Osudová dáma v červeném miluje třešňovou žvýkačku se šťavnatou ovocnou náplní. Ráda ji zapíjí růžovou limonádou, ještě radši ale sladkou kokakolou a zajídá vanilkovými sušenkami kousky mandlí a polevou z bílé čokolády. Pak už jenom vytáhne pudřenku a s pomocí jemného bílého pižma si doladí make-up a se svou červenou latexovou kabelkou může vyrazit do ambrově pryskyřičnaté noci.

Začátek vůně, to je vystřižená Ward Momayz :) , krásná výrazná, ale neomamná růže s plátky čerstvého citrónu a s nastrouhanou citronovou kůrou. Rozdíl se však projeví vzápětí, kdy se ukáže býti více voskovější, hřejivější a má o trochu víc zelených lístků. Živočišnost se naštěstí po chvilce rozptýlí s příchodem "pudrového" pižma. To sice má na kratičký okamžik tendenci nepatrně drhnout, ale zřejmě jeho zásluhou vosk ustoupí a růže příjemně zesládne. Vrací se i pikantnost citronové kůry. Zároveň se ovšem růže stává i trošku víc dřevitější než Ward Momayz. A je tu ještě jeden rozdíl, zatímco WM má ohromující intenzitu po celou dobu, u této růže se střídají fáze, kdy se stává intimnější/tělovější a pak zase najednou zavoní v plné síle. Jakoby se zavírala a znovu rozkvétala :) . Z hlediska výdrže jsou to však rovnocenní soupeři.

Skořicové parfémy mívám obvykle ráda, no tady je nějak podivně smíchaná s kandovanou mandarinkou, muškátovým oříškem, ostrým cedrem a dalšími citrusy, které na mé kůži vytváří jar na nádobí podobně jako v La Myrrhe. I když to by možná nebylo to nejhorší, kdyby samotná skořice nebyla upoceně živočišná. Zesládne až po delším rozvonění s pomocí balzamické ambry a fialky a vytvoří dojem fialkových bonbónů, rozložených na dřevitém podkladu a vydatně posypaných hromadou skořicového cukru. (NT)

Jednu dobu jsem podobně jako Fleur hledala dokonalé kadidlo. ať už to bylo klasické kostelní kadidlo v Encens et Lavande nebo s kořením v 10 Roam nebo v Reve d´Ossian. Routes Nomades je kadidlem z té druhé kategorie, posunuté ale orientálním směrem k Pohádkám z Tisíce a jedné noci a můj první objev z letošní dubnové Paříže. Šeherezáda dnes večer vypráví svůj další příběh v cypřišovém háji rozlehlého sultánova paláce. Noční vzduch je zprvu chladný a příjemně osvěžuje stejně jako ledový čaj s nastrouhaným zázvorem a kardamonem ve džbánu, jímž svlaží vyschlé hrdlo, aby mohla vyprávět dál. Hned vedle v křišťálové míse leží pár zralých banánů. Sultán je ale nechává zcela bez povšimnutí. Opřený o kožené podušky, rozložené na mechovém podrostu, nasaje vůni teplého kadidla, které zapálila k vyprávění a fascinovaně poslouchá její měkce sametový hlas. Má v sobě totiž podmanivou živočišnost a nasládlou palčivost jako čerstvá skořice.

Na úvod tu máme svěží jiskřivé aldehydy, které v kombinaci pudrově pryskyřičnatým oppopanaxem vytváří celkem věrohodnou iluzi koupele v šampaňském. Nedaleko stojí toaletní stolek a na něm váza s čerstvě natrhaným šeříkem (překvapivě bez jakéhokoliv náznaku omamnosti) a orosenou růží a později se mezi nimi objevují i zapudrované fialky z Kenzo Flower. A jako takové malé rozptýlení po koupeli na vás čeká čerstvě nakrájený žlutý meloun (úplně první vůně, kde ho cítím bez sebemenší známky zatuchlé vodnatosti). Odcházíte si jej sníst do křesla, potaženého sametem, stojící nedaleko praskajícího krbu (jemná vůně kadidla). No a tu máte na závěr jeden bonus pro zahřátí, hustý vanilkovo-ambrový koktejl. Tedy myslela jsem, že vrcholem Morsettiho tvorby je Farnesiana, ovšem teď k němu chtě nechtě musím přidat i Royal Bain :) . Reformulovaná verze už voní jinak, nevím jak, ale ta iluze šampaňského už tam není, protože aldehydům chybí ta jejich lehkost, jíž ve spojení s oppopanaxem potřebují. Snad proto zmizel ten přívlastek Champagne z názvu. Jenže proč v tom případě dali vůni do flakonu, co tvarově připomíná láhev šampaňského. Růže zmizela, zato k šeříku přibylo víc jeho zelených lístečků a bylo přidáno víc pudrových fialek z Kenzo Flower, čímž se jí tato verze blíží daleko víc než vintage. Praskající krb také zůstal, avšak chybí žlutý meloun, zato přibyl mléčný santal, takže místo vanilkovo-ambrového koktejlu si představte spíš máslové sušenky z Dries Van Noten. Vůně je to pořád pěkná, jen je jistým způsobem oproti rozzářené slunečné vintage verzi taková pochmurnější.

Spíš než jako královskou ji vnímám jako vůni dámské kožené shopperky z měkké teletiny, která kromě nezbytných líčidel (především pudru), ukrývá i nákup v podobě láhve černého ledového čaje, plechovky perlivé kokakoly a balíčku vanilkových sušenek s mandlovým krémem. A když ještě důkladněji prozkoumáte její vnitřek podšitý zeleným sametem, objevíte v jedné z přihrádek i pár semišových rukaviček.

Prvotní tóny kyselých malin a sirupu z dalšího červeného ovoce typově trochu připomínají Insolence. Po rozvonění naštěstí tato ovocná fáze pro slečny mizí a vyloupne se nám z toho něžná hebounká pudrová pižmovka bez sebemenšího náznaku drhnutí s našlehanou sladkou pěnou (určitý náznak gurmánskosti, která je pro řadu vůní Micallef typická) a téměř neznatelnými, přesto jiskřivými mýdlovými podtóny.

Jedná se už o druhý karafiátovou vůni od této značky. Ten Ludvíkův se mi líbil hodně, ale byl na můj vkus až příliš intimní. V tomhle ohledu se ten královský nepatrně zlepšil. Dokonce se vydal malinko soliflorovější cestou. Jen mi přijde škoda, že úvodní svěží růži, která mu dělá předvoj, dusí na prach rozdrcený černý pepř s dřevitou myrhou. Dusivá prašnost naštěstí brzy ustoupí hřebíčkové pikantnosti karafiátu Díky mátové svěžesti pelargónie působí karafiát v první fázi jako čerstvě nařezaný i s ozdobnou zelení okolo, jakmile se však přidá palčivě dřevitý hřebíček s cedrem a vrátí se znovu pepř (tentokrát už jen pár zrnek), převáží jeho suše kořenitá forma. Jediné, co jej zachraňuje od úplného vysušení, je kousek hořké pomerančové kůry v drydownu, která jej znovu trochu osvěží, zatímco lístky fialek mu dodají sametovou hebkost. Vítězem však pro mne i nadále zůstává Ludvík XIV. :) .

Tahle zimní zahrada začíná ostře svěží, hořkou zelení a živočišným, palčivě dřevitým hřebíčkem. Netrvá však dlouho a zeleň měkne. Objevuje se studený a vlhký mechový podklad, na němž postupně rozkvétá "mýdlový" ylang a mimóza s nepatrně nasládlou fialkou. Nějakou dobu jsou obklopeny kouřem z drhnoucího vetiveru, ale pak přece jen zvítězí zelená sametovost, jemná květinová pudrovost.

Hra na schovávanou s orientální kořenitou růží. Tušíte její přítomnost celou dobu, ale pořád ji ne a ne dohnat. Nejprve se totiž kloní před zemitě zeleným hyacintem, potom ji přikryje krajkově vyšívaný šeříkový závoj. Na delší dobu pak vezme úplně do zaječích před medově sladkou maracujou, aby se nakonec milostivě vrátila ve vroucím doprovodu růžově kořenitého santalového dřeva.

V názvu této vůně se skrývá dámské alterego slavného francouzského výtvarníka Marcela Duchampa, jak jej v roce 1920 vyfotografoval v převleku za ženu jeho přítel americký výtvarník a fotograf Man Ray. No a už z názvu je jasné, že to nebude o ničem jiném než o růži, hned s vícero druhy a výsledek je dokonalý. Rrose Sélavy začíná jako májová růže, jejíž svěžest zdůrazňuje citrusová pelargónie. Postupně nabírá na síle a změní v jemně kořenitou tureckou růži s ovocnými podtóny. Podobně jako Rosenlust se stává i hřejivou, malinko voskovou a lehce medovou, přičemž stále neztrácí přírodní citrusovou svěžest a jistou dávku vzdušnosti a nám tak pozvolna pod nosem vykvétá kompletní sametová růže se zelenými lístky a dřevitým stonkem. Ve srovnání s Rosenlust má ovšem daleko lepší intenzitu a výdrž (je to čistý parfém), což z ní dělá dokonalou přírodní růži, která se podle mě klidně může hrdě postavit i vedle takové Une Rose.

Původně jsem měla trochu obavy, aby druhá rubínově červená vůně nebyla další variací na Mon nom est rouge, ale naštěstí pracuje úplně jinak. Jiskřivostí mandarinky s bergamotem a grepem v úvodu typově připomíná Ellenův styl tak, jak jej známe např. z Jour d´Hermes. No pačuliově kořenitá karmínově rudá růže s palčivě dřevitým hřebíčkem. nastupující vzápětí, už nezapře tradiční rukopis krásné Cecile. Jenže Rubikona není jen o růži. Je i máslově ovocném ylangu s tóny přezrálých banánů a sladkém pomerančovém květu, v jejichž zlaté záři jen tu a tam skrze vrstvu pačuli, které se v další fázi vyznačuje i gurmánským aspektem vysokoprocentní surové čokolády, problesknou odlesky jejích rubínových okvětních plátků. Krémová vanilka s bílým pižmem pižmem v základu z ní pak vytváří akord opalovacího krému a zmrzliny, jaký známe např. z Terracotta Le Parfum a byla by i lepší, nebýt kašmeranového drydownu s opět typicky pichlavým Ceciliným cedrem.

osvěžovač veřejných záchodů jak vyšitý

K plnému pochopení této vůně je tentokrát zcela výjimečně nutné přečíst legendu k vůni. Stefania totiž zaúkolovala Antonia Alessandriu, který je známý svou zálibou ve vytváření kožených parfémů, aby vytvořil xyrovou vůni věnovanou síle, pýše a odvaze. Stejné, kterou sbírali mladí gladiátoři ve Starověkém Římě těsně před tím, než se vydali do prašné arény a zbytky strachu umlčeli zkvašeným vínem. A Rudis skutečně voní hlavně po zkvašených hroznech a prašném šafránu. Především je ale Rudis vůní kůže, která by společně se slaměnkou s tóny sušeného tabáku a jemných dřevitých pilin, teplým kadidlem a suchým pačuli a vetiverem s trochou fantazie vážně mohla evokovat gladiátorovu cestu v lehké kožené zbroji do sluncem rozpáleného kolosea, kde na něj diváci z tribun hází hřebíčkové karafiáty, povzbuzující jej k vítězství.

Pierrův šeřík je velmi autentický, povedený a nenásilný. Jediný problém je, že mi tak trochu typově připomíná En Passant, jen místo okurky jej doplnil jemnou konvalinkou. Po rozvonění se ovšem rozejdou, kdy se Rue de Lilas ukáže být přece jen víc plochou vůní a přejde už jen do pudrově pižmových tónů, zlehka proslazených růžovým dřevem. Nicméně sama za sebe musím říct, že kdybych před měsícem neobjevila Lilac Love, Rue de Lilas by pro mě osobně asi byla ve své nekomplikovanosti a příjemnosti šeříkovou volbou.

Odjakživa mě to táhlo k červené. Miluju rudé růže, obzvláště ty šafránové. Ráda je potkávám i v odstínech černého a tmavomodrého sametu. Oranžovou barvu nemám ráda. U mě v šatníku ji nenajdete. A šafránový růže přece nemůžou být oranžový. Jenže Ruh oranžová je. Sytě ambrově oranžová. Hrdě zdobí nově navoskovaný stůl z mahagonového masivu spolu s otevřenou dózou s čerstvě namletou kávou s kardamonem.

Začíná jako jiskřivá aldehydovka s citrusovými tóny magnolie, pak se ale něco pokazí a vyleze drogérkový jasmín a tlejícím pačuli, jarovou vodou a chemickou ambrou.

Voní po jiskřivých citrusech s nezralou hruškou a trpkou zelení, které se posléze promění v růžové mýdlo s jemnou konvalinkou v základu potom v labutěnku plnou bílého pižma.

Má odkazovat na historii pánských klubů v Mayfair a St. James v Londýně. Ale jak zmiňuje většina zahraničních recenzí, tak i na mně voní jako Fordova Amber Absolute, jen s tím rozdílem, že tady je ambra v první fázi spíš likérová než propolisová s tóny švestkových povidel a koření. Po rozvonění se na chvíli objeví slibovaný pánský klub v podobě koženého křesla a navoskovaného tmavého dřevěného nábytku, nicméně pak se opět vrátí fordovská pryskyřičnatá ambra s lehoulinkými podtóny indolického jasmínu, kadidlem a vanilkou. Vůně je to velmi povedená, osobně jí však vyčítám slabší projekci oproti Fordovi, což je při její srovnatelné ceně docela mínus.

Tedy nevím, jestli jí můžu nazvat majestátní růží, ale vybalila to na mě docela drsně a držela se zuby nehty – hotový květinový lektvar. A postup? Nejprve vhoďte do hrnce heřmánek i se zelenými lístky, poté přilijte hodně silný růžový olej, přidejte trochu koření, zakápněte vařícím medem a zamíchejte. Je hotovo a na konci vám z toho vykvete kompletní růže i s listy a dřevnatým stonkem. (NT)

Jak už sám název naznačuje, tahle vůně nás má lákat na slunečnou pláž do tropického ráje. Osobně jsem se trochu obávala kokosu ve složení, ale tady s ním Pierre pracuje opravdu hezky. Šikovně tu zastupuje jak vůni opalovacího krému, tak i tropický koktejl v kokosovém ořechu s paraplíčkem, podpořený úvodní svěžestí citrusů. Kombinace santalu, bílého pižma a kašmírového dřeva v další fázi zase výborně evokuje dojem teplého písečného pobřeží. Smetanová vanilka s našlehanou tonkou v základu by pak pro změnu mohly představovat tentokrát mléčný koktejl. Ano, tohle jsou podobně jako Antigua prázdniny ve flakonu.

Jak jsem se dočetla, tato vůně patří mezi dlouholeté favority Catherine Deneuve a nyní chápu proč. Ono je v ní od každého něco, základní dojem je květinově orientální, ale skrze sladkou skořici a ovocně-máslové tóny má v sobě i jistý náznak čehosi gurmánského a mnoho dalšího. Prvotní velká dávka kyselého rybízu s kapkou citrusů ještě nic nenaznačuje. Rybíz je to čerstvý, i se zelenými lístky – ty, zřejmě v kombinaci s jasmínem, vytváří ve vůni i malinký náznak živočišnosti. To vše však vzápětí mizí, jelikož se ke mně už nezadržitelně prodírá opulentní „máslová“ tuberóza s výraznou broskvovou příchutí. Doprovod jí dělá květinově pikantní karafiát. Obě květiny jsou posypány jedlou skořicí. Orientální vyznění pak podporuje hřejivé kadidlo s dalšími pryskyřicemi a sladká „bíločokoládová“ tonka, možná by se tam našla i nějaká zapomenutá malina. Výsledkem je tak pro mě sofistikovaná a nesmírně ženská vůně. Vlastně ve mně ihned vyvolala představu uhlazených dam z doby empíru, které v salonku popíjejí čaj, vyšívají nebo čtou, především to pak byla vzpomínka na mou oblíbenou Jane Austenovou. A to se jen tak nějaké vůni nepovede :) .

Ač tuberózové vůně úplně nemusím, původní Sacrebleu patří mezi jednu z mála těch, které se mi způsobem svého zpracování opravdu líbí. Snad proto jsem se dlouho zdráhala variantu Intense vyzkoušet, jelikož reformulace málokdy dopadnou dobře. A ono to nakonec není vůbec tak špatné přesně, jak říkala domenica. Intense ubrala na jasmínu a ztratila rybízové listí. Místo toho posílila sladkou mandarinku s červeným ovocem, aby dala víc vyniknout ovocné tuberóze s hřebíčkovým karafiátem a skořicí na pryskyřičnatém základu se santalem a bíločokoládovou tonkou. Vyzní tak možná o kapku víc žvýkačkověji, ale pořád velmi příjemně.

Vzpomínám si na svoji spolužačku Zuzanu ze základní školy. Byla to rebelka naší třídy. Jako první z nás zkusila cigarety i akohol, jejichž vůně ostře kontrastovala s ovocnými Bonpari, které mezi tím střídavě chroupala. Nosila vytahaný rockerský mikiny a roztrhaný džíny a byla děsně cool. Dnes je z ní spořádaná usměvavá maminka, ale no Sacred Memory mi tóny červených bobulí a ambrovanilky, lehce prostoupenou jemnou vůní tabáku a whisky připomněla dobu, kdy jsem si strašně moc přála být jako ona.

Černý flakon se k vůni tentokrát velmi hodí, jelikož Sacreste je temnou pryskyřičnatou kostelní kadidlovkou s chladivým kardamomem, drceným pepřem a "koženým" labdanem. Teprve v další fázi zjemní semišový šafrán studenné kamenné kadidlo v ní se tak stane přítulnějším. Ambrově dřevitý základ pak lehce udržuje v napětí zemitě peprný guajak. Podtrženo sečteno, Sacreste není ve své kategorii špatná vůně, ale v podstatě podle mě nepřináší nic zásadně nového.