Na začátku je plná svěžího pomerančového květu, mezi nějž se nám postupně přimíchá gumový jasmín z Aliena, zlehka prohřátý ambrou. Narozdíl od Muglera je ovšem tady uhlazený nadýchaným obláčkem pižma se špetkou vanilky, která pomerančový květ osladí a společně vytvoří na kůži takovou levnější, ale příjemnou verzi Wasserovského marshmallow efektu.

Je vůní jahodové zmrzliny, vydatně polité ovocným sirupem stejné příchuti, kterou zdobí plátek ambrové růže. Základ je pak už tak nějak synteticky sladce ambrový. Je to roztomilé, příjemné, ale na Joshe mi to přijde až zbytečně jednoduché, takže mě vlastně nudí.

Jako všechny vůně této značky nese i tato název jedné z koňských ras, tentokrát jde o označení pro předka nynějších arabských plnokrevníků. Do češtiny se dál přeložit jako ryzí nebo čistý a podle legendy jej prý královna ze Sáby darovala králi Šalamounovi, přesněji řečeno to byla klisna. No přímé spojení s koňmi v ní pochopitelně nenajdete, avšak hledáte-li nepříliš sladkou, květinově mýdlovou vůni s ryzím pomerančovým květem, v tomhle by mohla splnit vaše očekávání. Nejprve tu máme hořkou pomerančovou kůru s jiskřivě orosenou a zároveň natrpklou hruškou v objetí hřejivého mýdlového ylangu a zářivého pomerančového květu. Chvilku to vypadá, že tohle duo bude opojné, ale ne, uhladí se do příjemné květinově krémové podoby. Zapálíme si k nim vonné santalové svíčky a hřejivou úlohu přenecháme objevivší se pryskyřičnaté am­bře. V drydownu tyčinky dohořívají a santal nyní zřejmě i díky špetce krémové, nepříliš sladké vanilky vyluzuje mléčné tóny. A vrací se opět hruška, tentokrát už ne vyloženě trpká, na jejím povrchu totiž světélkují mikroskopické krystalky cukru.

Je typem vůně, který podobně jako Diamond Jubilee Bouquet vzdává čest jak staré škole, tak se už i vydává vstříct moderním směrem. Moderními prvky mám na mysli ostře bylinný šafrán a lehce medicinální oud, zakomponovaný do tradiční olejovité bulharské růže s nesladkou živočišnou skořicí. Po rozvonění skořici vystřídá myrha s drhnoucími dřevy, tabákem a labdanem, díky němuž růže sice vyzní částečně semišově, ale když se k tomu přičtou kožené a živočišné tóny již zmíněného oudu, tak už jde v této fázi přece jen do pánska. Nicméně kvalitní zpracování nezapře, jde zřetelně do prostoru, na kůži drží několik hodin a v kategorii orientálních růží s šafránem a oudem patří k těm originálnějším, která v ní nezapadne. (NT)

Je libo mýdlovou chypre ze staré školy za pár korun? Přesně tohle totiž Safina nabízí. Nejprve kombinuje syté aldehydy, svěží citruy, tropicky hřejivý ylang, příjemně živočišný jasmín a krásnou růži. Po rozvonění se přidají mechové tóny se zemitostí pačuli a nakonec vše uzavře trocha pudrového kosatce s jemně namletou citronovou kůrou.

Konečně jsem po delší době narazila na pořádnou univerzální orientálku se skvělou intenzitou a výdrží. U mě se ty mandle sice neobjeví hned na začátku, každopádně i ta vymačkaná citronová šťáva se štiplavým kardamomem a větrovým anýzem, která jim předchází, se mi náramně líbí. Samotné mandle jsou hedvábně hladké, krémově nasládlé, jak je popsala andry jen s tím rozdílem, že já je mám kromě suchého šafránu zasypané i špetkou pomerančové kůry. Po rozvonění i mně vanilkově zesládnou a pokryje je tenká vrstvička bílé čokolády. Díky přetrvávajícímu šafránu a kardamomu ale vůni neopouští ta příjemná bylinná palčivost a tím pádem si zachová orientální ráz a nesklouzne do gurmánky, k čemuž ještě přispěje špetka krotkého, prašně zemitého pačuli. V tomhle ohledu musím znovu souhlasit i s tím, že po pocitové stránce Safran Nobile částečně vyvolává dojem obráceného, méně sladkého Oriental Brulant bez ambry a styraxu. A ten já hodně ráda.

Vůně Enza Galardiho mě až doposud s výjimkou Relativamente Rosso nijak významněji nezaujaly. Na Sagami už je ovšem znát (i vzhledem k ceně) značný kvalitativní posun. Vyznačuje se vůni švestkového likéru a teplého, lehounce štiplavého kadidla ze zmíněné Relativamente Rosso a místo slaměnky přináší tentokrát už výrazný aromatický tabák s koženými podtóny a společně s mořskými řasami vás přenese do jednoho ze středomořských klášterů pod horou Athos, jehož mniši jsou známi i výrobou likérů. Sakrální atmosféru potom v základu umocní ambra s vanilkou, benzoinem, dřevem a dalšími pryskyřicemi, kdy se pro změnu typově hlásí i ke své další předchůdkyni Vento nel Vento, tady ovšem naštěstí bez kysnoucího cedru, čímž má v této fázi typově ještě o krok blíž i ke Calling All Angels. Každopádně za tu cenu by mohla mít větší intenzitu, i když jinak drží dobře.

Hned při uvedení této vůně v Printemps mi prodavačka řekla, že vůně má být jakousi alternativou za staženou Amber Absolute. No na tohle musím odpovědět jaein. Tedy je to těžký kalibr jako byla AA, jenže ta byla jednoznačně vystavěná na medově sladké ambře, kde kadidlo a další pryskyřice hrálo jen okrajovou roli a po rozvonění byla vanilkově sladší, v Sahaře je to přesně obráceně. O teplém kadidle víte už od začátku. Naštěstí to ovšem není jen to kadidlo, doprovází ho vůně páleného jehličí, suchého kouřového labdana a hořké pomerančové kůry. Po chvilce už tu máme onu medově sladkou ambru s kapkou propolisu z AA a téměř nesladkou skořicí, rozemletou na prach. Spojitost z AA však nemá dlouhého trvání, neboť kadidlo s labdanem se opět vrací a tentokrát už opravdu připomínají vůni horkého pouštního písku. Ten s přicházejícím večerem trochu vychladne a taky díky studeným kamenům, které do něj položíme. Cestu si sem klestí i velejemný oud (kůže plus kapka živočišna), ale ta trocha vanilky (oproti AA je jí tak pětina) si) spolu se suchým dřevem si jeho řádění jednoznačně ohlídají. A jako každá správná kadidlovka voní stejně dobře jak v létě, tak i v zimě. A podobně jako třeba taková Noir de Noir je to vůně, co si bezproblémově zjedná respekt, kamkoliv s ní půjdete. Jen mě trochu zaráží, proč Amber Absolute uvedli jako unisexovou a Saharu jako dámskou, protože vyzněním na mě působí přesně obráceně.

Je odpovědí Joshe Meyera na Pierrovu Mojito Chypre. Jen limetku nahradily citrusové tóny magnólie se sladkou tangerinkou a jeho sklenice mojita je kromě obsažené chladivé máty navíc i ledově vychlazená a kromě bílého rumu do ní Josh přikápnul i trochu bourbonu. Ideální osvěžení pro horké letní dny.

Salamanca je staré španělské univerzitní město, ležící napůl cesty mezi hranicemi s Portugalskem a Madridem, pyšnící se historickými kamennými budovami. Město, v jehož obchůdcích zejména na Rua Mayor najdete prodávat kožené zboží, ale i tabák, je to prý prašné, obklopené poli, na nichž se přes léto suší seno. A dá se říct, že díky kombinaci slaměnky s vůní sušeného tabáku a dřevitých pilin, sena, štiplavého kadidla, kůže kouřového labdana a vetiveru, v ní tohle všechno najdete. Alternativně vám pak možná bude evokovat i nějaké starobylé kamenné pouštní město. Pár chomáčků přidané sladké mimózy po rozvonění pak vůni nepatrně provzdušňuje. Jinak řečeno, Salamanca je koženější a pryskyřičnatější tatínek Eau de Polder (L´essence de Mastenbroek), který se na rozdíl od své venkovské dcerunky usadil jako starý kočovník v poušti.

Vůně nese název ostrova vulkanického původu, který je součástí Liparského souostroví. Značka tedy zamířila do podobných končin jako Acqua di Parma v případě Mirto di Panarea jen s tím rozdílem, že zde jsou vrcholy ostrova pokryté hustým jehličnatým lesem. Ostrov je pak taktéž znám výrobou kapar a malvazového vína. Spojujícím prvkem je však opět turismus a v tomto případě za inspiraci posloužilo slunce, písek a především slaná mořská voda. A slaná je tahle vůně tedy pořádně. Jako by ty vyhaslé sopky byly z jednoho velkého solného krystalu, po němž stéká voda z prádelny (dám krk za to, že je ve složení molekula calone), smíšená se svěžími citrusy, drceným jehličím a sopečným popelem. Teprve po rozvonění se dostaví ta slibovaná procházka po pláži, která je lemovaná jehličnany (suchý a poměrně hladký cedr), vanilkově nasládlou levandulí a dalšími, jemně nahořklými zelenými bylinkami. Cítíte šumění teplého mořského příboje a pod nohama vás hřeje písek. (NT)

Tohle na rozdíl od Seven Veils Byreda vnímám jako skutečný temperamentní tanec Salomé. Akorát pro vyjádření její živočišnosti bych osobně dala přednost nějakému jinému zvířátku než damanovi. Na mně voní bohužel vyloženě upoceně. Ale ty hořké pomeranče na začátku jsou opravdu krásné a přírodní. V další fázi, když zvířátko zaleze, cítím společně s pryskyřicemi hlavně karafiát, který Salomé udržuje na pikantní úrovni. Nakonec se, jak píšeš, promění v chypre růži s koženým základem. Znovu originální vůně, ale když bych si měla vybrat, dala bych přednost spíš Tobacco Rose anebo spíš Angélique, kdyby nebyla tak intimní. (NT)

Je to úplně přesně, jak napsala Evanilla, krabice plná čerstvého popcornu, ale ten stojí za to. Kam se hrabe ten v Miss Dior Cherie ve vintage verzi blahé paměti. Je ho v ní totiž namixováno několik druhů s různou příchutí. Ten první je posypaný perlivou solí, další má příchuť lehce připaleného karamelu. A tím to zdaleka nekončí, ty další dva druhy jsou už vyloženě delikátní: máslový karamel a bílá čokoláda. V téhle vrstvě narazíte i na několik bonbónků Jojo Jahůdky, které se sem přimíchaly. Na dně krabice vás znovu čeká popcorn se slanou příchutí, ovšem ve srovnání s úvodem už je to hodně odlehčené.

Znovu musím souhlasit s Fleur i blackviolet. Ocitáme se uprostřed vinobraní na tradičním šlapání vína, kdy bosé ženské nohy jemně masírují zralé, sladkokyselou šťávou nalité zelené bobule hroznů v obřích dřevěných sudech, mezi něž se přimíchalo i několik galbanově zelených vinných listů. Mnozí vinaři jsou totiž stále přesvědčeni, že jen tak se hrozny skutečně jemně vylisují, ne jako v hydraulickém stroji, čímž se prý lze dopracovat k lepšímu vínu. A podle všeho tomu věří i Marc-Antoine, který tento okamžik parfémově zachytil a dal tak vzniknout lahodnému perlivému, částečně i mechově zemitému bílému vínu s tóny grapefruitu a kyselé mandarinky. Zároveň ho harmonicky provzdušnil kosatcovým pudrem a jemným pižmem. Salute!

Na začátku směs svěžích citrusů, zeleně, čerstvé kokosové vody a badyánu, která se promísí s vůní pivoňky, suché dřevitosti muškátového oříšku, drceného pepře a sladkého růžového dřeva. Rychle se však rozpadne do laciné kořenité malinovky s drogérkovým cedrem a bílým pižmem. (NT)

Ve vůni se schovává travnatá louka, vlahá od citrusové svěžesti. Zároveň se na ní ještě drží ranní mlha (pryskyřičnaté tóny). Tráva však brzy začíná osychat, mlha se postupně zvedá, aby sem mohlo proniknout i několik slunečních paprsků a mohly tak poodhalit, že na louce roste i šalvěj, jejíž trpké aroma se line všude kolem. V místech, kde je tráva čerstvě posečená, si někdo rozložil pár kousků čerstvě vypraného prádla (bílé pižmo), aby se tu mohlo na stále ještě chladné zemi usušit. Osobně bych uvítala té zeleně asi o kapku víc a taky větší intenzitu a výdrž, ale i tak si umím představit, že v létě dokáže příjemně osvěžit. (NT)

Pro všechny dosavadní kávové vůně Noir Exquis počínaje a Intoxicated či Black Phantom konče platí, že je doprovází nějaký ten sladký gurmánský zákusek. Pierrova se ale liší. Soustřeďuje se totiž vyloženě na mimořádně kvalitní praženou brazilskou kávu. Pražené kávové boby smíchal se zrnky kandovaného zázvoru, kardamomu, nastrouhanou pomerančovou kůrou a špetkou najemno rozemleté vysokoprocentní hořké čokolády. A pro navození exotické jihoamerické atmosféry použil zakouřený dřevitý oud s medicinálními podtóny, čímž vznikla naprosto dokonalá kávová symfonie. Kilian se může jít klouzat!

Samharam je starobylý přístav v Ománu, které tvořilo součást tzv. kadidlové stezky a rozváželo se odtud do celého světa. Dlouhou dobu byl považovaný za ztracený, než archeologové znovu objevili jeho ruiny. Dnes je zaražený na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO a patří k velmi oblíbeným turistickým cílům. Proto asi nepřekvapí, že Samharam je kadidlovka. Kadidlo v ní je zpočátku štiplavé, vlažné a tak trochu strohé podobně jako v Cardinal. Jakmile se však k němu přidá myrha, zažehne potřebný plamen a pozdvihne jej na meditační úroveň. Benzoin pak kadidlo příjemně zakulatí a svou vanilkovou sladkostí s tóny kakaa jej zbaví posledních zbytků strohosti.

Přestože má tahle vůně v názvu jasmín, není potřeba se ho vůbec obávat. On se totiž zcela ztrácí v záplavě šťavnatého liči a dalších květů jako citrusových tónů magnólie, svěží růže a frézie a dalších vodních květů. Hřejivý pižmově-mechový základ pak už jenom vůni příjemně zakulatí. A úplně klidně by mohla být i svatební vůní.

Oproti čistému parfému má výrazně bergamotovější a zelenější hlavu, zatímco v čistém parfému to je přírodní citrón. Broskev tu není přezrála, ale zralá tak akorát. Rovněž ylang tu není tak výrazný a rozhodně nevoní po banánech. Totéž platí pro santal v základu, který tu má podobu spíš vonných tyčinek, než že by byl mléčný, přičemž samotný jasmín je tu zlehka zapudrovaný kosatcem a špetkou bílého pižma, avšak ve srovnání s čistým parfémem je o něco temperamentnější. Nicméně v létě se dovede rozvonět stejně krásně, jako to čistý parfém umí celoročně.

Na začátku zavoní přírodní citrón s extrémně přezrálou broskví a větrovým estragonem. Potom už je jasmínová symfonie, jemně podbarvená ylangem s vůní přezrálých banánů a uhlazená mléčným santalem a vanilkou a jemně poprášená bílým pižmem. Celé je to velmi temperamentní a smyslné. V létě je naprosto nepřekonatelná.

Nemůžu říct, že by se mi tato interpretace Samsary líbila víc, spíš oceňuji, že jsem v ní našla i část z té původní, kterou mám naopak velice ráda. Ano, na začátku je o něco citrusovější, to však poměrně rychle ztlumí hořkosladká vůně fíků – to se mi zdá zajímavé. Nejásám už ovšem tolik z toho, jak kyselkavý rybíz svojí svěžestí tlumí orientální temperament jasmínu s ylangem. Totéž dělá i „medově“ sladká ambrová krusta v základu s kouřícími vonnými tyčinkami santalu. Teprve po jejím odeznění (cca. po 4 hodinách) se na úplný závěr schází s klasickou Samsarou dohromady. No a vzhledem k tomu, že původní Samsara je pro mě bezproblémově nositelná i přes léto, tak osobně neshledávám důvod, proč si nad nedostupností této verze zoufat. (NT)

Proč se Sandalo jmenuje Sandalo? Protože santalová přiliš není, správně :mrgreen: . Rozhodně ne tak výhradně, jak by většina milovníků santalovek čekala. I tak ovšem dokáže nabídnout dost zajímavého. V prvních tónech se snoubí svěže nahořklé citrusy s aromatickou levandulí a jemnou pudrovou růží. Dojmově to vyvolává pocit pár dešťových kapek, které právě spadly na vyprahlou zem kdesi v africké savaně. Ale ten závan zdánlivé zemité vlhkosti je tak pomíjivý, že vzápětí vás obklopí hřejivé prašné dřevité sucho – kombinace kouřového santalu, trošky cedru a ambry – se špetkou květinové sladkosti muškátů. Nakonec pod paprsky krémové vanilky teplo zhoustne a vysuší okolní zem prakticky na troud (velmi krotká vůně pačuli).

Santalové dřevo se zpočátku schovává pod jemným nánosem šafránového prachu, pudrového kosatce a šťavnatého sladkého fíku. Po rozvonění ale nabere na síle a promění se v teplou, ženskou santalovku, až by srdce zaplesalo. Fík se však nehodlá vzdát o svoje místo na výsluní, a tak spolu neustále hrají přetahovanou. Každopádně je to společně s Anonimo Veneziano a Ambra Nobile teprve třetí vůně od této značky, která se mi opravdu líbí.

V centru Barcelony dnes můžete najít známou restauraci Sandor. V 70. letech minulého století to byl ale slavný bar, kde se scházela barcelonská elita a kde se ve vzduchu mísila vůně cigaret a kožených křesel. A tahle vůně se jej prý údajně snaží připomenout. Přivítá nás tóny semiše a vonovětky s vůní chlupatých meruněk, které by mohly evokovat křesla potažená jemným sametem, růží a svěžím bergamotem, jenž by zase mohl představovat citrusový koktejl. Po pár minutách tím vším pak prostoupí slibovaná vůně aromatického tabáku se šalvějí a hladce zbroušené kůže. Pryskyřice s vetiverem v další fázi pak má nejspíš navodit dojem cigaretového kouře, zatímco cedrové dřevo zase nejspíš samotný bar a stoly. Teplé kadidlo se zemitostí pačuli a mechové tóny v základu potom dodávají vůni hloubku a úspěšně dotváří noční atmosféru. Za mě je to jednoznačně nejlepší vůně z celé černé kolekce.