Ze začátku díky kombinaci s mošusovým semínkem velká podoba s čistým parfémem Idylle, jen svěžejší. Potom se ke svěží růži přidá vodní zeleň a to je vše.

Nástup téhle vůně je kysele rybízový, potom následují spařené konvalinky s další zelení a mydlinkami. Postupně se to naštěstí uklidní a prostor konečně dostává růže. Zprvu je mírně olejovitá, potom však přechází do pudrova a nakonec příjemně zesládne, i když jen velice nepatrně. A na toaletku drží opravdu dobře.

Ze začátku díky bergamotu je to růže mýdlová, trochu vosková, zároveň i chyprová, což vždycky oceňuji :) . Po chvíli se halí i do příjemné kůže a příjemně hřejivého pižma. Vůbec mi nepřipadá noční nebo když už, tak růže v noci osvětlené hvězdami a měsícem, jimiž jsou v tomto případě med a sušené meruňky. A podobně jako jasmín v A la Nuit, i tuto růži navíc osvětlují hořící louče ze santalového dřeva, z nichž plápolá pryskyřičnatá ambra. Pro mě je to nejzdařilejší ze všech Lutensových růží vůbec.

Velká poupata klasické bulharské růže, která se nejprve máčela ve kyselé šťávě z liči a granátového jablka, abychom je následně položili na pískovec a nechali je usušit slunečním žárem a nakonec je okořenili najemno namletým pepřem a živočišným kmínem. (NT)

Ano, prvotní závan citrusů, jahůdek a křehké růže by se dal částečně přirovnat k původní verzi Miss Dior Chérie EDP. Tato fáze však na mně trvala pouze v řádech pár minut. Potom nastoupil tak neskutečně gumový jasmín, před nímž by se i Alien mohl jít zahrabat . Když už jsem se obávala, že ta „guma“ snad začne hořet, došlo k překrytí jasmínu krystalky kandovaného cukru s tónem popcornu, kterým se vůně snažila připodobnit se opět základu původní Miss Dior Chérie. Začouzená ambra ji však odklonila zcela jinam a drydown v podobě zatuchlé zeleně s pižmem všechno zazdil.

Má-li jakákoliv vůně v názvu růže, vždycky to u mě vzbudí zvědavost. Ale kde je, prosím, ta růže? Svěží bergamot s chladivou mátou by tu byl, stejně tak na jemný prach rozemleté mandle a kombinace jasmín-šafrán-ylang, vytvářející na mně opět efekt čínských gum. A růži nenecházím ani po rozvonění. Guma sice mizí a místo ní se vůně s tónem sněhových pusinek, posypaných jemným pižmem, vydá lehce gurmánským směrem, přičemž ji doprovází velmi krotký, až "sametový" oud. Není to špatná vůně, ale myslím, že u Molinardu si povedeností Habanity L´Esprit se všemi dalšími vůněmi pěkně zavařili. (NT)

Rose en Noir Tahle růže to bezprostředně po nástřiku vybalí až překvapivě jásavě. Alespoň tak vnímám ten malinový džem s nazelenalou citrusovou svěžestí petitgrainu, který ji doprovází. Po chvilce se díky muškátovému oříšku a vetiveru změní v suše dřevitou. Tmavnout začíná až pod nánosem poprašku drceného pepře a sušeného tabáku, aniž by při tom přišla o tuto svou ovocnou šťavnatost. V základu se navíc spojením s dobře zapracovanou pačuli a zelenými lístky fialkek projeví i jako moderní sametová chypre, což nikdy není na škodu. Myslím si, že právě skrze tu pikantní marmeládu by se mohla líbit třeba přiznivcům Boisé Torride, i když zrovna v té růže není. Případně by mohla oslovit i ty, komu se zamlouvala Rouge Nocturne s tím, že Rose en Noir je kořenitější, propracovanější a tím pádem i dospělejší. Intenzita a výdrž jsou v tomto případě více než uspokojivé.

Zřejmě víte, že tato vůně byla uvedena na trh až po Monině náhlé smrti po operaci v prosinci roku 2011, takže je nejen vyvrcholením její studie o tomto zvláštním druhu pnoucí růže, jejíž název vůně nese, ale zároveň i jakousi poctou jejímu životu a práci parfumérky. Má vyprávět život růže od rozpuku jejího poupěte přes úplné rozvinutí květu až po uvadnutí. A já s radostí konstatuji, že přesně to jsem zde našla. Začíná závanem jiskřivých citrusových aldehydů, koření, křehounké „sametové“ broskve a mladistvé svěží růže. A netrvá dlouho a tahle růžolící kráska nám skrze květinovou sladkost muškátů, krotký zemitý tón pačuli, špetku nasládlého koření a měkounkou kůži začne dospívat a tmavnout do karmínově červené. Proti nim nám tu báječně stojí v kontrastu odlehčující až éterické pudrové „vanilkové“ tóny, které vůni uhladí. Celkovou měkkost podtrhuje i ambra v základu. Tady už nám ale díky cedru a jemným pryskyřicím růže pomalinku usychá. Ovšem zásluhou stále přítomné (i když už slabší) slunečné „sametové“ broskve z počátku z toho však vůbec nemáte špatný či snad depresivní pocit, ona ta růže vážně odchází s úsměvem na tváří(moc příjemný balsamický drydown).

Snad až na Le Parfum Dennis Durand Couture mě zatím všechny micallefky míjely, ale konečně jsem našla jednu, kterou bych i toužila vlastnit, pokud se nenacházela v luxusním flakonu - cena je na ní asi to nejextrémnější, zdobeném křišťály Swarowski. A je to...růže...překvapivě :) . Nádherná, lehká ovocná, sluncem prozářená růže. V úvodu je hodně svěží, doplňuje ji vonokvětka, která ji dodává broskvový nádech. Postupně však růže začne nabírat zlehka nabírat na síle a promění se v bulharský růžový olejíček. Ale ne ten omamný, jaký si moje babička vozila z dovolené, tenhle je velice něžný, protože je promíchaný s kosatcovým pudrem. Jen pár drobounkých karafiátků mu dodává květinovou pikantnost. Po delším rozvonění se vedle růže objeví už i opravdová broskev - zralá, masitá a šťavnatá, prohřátá sluncem (ambra). V základu se už jen přidá trocha bílého pižma se špetkou santalu a vanilky. Když nad tím tak přemýšlím, dojmově by se dala brát i jako růžová variace na Kurkdjianovu Promesse dell´Aube s lepší výdrží.

Jestli jsem se něco za dobu zkoušení Tauerových vůní naučila, je to fakt, že Andy to s růžemi rozhodně umí a tady mi to dokazuje už počtvrté. Podobně jako v případě Une Rose de Kandahar se jedná o růži s gurmánskými aspekty, ale je pojatá úplně jinak. Dalo by se souhlasit s tím, že je asi nejsladší, což z ní ovšem rozhodně ještě nedělá bezproblémově nositelnou vůni, protože pořád je to ten samý Tauer, co tak rád pracuje hlavně i s vetiverem a ten se ne vždy ke každé kůži chová přátelsky :) . Rose Flash začíná trpce svěží zelení, čerstvě vymačkanou citronovou šťávou a typickým Tauerovým hořkým bergamotem, který se během chvilky změní v broskev. Nejprve je to broskev nezralá, jež se během pár sekund změní v přezrálou a pořádně masitou. Ale i v této poloze setrvá jen několik minut, jelikož jí promícháme s vanilkou, zkaramelizovaným cukrem a pár kapkami rozpuštěné mléčné čokolády, aby z ní vytvořil broskvovou zavařeninu a teprve do ní přidáme okvětní plátky růže. Jen nezapomínejme, že je to Andy, takže o nějaké čistokrevné gurmánské růži tady nemůže být vůbec řeč, jelikož právě zde vstupují do hry kouřové a kožené tóny lehce drhnoucího vetiveru a tabáku a dělají společně s broskvovými slupkami z Rose Flash typickou tauerovskou záležitost, která se v tom horším případě může zvrhnout i do odéru plného popelníku. Můj případ to naštěstí není. A po tabákově-vetiverové jízdě vás už čeká velké finále masivních růžových poupat s vůní, balancující znovu někde mezi zkaramelizovaným cukrem, chlupatou broskví, avšak tentokrát už i hustým coca-colovým koncentrátem (heliotropin?). A nejen to, tahle růže je totiž v dojezdu znovu nejen gurmánská, ale i hřejivě ambrová a dřevitá. Taktéž se nemusíte obávat o intenzitu a výdrž, tentokrát jde o čistý parfém, takže pouhé čtyři střiky kolem vás vytvoří oblak, který vás bude obklopovat 5 až 6 hodin.

Je parfémem z kategorie za málo peněz hodně muziky. Je totiž naprosto dokonalou vůní čerstvě oloupaných mandarinek, rozříznutého grapefruitu a svěží ovocné růže a jemném pižmově dřevitém základu, které společně evokují dojem jiskřivého růžového šampaňského.

K vůním téhle značky mám trochu zvláštní vztah. Až na Tolu jsou na můj vkus všechny až moc jemné a intimní. Jedinou výjimkou je Ta-if, která je mi jako růže asi nejbližší. A právě z toho důvodu jsme si přála vyzkoušet pro srovnání i Rose Gold. Zde Geza pracuje v úvodu s vydatným množstvím nahořkle bylinné šalvěje a čerstvě rozkrojené bio limety a bergamotovou šťávou. Jakmile se však objeví samotná růže s vůní jemného květinového mýdla a pepřem, vytvoří šalvěj v kombinaci s citrusy podobný dojem anti-perlí jako v Ta-if. Příbuzenství ovšem nevydrží dlouho, neboť v další fázi se přidá hřebíčkový karafiát s velmi jemným nahořkle koženým tónem labdana a velejemného oudu, čímž Rose Gold vyzní přece jen pikantněji a lehce orientálněji. Nebyl by to ale Geza, aby ji neodlehčil vodními květy a hřejivým mošusovým semínkem.

Je kyticí vinných růží, ale především citrusově kořenitých pelargónií, jak je známe z Malleho Une Rose. Tyto se ovšem navíc vyznačují zlatavě ambrovým žilkováním. Díky šikovně zapracovanému pačuli jsou zelené lístky na jejich stoncích příjemně sametové na dotek. Kořenitost květin a pačuli pak v základu zjemňuje špetička bílého pižma.

Snad první Rosinka, v níž byste růži hledali opravdu marně. Je totiž postavená na třešňovém květu s avivážovou pivoňkou, které v úvodu osvěžují citrusy s vodnatou hruškou Nashi. Osobně mě ale v ambrovém základu s bílým pižmem a perlivě sladkým otočníkem opět ruší nakyslý cedr. Oslovit by asi mohla nositelky vůní jako Omnia Crystalline, Masaki-Masaki nebo Chloé (Eau de Parfum).

Vezměme Jour d´Hermes, přidejme do ní akorát svěží růži a máme Rose Chic. Jako fakt? (NT)

Tahle růže je o malinko tmavší než její "noční" kolegyně. Zprvu je nazelenalejší a má ostré kovové, štiplavě pepřové trny. Brzy však pookřeje, jakmile ji vhodíme do kotlíku s teplým kadidlem, kde se důkladně vykoupe a stává se tak vyloženě teple semišovou. Oproti Rouge Nocturne je však tato růže spíš olejovitější a ne tak hutná. I tady ovšem ten fialový odstín odpovídá. Po rozvonění ji malinko postrouháme muškátovým oříškem, což jí dodá příjemnou suchou dřevitou pikantnost. Co se týče toho přívlastku pekelná...no, je pravda, že ten by si taková Sa Majesté la Rose od Lutense zasloužila asi víc. A to přitom stačilo jenom zachovat intenzitu Rouge Nocturne, protože výdrž je obstojná. A o to víc jsem zase naštvaná, protože se mi líbí mnohem víc.

Je víc kosatcovou než růžovou vůní. Ona se tam sice po nahořkle svěží zeleni s pomerančovou kůrou na chvilku objeví, ale je to spíš růžová voda než přímo růže. Samotný vlahý zemitý kosatec tu s najemno namletými mandlemi a jemným pižmem vytváří dojem líčidel, naštěstí ne vyloženě starodávných jako v Misii a ani náznakem nedusí. Díky dřevitým tónům je tu i ten toaletní stolek. Po rozvonění se růže přece jen na kratičko ještě ozve jako otisk rtěnky. Není to taková ta bonbónkově sladká, jakou vytváří růže s fialkou. Ta tady díkybohu není a právě tím je mi Rose Irisée nesmírně sympatická. V základu se přidá už jen vanilka, která to celé nepatrně zahustí a ke klasickému přidá i trochu toho tekutého pudru. Jo, konečně je tu po velmi dlouhé době vůně líčidel s dobrou výdrží, kterou bych si dovedla představit nosit.

První tóny se v určitém ohledu podobá Nuit d´Amour, jen místo pepře tu svěžímu liči dělají společnost nahořklý bergamot a po chvilce i červené ovoce. Tuhle svěžest si pak snaží růže udržet pomocí perlivých coca-cola tónů otočníku, jenže se perou s prašnou zemitostí pačuli a prohrávají. Možná právě díky tomu se nám růže změní v ostře kovovou a zároveň krémově mýdlovou. Ještě doplním, že se všech vůní od této značky má nejslabší výdrž (2 hodiny a konec). (NT)

Třebaže s výraznými hřejivými vůněmi většinou problém nemám, ale tady jsem dost narazila. Ani nejde o ten štiplavý šafrán s kapkou nahořklého bergamotu na začátku, jenže výrazně olejovité růže nikdy nebyly mým šálkem čaje.. Navíc kdyby ta olejovitost odezněla, jenže ona sílí a houstne, což z ní dělá ideálního kandidáta na bolehlav. Tenhle růžový "nářez" brzdí až tráva, do níž nám ten puget po nějaké době spadne. Co se mi aspoň trochu líbí, je ten jemně zakouřený dřevitý podklad s hořkoslanou ambergris.

Tak teď už vím, že Tanja to s růžemi opravdu umí. Zde jí propojila s hořkým neroli, pomerančovou kůrou a letmým závanem "mátové" pelargónie. Prohřála ji příjemně hřejivým muskem a schovala ji za tenounký nesladký pudrový závoj. Teprve po jeho odkrytí před námi růže pomalu rozkvétá. V první chvíli se zdá být křehčí a nežnější než Rosenlust, postupně však nabírá na síle. Stává se malinko voskovou, ukáže i své zelené listky, ale především je sametovější a mýdlovější. Pokropili ji i několika kapkami brusinkového sirupu, přidali i jemňounké kouřové tóny, aby růži dodali i trošku zemitější hloubku a nakonec posypali sladkým pylem v podobě "pudrové" vanilky (v dojezdu nepatrně zhoustne).

Máme tu klasické narcisovské pižmo tentokrát v kombinaci se svěží kořenitou růží, která záhy získá na tuto značku poměrně netradiční temný orientální nádech prostřednictvím semišového šafránu, drceného černého pepře a sladkého růžového dřeva, jaké můžete znát ze Sensuous Noir.

Je krásná jiskřivá rudá růže se spoustou štiplavého kardamomu a nahořklého šafránu na úvod. Už zanedlouho však šafrán vystřídá palčivá dřevitost hřebíčku a doutnající pryskyřice. Růže tím ovšem neusychá, neboť její okvětní plátky posypeme pikantně nasládlým zázvorovým prachem a vytvoříme tak na ní perleťový povrch. Růže se tím stává na moment opět kapku "šťavnatější". To ale jen doby, než se ke slovu dostane oud s téměř neznatelným, ale přesto moc zajímavým podtónem tmavého, lehce připaleného karamelu (benzoin?). Do této fáze, než růže na mé kůži zvoskovatí, si jí užívám asi nejvíc. Nicméně vše znovu vynahradí temný drydown, kdy se k oudu přidá pačuli s navlhlými mechovými tóny a růže tak končí jako příjemná sametová orientálka se skvělou intenzitou a výdrží.

Jako „noir“ se tato růže nechová, rozhodně ne ihned. Zprvu je dokonce díky frézii svěží až vodní, grepově nahořklá, šťavnatě zelená a ovocná jako v La Fille de Berlin – ano, souhlasím, andry, je to tam. Na temnější charakter je potřeba vydržet až po rozvonění, kdy ukáže i svou chladnou „sametově“ zelenou tvář chypre spolu se zemitými tóny pačuli, skrytou v kouřovém oparu labdana. Lehce živočišné pižmo se ji sice snaží chvílemi prohřát, avšak marně, tahle růže chce zůstat chladnou, odtažitou a nezávislou. A kromě Berlína nezapomněla část svých genů předat i dalšímu vznešenému silnějšímu potomkovi, „dámě z portrétu“.

Jiskřivé aldehydy, osvěžené zelenou mandarinkou v úvodní fázi naznačí, že tady by se snad mohlo jednat o mladší sestřičku Une Folie de Rose. Jenže pak se něco pokazí, růže se celá rozpadne a zůstanou z ní jen rozmělněné okvětní plátky, rozprostřené po semišovém podkladu a pokryté špetkou bílého pižma.

Původně mě na téhle vůni upoutal víc samotný příběh, který ji provází. Očekávala jsem líbivě sladkou růži s ovocným bonbónem a tentokrát jsem se netrefila, protože Rose Of No Man´s Land není ani jedno z toho. Růžový pepř tu v úvodu vůbec nepůsobí "limonádově", jak je pro něj typické v řadě mainstreamovek, místo toho jen jemně zdůrazňuje nasládle kořenitou vůni samotné turecké růže. Totéž platí i pro květ maliníku. Není to vůbec výrazně malinové ani marmeládové jako u Isparty a ani tak sladké, jako u Nin-Shar, spíš ovocně nakyslé, nepatrně nazelenalé (dojem nezralých malin) a jen zlehka prohřáté ambrou. Takže co nám z téhle kombinace vychází, když bychom si přimysleli pačuli, kadidlo a oud? Kdo hádá Portrait of a Lady, trefil se. Jenom tady je ta růže díky papyru jakoby víc suchá a měkce dřevitá. Dokonce i intenzitou a výdrží z toho vychází velice podobně. Na druhou stranu kdo zná nebo má Portrait of a Lady, nejspíš Rose of No Man´s Land nebude potřebovat. Ovšem komu zase třeba v FM vadí i ta trocha oudu a to ostatní a rád by jen tu růži, pro toho by mohlo být Byredo řešením - můj případ to není.