citrusů a ostrým kardamomem. Vzápětí už ale projeví i malinko zemitější charakter. Zdobí ho jemná nazelenalá konvalinka a lístky fialek. Postupně pak dřevité spektrum rozšíří i drhnoucí cedr, prohřátý voskovými pryskyřicemi a pálícím se jehličím a v téhle podobě už zůstává několik dalších hodin. (NT)

Na začátku hedionový úder, připomínající malinko aviváž. Po chvilce už se začne projevovat štiplavá skořice, rozemletá na prach, která se snáší do skleničky s rumem, vedle něhož leží pečená zkaramelizovaná jablka a nakonec cítím zakouřenou kůži a připáleným skořicovým moučníkem. Divný. (NT)

Podle oficiálních stránek má Sideris inspiraci v jedné noční procházce pod hvězdami po ligurské pláži a také v jedné básni od Cesare Raveseho s názvem "Ráno, kdy se pokaždé vrátíš" o hvězdě, co odchází a zase se vrací. Věnoval jí americké herečce Constance Dowlingové, kterou miloval, jenže ta ho opustila a on nakonec i kvůli tomuto spáchal sebevraždu. Ale ničeho tak tragického se ve vůni bát nemusíte, Sideris je velmi přívětivá a vřelá vůně. Začíná závanem mořské brízy, který má podobu kapku ostřejšího bylinného šafránu a sladké máty, a vláká nás v podvečer do kostela kdesi ve Středomoří. Uvnitř se kromě teplého kadidla pálí i sladce dřevitá myrha a zdá se, že místní pan farář používá místo mešního vína spíš medovinu. Na oltáři nám plápolají svíce a je vyzdoben okvětními plátky růží. Vosk z těch svíček nám dopadá na ony plátky, kde opět utuhne a uvězní je ve svém objetí. Sloupy uvnitř kostela jsou z mramoru (styčný bod s Exultat) a všude kolem vás se line jemná kouřová, vanilkově nasládlá vůně a spousta tepla. Jen kdyby držela stejně dobře jako Exultat, achjo.

Je vůní medových včelích pláství, mísící se s jemným tabákem, kůží a mandlového likéru s vanilkovým moučníkem. Je to pěkné, ale co na tom stojí takové prachy?

V toskánské Sieně, jíž je tahle vůně věnovaná a která díky svým výborně zachovalým stavbám v jejím centru, zahrnujícím i katedrálu, vystavěnou z černého a bílého mramoru a spoustu dalších budov, zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jsem nikdy nebyla, natož v zimě, i když bych ráda. Přesto si troufám tvrdit, že touhle cestou se Betrand Duchaufour rozhodně nevydal. Tohle je podzim v lahvi se svěží a trpkou zelení, měkkou studenou půdou, rozmáčenou od vydatných dešťů a spadaným listím, co už pomalinku začíná tlít. Chybí vůně mechu, takže na les to nevypadá, spíš park. Až později se mihne tón houbového podrostu, který je ovšem šikovně zkombinovaný s hořkými olivami, takže ani v této fázi se do lesa nevydáváme. V závěru se přidává vůně sena, doutnající kadidlo a tmavá dřeva a veškerou počáteční vlhkost z listí prakticky vysuší a to tak nově získává zlátnoucí odstín. Co tedy začínalo jako vlhká plískanice, končí jako příjemný teplý podzimní den. Jen je škoda slabší výdrže - po 2 hodinách je potřeba přiživovat.

Je gurmánskou čajovkou kopírující 2002 Generation Femme od Stephane Humbert Lucas. Obsahuje stejný ledový čaj s příchutí sladké nektarinky, obohacený o pražené a kandované mandle Najdeme v něm stejné hořké zelené galbanum, po rozvonění stejný jasmínový čaj a další mandle a nakonec i tabulku bílé čokolády se svatebními mandlemi s Le Bouquet de la Mariée.

Ó ano, tahle vůně nás vnese do jednoho z londýnských pánských klubů, kde je vzduch nasycený vůní kořalky, cigaret, humidorů a kožených křesel. Pánům je tu ke koňaku, kořeněnému kardamomem a teplou, živočišnou skořicí, nabízeno sušené ovoce (hlavně švestky a meruňky) a dokonce i pomerančové dropsy. Kožená křesla jsou vyhřívaná kašmeranem a vůni cigaret s trochou fantazie nahrazuje pryskyřičnatá ambra. Anebo to úplně polopatě: Signature Wild si můžete totiž představit jako méně sladkého, trochu temnějšího pánského společníka k Aziyadé bez kmínu, s meruňkami, sladkým pomerančovým květem a kašmeranem navíc a ambrou místo kadidla. Přestože výdrž mají srovnatelnou, o intenzitě už se bohužel totéž říct nedá.

U téhle vůně jsem byla hodně zvědavá, jestli je opravdu tak zelená, jak se o ní píše. No trocha té hořké zeleně v ní na začátku je, ale po pár minutách ji zcela převálcuje svěžest sladkého pomerančového květu a ovocný jasmín spolu s "krémovým" mýdlem. A pak střih, najednou se přede mnou vynoří následující obraz: travnatá louka s drobounkými konvalinkami. Je prorostlá navlhlým "sametově" zeleným mechem. Právě svítá, ale ranní mlha ještě zcela neopadla (jemné kouřové tóny - vetiver?). Jen je škoda toho ocásku se suchým cedrem a chemickým podtónem, který to v dojezdu malinko naruší. Celkově jsem však opět příjemně překvapená dalším mainstreamem.

Většina kolínských téhle značky mne s výjimkou již bohužel nevyráběné Iris & White Musk, ovšem složení téhle vůně, slibující moderní květinovou chypre bylo pro mne tak lákavé, že jsem si nakonec dala tu práci s opatřením vzorku a vyplatilo se. Albízie v ní sice není nikterak výrazná, ale to vůbec nevadí. Zpočátku voní hlavně po zralých meruňkách, osvěžených pepřem a bergamotem. Sladká albízie se objeví až po chvilce společně s ovocným jasmínem a růží. Dohromady však spíš dělají křoví meruňce a vanilkovo-mandlové vůni otočníku, který po delším rozvonění dokonce ještě přejde do perlivých coca-cola tónů podobně jako třeba v QVLP. A díky navlhlému mechovému podkladu se nakonec Silk Blossom ukáže býti i tou moderní chypre. To jako naschvál vyrábí tahle značka povedené vůně jen jako limitky nebo je v tom lepším případě přestane vyrábět?

Jak asi víte Hedvábná stezka bývala starověká a středověká obchodní trasa spojující Čínu s Evropou, po níž se přepravovalo nejen hedvábí, klenoty, ale i koření nebo parfémy. Silk Route se zaměřuje hlavně na to koření. Její karavana převáží na koňských sedlech z hladké kůže hřebíček se zázvorem a lékořicovým badyánem, který společně se slaměnkou, ovocnou levandulí a tuberózou, vanilkou a benzoinem s tóny medu a kakaa vytváří dojem čerstvě upečených vánočních perníčků s cukrovou polevou.

Hedvábí ani krajku jsem v ní nenašla, na mně voní přesně jako čokoládová tyčinka Joko s jahodovou náplni, která se vyráběla, když jsem byla malá.

Hned na úvod se představí vanilkové rohlíčky, posypané kromě klasického cukru i cukrem skořicovým, ale špetičkou šafránu. Jsou čerstvě upečené a ještě se z nich kouří. Vedle nich vychládá miska s banánovým pudinkem. Silky Woods ovšem není čistokrevná gurmánka. Má ještě i mléčně dřevitou polohu s tóny semiše a ovocného jasmínu.

Silphium je bájná rostlina, užívaná v antickém Řecku a Římě jak pro nejrůznější lékařské účely, tak i jako afrodiziakum, ale i jako koření, která se pěstovala ve městě Kyréna v dnešní Libyi. Bývala vzácnější než šafrán či skořice. Pak znenadání zmizela. Vědci se z dostupných pramenů domnívají, že snad mohlo jít o rostlinu příbuznou s fenyklem. A přesně její vůni se Stora Skuggan snaží interpretovat. Fenyklově sice nevoní, přesto je velmi zajímavou kořenitou orientálkou. Na začátku voní hodně pryskyřičnatě s typickým koženým podtónem labdana, aby po rozvonění dala vyniknout sušenému aromatickému tabáku s drceným pepřem, zázvorem, skořicí a hřebíčkem. Úplné suchosti se ale bát nemusíte, jelikož je osvěžena citrusově kořenitou pelargónií, aby se v základu proměnila v meditativní kadidlovku s pálenou myrhou, cedrem a kůží. Polopaticky řečeno: Silphium je Fate, šmrncnutá Mandalou s tabákem navíc, která se však k mé lítosti kloní už moc do pánska.

U této vůně jsem byla kvůli názvu zvědavá, zda v něm najdu nějakou spojitost s mým oblíbeným kosatcem od Lutense a zda vůbec kosatec uvnitř bude skutečně stříbrný a nezůstane jen u zdobení flakónu jako v případě Gold Leather. Splnilo se mi jen to druhé. Doprovodnou kovovou (stříbrnou) linku lze objevit už v jiskrném citrusově zeleném úvodu. Po chvilce se však rozpustí ve sladkosti růžového pepře a sladké čerstvé rybízové šťávy. Sám kosatec, nastupující hned poté, je krásně zemitý a zahalený do pudrového závoje z mimózy se opět stříbrošedě leskne. Jenže tento chladný vznosný dojem poněkud narušují fialkové bonbóny a neurvale se na kosatec lepí. V základu naštěstí bonbónky mizí a s kosatcem zůstanou už jen „sametově“ zelené lístky fialek s prachovým obláčkem z ambry a náznakem „bíločokoládové“ sladkosti tonky, která jakoby nahrazuje vanilku z Iris Silver Mist. Ne, že bych fialkové bonbóny neměla ve vůních ráda, to vůbec, ale tady možná právě v kombinaci s tím sladkým růžovým pepřem a rybízovým džusem na mě působí tak nějak pubertálně/roz­juchaně a narušuje mi tu kosatcovou eleganci. (NT)

Ze začátku je skutečně ostře kovová až pak se rozvoní po svěžích citrusech s nakyslým zeleným jablkem, ostružinové marmeládě a bílých květech v čele s magnólií s citrusovými tóny. Ovšem sladký pačuliový základ s coca-colovým otočníkem a oudem už je poněkud divoký. (NT)

klasická zelená tuberóza, osvěžená nesladkým pomerančovým květem a doplněná medově nasládlým jasmínem a kořenitým santalem (NT)