A pozor, tak přece jen ještě někdo umí udělat zajímavou orientální růži. V téhle se mísí hořká zeleň a svěží nahořklé citrusy, nepostradatelný pikantní bylinný šafrán a nezralé maliny. Samotná růže v ní působí křehce, je lehce kořeněná pepřem, ale za to vydatně postrouhaná muškátovým oříškem. V základu se růže stává díky suchému drhnoucímu cedru a vetiveru dřevitou, podbarvující chyprové tóny jí zase dodávají „sametový“ tmavězelený odstín a dopřeje si i kouřovou lázeň v hustém teplém kadidle.

Je jemně kořenitou marockou růží se zelenými lístky a tóny kyselých malin, které v úvodu osvěží sprška moderních aldehydů. Po rozvonění se přidá i ambrová růže s citrusovou svěžestí s několika zrnky pižma. Pokud se vám líbí růže typu Rrose Sélavy, pak určitě vyzkoušejte i tuhle.

Variací na téma růže-oud už tu byla spousta a tahle, třebaže je pěkná, bohužel nepatří k těm výjimečným, nic, co byste už nepotkali jinde. Ze začátku je to hodně svěží ovocná růže díky kyselé malině, ale vzápětí už vlivem sametově broskvové vonokvětky a hustého švestkového likéru ztěžkne a lehce zolejovatí. Po rozvonění to chvíli vypadá, že ji utluče medicinální oud se svými kouřovými, koženými a živočišnými tóny. Růže to však naštěstí nevzdává a vynořuje se opět orosená a svěží spolu se sametovou zelení pačuli a konvalinky. V samotném závěru se nám růže ještě zlehka přepudruje nepříliš sladkou vanilkou a zahřeje se trochou pižma. Ne, že by ten kontrast lehce živočišného tepla a chladné sametové zeleně s podtónem vlhké zemitosti nebyl pěkný, nicméně už je to tak trochu ohraná písnička.

Veze se na vlně klasických oudových růží z poslední doby. Tahle je poměrně svěží a zářivá, typově bych ji přirovnala asi k té v Lumiere Noire. Je okořeněná ostře bylinným šafránem a kardamomem. Oud v ní je poměrně krotký stejně jako pačuli, které se přidá po rozvonění. Každopádně je velmi příjemná, jen by mohla mít za ty peníze lepší výdrž.

Po svěžím citrusovém úvodu s vodními tóny tentokrát jemně kořenitou tureckou růži doplňuje uklidňující bylinková vůně heřmánku se špetkou bílého pižma. Potud bych ji označila za příjemně průměrnou, kdyby to nezabil syntetickým ambroxanem nadupaný základ.

Pokud hledáte jednoduchý růžový soliflor, potom budete z této vůně nadšené. To je skutečně jenom růže: mladá, šťavnatá, orosená, jemně kořeněná (trny?). Po rozvonění nabývá podobu krémového mýdla, posypaného pudrovým pižmem a nechá se zahřát trochou nasládlé ambry. Já osobně si perfektní růži však představuji jinak. (NT)

Svěží růžičky, mezi něž někdo rozsypal malinové a rybízové bonbóny s poměrně laciným cedrovým základem se špetkou bílého pižma. (NT)

Je skutečně kořenitou růží v pudrovém obláčku bílého pižma a balzamické ambry. Ale než k ní dojde, osvěží se bergamotem a neroli a slízne pár mikroskopických kapiček karamelu.

Plní beze zbytku to, co slibuje název, jelikož už od svrchních tónů evokuje bonboniéru čokoládových pralinek s malinovou náplní, která je v první fázi okořeněná kardamomem. Škoda, že s ním tak šetřili, protože maliny ho po pár minutách zcela převálcují. K bonboniéře dostaneme i růži a šálek kouřového čaje lapsang souchong, jenž tlumí pralinkovou sladkost, ovšem jen do chvíle, než dostaneme pytlík kakaových kuliček, obalených v práškovém cukru.

Kráska v růžovém. Tak se jmenovala romantická komedie z 80. let pro teenagery s Molly Ringwaldovou. A proč právě tenhle film? Rose Prick je totiž taková slečna v růžových volánových šatech s pomerančově rezavými vlasy, přepudrovaná na bílo, popíjející sklenici citronové bublinkové limonády se strouhaným zázvorem, špetkou soli. Místo lodiček si obula černé Marteny a ruce drží zelenou sametovou kabelku, zdobenou kovovými cvočky.

Vůni růží miluju, a tak jsem byla na tuhle oslavu májové růže zvědavá zvlášť, když na ní Bertrand Duchaufour tentokrát nepracoval výhradně sám. No bohužel zázrak se nekoná. Rose Privée je klasická kytice lehkých svěžích růžiček, doplněná zelenou mandarinkou a rozdrcenými lístky čerstvé bazalky. Kromě toho ji svou květinovou pikantností ozvlášťňuje i jeden malý karafiátek a pár klásků ambrově prohřátého sena. V téhle fázi bych tomu tu slunnou jižní Francii klidně odkývala. Jenže po rozvonění to všechno vystřídá špetka pižma s nevýraznými krémovými podtóny magnólie a trocha pačuli, které má růži dodat jakože moderní chypre nádech a pro mě to bohužel celé sklouzne do poměrně tuctové řídké růžové vodičky. Navíc nemá jako drtivá většina starších L´Artisanů nijak zvlášť valnou výdrž a rychle se rozpadne. Jedinou opravdu povedenou růží tak pro mne u této značky i nadále zůstává Voleur de Roses.

Je dcerou Portrait of a Lady. Po mamince zdědila jak okvětní plátky v barvách nakyslého červeného ovoce, tak dřevitost a kořenitost. Vypůjčila si od ní dokonce i její sametové šaty v odstínu mechové zeleně. Jen její oči nejsou ještě tak kadidlově temně hluboké, mají jemnější stříbrošedý pryskyřičnatý odstín. Chybějící vznešená léta sebevědomě maskuje cedrovou pichlavostí.

Je svěží růží s citrusovou magnólií a natrpklou hruškou. Po rozvonění vůni už jen doplní vanilka s drhnoucím pižmem, čímž v kombinaci s hruškou a růží typově vykazuje vzdálené příbuzenství s Petite Chérie. (NT)

Tady to s tou orosenou růží nějak nevyšlo. Nahořkle svěží je v ní jen bergamot, jinak je hutná, kožená a olejovitá s drhnoucím zemitým, až pánským vetiverem. Jeho kouřová stopa se pak táhne celou vůní až do samého konce. Po rozvonění olejovitost mizí a růže se nám zahalí do zeleného fialkového sametu a přikryje se navlhlou mechovou peřinou s lesním podrostem. Kromě toho se zahřeje medově nasládlým a lehce živočišným jasmínem a nalíčí se rtěnkou a popráší trochou vanilkového pudru. Ano, tohle je vůně šatny kabaretní hvězdy na konci její kariéry, nabízí se Marlene Dietrich třeba. (NT)

Velká růže to rozhodně je. A není vyrvaná s kořeny ze země, jak se na zahraničním webech častokrát dočtete, ona se nejprve koupe ve víně, ne červeném, ale v bílém. Nejprve se jeví jako šumivé, avšak přidaná medová sladkost a pár kvítků heřmánku bublinky zcela rozptýlí. Takto vykoupaná a "osvěžená" vylézá růže vychází vstříc slunečnímu svitu. Cestou se potkává s květinově sladkým muškátem, který ji pokropí pár kapkami červeného vína. V tomhle kratičkém okamžiku nacházím vzdálenou podobu s Lyric Woman jen s tím rozdílem, že tato růže není červánková, tahle ho střídá dávno po ranním úsvitu a mlze a přichází do zahrady až během slunečného dopoledne. Místo vanilky ji doprovází trocha hřejivých živočišných, přesto příjemných, tónů a růže díky nim dostává zlatavý odlesk. Tahle růže vážně není vyrvaná ze země s kořeny. Naopak. Ona do té lehce prašné země opět usedá svým dřevitým stonkem, aby ve sluncem zalité zahradě všem ukázala, že ona je ta jediná.

Žesťový hudební nástroj trombon asi netřeba nijak zvlášť představovat. Jedná se o jeden z nejstarších hudebních nástrojů vyrobených z kovu. V tomhle případě vás Rose Trombone prostřednictvím Nicolase Benedettiho pozve do jednoho nočního jazzového klubu v Harlemu. Ohromí vás svojí aldehydovou čistotou, která se do vás zařízne jako kovové žiletky, ale i rozverností, s níž se pohybuje na pódiu a v pauzách mezi jednotlivými skladbami usrkává rumové daiquiri, namixované s hruškovou šťávou. A vám nezbývá nic jiného, než jen tiše obdivovat její alabastrovou pleť, nalíčenou jemným bílým pižmem. (5-10-2018)

Nejzajímavější z celé vůně jsou rozhodně první okamžiky, kdy se v ní mísí směs zeleně-vinných tónů a heřmánkového mýdla, po pár minutách tu máme keř čerstvě rozkvetlých planých růží, podbarvený lesním ovocem. Santalový základ s kosatcem včetně stonků a listů je taktéž příjemný, v úplném závěru se vrací i ty zeleně-vinné tóny (právě jsem si vzpomněla na Vineu , kterou jsem jako malá upíjela mámě, abych si připadala dospělejší ). Roseberry je vůně pro dobrou náladu, podle mě se k ní nejlépe hodí rozevláté letní šaty.

K vytvoření této vůně prý Tanju inspirovaly její návštavy Turecka a Indie, kde se zúčastnila sběru růží. No a růži tam taky najdete a fakt je přírodní každým coulem jako ve Ward Momayz, kterou jsem nedávno zkoušela. Jen tato je ze začátku ovocně svěží, vzápětí ji však obklopí kůra hořkého grepu, pochopitelně taktéž autentická, špetka příjemné živočišnosti hřebíčku. Růže se však neochvějně dere na povrch pěkně po arabsku. Kromě již zmiňovaného koření je hřejivá, malinko vosková s medovým podtónem jako WM, ovšem Rosenlust je dřevitější, má více nahořkle zelených lístků a je doplněná prašným zemitým kosatcem. V drydownu se pak opět malinko stáčí k AO, kdy růži jemně postrouháme sušenou citronovou kůrou, abychom jí dodali na pikantnosti. Vůni zdobí výborná intenzita i výdrž a i přes ty zmiňované styčné body je rozhodně propracovanější než Ward Momayz. Asi jsem se zamilovala.

Jsem rudá růže se statným dřevitým stonkem, voskově zelenými lístky a mám kovově ostré hroty. Možná je to tím, že místo vody mě zalévají čerstvě vymačkanou šťávou z pomela a medově opojným bílým vínem podobně jako mojí maminku Une Rose. Mým časem ale není slunečné dopoledne, já začínám žít až po západu slunce, kdy mě zahalí kadidlový soumrak.

Je ambrovou růží s marcipánovou krustou, která se poměrně rychle promění v růžové podpourri, poprášené jemným bílým pižmem. Na můj vkus je ale přece jen dost lineární.

​Dopadla jsem velmi podobně jako Fleur. Čerstvě vykopaný hrob uprostřed léta zdobí smuteční věnce z mátově svěžích pelargónií. Mně naštěstí ty hroudy vlhké hlíny voní jen těmi rostlinnými kořínky a červenou řepou (bez žížal). Kněz to dnes přehnal s mešním vínem tak, že v jednu chvíli zavrávorá, až se musí rukou opřít o kovovou rakev na katafalku, což neunikne pozornosti jedné z truchlících s malinovou rtěnkou, která z toho dostane záchvat smíchu, až to na svých kožených jehlách taky málem neustojí. Vůně těžkého kadidla s labdanem v základu pak napovídá, že se nacházíme na katolickém kostelním hřbitově.

Podobně jako Dali mi voní jako sklenice vychlazené perlivé malinovky na stolku v zahradním altánku, porostlém popínavými, sladce pačuliovými růžemi společně s kvetoucími pomerančovníky. Jen já tam místo těch rybízových keřů mám spíš rybízovou marmeládu s ovocným jasmínem a špetkou hebkého bílého pižma.

Mitzi už k pozadí vzniku této vůně napsala všechno, takže já už se budu věnovat jen samotné vůni, která působí skoro až andělsky. Začíná šťavnatou dužinou červeného pomerače, během několika minut se však promění v něžnou levandulovou vůni, lehounkou jako pápěří. Řekla bych, že je to ten samý typ, jaký použil Thierry Wasser v Mon Exclusif, protože má tentýž ovocný podtón, jen Francis jí použil mnohem víc. Přidal asi i ždibíček marcipánu a špetku suchého šafránového prachu. Potom už to jenom s pomocí dřevité ambry zahřál na tělovou teplotu. Pokud jde o projekci, Rouge 540 je sice poměrně intimním parfémem, ovšem ten nadýchaný obláček, který na kůži vytvoří, vydrží na kůži kupodivu celých pět hodin. Pro mě je to typ vůně, co bezděčně vyvolává úsměv na tváři a příjemné abstraktní vzpomínky z dětství.

Vůně má být jakousi oslavou nebojácné emancipované ženy 20. let 20. století, která se nebojí vybočit z řady a porušit pravidla. Jde o ženu, co se nebojí užívat si svobodu, život samotný, tančit nebo kouřit cigarety, což rozhodně pro tuto dobu nebylo až zase tak úplně typické. No ale já marně hledám ta slibované šminky a lascivnost. Nebo jestli ji mám spatřovat v té suché pryskyřičnatosti a kořenité štiplavosti na úvod? Nebo ji mám hledat v té troše křehounkého kosatce obaleného hřejivým a lehce upoceným pižmem? No dobře, když se jó soustředím, najdu za tím vším maličko té vůně rtěnky, ale pudr ve smyslu líčidel teda ani náhodou. A jakmile se s vámi po pár minutách kosatec s růží rozloučí, zůstane s vámi už jen vanilkově-pryskyřičnatý benzoin s tentokrát již příjemnějším "pudrovým" bílým pižmem a trochou suchého pikantního cedru. Co to má být? (NT)

Vůně má být opulentní a temná jako stín papežského paláce v Avignonu a přestavovat jakousi procházku skrz něj vč. soukromých komnat bývalých nejvyšších pontifiků, přičemž růže má zde prezentovat karmínově červenou papežskou štólu. A tahle růže je tedy temná, přesněji řečeno zdá se být na začátku temná, kořeněná a zemitá - říkejte si, co chcete, je tam pačuli a nejspíš i špetka ostřejšího bylinného šafránu, čili příznivkyně orientálně laděných růží zřejmě zajásají. No jenže asi by to nebyl Pierre, aby nám do ní nepřidal i něco gurmánského, tzn. trochu medu, malinovou marmeládu a prachové kakao. Tohle guillaumovské intermezzo se však vzápětí odsouvá do pozadí a růžová průvodkyně se nám mění do "sametově" zelené, chyprovější podoby, přidává se trocha lehce drhnoucího vetiveru a zvláštní tmavá čokoláda. Už by scházel jen ten oud a člověk by řekl, že Pierre opisuje od Fordovy Noir de Noir. Místo něj nás potemnělými chodbami provází vůně kouřících santalových tyčinek a hřejivé, sladce pryskyřičnaté ambry. Tohle tedy rozhodně není papežská vůně, na to postrádá jakoukoliv chrámovou atmosféru a má až příliš temperamentu, ledaže by to by to byla vůně nějaké jeho kurtizány, která ho v jeho komnatách navštěvovala. Ovšem tedy výdrž tentokrát oproti Noir de Noir docela pokulhává.