Sněžná sovička s jemným chmýřím tu je figurantkou na zahradní svatbě v předjaří. Okolní záhony jsou ještě pokryté tenkou vrstvou mátově chladného, kokosového sněhu, ale místy už prokukují sněženky a galbanově zelená tráva. Ženichův oblek zdobí kytička konvalinek, zatímco nevěsta má výstřih lemovaný pižmově bílou kožešinkou a do vlasů zapletenou bílou růži.

Midnight Poison s marmeládou z červeného ovoce, jenom nevím, jestli by mi nakonec ty červené bobule nezačaly časem rušit. Ale na tuhle značku opravdu povedené.

Na oficiálních stránkách se dozvíte o vůní jen toto: Její přítomnost stále přetrvává. Její spodnička zanechala jasnou stopu. Stopu intenzivní vůně, která zapálila nekonečné plameny. A já vlastně nemohu jinak než souhlasit, hned při prvním přivonění se mi totiž vybavila tato scéna z filmu "Jak přicházejí sny": Žena ve vzdušných bílých šatech stojí ve slunečním svitu na květinové louce, vítr si pohrává s jejími dlouhými vlasy, chystá se ulehnout k odpočinku na deku plněnou prachovým peřím. Mlhavá vzpomínka na spřízněnou duši. Dostupné složení hovoří sice jen o bílých květinách, kosatci a ambře, ale tentokrát si dovolím zatipovat, že je toho malinko víc a rozvést to. V úvodu přichází jemně štiplavé levandulové mýdlo. Po nich už před vámi defiluje kytice bílých květů: lehce živočišný jasmín s medovou nasládlostí (představte si ten z A La Nuit, naštěstí jen v pětinové síle/intenzitě), pomerančový květ a téměř neznatelná růže. Skrze ně už začínají zvolna prostupovat pudrově/prachově pryskyřičnaté tóny ambry. Ke květinám se přidává křehký kosatec a celá kytice padá do hromady prachového vanilkového peří. V základu se pryskyřičnatost ambry trochu zintenzivní, vanilková sladkost mizí, místo toho se přidává trocha zemitosti (trocha pačuli nebo možná suchý vetiver) s nepatrným náznakem cherry likéru. A já už konečně vím, kde vzal Francois Demachy částečnou inspiraci pro Miss Dior Le Parfum, protože v téhle fázi mi okamžitě naskočila (a Soavissima je staršího data). Vzpomínka na spřízněnou duši už ovšem pomalu mizí a zůstal jen vyhaslý krb se sušše pryskyřičnatým prachovým obláčkem. Chci znovu zpátky tu vzpomínku a cítit se zase andělsky krásná.

Má v sobě aldehydový chlad horské tůně, lemované zaprášenými balvany z Eau du Soir a hořkou zelení. Ta se ale v tomto případě díky semišovému šafránu, kadidlu a kořenitému nachází v dalekém Orientu. Citrusovou kořenitost růže zdůrazňuje pelargónie. Nicméně musím souhlasit s jerry, že právě muškáty ji společně s kadidlem a štědřejší dávkou zemitého pačuli a balzamické ambry posouvají přece jen už malinko na pánskou stranu. Každopádně se moc povedla.

Pokud byste někdo chtěl v současně produkovaném mainstreamu hledat opravdovou květinovou chypre, potom se rozhodně poohlédněte v parfumériích po této vůni. Začíná chladivou směsí natrpklých citrusů a koření, od nichž pozvolna přes šťavnatou mandarinku s pikantní suchou dřevitostí muškátového oříšku přejde k masité broskvi, pudrové mimóze a jemnému kosatci. Po rozvonění se do kytice vmísí konečně i růže s tóny chypre. Nejprve je poměrně nesmělá, ale postupně nabere na síle a dostane voskově-medový nádech. Dojmově to ve mně vyvolává pocit, jako by někdo všechny zmiňované květiny pustil po proudu bublajícího potůčku, který je lemovaný mechovým porostem. Co dodat, Dominique Ropion prostě umí :) .

Je vůní medově nasládlého jasmínu se zelenými výhonky, hořkého neroli, květinově krémové lilie, která jde rovněž jako jasmín lehce do zelena a růže z typického bulharského růžového oleje. Společně s hřejivě ambrovým základem s kořenitým santalem se potom dá říct, že skutečně vytváří velkou bílou kytici ze staré školy, zalitou sluncem. Jen se trochu obávám možného bolehlavu, který mně osobně tento typ vůní způsobuje. (NT)

Na začátku sladká klementinka se slunečnými a písečnými tóny, k nimž se posléze přidá kokosová gardénie/tiaré s nazelenalými podtóny a vůní opalovací krému a nakonec vanilka. Sice to není nová parfémová myšlenka, ale je to povedené.

Stejně jako jerry v ní mám bylinkovou zahrádku s koriandrem, koprem, citrusy a kvetoucími pomerančovníky. Našla jsem v ní ale navíc i záhon se žvýkačkově ovocnou tuberózou a allurovský jasmínem. Nechybí ani lehce kýčovitý dřevěný altánek s koženou sedačkou a zaprášená kamenná zídka, na níž někdo zapomněl sklenici se zcukernatělým medem a kadidelnici. To všechno by tak nějak dohromady nevadilo, kdyby tuberóza po kontaktu s medem nezačala zelenat.

Jako u většiny svých vůní se Stephane Humbert Lucas i zde nechal inspirovat blízkým východem. V tomto případě si vybral slunečného město Jeddah (česky Džidda), druhou největší metropoli Saudské Arábie, přes níž každoročně proudí tisíce poutníků do slavné Mekky. A přesně taková vůně na začátku je: zářivá a jiskřivá díky kombinaci svěžího citrónu, hořkosladkého pomerančového květu a podobně laděného heřmánku. Po chvilce se jiskřivost mírně ztlumí, ale nemizí, jen ustupuje do pozadí, aby v nestřežených chvilkách opět zazářila a vůně začíná ukazovat svůj orientální charakter, který vás bere na výlet do palácových komnat, vykládaných jemnou kůží a sametem. Hřejivá „prachová“ ambra se zvláštně zemitě laděnými tóny a uklidňujícím „pudrovým“ kosatcem pro změnu láká do pouštní oázy na sledování zapadajícího slunce ve jemném víru prachově nadýchané vanilky. A není to tak, že by se tyto etapy střídaly, jak tomu bývá u řady vůní, ony se jen postupně nabalují na sebe a vzájemně prolínají, čímž zaručí několikahodinovou zábavu. A díky své jiskřivosti za sebou zanechává nesmírně příjemnou a přitom zřetelnou stopu v místnosti – jednou stranou něžná a uklidňující a druhou stranou má v sobě obrovský náboj.

Jako ranní sluneční paprsky vás polechtá nesladký pomerančový květ s neroli. Zatímco si loupete mandarinku a hrst mandlí, zhluboka nasajete slaný mořský vzduch na terase vašeho hotelového pokoje, který se misí s vůní kvetoucích kaktusů a kosatců dole v zahradě. Pačuli s vetiverem v základu svou prašnou zemitostí navozují dojem písečných cestiček, vedoucích kolem hotelu, zatímco vanilkový lusk dává tušit, jaký dezert dnes šéfkuchař připravil na menu...

Čistě podle složení by se možná mohlo zdát, že jde o další z nekonečné řady udových růží s šafránem a kadidlem, ale tahle určitě stojí za pozornost. Najdeme v ní stejně kvalitní oud jako v Oud Palao, i když to trochu předbíhám. Úplný úvod má propolisově ambrový až likérový, doplněný kadidlem, jehož štiplavost ovšem během pár minut rozpustí ylang s vůní zralých banánů. Teprve po rozvonění se objeví samotná růže, na jejíchž okvětních plátcích ulpělo několik kapek sladkého malinového nektaru (turecký původ se holt nezapře). Oudovou nahořklost lehce zdůrazňuje krásný, najemno rozdrcený šafrán, který jej posouvá směrem z koňské stáje ke koženým až semišovým tónům. Několik cedrových hoblinek v základu pak přináší jehličnatou pikantnost, labdanum jí ponechá jemou stopu pryskyřičnatosti, avšak stále přítomná červenoovocná růže se špetkou bílého pižma se starají o to, aby Solitaire neztratila ženskost a měkkost. Kam se hrabe předražený Designer Shaik s jeho nazdobenými flakony, tohle je zase jednou tradiční arabka, co má grády.

V úvodu nabízí sklenici ledově vychlazené citrusové šťávy s kouskem zeleného manga, ozdobenou mátově peprnými lístky shiso. Postupně pak přejde do květinové vůně se svěží růží, jemnou konvalinkou a tóny zeleného jablka na cedrovém základu se vzdušným bílým pižmem, typově připomínajícím Light Blue v kultivovanější podobě.

Já se tak těšila podle složení na růži, ovšem tady nenacházím ani jediný okvětní plátek. Hned po trpkém bergamotu, osvěženém "limonádovým" růžovým pepřem mě totiž zavalí hromada suchého, na prach rozemletého, bohužel ale taky gumovatějícího šafránu s pačuli a kadidlem. Společně to na mně podobně jako v Tauerově Incense rosé vytváří dojem pálících se pneumatik. Už jsem pomalu chtěla jít drhnout, jenže ona na mně mrcha po rozvonění vytasila naprosto úchvatný mléčný santal, ochucený kapkou rumu. Kdyby takhle vydržela, asi bych se rozmyslela a ten palec nakonec otočila nahoru, ale to by se mezi tuhle dvojici nesmělo vloudit labdanum a ten krásný santal vysušit. No na to, že tahle vůně měla být jakousi poctou dnes již přísně chráněnému mysorskému santalovému dřevu jsem od ní čekala o dost víc. (NT)

Je asi jedinou vůní, kde toleruju bobkový list. Jednak je tu naštěstí jen v úvodu a jednak ho Thierry Wasser výrazně osvěžil hořkým neroli. Během několika minut však obojí odezní a zavalí vás asi tak tuna suchého šáfránu a Songe d'un Bois d'Été se najednou promění v pánskou semišovku, jíž po rozvonění prohloubí zemitost pačuli s jehličnatým cedrem. V základu pak prodělá druhou proměnu, tentokrát už v regulérní pánský kožený kabát, který někdo zapomněl v kostele, kde se zrovna pálí myrha (překvapivě i s trochou oudu). (NT)

Inspirací pro tuto vůní se prý stala večerní procházka zahradou na ostrově Mauricius, kde Camille Goutal trávila svoje líbánky. Co jiného tedy očekávat než tropickou bílokvětinovku. V prvních minutách je to především jiskřivě medová plumérie s kokosovou tiaré a jemnou gardénií. Plumérie však poměrně rychle vyprchá a místo ní se do kytice přidá nazelenalý jasmín s tropickým ylangem s banánovými podtóny. Samotná vanilka v základu už ale tak sladce nepůsobí, je to spíš nastrouhaný suchý vanilkový lusk. Za to květinovou hřejivost podpoří trocha kadidla s ambrou a špetkou překvapivě příjemně živočišného kmínu. V koncentraci edp jde i celkem do prostoru a má i slušnou výdrž. Ačkoliv mým favoritem zůstává pořád Ambre Fétiche, Songes řadím hned na druhé místo jako nejženštější vůni této značky.

Hned v úvodu příjemně překvapí hořký, ovšem šťavnatý červený pomeranč s kapkou bergamotu. Do zelena ji zbarví až medově nasládlý lipový květ s jasmínem, mezi něž byla vpletena i růže s nesladkým pomerančovým květem. Pylová vanilkovo-mandlová sladkost chomáčků mimózy s podtóny sena však onu zelenost nádherně odhlečuje. Samotný med ve vanilkově mléčném základu se santalem pak nepůsobí ulepeně, ale spíš propolisově, na čemž má nejspíš podíl pryskyřičnatý styrax s balzamickou ambrou.

Vezměme kousky pomerančové kůry a ponořme je do hořké čokoládové lázně, posypme ji kakaem a nechejme utuhnout. Po rozvonění přidejme i pár kousků pomerančové dužiny a nakonec to zalijme kondenzovaným mlékem, klidně konkrétně Pikaem, které zmiňuje Miru a přendejme to všechno do dřevěné misky a máme Sorriso. Naprosto dokonalá gurmánka, která jde krásně do prostoru a drží a díky přidanému pomeranči, dřevu a i samotné vysokoprocentní čokoládě nepůsobí ani v nejmenším přeslazeně.

U gardénií se většinou obávám houbiček, no to jsem netušila, co je s ní schopen provést Andy. V prvních chvílích je opravdu ostře kořenitě svěží, jak se píše na oficiálních stránkách, trochu zelená a následně i malinko hřebíčková. Vzápětí se už však prosazuje krémově sladká až máslová gardénie. Ta by byla skvělá, kdyby na ní pan Tauer nenaplácal tu spoustu modelíny, aby jí upevnil na mechový podklad a kolem vysázel lehce zapařené houby. Mech se sice sám o sobě snaží chladit, ale zároveň je rozpálený od slunce a hořícího klestí (hořkoslaná ambergris), takže o nějaké gardénii za svitu Měsíce nemůže. Teprve, když ji začneme skrápět bíločokoládovou tonkou a zasypávat vanilkovým prachem, modelínu odplavíme a dáme tak vyniknout opět gardénii na hodně, hodně dlouho.

Dodnes mám v živé paměti, jaké orgie na mně prováděla Tauerova houbová gardénie v modelíně. Nicméně poté, co jsem s vypětím sil přežila vražedné pokusy Lutensovy tuberózy, řekla jsem si, že horší to snad nebude. No nebylo, i když jenom o prsa. Andy totiž smíchal suché, ostře zelené galbanum s hřebíčkem, štiplavou nesladkou skořicí a mátově svěží pelargónií a vysypal na ně obří popelník. Jenže on nebyl naplněný pouze cigaretovým popelem, ale i rozdrolenými zelenými lístky a použitými jahodovými žvýkačkami, které pravděpodobně zásluhou prašné zemitosti pačuli a balzamické ambře působí poměrně oschle, čímž dal všem dosavadním tuberózovým vůním naprosto nový rozměr. A pochopitelně drží jako přibitá. Zjednodušeně řečeno, Cuir Venenum získala v Sotto la Luna Tuberose svůj dámský protějšek.

Představuje se jako vypulírovaný pugét svěžích bílých květů, doplněný neskutečně krotkou krémovou lilií, pudrovým kosatcem a něžnou, nasládlou fialkou. Květiny jsou podbarveny suchou dřevitostí a jemnou kouřovostí. Avšak tím hlavním, na čem nakonec spočinou, je kopec našlehané vanilkové pěny, kterou následně zahustíme trochou bílé čokolády s kousíčky mandlí (tonka). Tahle vůně má svůj název opravdu zaslouženě. Působí jako taková křehká bílá nevěsta se "šlehačkou".

Bylinná svěžest koriandru se tu prolíná s meruňkovou vonokvětkou, ovocnou růží, zelenodřevitým šáchorem, drhnoucí břízou, muškátovým oříškem a dalšími dřevy a oudem. Motorkář v kožené bundě, který si namluvil růži s meruňkově oranžovými okvětními plátky.

Na začátku poněkud nezvykle zavoní černorybízové bonpari. Potom už vás ovšem nasládlý jedlový balzám a drceného pepře přenese do jehličnatého lesa tak, jak slibuje název. Cestou minete několik mechových paloučků, ale i lesníků, pálících klestí (labdanum s kadidlem a cedrem).

Je suchá květinová chypre, která příjemné polechtá smysly zejména milovnice nesladkých vůní. V úvodu se v ní mísí osvěžující trpký bergamot s ostře zeleným galbanem a větrovým anýzem. Odtud Sous le Vent plynule přejde lehce indolickému jasmínu, orosené konvalince se zemitými podtóny a květinově pikantnímu karafiátu, jejichž hřejivost se snaží zchladit levandule (pokud bych někde měla hledat inspiraci energickou Josephine Bakerovou, bylo by to zde). Díky mýdlovým tónům tropického ylangu se jí to ovšem v téhle fázi nedaří ještě docela. Je třeba počkat až mechové tóny v základu, které doplní balzamická ambra s akordem guerlinade (nejvýraznější z něj je jako tradičně kosatec s mikroskopickým množstvím tonky), aniž by však vůně přitom přišla o svou suchou karafiátovou kořenitost. V úplném dojezdu pak Sous le Vent už jen provzdušní hrst bílého pižma. Opravdu velká škoda jejího konce, protože podle mě se hodí jak pro dámy, tak i pro pány.

Je příbuznou Baque a Ore. Pracuje totiž se stejným aromatickým tabákem s drhnoucími dřevitými a koženými tóny. V Sova jsou to jeho sušené lístky rozsypané ve stohu sena společně s chmelem a jehličím. Z Ore si vypůjčila hutnou koňakovou ambru s kakaem a vanilkou, zahuštěnou navíc mandlovou tonkou a kumarinem a prohřívanou propolisovým včelím voskem a příjemně živočišným kastoreem.

Podle oficiálních stránek značky má vůně zachycovat aroma řečíku lentišek, což je stálezelený strom, vyskytující se v celé středomořské oblasti, z něhož se následně získává vám známá pryskyřice mastix. No přiznám se, že přímo k řečíku jsem nikdy nečichala, ale tu středomořskou atmosféru tomu věřím. Je to navlhle zelené, galbanově nahořklé, ovšem ne řezavé, spíš svěží. Skutečně to evokuje zelené stromy na mořských útesech, jejichž kmeny omývány slanou vodou (podtón vetiveru). Do jejich korun se opírá polední slunce (hřejivá hořkoslaná ambergris). Mihne se tu i tón čerstvě vyloupaných vlašských ořechů. Dál na pobřeží potom najdeme i několik suchých cedrů, kolem nichž vítr tu a tam zvíří prach (další poloha vetiveru).