V případě všemožných odnoží a koncentrací Shalimaru se mluví hlavně o výraznosti kadidla. Toaletka ho má podle mě potlačené asi nejvíce. Rozhodně to tedy platí pro verzi z 80. let minulého století, kterou vlastním. Ta má opravdu nádhernou hlavu s jiskřivými bio citrusy. Jasmín s růží tu hrají taktéž naprosto okrajovou roli a toaletka se tak mnohem rychleji převalí k vanilce. V jednu chvíli, když ještě opopanax není tak výrazný, dokonce připomíná rozkrojený citron, zlehka posypaný vanilkovým cukrem. Pak už vůni jen zlehka políbí kadidlo a zkompletovalo tak shalimarovský obraz.

Je naprosto dokonalou souhrou trpkého bergamotu s plátkem citronu včetně citronové kůry, jasmínu, který vůni dodá vřelost, s letmým dotekem růže. Tu nejzásadnější roli ovšem velmi brzy začne hrát vanilka s akordem guerlinade, zkrocená kadidlem a pudrově pryskyřičnatým opopanaxem. Její největší přednosti je asi to, že voní stejně dobře v jakékoliv roční době a můžu tak po ní sáhnout úplně bez rozmyslu. Vlastním i vintage verzi ze 40. let minulého století, která má výraznější bergamotovou hlavu bez citrónu a pracuje i s trochu jiným druhem jasmínu a růže, ale především v ní mnohem víc vyniká nádherné teplé kadidlo, zatímco v současné verzi jsou síly v poměru s vanilkou vyrovnány a tím pádem vyzní méně sladce.

50 ml flakon EdP

čistý parfém 30 ml

Po všech variacích na Shalimar z posledních let (s výjimkou těch vanilkových) jsem byla hodně skeptická, s čím u Guerlainu přijdou, zejména mě děsila frézie ve složení. No naštěstí v obou případech byly obavy zcela zbytečné. Tohle je shalimarovský bergamot, jak se sluší a patří, dokonce je tu i sladká limetka z Eau de Shalimar, ale především je tu jiskřivý, ledově vychlazený přírodní citrón ze Shalimaru Legere s kouskem kandované citronové kůry. Květinová složka tu skutečně jako ve správném Shalimaru hraje tak třetí housle, jen lehký dotek jasmínu s růží, když se hodně soustředíte, ale dál od kůže už je zcela neurčitá a především žádná frézie, jupí :) . Navíc se velmi rychle ztratí v oblaku bílého pižma a sladkém coca-colovém koncentrátu (ten, co se rozřeďuje vodou) ze Shalimaru Souffle. Jenže zatímco v umělohmotném gumovém Soufflé nabírá na obrátkách, tady ta zkaramelizovaná sladkost ustoupí vanilkovým rohlíčkům ze Shalimaru Legere (už druhá připomínka). Je fakt, že tu chybí to kadidlo, které v Eau de Shalimar vnímám alespoň podprahově, ale ten tón meruňkových pecek ze svíčky Route de la Soie, co je tu místo něj a o němž psala domenica v recenzi, ten tu opravdu je (tímto ještě jednou děkuji za možnost seznámení se). Tady jsou to ale spíš pecky z hodně přezrálých, ambrou rozvařených meruňek, ve svičce jsou čerstvější. A co je ještě moc příjemné, že v drydownu tohle teplé, dřevitě-ambrové ovocné sladko osvěží několik okvětních plátků vzdušného kosatce.s nyní již mnohem jemnějším (už ne tak hustě pudrovým jako ve střední části) pižmem.

klasický Shalimar v krásném krajkovém flakonu s mašličkou

​Poloshalimar. Blackviolet to vystihla přesně. No já v něm citrusovou svěžest mám v tom úvodu. Pravda, typický shalimarovský bergamot to není, to platí jen pro ten pudrově pryskyřičnatý tón opopanaxu a shalimarovskou vanilku. Vedle ní v něm ovšem cítím i smetanovou madagaskarskou vanilku s několika tenkými plátky bílých mandlí. Pak už ale taky jen tu vanilku s trochou kosatcového pudru a špetkou bílého pižma.

Má o něco zářivější citrusovou hlavu, i když ne tak svěží jako jeho o rok mladší bráška z Mexika. A podobně jako v klasice i zde hraje hlavní úlohu vanilka s kadidlem, které nově doplňuje trocha pačuli a kůže. Příjemnou zprávou pro ty, kdo nesnesli kadidlo v běžném Shalimaru, může být, že zde mu byla drobně přitažena uzda, zřetelné ovšem zůstává i nadále. Pro mně osobně je však nejzajímavějším aspektem této varianty samotná madagaskarská vanilka s její typickou vůní sušené smetany, díky čemuž působí o něco uhlazeněji a s jedním podobným tónem, který jsem objevila ve vintage variantě čistého parfému, což mě obzvlášť potěšilo :) . A asi proto ho mám doteď trochu radši než toho z Mexika.

Ze všech Shalimarů, které jsem dosud měla možnost vyzkoušet má tento jednoznačně "nejsvěžejší" bergamotový úvod, ten však po chvíli zcela přehluší toaletní stolek s líčidly z Mon Parfum Chéri par Camille (pačuli), zato navíc doprovázený mohutným závanem kadidla. A pak už se o slovo hlásí ona mexická vanilka a svými tóny hořkosladkého karamelu a švestek (ty jsou znovu z MPCpC) ztlumí kadidlo, možná ještě o malinko víc než v Madagascaru. Naštěstí zase ne docela, však to má být a taky je pořád Shalimar, že. Nakonec prodělá vanilka ještě jednu proměnu: karamel a švestky vystřídá slabounká poleva v podobě vysoce kvalitní čokolády a čerstvé smetany (v limitce Madagascar byla sušená). Jak už zde bylo ovšem již několikrát zmíněno, není to gurmánský Shalimar, toto vše je zde zapracováno skutečně jen v náznacích, takže kdo miluje klasiku, tahle variace jistě také potěší. Ale zase musím uznat, je-li pro někoho problémem kadidlo v klasickém Shalimaru, skrze tohoto "Mexičana" může teoreticky vést cesta a třeba taky ne.

Ano, já vím, že se na tuhle vůni musím dívat samostatně a podobně jako u Souffle zapomenout, že to má v názvu Shalimar, protože s ní opravdu nemá nic společného. Ale ani tak se mi po opakovaných zkoušeních stále nedaří najít její kouzlo. Už úvodní bergamot je jiný, Thierry ho zkombinoval s pomerančovou kůrou a šťavnatou dužinou. To je samo o sobě moc pěkné, jenže pak se mi do toho vkrade pokaždé mrkvový kosatec z Hirisu a tady pro mě nastává problém, protože ta mrkev je zase špinavá od hlíny. Pačuli se sice po rozvonění překlopí do podoby starobylého dřevěného toaletního stolku tak, jak ho najdeme např. v Mon Parfum Chéri par Camille (A. Goutal) s květinovou vázou, co je mi to však platné, když vetiver, který se přidá vzápětí a s velkou pravděpodobností má jakože nahrazovat shalimarovské kadidlo voní na mojí kůži jako napěchovaný popelník a ten jinak krásný kosatec, jasmín a růži s ovocnými podtóny dusí. A mrcha mi nedá pokoj ještě ani při nástupu ambrově-pižmového základu s vanilkou, tonkou a kapkou karamelu. Teprve v úplném drydownu se zmizí a SPI se konečně promění v přítulný kašmírový šál. (NT)

Ano, tak tady už se na rozdíl od SPI můžeme s Thierrym bavit. Sice to není Shalimar a vlastně vychází z SPI, ale bere si z něj jen to dobré, tj. hořké neroli se svěžími bio citrusy (nejvíc cítím pomerančovou a grepovou dužinu) a mrkvový kosatec, ovšem bez hlíny. Především se však verze L´Eau vykašlala kromě pačuli i na pro mě zatrápený vetiver a trio kosatec-jasmín-růže tu tím pádem nic nedusí. Naopak plynule přejde k ambrově-pižmovému základu SPI s našlehanou mandlovou tonkou a vanilkou, který Thierry v téhle verzi obohatil o perlivé coca-colové podtóny otočníku.

Souhlasím jak s odkazem k čistému parfému Shalimaru s lehounkým závanem mohérové levandule, která nepřipomíná ani Jicky ani Mon Guerlain, tak i s odkazem k Shalimaru Cologne s tím, že z Philtre de Parfum vystupuje navíc pižmový kosatec. Shalimarovské kadidlo s opopanaxem ve vanilkovém základu s pačuli z mexického Shalimaru pak nahrazuje jemnější pryskyřice, čímž je mi bližší než verze Cologne.

S odnožemi to často dopadá tak, že čerpají slávu z osvědčeného názvu a samotná vůně přitom nestojí za moc. Se Shalimarem Souffle je to přesně naopak. V tomhle případě bergamot, nezralou mandarinku a další citrusy doplnil citrusově nazelenalý petitgrain a hořké neroli, které společně s pomerančovým květem tlumí gumovost allurovského jasmínu. V kombinaci s jemně kořenitým santalem a pižmovou vanilkou tak dala vzniknout vzdušně nadýchané jasmínové vůni.

Úvodní jiskřivé tóny citrusů v čele bergamotem příjemně osvěží podobně jako v Shalimar Cologne. Již po rozvonění se však ozve allurovský jasmín, jímž se tento Shalimar jednoznačně hlásí k odkazu Souffle. Na rozdíl od něj se ale místo do pomerančového květu s heliotropinem a umělohmotným pačuli zamiloval do slunečného, máslově ovocného ylangu z Promesse de l´Aube. A plodem jejich lásky se stala pižmová vanilka se smetanově bílou pletí, lehounká jako pápěří.

Asi už toho taky neřeknu nic moc nového, ano, je-li někdo bezmezným zastáncem klasiky, tak zde se nekoná. Osobně mi prvotní bergamotová nahořklost malinko naznačily Eau de Shalimar, zde však doplněné o výrazně svěžejší a šťavnatější mandarinku. Tím svěžest v pravém slova smyslu a podoba končí. Protože zatímco i v Eau de Shalimar se ke slovu propracovává jasmín s kadidlem, v Souffle de Parfum je to hořkosladký pomerančový květ s velejemným pudrovým pižmem a pěnově nadýchaným marshmallow z La Petite Robe Noire 2. A to je to, co mi asi nejzásadněji pomáhá užívat si prostě novou vůni hned od začátku (u SPI se mi to zatím nepodařilo, nesedla mi ani jako vůně). V tomto případě však je však připomínka LPRN2 proslazená perlivou coca-colou z QVLP s karamelovými podtóny, který už zmiňuje domenica. Jasmín je taktéž velice něžný a dokonce mi přijde, že skrze tu sladkost cítím i nepatrný náznak navlhlé zemitosti velmi krotké pačuli taktéž z QVLP. Vanilky je zde pro mě pomálu na to, že by jí měly být dva druhy :) a v této fázi mi zase spíš připomíná tu z Eau de Shalimar s tím, že tato se místo kadidla schovává uprostřed měkounkého pižmového obláčku. Na mainstream prostě dost dobré nehledě na to, jakkoliv klasický Shalimar miluju.

Oproti Shalimaru Souffle de Parfum má varianta Intense ve svrchních tónech bergamotový náznak klasického Shalimaru. Už po chvilce se ovšem o slovo přihlásí slaďoučký pomerančový květ s osvěžujícími perlivými podtóny heliotropinu ze Souffle (potažmo z L´Heure de Nuit), ale rovněž allurovský jasmín s vůní čínských gum. Příjemnou zprávou je, že Thierry Wasser tady zcela vypustil tunu umělohmotného, lepivě sladkého tlejícího pačuli. Místo toho si víc vyhrál s vanilkou, o níž se u verze Intense už dá říct, že i ta ji rovněž o malý krůček přibližuje ke klasickému Shalimaru nebo spíše k Shalimaru Cologne. A i když pro mě právě kvůli tomu jasmínu není, líbí se mi a ráda bych ji potkávala.

Po té, co jsem si našla svoji vyvolenou v příběhu 1001 jsem se nechala zlákat i tmavomodrým flakonem a ještě krásnějším vizuálem, no bohužel ománských lovců perel jsem se nedočkala. Shamal je spíše orientálním pokračováním La Danza delle Libellule. Ústředním prvkem totiž není kadidlo, jak jsem původně doufala, nýbrž právě jablko. To by ani tak nevadilo, v úvodním závanu je krásně šťavnaté, jenže ono nám po spojení s prašným kadidlem bohužel na chvilku zkysne a promění se v jablečný dezinfekční prostředek, aby vzápětí udělalo další kotrmelec a v kombinaci s datlemi a krémovou vanilkou lahodně zkaramelizovalo a bylo servírováno na ambrovém dřevě a temně modrém semiši.

První tóny se nesou ve znamení štiplavě svěžího kardamomu a drceného jehličí. Za nimi však následuje umělohmotný jasmín s ovocnou aviváží a citrusově řezavou magnólií. Tohle by člověk čekal od nějaké drogérkovky a ne od arabky. Naštěstí po rozvonění se vůně uhladí do květinově krémových tónů. Nejpřekvapivější je však drydown v podobě lískoořískové náplně ze sušenek Disko. No fakt :) . (NT)

Oficiálně se v případě této vůně hovoří o inspiraci postavou kurtizány téhož jména, kterou si zahrála Marlene Dietrich ve filmu Šanghajský express z roku 1932. A jedním z důležitých prvků ve filmu je hra se šerosvitem. Už samotný začátek se nese v této barevné hře: štiplavý pepř coby náznak polostínu rozzáří dávka jiskřivého kandovaného zázvoru s hořkou pomerančovou kůrou. Po ní konečně nahlédneme do vlakového kupé, kde sedí Lil. V ruce má kytici bílých květů složenou z příjemné „máslové“ tuberózy, medově nasládlého jasmínu a lehce voskové růže. Uvnitř ní najdeme i pár zelených „sametových“ lístečků fialky. Je to zvláštní, ale takhle kombinace skutečně připomíná absolutně neomamnou, nepříliš zelenou, zdánlivě až křehkou lilii, posypanou jemným pudrem. Jenže ona není tak křehká, opět nastupuje temnější aspekt a Lil se nechá obklopit chladným kouřovým oparem z kadidla. Nakonec uzná, že je na čase uchýlit se na lůžko (tmavá drhnoucí dřeva) pod hřejivou přikrývku, vyplněnou hustým „vanilkovým“ benzoinem. Nebo to vezmeme úplně jednoduše. Pokud jste byly zklamány z Lutensovy La Vierge de Fer, ale chtěly jste elegantní lilii s dekadentními aspekty, zázvorem a máslovou tuberózou navíc a pokud jde o základ, tak se vám v jistém ohledu líbila i Tomova Tobacco Vanille, jen na vás byla příliš sladká, tak právě Shanghai Lily vám možná zvedne náladu, protože ona má tu světlou a temnou stránku skvěle vyváženou.

Asi každý tušíte, že Shangri La je pro Tibeťany tajemným rájem, který se má údajně nacházet kdesi v Himalájích. V tomhle případě jde, jak už fija naznačila, o vonný ráj pro milovníky chypre (mimochodem ještě jednou poklona k její první recenzi, protože ji vystihla opravdu přesně). Hiram Green je malá nizozemská značka, zakládající si svoje renomé na přírodních ingrediencích a na vůni je to poznat. Nevím, jak se jim to povedlo, ale doopravdy za daleko přístupnější cenu vytvořili mix Diaghileva a Anonimo Veneziano a ještě přidali i něco ze sebe. Diaghilev a řekněme potažmo i ta Jubilation 25 se připomene v první fázi trpkým bergamotem, živočišným hřebíčkem a zakouřenou kůží. Asi tak po půlhodině začne skrze tuhle hradbu prosvítat broskev. A vážně jsou cítit i ty drobounké chloupky na její slupce, které vám příjemně šimrají v nose. Ovšem tuhle si odnikud nevypůjčili. Není ani z Attrape Coeur, ani z Coco. Nejblíže má k Anonimo Veneziano, avšak ve srovnání s ní je sametovější a zároveň šťavnatější. Doprovází ji růže s jasmínem, která částečně znovu odkazuje na AV, příp. i tu Coco, ale zase v porovnání s nimi tu máme opravdu masivní růžová poupata a přidanou hodnotou je vůně luxusního tělového krému a nasládlého kosatcového pudru (v Diaghilevovi je nesladký), což z ní dělá ještě o něco vřelejší záležitost. A nesmím zapomenout nejdůležitější, i když upravený extrakt větvičníku není v Shangri La tak výrazný jako třeba v Attrape-Coeur, jelikož se stejnou měrou musí dělit o pozornost se suchým, kouřově zemitým vetiverem, jsem si i já jistá, že jeho chladivé mechové tóny dokážou i tak více než dobře uspokojit každého příznivce chypre ze staré školy. Co se týče intenzity, není sice tak výrazná jako Diaghilev nebo Attrape Coeur, nicméně výdrží se všem zmíněným vůním už směle vyrovná.

Je typem tkaniny v plátnové vazbě, pocházející historicky z čínské provincie Shandong. Vyznačuje se tím, že v útku a částečně také v osnově se používají příze s nepravidelně rozloženými nopky a plamenci, čímž tkanina získá členitý povrch. Původně byly tkané jen z planého hedvábí a využívala se zejména na svatební šaty. Dnes už se můžete setkat i s vlněným šantungem, ale i imitacemi z buretových, bavlněných nebo umělohmotných přízí a šijí se z něj i dámské halenky a šaty nebo pánské letní obleky. Navnaděná poslední povedenou Marquetry a zmínkou o hedvábí jsem si jí nechtěla nechat ujít, byť mi podle složení nebylo úplně jasné, kde by se tam mělo vzít. Zpočátku je totiž Shantung hlavně vůní kysele svěžího liči, mandarinky a rybízu. Ono se tam to "hedvábí" ale objeví a to už po pár minutách. Tvoří ho tenounké okvětní plátky růže a jemné pivoňky a zásluhou ledového kadidla má dokonce i tu typickou chladivost. V konečně fázi už ho pak jenom zjemní kašmírové pižmo. Jen je trochu škoda toho kyselého cedrového dřeva v úplném dojezdu.

Úvodní fází s mořskou vodou, doplněnou bylinkami jako tymián a větrový anýz odkazuje na starodávnou námořní civilizaci. Postupně přejde s pomocí myrty a pačuli do zelených zemitějších tónů, aby své vystoupení zakončila jako dřevitá vůně přesně, jak psala Mitzi.

Už úvodní oblak skořicového prachu s palčivě dřevitým hřebíčkem, cedrovou pichlavostí a balzamicky hřejivou ambrou mi byl povědomý. A jakmile se po rozvonění přidala krémově sladká tonka s nádechem mandlového amaretta, tak se mi konečně rozsvítilo a běžela jsem pro flakon, abych se ujistila...Sharif je tonkovější variace na Musc Ravageur, podbarvená kastoreem s tóny příjemně živočišné kůže.

Kavárna v She Shihan už nenabízí přímo šálek arabské kávy, ale pouze panáka whisky se špetkou koření, které se po rozvonění získá kávovou až hořce čokoládovou příchuť. Jako zákusek k němu dostanete růžový lokum a vanilkové crème brûlée.

Po loňských rozpačitých dojmech z White, kterou jsem sice vnímala jako povedenou, ale emocionálně se mě ve srovnání s Antonií nijak nedotkla, jsem byla na Sheidunu totiž zvědavá. Jan Ewoud Vos na ní se Cecile Zarokian pracoval údajně už od září 2015. Název je složen ze tří slov she – ona, sheika – šejka a dune – písečná duna a má údajně evokovat poušť při západu slunce. Už od prvního přičichnutí jsem však zjistila, že takhle ji bohužel vzhledem k tomu, jaké jiné pouštní vůně jsem dosud zkusila, nejsem schopná vnímat. Sheiduna totiž už v úvodu pracuje se svěžím citrónem, šťavnatou mandarinkou, jiskřivými aldehydy a překvapivě příjemným přírodním černým rybízem, které si já osobně s pouští nespojuji ani v nejmenším. Hřejivou pouštní atmosféru má po rozvonění navodit palčivě dřevitý hřebíček podobně jako v Dune společně s ambrou. A v té osobně spatřuji menší kámen úrazu, jelikož na mé kůži voní dost synteticky. Druhá věc je, že Cecile zde znovu pracuje se stejnou kombinací růže, pelargónie, zázvoru, kmínu a dalšího koření, vanilky a pryskyřic, jíž použila poprvé už v Mon nom est rouge. Je to zajímavá směs, ale mně osobně tohle její neustálé opakování už prostě nebaví. Tady je pouze obohacená o výše dužinu červené mandarinky a teplé kadidlo s náznakem písečných tónů v základu, které až teprve v této fázi lehce posunou vůni směrem na poušť. Intenzitu a výdrž má výbornou, ale při té ceně jsem čekala něco víc originálního a hlavně čistokrevně pouštního.