Milujete zázvor, kosatec a temnější vůně s ćhyprovými tóny? Pak prosím o maximální pozornost, protože tahle vůně spojuje geniálně tohle vše dohromady a vůbec není pánská, jak se nám tato značka snaží tvrdit, jenže u Clivea si holt na unisex nehrají. Jednou stranou by člověk vlastně něco takového očekával od Forda, i když to také není přesné, protože i přes tu temnou dekadentní stránku má vůně v sobě i tu uhlazenou britskou eleganci. Na úvod tu máme kořenitý koktejl ze štiplavého kardamomu, který se po chvíli rozpustí v ginu, zahuštěném sladce pikantním zázvorem. Černou tmu náhle prosvětlí medově zlatý jasmínový paprsek a hebounký zapudrovaný kosatec se špetkou hřejivé ambry. Ovšem chladivé tóny chypre s jemně drhnoucím suchým vetiverem a cedrem v kouřově prašném oparu z labdana a nasládlé skořice způsobí, že tenhle kosatec si přece jen nedá to své noir vzít. Navíc ve vás vyvolá pocit, kdy si chcete toho uhlazeného gentlemana v obleku vedle vás, co právě típnul doutník v popelníku, přitáhnout k sobě a nechat si jeho rašící strniště otírat o tvář a vnímat jeho teplo.

Jakkoliv jsem z pánské verze X stále nadšená, o dámské se už stejně pochvalně vyjádřit nemohu, třebaže by se mi jako ovocná chypre líbit měla. Jistě, kvalitní zpracování tomu nelze upřít, ale ona je to moderně pojatá chypré a přes to prostě u mě nejede vlak. Navíc z ovoce kromě mandarinky a kyselé rebarbory nejvíc dominuje broskev, která je sice jednou stranou měkká, šťavnatá a sametová, ale zároveň i tak nějak mazlavá, také nejásám. I medově nasládlý jasmín s konvalinkou nám to stejně jako pačuli, zřejmě pro zachování směru chypre, táhnou do zelena. Kromě toho se pačuli stará i o potřebnou dávku vlhké zemitosti. Co mi však opravdu vadí, je v základu nepříjemně drhnoucí cedr se škrablavým pižmem. Zachraňuje to až trocha jemně nasládlé krémové vanilky, která onu ostrost uhladí. (NT)

Výlet do egyptské Alexandrie začíná pořádným panákem vyzrálého rumu ze soudku z pichlavě kořenitého růžového dřeva s chvilkovou tematickou připomínkou jablečného štrůdlu se skořicí z Ambre Narguilé (ambra s tonkou), ovšem méně sladkého, bez lepivého medu a karamelu. Potom už ale jednoznačně převládne skořice a v kombinaci s ostatními složkami vytvoří teplé písečné tóny a projeví se mazlivý gezovský orient tak, jak ho známe z Tolu. Jen místo kadidla tu máme krotký oud. Jedinou vadou na kráse je při dobré výdrži typická intimita Gezových vůní, což je obrovská škoda, protože jinak je to asi úplně první vůně, se kterou bych si vážně dala říct.

Ta úvodní kombinace levandulového medu se třpytivými citrusy a jemně štiplavou skořicí se mi líbí moc. Potom mi skrze tu mandlovost, vanilku a kávu připomíná variaci na Mandorlo di Sicilia, ale tohle je hezčí, díky té chladivé levanduli a skořici vůbec ne přeslazené jako Acqua di Parma.

Patří k dvojici vůní, které doplnily původní 1861 (ta nově získala dovětek Rennaisance), oslavující 150. výročí sjednocení Itálie a vytvořili. Konkrétně Zefiro má být věnovaná věčnému Římu, zejména v době barokní alchymie. A musím říct, že je to pocta více než důstojná. Spojuje v sobě totiž bílé víno, kořeněné čerstvým kardamomem s nazelenalými podtóny, které pomocí pryskyřičnatých tónů a pečených švestek (davana?) proměníme v lahodnou medovinu. A teď nemyslím med jako třeba v Eau de Hongrie, ale opravdu to pití, kdo jste ji měl někdy příležitost ochutnat. Po rozvonění se vedle džbánku s tímhle mokem objeví i váza s výstavním skořicovým karafiátem a kosatcem. Ten je zajímavý tím, že budí zdánlivý dojem křehkosti, voní jemně pudrově, brzy však odhalíte, že má velmi podobnou sílu tak, jak je tomu u Xerjoffu dobrým zvykem. Osobně bych ho snesla víc jako v Ibitiře, nicméně vůně má tématizovat především alchimii, takže nakonec kosatec musí ustoupit teplému kadidlu, zahřívanému ambrou a dřevem, které zase na druhou stranu krásně podtrhne jemnou kořenitost skořicového karafiátu a vytvoří z vůně nádhernou sametovou orientálku. Tohle se teda ve srovnání s původní 1861 sakra povedlo.

Vůně má být inspirovaná stejnojmenným nápojem starých Aztéků, připravovaným ze semen vanilkové orchideje a z hořkého kakaa, který měl dodávat sílu, moudrost, ale i třeba povzbuzovat libido. Sám slavný Montezuma ho prý byl schopen vypít i padesát šálků za den. Až dobyvatelští Španělé si jej začali sladit a přidávat do něj mléko. A soudě podle prvotního ostrého závanu, řekla bych, že do něj museli přidávat i špetku chilli a teplou, lehce živočišnou, najemno namletou skořici a snítku máty. Dokonce si troufám i tvrdit, že někteří možná podváděli a přece jen si tam trochu toho mléka dali, protože kakao, které se mi tam po rozvonění v dřevěném pohárku objeví, má díky vanilce nádherně našlehanou mléčnou pěnu. A nezůstane jenom u toho, protože v základu to ještě ochutili i rumem, aby tomu ještě dodali říz. Zároveň se prašně zemité tóny pačuli a suchá bylinná dřevitost starají o to, že vůně vlastně vůbec nepůsobí nijak zvlášť sladce a ani čistokrevně gurmánsky, i když jedlá je taky a přitom krásně drží.

V první polovině téhle vůně jsem si říkala, co vůbec dělá v tak drahé kolekci, chvilku to dokonce myslela, že je dokonce i pod úrovní samotného Xerjoffu a málem jsem si zoufala. To totiž začíná směsí svěžích citrusů, vodních květin a pepře. Do toho se vmotá tropický ylang a la nahnilé banány s trochou indolického jasmínu a bílým pižmem. Po rozvonění najednou střih: kde se vzala, tu se vzala, zjevila se mi na ruce ohromně příjemná suchá vetiverovka s pryskyřičnatou ambrou (pravděpodobně kombinace vanilky a labdana), krotkou pačuli a podtóny šťavnaté broskve. A jako bonus se v drydownu přidala, ó kráso, i trocha mléčného santalu. (NT)