Asi každý tušíte, že Shangri La je pro Tibeťany tajemným rájem, který se má údajně nacházet kdesi v Himalájích. V tomhle případě jde, jak už fija naznačila, o vonný ráj pro milovníky chypre (mimochodem ještě jednou poklona k její první recenzi, protože ji vystihla opravdu přesně). Hiram Green je malá nizozemská značka, zakládající si svoje renomé na přírodních ingrediencích a na vůni je to poznat. Nevím, jak se jim to povedlo, ale doopravdy za daleko přístupnější cenu vytvořili mix Diaghileva a Anonimo Veneziano a ještě přidali i něco ze sebe. Diaghilev a řekněme potažmo i ta Jubilation 25 se připomene v první fázi trpkým bergamotem, živočišným hřebíčkem a zakouřenou kůží. Asi tak po půlhodině začne skrze tuhle hradbu prosvítat broskev. A vážně jsou cítit i ty drobounké chloupky na její slupce, které vám příjemně šimrají v nose. Ovšem tuhle si odnikud nevypůjčili. Není ani z Attrape Coeur, ani z Coco. Nejblíže má k Anonimo Veneziano, avšak ve srovnání s ní je sametovější a zároveň šťavnatější. Doprovází ji růže s jasmínem, která částečně znovu odkazuje na AV, příp. i tu Coco, ale zase v porovnání s nimi tu máme opravdu masivní růžová poupata a přidanou hodnotou je vůně luxusního tělového krému a nasládlého kosatcového pudru (v Diaghilevovi je nesladký), což z ní dělá ještě o něco vřelejší záležitost. A nesmím zapomenout nejdůležitější, i když upravený extrakt větvičníku není v Shangri La tak výrazný jako třeba v Attrape-Coeur, jelikož se stejnou měrou musí dělit o pozornost se suchým, kouřově zemitým vetiverem, jsem si i já jistá, že jeho chladivé mechové tóny dokážou i tak více než dobře uspokojit každého příznivce chypre ze staré školy. Co se týče intenzity, není sice tak výrazná jako Diaghilev nebo Attrape Coeur, nicméně výdrží se všem zmíněným vůním už směle vyrovná.

Je typem tkaniny v plátnové vazbě, pocházející historicky z čínské provincie Shandong. Vyznačuje se tím, že v útku a částečně také v osnově se používají příze s nepravidelně rozloženými nopky a plamenci, čímž tkanina získá členitý povrch. Původně byly tkané jen z planého hedvábí a využívala se zejména na svatební šaty. Dnes už se můžete setkat i s vlněným šantungem, ale i imitacemi z buretových, bavlněných nebo umělohmotných přízí a šijí se z něj i dámské halenky a šaty nebo pánské letní obleky. Navnaděná poslední povedenou Marquetry a zmínkou o hedvábí jsem si jí nechtěla nechat ujít, byť mi podle složení nebylo úplně jasné, kde by se tam mělo vzít. Zpočátku je totiž Shantung hlavně vůní kysele svěžího liči, mandarinky a rybízu. Ono se tam to "hedvábí" ale objeví a to už po pár minutách. Tvoří ho tenounké okvětní plátky růže a jemné pivoňky a zásluhou ledového kadidla má dokonce i tu typickou chladivost. V konečně fázi už ho pak jenom zjemní kašmírové pižmo. Jen je trochu škoda toho kyselého cedrového dřeva v úplném dojezdu.

Úvodní fází s mořskou vodou, doplněnou bylinkami jako tymián a větrový anýz odkazuje na starodávnou námořní civilizaci. Postupně přejde s pomocí myrty a pačuli do zelených zemitějších tónů, aby své vystoupení zakončila jako dřevitá vůně přesně, jak psala Mitzi.

Už úvodní oblak skořicového prachu s palčivě dřevitým hřebíčkem, cedrovou pichlavostí a balzamicky hřejivou ambrou mi byl povědomý. A jakmile se po rozvonění přidala krémově sladká tonka s nádechem mandlového amaretta, tak se mi konečně rozsvítilo a běžela jsem pro flakon, abych se ujistila...Sharif je tonkovější variace na Musc Ravageur, podbarvená kastoreem s tóny příjemně živočišné kůže.

Kavárna v She Shihan už nenabízí přímo šálek arabské kávy, ale pouze panáka whisky se špetkou koření, které se po rozvonění získá kávovou až hořce čokoládovou příchuť. Jako zákusek k němu dostanete růžový lokum a vanilkové crème brûlée.

Po loňských rozpačitých dojmech z White, kterou jsem sice vnímala jako povedenou, ale emocionálně se mě ve srovnání s Antonií nijak nedotkla, jsem byla na Sheidunu totiž zvědavá. Jan Ewoud Vos na ní se Cecile Zarokian pracoval údajně už od září 2015. Název je složen ze tří slov she – ona, sheika – šejka a dune – písečná duna a má údajně evokovat poušť při západu slunce. Už od prvního přičichnutí jsem však zjistila, že takhle ji bohužel vzhledem k tomu, jaké jiné pouštní vůně jsem dosud zkusila, nejsem schopná vnímat. Sheiduna totiž už v úvodu pracuje se svěžím citrónem, šťavnatou mandarinkou, jiskřivými aldehydy a překvapivě příjemným přírodním černým rybízem, které si já osobně s pouští nespojuji ani v nejmenším. Hřejivou pouštní atmosféru má po rozvonění navodit palčivě dřevitý hřebíček podobně jako v Dune společně s ambrou. A v té osobně spatřuji menší kámen úrazu, jelikož na mé kůži voní dost synteticky. Druhá věc je, že Cecile zde znovu pracuje se stejnou kombinací růže, pelargónie, zázvoru, kmínu a dalšího koření, vanilky a pryskyřic, jíž použila poprvé už v Mon nom est rouge. Je to zajímavá směs, ale mně osobně tohle její neustálé opakování už prostě nebaví. Tady je pouze obohacená o výše dužinu červené mandarinky a teplé kadidlo s náznakem písečných tónů v základu, které až teprve v této fázi lehce posunou vůni směrem na poušť. Intenzitu a výdrž má výbornou, ale při té ceně jsem čekala něco víc originálního a hlavně čistokrevně pouštního.

Touhle vůní se Pierre pokusil zpracovat kosatec na způsob hermelínové kožešiny. A svým způsobem by se dalo říct, že se mu to podařilo. Tentokrát to totiž vůbec není slaďárna, na jaké jsme od něj zvyklí. Úvodní lehce řezavý citrón s pepřem sice mají chviličku tendenci působit trochu chemicky, ale jakmile pepř vystřídá kardamom, je vše zažehnáno. A zvláště na ten kosatec se vyplatí si počkat. Společně s levandulí působí neuvěřitelně hebounce, je pižmově nadýchaný a měkoučký klidně jak ta kožešina, proslazený trochou růžového dřeva a špetičkou vanilky a prohřátý ambrou. Pokud bych měla hledat inspiraci v některé z Pierrových předcházejících kreací, viděla bych v ní určitý otisk Brulure de Rose, přestože ta je výrazně sladší, ženštější, vanilkovější, bez kosatce, ne tak dřevitá a bez slaných podtónů vetiveru, jímiž se Shermine vyznačuje v dojezdu. Jedna z nejněžnějších nedusivých hřejivých, pudrově dřevitých vůní, jaké jsem dosud poznala.

Představily jste si někdy čerstvě uvařený šálek kávy Arabica, do které si nalijete panáka whiskey, prolínající se s vůní kubánského doutníku, který si dopřejete v kavárně, vykládané kůží, kde se pálí meditativní kadidlo s myrhou? Ne. Tak už nemusíte, protože přesně tam vás zavede Shihan.

Začátek jsou nefalšované větrově sladké anýzové bonbóny s kapkou svěžích citrusů a čerstvou, najemno nasekanou, šťavnatou zelení. K tomu si přidáme nějakou tu karamelku (pačuli), kterou si zalejeme trochou rumu. Pak se najednou rozsvítí reflektory (hřejivá pryskyřičnatá ambra) a ocitáme se v nočním klubu se sklenkou jiskřivého šampaňského v jedné ruce (zřejmě kombinace pudrového kosatce, vanilky, pižma a pravděpodobně otočníku) a cigaretou v druhé ruce a občasným popotahováním z ní vyfukujeme do vzduchu několik kouřových obláčků (vetiver).

Vůně s bramboříkem obvykle nemám moc ráda. Tady ale není nikterak výrazný, na mé kůži převažuje v první fázi spíš svěží růže. A pak už se rozvoní v to, čím Shiro slibuje být a to je vůně čistě vypraného běloskvoucího prádla. Na rozdíl od většiny pižmovek ovšem nejde do pudrova, ale má v sobě příjemnou mléčnost. Mně osobně evokuje dojem, jako kdybych se natírala tělovým krémem v čerstvě povlečené posteli. Akorát na můj vkus je velmi intimní.

Typickou tabákovou vůni rozhodně nečekejte. Tabák se tu nachází jen jako lehká ozvěna v mýdlové bublině, která se objeví hned po úvodním kandovaném červeném ovoci s oříšky a špetkou lékořicového anýzu. Nakonec zmizí i ta a dostaví se spíše výpary z pekárny, kde mistr cukrář právě vytahuje z trouby pižmově nadýchaný vanilkový moučník s nastrouhanou bílou čokoládou.

Typově velmi podobná Soleil de Jeddah, jen v Shumukh místo kůže a medu vedle písečných tónů vynikají víc květiny a ovoce v čele s vonokvětkou, zázvorem, pomerančovým květem, ylangem a pudrovým kosatcem, čímž působí mnohem barevněji a zářivěji.

Tahle vůně nás má skrze název starého zen-buddhistického kláštera na ostrově Kjóto v Japonsku údajně zvát do klubu meditace, spiritualismus a poznání zdejší kultury a s tím spojeným čajovým ceremoniálem. No a opravdu jde o hodně zvláštní typ gurmánské čajovky s nadprůměrnou intenzitou a neochvějnou výdrží. Začíná svěží nahořklou zelení, zasypanou sušeným kokosem, o němž psala Evanilla, a práškovým cukrem. Teprve po chvilce se objevuje samotný čaj, i když mém případě je to spíš jemně kořeněné kondenzované mléko s pár kapkami čaje v malinko zaprášené mramorové konvičky (kadidlo), k němuž vám na dřevěném tácku naservírují kokosky a třešňový marcipán (sladké pudrové tóny).

Voní jako černorybízový ocucaný bonpar v úvodu s trochou citrusové svěžesti a posléze se stejnou cukrovou vodnatostí, jakou má Acqua di Gioia. Ble.

Uf, po nahořklém citrusovém úvodu přichází vážně sladká mrkev, dušená i s hlínou a hřebíčkem a je jí plný kotel. Někdo v něm zapomenul i fialkový bonbón. Po rozvonění sice mrkev s hlínou mizí a zůstává pěkný pudrový kosatec se stejně pudrově laděnou vanilkou, transparentním cedrem a tónem kompotové cukrové hrušky a v dojezdu se přidá i trocha zemitého kosatce, no ale připomínat mi mou nenáviděnou přílohu oběda ze školní jídelny i ve vůni, to neprominu nikomu. A míchat ji dohromady s cukrovím je ujeté.

Tohle dřevo je nasáklé svěžestí citrusů a ostrým kardamomem. Vzápětí už ale projeví i malinko zemitější charakter. Zdobí ho jemná nazelenalá konvalinka a lístky fialek. Postupně pak dřevité spektrum rozšíří i drhnoucí cedr, prohřátý voskovými pryskyřicemi a pálícím se jehličím a v téhle podobě už zůstává několik dalších hodin. (NT)

Na začátku hedionový úder, připomínající malinko aviváž. Po chvilce už se začne projevovat štiplavá skořice, rozemletá na prach, která se snáší do skleničky s rumem, vedle něhož leží pečená zkaramelizovaná jablka a nakonec cítím zakouřenou kůži a připáleným skořicovým moučníkem. Divný. (NT)

Podle oficiálních stránek má Sideris inspiraci v jedné noční procházce pod hvězdami po ligurské pláži a také v jedné básni od Cesare Raveseho s názvem "Ráno, kdy se pokaždé vrátíš" o hvězdě, co odchází a zase se vrací. Věnoval jí americké herečce Constance Dowlingové, kterou miloval, jenže ta ho opustila a on nakonec i kvůli tomuto spáchal sebevraždu. Ale ničeho tak tragického se ve vůni bát nemusíte, Sideris je velmi přívětivá a vřelá vůně. Začíná závanem mořské brízy, který má podobu kapku ostřejšího bylinného šafránu a sladké máty, a vláká nás v podvečer do kostela kdesi ve Středomoří. Uvnitř se kromě teplého kadidla pálí i sladce dřevitá myrha a zdá se, že místní pan farář používá místo mešního vína spíš medovinu. Na oltáři nám plápolají svíce a je vyzdoben okvětními plátky růží. Vosk z těch svíček nám dopadá na ony plátky, kde opět utuhne a uvězní je ve svém objetí. Sloupy uvnitř kostela jsou z mramoru (styčný bod s Exultat) a všude kolem vás se line jemná kouřová, vanilkově nasládlá vůně a spousta tepla. Jen kdyby držela stejně dobře jako Exultat, achjo.

Je vůní medových včelích pláství, mísící se s jemným tabákem, kůží a mandlového likéru s vanilkovým moučníkem. Je to pěkné, ale co na tom stojí takové prachy?

V toskánské Sieně, jíž je tahle vůně věnovaná a která díky svým výborně zachovalým stavbám v jejím centru, zahrnujícím i katedrálu, vystavěnou z černého a bílého mramoru a spoustu dalších budov, zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jsem nikdy nebyla, natož v zimě, i když bych ráda. Přesto si troufám tvrdit, že touhle cestou se Betrand Duchaufour rozhodně nevydal. Tohle je podzim v lahvi se svěží a trpkou zelení, měkkou studenou půdou, rozmáčenou od vydatných dešťů a spadaným listím, co už pomalinku začíná tlít. Chybí vůně mechu, takže na les to nevypadá, spíš park. Až později se mihne tón houbového podrostu, který je ovšem šikovně zkombinovaný s hořkými olivami, takže ani v této fázi se do lesa nevydáváme. V závěru se přidává vůně sena, doutnající kadidlo a tmavá dřeva a veškerou počáteční vlhkost z listí prakticky vysuší a to tak nově získává zlátnoucí odstín. Co tedy začínalo jako vlhká plískanice, končí jako příjemný teplý podzimní den. Jen je škoda slabší výdrže - po 2 hodinách je potřeba přiživovat.

Je gurmánskou čajovkou kopírující 2002 Generation Femme od Stephane Humbert Lucas. Obsahuje stejný ledový čaj s příchutí sladké nektarinky, obohacený o pražené a kandované mandle Najdeme v něm stejné hořké zelené galbanum, po rozvonění stejný jasmínový čaj a další mandle a nakonec i tabulku bílé čokolády se svatebními mandlemi s Le Bouquet de la Mariée.

Ó ano, tahle vůně nás vnese do jednoho z londýnských pánských klubů, kde je vzduch nasycený vůní kořalky, cigaret, humidorů a kožených křesel. Pánům je tu ke koňaku, kořeněnému kardamomem a teplou, živočišnou skořicí, nabízeno sušené ovoce (hlavně švestky a meruňky) a dokonce i pomerančové dropsy. Kožená křesla jsou vyhřívaná kašmeranem a vůni cigaret s trochou fantazie nahrazuje pryskyřičnatá ambra. Anebo to úplně polopatě: Signature Wild si můžete totiž představit jako méně sladkého, trochu temnějšího pánského společníka k Aziyadé bez kmínu, s meruňkami, sladkým pomerančovým květem a kašmeranem navíc a ambrou místo kadidla. Přestože výdrž mají srovnatelnou, o intenzitě už se bohužel totéž říct nedá.

U téhle vůně jsem byla hodně zvědavá, jestli je opravdu tak zelená, jak se o ní píše. No trocha té hořké zeleně v ní na začátku je, ale po pár minutách ji zcela převálcuje svěžest sladkého pomerančového květu a ovocný jasmín spolu s "krémovým" mýdlem. A pak střih, najednou se přede mnou vynoří následující obraz: travnatá louka s drobounkými konvalinkami. Je prorostlá navlhlým "sametově" zeleným mechem. Právě svítá, ale ranní mlha ještě zcela neopadla (jemné kouřové tóny - vetiver?). Jen je škoda toho ocásku se suchým cedrem a chemickým podtónem, který to v dojezdu malinko naruší. Celkově jsem však opět příjemně překvapená dalším mainstreamem.

Většina kolínských téhle značky mne s výjimkou již bohužel nevyráběné Iris & White Musk, ovšem složení téhle vůně, slibující moderní květinovou chypre bylo pro mne tak lákavé, že jsem si nakonec dala tu práci s opatřením vzorku a vyplatilo se. Albízie v ní sice není nikterak výrazná, ale to vůbec nevadí. Zpočátku voní hlavně po zralých meruňkách, osvěžených pepřem a bergamotem. Sladká albízie se objeví až po chvilce společně s ovocným jasmínem a růží. Dohromady však spíš dělají křoví meruňce a vanilkovo-mandlové vůni otočníku, který po delším rozvonění dokonce ještě přejde do perlivých coca-cola tónů podobně jako třeba v QVLP. A díky navlhlému mechovému podkladu se nakonec Silk Blossom ukáže býti i tou moderní chypre. To jako naschvál vyrábí tahle značka povedené vůně jen jako limitky nebo je v tom lepším případě přestane vyrábět?

Jak asi víte Hedvábná stezka bývala starověká a středověká obchodní trasa spojující Čínu s Evropou, po níž se přepravovalo nejen hedvábí, klenoty, ale i koření nebo parfémy. Silk Route se zaměřuje hlavně na to koření. Její karavana převáží na koňských sedlech z hladké kůže hřebíček se zázvorem a lékořicovým badyánem, který společně se slaměnkou, ovocnou levandulí a tuberózou, vanilkou a benzoinem s tóny medu a kakaa vytváří dojem čerstvě upečených vánočních perníčků s cukrovou polevou.