Údajně má jít o orientální variaci na Visu. A já osobně tam tu Visu cítím včetně úvodní sladké hrušky se svěžím bergamotem a chlupatou broskví, jen tady to ovoce posypali bylinným šafránem. Stejně tak vnímám tropický hřejivý ylang s vůní zralých banánů, avšak ve V.Intense se poměrně rychle začne ztrácet v záplavě sladkého švestkového džusu a pačuliové růže, která v klasice není tak výrazná. Dalším styčným bodem s Visou je určitě ovocná semišovost, mechové tóny a vanilkově mléčný santal v základu, avšak místo vetiveru tu máme hebké bílé pižmo a teplé kadidlo, které V.Intense posouvá orientálnějším směrem. Přesně takhle bych si představovala Decadence od Marca Jacobse, kdyby na mě nepřeskočila rovnou z úvodní orientální podoby do sladké ambry. Že by ovšem byla intenzivnější než Visa, to se mi nezdá, podle mě vychází nastejno.

Máme tu znovu smetanovou madagaskarskou vanilku, tentokrát osvěženou kromě bergamotu i mandarinkou, pomerančovým květem a kapkou neroli ve spojení se sametově meruňkovou vonokvětkou. V základu nám potom vanilku zahustí bíločokoládová tonka.

V podstatě se jedná o variaci na Tea for Two jen s tím rozdílem, že tady nám ten uzený čaj okořenili štiplavým kardamomem a muškátovým oříškem a zasypali ho jehličím. Zanedlouho však koření začne ustupovat a udírna s voskově nasládlými pryskyřicemi a suchým dřevem rozjede svoje kouřové obrátky mnohem víc naplno než u L´Artisan. A nepoleví ani s příchodem pánské kožené bundy, která taktéž pochází z Tea for Two. Pokud by si to tedy u L´Artisan zase časem s obnovou výroby rozmysleli, tato vůně by se mohla stát odpovídající alternativou. S intenzitou a výdrží z toho vychází stejně dobře. (NT)

Z téhle vůně jsem tak trochu v rozpacích, nejsem si totiž jistá, zda chce být víc gurmánskou nebo chyprovou tuberózou, i když to je čistě jen můj problém, protože tyhle typy vůní obecně nevyhledávám. Začátek však upoutal mou pozornost. Ač jsem se obávala kokosu, v kombinaci s chladivými aldehydy, trpkým bergamotem mu to sluší. Možná díky tomu nepůsobí sama tuberóza s banánovým ylangem a nazelenalou lilií omamně, ale příjemně tropicky a dokonce mléčně. Po rozvonění nastoupí mech s tóny chypre. Jenže mezi tou záplavou květinové hřejivosti je absolutně bez šance jakkoliv vůni zchladit zvláště poté, co se někdo rozhodl smíchat ty teplé meruňky, po nichž brzy začne tuberóza vonět, kromě mléka i s medem a vanilkou. Každopádně na kom voní taková Terracotta Le Parfum apod., měl by pro zajímavost vyzkoušet, protože Vaiana Dea se mi zdá propracovanější, ne tak úderná a kupodivu se mi vlastně líbí.

Růže pro Malého Prince je opravdu naivní. Její citrusová svěžest se záhy utopí ve švestkových povidlech se zkaramelizovanými malinami. To by samo o sobě bylo v pořádku nebýt ukrutně čpícího cedru, který se přidá záhy po rozvonění a zmizí teprve až v základu, kdy zůstane jen sladce ovocně pačuliová růže ve stylu La Petite Robe Noire Couture s prašně zemitými (snad vesmírnými) tóny navíc. Toto bych čekala od nějaké drogérkovky, no od Nishane je to docela zklamání.

Nejprve o sebe cinknou dvě sklenky s broskvovým Amundsenem a pak už se na cedrovém parketu v rytmu disko a moderních mechových tónů roztančí žvýkačková tuberóza ś vanilkou. Je to rozpustilé, přidrzlé, ale k osobě Valentina a toho, co reprezentuje, to vlastně přesně sedí a baví mě.

Osobně jsem spojitost s koňmi královny Boadiceay, které jsou vyobrazené na flakonu nenašla, ale to je úplně jedno, protože takhle mě po pouhém prvním přivonění dostalo máloco. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že Valiant je typově ještě více propracovaným Mon Précieux Nectar s kapkou Insolence bez té její úmorné fialkové sladkosti s mnohem lepší intenzitou a mnohahodinovou výdrží. Až do letošního května, kdy jsem ji zkusila poprvé mě ani nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné. V úvodu vás osvěží bergamotem a citrusově nazelenalým petitgrainem, doplněném čerstvě oloupanou, přezrálou slaďoučkou mandarinkou. Během necelé půlhodiny už však začne postupně odhalovat květinové srdce se špetkou hřebíčkového karafiátu, pudrovým kosatcem, lehce bonbónkovou fialkou, slaďoučkým pomerančovým květem s tóny lesních jahod a nádherným třešňovým květem. Zhruba po dvou hodinách získá na dominanci právě pomerančový a třešňový květ s jemným pylovým popraškem. Sladký pačuliový základ s ambrou a dalšími pryskyřicemi pak dodá oběma květinám lehounký orientální nádech. Jakkoliv mě dosavadní vůně od této značky v podstatě míjely, od Valianta nedokážu odtrhnout nos.

Je smetanově vanilkovým krémem s plátkem limetky, svěžího bergamotu, hořkého pomeranče, bazalkou a lístkem máty. Tím bohužel to nejzajímavější končí, jelikož citrusy se zelení po rozvonění zmizí a do vanilky se místo toho vmíchá lžíce benzoinu s hřejivě mléčným santalem a vznikne nám tak teplé mléko s medem v ozdobné dřevěné konvičce.

Je pugetem růží, které stejně jako v Dirty Flower Factory někdo rozházel do hromady písku a štěrku, jen tuhle místo chilli koření tvoří kromě drceného pepře mnohem příjemnější, najemno namletou skořici. No Prinovy růže jsou vždy mnohovrstevnaté, proto má v sobě navíc i ovocný likér z červeného pomeranče s kořením a špetkou tabáku a vanilkou z Broken Theories, vytvářející společně se sladkokyselým granátovým jablkem dojem sklenice grenadiny. Najdete tu i datle z Desert Suave. V další fázi však ukáže ještě úplně jinou podobu, jíž je plnokrevná citrusově kořenitá rudá růže s hořkoslanou balzamickou ambrou a mechovými tóny chypre z Tauerovy Une Rose Chyprée. Ta Prinova ovšem místo vetiveru s labdanem, které na mně mělo tendenci hořknout a zlobit, obsahuje mnohem přívětivější směs pryskyřic, santalu, zemitě peprného guajaku a sladce dřevité myrhy.

Tahle vůně má být údajně jakousi poctou vanilce plocholisté, což je liánovitá orchidej, z níž se získává pravá karibská vanilka. A tady musím dát za pravdu Miru. Van-Île opravdu připomíná Cuir Belugu, jen místo aldehydů tu máme bergamot, místo mandarinky pomeranč. Jinak i zde najdete mandlový marcipán s perlivým otočníkem a vanilkou. Po delším rozvonění se už ovšem podoba začíná vytrácet, jelikož Van-Île nemá ten zajímavý náznak měkounkého semiše, jímž guerlainovská exkluzivka oplývá, čímž ve finále na rozdíl od ní vyzní v téhle fázi už jako vyložená gurmánka, evokující mandlové sušenky s vanilkovou náplní, vydatně poprášené cukrem. Každopádně je to niche z kategorie za relativně málo peněz hodně muziky.

Oproti předcházející Tonkade ubrala na gurmánskosti. Hořce semišový šafrán zasypává ananas a tlumí jeho kompotovou sladkost. Bíločokoládová tonka se smetanovou vanilkou krémově uhlazují balzaicky sametové kadidlo, které se v základu zachumlá do obláčku bílého pižma s mikroskopickými vločkami skořice.

Je důkazem, že i přes nekonečné množství nekončících slaďáren či svěženek, je možno i v běžných drogériích najít kvalitní klasiku za pár korun. Vanderbilt je květinová aldehydovka z rodiny L´Air du Temps. V tomhle případě aldehydy s příjemně svíravým bergamotem doprovází i pár kostek nezralého ledového ananasu a kytici hřebíčkových karafiátů zase jasmín se zelenými výhonky, tropický ylang a ovocná tuberóza, vedle níž leží truhlička ze santalového dřeva, která uvnitř ukrývá sadu líčidel (směs kosatcového a růžového pudru s vanilkou a bílým pižmem).

Pokud bych měla některou z vůní této kolekce označit jako nejméně vanilkovou, potom by to byla určitě Vangelis. Vanilka se tu totiž schovává pod hromadou drceného pepře, kardamomu, hořkých mandlí a santalu. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, svým způsobem by se možná dala označit jako Fugit Amor pro začátečníky.

Temná vanilka? No srovnáme-li ji s tou Lutensovou, tak ani moc ne. Za to je podle mě zpracovaná mnohem delikátněji. Luca Maffei totiž použil absolut madagaskarské vanilky. Její lahodná smetanová vůně se postupně začne vynořovat s osvěžující spršky bergamotové štávy a obláčku chladivého kardamomu, drceného pepře a jemně štiplavé skořice. Zároveň je šikovně zkombinovaná s mléčným santalem, který ji společně s dřevitou ambrou a hebkým bílým pižmem v základu dodává kašmírovou hebkost.

Velmi mě lákal název této vůně, neboť mě velmi oslovila předloňská limitka Shalimaru s madagaskarskou vanilkou, ovšem toto je z jiného soudku. Tahle vanilka je gurmánská každým coulem. Jen na začátku se vám dostane trochu té citrusové svěžesti, ale tenhle citrón je zvláštní, on nám s příchodem pod nosem doslova seschne, místo aby běžně vyzněl do ztracena a máte z něj vymačkaný citrón, co vám tři dny ležel v ledničce, ech. Jinak samotná přicházející vanilka je krémová, chvilku jemně kořeněná. Koření se však vzápětí ztratí, jakmile ji promícháme s tekutým karamelem, kondenzovaným mlékem a prohřejeme pryskyřičnatou ambrou. Až v samotném závěru se objevuje stopa sušené smetany, která se mi tolik líbí v shalimarovské limitce. Ani ne dvouhodinová výdrž a podprůměrná intenzita je pro mě ovšem u koncentrace čistý parfém, byť za nízkou cenu, docela zklamáním.

Dokonale interpretuje autentickou vůni vanilkově mléčných sušenek Mila. To sice na první přivonění vzbuzuje chutě, avšak časem by její lineárnost mohla být obtěžující, pokud člověk není vyloženě vysazený na gurmánky.

Jestliže jsem v případě posledních dvou Andyho růžích zmiňovala určitou gurmánskost a hledali byste ji i u Vanilla Flash, šeredně byste se spletli. Ona totiž v první fázi vlastně ani není vanilková. Zato je plná směsi koření (nejvýraznější je nesladká, příjemně živočišná skořice s jednou hlavičkou hřebíčku), koňaku, zemitých tónů pačuli a aromatického tabáku. Vanilka se objeví až po rozvonění a je dost možné, že vám právě v kombinaci s tabákem připomene Fordovu Tobacco Vanille. Jen ta tauerovská vanilka je víc likérovější/koňakovější, respektive je doplněná o okvětní plátky růže, macerované v koňaku, a je víc tabákovější, bez ovoce, takže nevyzní ani zdaleka tak sladce a vlastně ani tolik jedle vanilkově. A ani není tak medově ulepená, jako to mívá tendenci dělat Tabac Rouge, proto je to pro mě momentálně vítěz téhle trojice.

Říkají mi vanilková střela. Ve skutečnosti jsem ale vanilková růže se švestkově nachovým žíháním, které jsem zdědila po Decadence, vzdálené tetě z daleké Ameriky společně se šafránově semišovými rukavičkami. Ráda se při západu slunce brouzdám ve fontáně, obklopené rozkvetlými pomerančovníky. A stejně jako moje teta miluju marshmallow a taky máslové karamelky.

Zavede vás na bělostnou písečnou pláž z Bois Naufragé s průzračně čistou slanou mořskou vodou, plnou dřevěných lehátek se slaměnými slunečníky. Jen místo fíků máte v ruce vanilkový koktejl, zahuštěný bíločokoládovou tonkou a oslazený hnědým cukrem.

Pokud někdo doufal v typickou gurmánskou vanilku, šeredně by se spletl. Osobně jsem v tom přiliš nenašla ani tu (již známou) inspiraci starých nákladních lodí s kořením, tedy možná až na ten hořký pomeranč se zapíchanými hlavičkami hřebíčku v úvodu. Jenže proč je ten námořník v upocené kůži (kombinace se sílícím hřebíčkem) polil horkou vodou s rumem a přinesl k nim nahnilé banány (ylang)? Ale kde je prosím ta vanilka? Na tu si musíte počkat až po pořádném rozvonění. A ta už se Moně povedla. Má sice podobu pudinku jako např. ve Spiritueuse Double Vanille, ovšem tenhle je navíc politý trochou rozpuštěného másla a zlehka posypaný práškovým cukrem (pižmo). Vanilku navíc vkusně doplňuje směs suchých dřev, kůže (nyní již hladce zbroušená, bez živočišného hřebíčku) a krotkého doutnajícího vetiveru, který naštěstí nesklouzává do zmoklého popelníku. Nebýt té kůže s hřebíčkem a horké vody s rumem v první fázi, byla by s její nadprůměrnou intenzitou a několikahodinovou výdrží dokonalá. (NT)

Skutečně je velmi podobná Cuir Beluga, jen tady už to nejsou po nástřiku ty pravé rumové pralinky, ale ty současné s cukrem a lacinou náhražkou. Pak se podoba rozchází a Vanille se změní ve smetanovou a zároveň pižmovější vanilku, přislazenou otočníkem, benzoinem a pralinkou.

Od počátečního zkaramelizovaného vanilkového cukru s trochou štiplavé skořice se rozvine do vzdušné prachové vanilky, hebounké jak pápěří. Sice pěkné, ale tohle je jediný vývoj, který vůně má a odehraje se během pár minut, takže se obávám, že by mohla začít brzo nudit.

Na kávu rovnou zapomeňte. Toto jsou bari mandle obalené v krystalcích vanilkového cukru, který při konzumaci skřípe mezi zuby. Nerozpustí ho ani kondenzované mléko s vanilkovou příchutí, jímž je zapíjíte. Naštěstí je vyloženě intimní. Příznivkyním montalovských slaďáren by se ale líbit mohla.

Na začátku zavoní krásný mrkvový kosatec z 28 La Pausa, jen trochu víc osvěžený trpkým bergamotem a růžovým pepřem a pak se rozvine jak do přirozeně vlahé podoby, tak do formy kosatcového pudru, mezi něž se vmíchaly vanilkové lusky. Zároveň je osvěžená citrusovými tóny magnólie. V základu ji pak kromě již zmíněné vanilky dodá stabilitu cedrové dřevo s ambrou.

Tahitská vanilka se vyznačuje intenzivní vůní s tóny švestkových povidel a kromě vanilinu obsahuje i známý heliotropin, zodpovědný za její zkaramelizovanou sladkost. A vše do puntíku zde najdete v podobě našlehaného vanilkového dezertu, zlehka pokropeném citrusovou šťávou z magnólie a přelitém horkým banánovým krémem a poprášený bílým pižmem. Takhle nějak jsem si v duchu před 6 lety představovala, že by mohl vonět původně avizovaný a nakonec nerealizovaný Shalimar z řady Ode à la Vanille, kdyby se do jeho základu použilo jeho kadidlo místo balzamické ambry se santalem.