Při ťupkání bergamot s kombinaci levandulí a slanými tóny vetiveru v ní v první fázi vytváří vzdáleně typově podobný fialový dojem ledového čaje a mořských tónů jako v Aqwindia. Při nástřihu se ovšem levandule projevuje ovocněji s podobě bonbónkových lesních jahůdek s pralinkovým krémem se skořicí, který zmiňuje blackviolet. V základu pak ještě zesládne zásluhou vanilky a kokosových tónů santalu, nicméně právě díky vetiveru a dalším dřevům není úplně gurmánská.

Opravdu netuším, co by na téhle orientálce mělo být růžového kromě úvodního pikosekundového závanu svěží růže, protože potom vůně okamžitě ztmavne. Nevím, jestli je to kombinací olibana, cukru, davany s vůní pečených švestek a pačuli, ale na mojí kůži cítím směs mleté kávy a surového kakaa, do níž se postupně dále vmísí s vůní slaměnky s tóny medu, sušeného tabáku a jemných dřevitých pilin. Po rozvonění už jen vůni prohřeje sladká propolisová ambra se špetkou vanilky a přidá se trocha vetiveru, který ji společně se slaměnkou dodá takovou tu lehkou orientální zakouřenost. K vyzkoušení bych doporučila zejména těm, na kom podobně jako na mně nefunguje Immortelle de Corse, tady to té slaměnce s kadidlem sluší podle mě víc.

Ale jo, já tomu tu vůni staré kaple v cisterciáckem opatství věřím, nachází-li se v lese. Je to les plný rozdrceného jehličí a pod jedním ze stromů najdeme i mraveniště, navlhlé po dešti (aldehydy). A je tu i ten napůl rozbořený, zaprášený kostel/kaple se studenými kamennými zdmi. V zákristii se tu suší hořké bylinky a kromě bohoslužebných předmětů zde najdeme ve váze i poměrně ostře zelenou lilii, které asi zapomněli vyměnit vodu, jelikož je cítit lehkou zatuchlinkou. Jeden z mnichů si tu právě v hmoždíři drtí na prach štiplavý černý pepř. Kadidlo v chladné kovové kadidelnici mu už dávno vyhaslo, je studené a mazlavé. Jediná trocha tepla přichází z pálení dřevité myrhy a rezavého jehličí. Máme tu i skříň na ornáty z navoskovaného masivního dřeva, přičemž otevřenými venkovními dveřmi nám sem stále proniká vlhké zeminy, doprovázená mechovými podtóny. Na jednu stranu nesmírně zajímavá, ale zároveň bohužel pro mě i ponuře těžká, až depresivní vůně, kterou bych nezvládla nosit. Jako interiérová vůně, která se taktéž vyrábí, ovšem nemá chybu, takže jsem si nakonec pořídila tu :) . (NT)

Jedná se o klasické Sorcinelliho jemně štiplavé kostelní kadidlo s jehličím a palčivě dřevitým hřebíčkem. V tomhle případě do něj ovšem navíc v úvodu nastrouhal trochu muškátového oříšku a osvěžil rybízem, pomerančovou kůrou a nesladkým pomerančovým květem. V další fázi kadidlu zůstane už jen díky mastixu lehce citrusový nádech, doplněný v základu pačuliovou zemitostí a peprností guajakového dřeva.

Opakovat se a přitom vytvořit něco nového? Ano, Cécile Zarokian se to tentokrát podařilo. Použila bergamot s pocukrovaným citrónem, vanilkou a dřevem z Aura Sublime, ale jen tolik, aby s její pomocí podbarvila důvěrně známou vůni čaje s medem (plumérie), kardamomem, zázvorem a kondenzovaným mlékem.

Lékořicový badyán se sladkým růžovým pepřem, stroužkem muškátového oříšku, bergamotovou kůrou a smetanovou vanilkou navozují vánoční atmosféru. Vše je usazeno na dřevitém podkladu.

Jedná se o kostelní kadidlovku typu La Liturgie des Heures jen s tím rozdílem, že tady máme ten starý zaprášený kamenný kostel v jehličnatém lese rovnou, bez aldehydů. Samotné kadidlo se dřevem je tu ovšem dávno vyhaslé. Teplo s náznakem pryskyřičnaté nasládlosti vychází pouze z labdana a ambry, která se však vzápětí rozptýlí ve slaných výparech vetiveru a vůně tak opět končí spíše jako nesladká.

Je velmi příjemnou směsí nejrůznějších pryskyřic od teplého kadidla, přes nasládle dřevitou myrhu až po labdanum a benzoin s tóny surového kakaa. Po rozvonění se ještě přidá vůně mleté kávy a čaje rooibos s ořechově kořenitým aroma a společně s teplými písečnými tóny tak vyvolá dojem staveb, zdobených terakotou uprostřed rozpálené pouště.

Loňská Living Lalique se mi zalíbila jako první vůně od téhle zančky, proto má největší zvědavost spočívala v tom, zda jde o nově nastolený trend anebo šlo jen o výjimku z pravidla. No bohužel nakonec se ukázalo, že to druhé je pravdou. Rêve d'Infini má sice docela pěkný úvod s růží, osvěženou liči, jímž na chvilku vzdáleně typově připomíná Nuit d´Amour. Dokonce se mi líbí i v následné fázi s překvapivě příjemnou neřezavou frézií, ovocným jasmínem, "sametovou" broskví a hebkým bílým pižmem.Jenže ono jí to vydrží jen do rozvonění, kdy se najednou změní v lacinou chemickou břečku se čpícím cedrem, stromečkovou vanilkou a kašmeranem se slaným podtónem :S .

Ossianovy zpěvy byl epos, jenž byl po jistou dobu považován za starogalský epos z keltské mytologie o ušlechtilém hrdinovi jménem Ossian, o vílách a skřítcích, který ovlivnil řadu básníků v období romantismu během 19. století, dokonce prý i samotného Napoleona Bonaparte. Až následně se zjistilo, že autorem je vlastně James Macpherson, skotský spisovatel z 18. století a epos tak starý vůbec není. Ale důležitější je, že v samotné vůni vás hned na začátku ovane atmosféra tajemného chladného jehličnatého lesa, který uprostřed skrývá nějakou starobylou kamennou pevnost (směs drceného štiplavého černého pepře, prašných zemitých tónů, hřejivého kadidla, kovových aldehydů a jehličí). Pomalu otevřete těžkou bránu s kováním, ale za nimi vás nečekají ani víly, ani skřítci nebo nějaký rek, v improvizované peci se tu pro vás peče vanilkový moučník s bílou čokoládou posypaný suchou, téměř nesladkou skořicí. V ohništi to příjemně praská a hřeje (směs dřeva a pudrově pryskyřičnatých tónů). Připravený dřevěný stůl je vyzdobený chvojím a potažený jemně drhnoucí kůží.

No vida, máme tu další zdařilou vůni gardénie a dalších bílých květů v příjemně uhlazeném provedení. Začátek je mandarinkově svěží, ale především suše štiplavý díky velké dávce skořice, podbarvený kapkou švestkového nektaru. Ostré hrany však velmi rychle obrousí gardénie, která spolu s trochou ylangu vytvoří „krémové“ květinové mýdlo, osvěžené hořkosladkým pomerančovým květem a celá tato společnost se nám vyhřívá pod slunečními paprsky. V základu podtrhuje krémové vyznění i trocha vanilky a pár hoblinek mléčné čokolády, po nichž vůně zesládne. Není to ovšem takový ten typicky gurmánský tón, spíš jen zaobluje tu gardénii s pomerančovým květem, že nehoubovatí a činí je tělově přítulnější.

Tenhle kosatec je zpočátku trpce zelený a srší jiskrami pikantního zázvoru. Zásluhou pryskyřic působí v této fázi chladně a kouřově. Po rozvonění ovšem přejde do mnohem něžnější, nasládle pudrové podoby, kdy jej rozehřívá ambra. V drydownu je patrná trocha oudu, ale je velmi krotký a spíše jen zlehka podbarvuje celkovou semišovou hebkost vůně. Zatím "nejsladší" vůně od této značky.

Prinův nosorožec začíná svůj den hrnkem kafe s rumem, k němuž schroupe pár lístků bazalky. K obědu si náš tlustokožec dá tunu přezrálých banánů a jako dezert labužnicky žvýká kubánský tabák. A co má ze všeho nejradši? Teplou bahenní lázeň, ze které stoupá kouřová pára z doutnajícího kadidla.

Voní jako ledový rebarborový čaj s kardamomem a semišovým šafránem, servírovaný na tácku z cedrového dřeva. Má klasický ambrově pižmový základ. Příjemná letní svěženka.

Tohle je snad jediná vůně, kde nemám sebemenší problém s rebarborou a líbí se mi, protože tady je čerstvá a osvěžující bez otravné zeleně a podobných nesmyslů. Výborně se hodí k roztomilé romantické "červenoovocné" růžičce, která přes hřejivé medové tóny neomamné tuberózy přechází do podoby jemného krémového mýdélka. Akorát si nejsem jistá, zda bych ji kvůli pačuli s vůní navhlé hlíny označila za proklamovanou květinovou chypre, byť moderní. Ale netleje na mně, což z ní dělá jednu z mála vůni ze současné mainstreamové produkce, jakou bych si bez problémů uměla představit nosit, pokud bych hledala nekonfliktní, líbivou a přitom ne úplně prvoplánovou vůni.

Domenica už to v zásadě všechno řekla. Tahle vůně není jenom o dřevu, i když to je výstavní. Je to o svěže nahořklých citrusech, růži a kořeněném červeném vínu z Lyric Woman a kamenném sklepě. Avšak v mém případě nemůže být o Coromandelu ani řeč, zaplaťpámbůh, protože tenhle sklep rozhodně neplesniví. Jen skrze kamenné spáry sem prorůstá navlhlý mech, jinak je převážně studený a zaprášený. Teď se ovšem musím vrátit zpátky k tomu vínu, které s vůní sušených švestek a sladkých šťavnatých datlí opouští dráhu Lyric a vydává se na svou vlastní. Vanilka nám to už jen celé zahustí do krémova. Tohle je zatím jediná vůně z řady Stone Label, o které můžu konečně říct, že za ty peníze i vzhledem ke skvělé výdrži stojí.

Byla inspirovaná stejnojmennou básní španělského pozdně romantického básníka a prozaika Gustava Adolfa Becquera, pojednávající o jisté femme fatale. A stejně jako Tardes, El Born nebo Palo Santo, i Rima XI obsahuje gurmánský tón V tomhle případě jde o velmi chutný lískooříškový nugát. V úvodu je posypaný praženým kardamomem, suchým šafránovým prachem a čerstvou mátou. Už po několika minutách ale toto koření zmizí a místo něj nugát promícháme se sladkou, najemno namletou skořicí. V další fázi jej nalijeme do dřevěných misek (muškátový oříšek, santal a cedr) a přikápneme do něj malinko červenoovocného sirupu (jasmín sambac?). Jak se pak vůně dál rozvíjí, nugát se pozvolna pod vlivem ambry začne proměňovat ve vanilkový krém se sušenou smetanou a lehkým popraškem bílého pižma. Jen by bylo fajn, kdyby šla víc do prostoru - má dosah jen pár centimetrů od kůže - a držela déle než tři hodiny.

Je tradiční květinovou chypre s trpkým bergamotem, výrazně zeleným hyacintem a jasmínem a nezralou broskví, která zajisté potěší hlavně příznivce Mitsouko a případně i Jubilation 25. Jen je místo šeříku prohřátá tropickým máslovým ylangem a posypaná heřmánkovým pylem a v mechovém základu s kouřovými podtóny vetiveru není tak živočišná, ale naopak jde díky labdanu kapku víc do kožena.

Čistý parfém je plnější a kulatější. Vedle hyacintu a máslového ylangu v něm ale naopak místo jasmínu víc vyniká jemně kořenitá ovocná růže, disponuje větším množstvím heřmánkového pylu a broskev je v ní už zralá. I základu už tolik nedominuje labdanum, což z ní dělá čistokrevnější květinovou chypre.

Přiznám se, že spojit si tuhle vůni s Romeem a Julií nedovedu a pocit hořkého návratu z ní rozhodně nemám, nicméně od dob Beige je tohle teprve druhá vůně s plumérií, co mě opravdu zaujala. Začíná sladkou černorybízovou šťávou, kořeněnou štiplavým kardamomem, špetkou jiskřivého zázvoru a větrového badyánu. Po nich se už objeví samotná plumérie. Je příjemně hřejivá jako plápolající pochodeň na chodbě starého paláce (trocha studeného kadidla), kterou ozařuje, a slaďoučká jako med. Připlouvá na nadýchaném pižmovém polštářku v doprovodu sladce dřevité myrhy. Má výbornou intenzitu a výdrž a kupodivu se i přes tu medovost rozvoní dobře i v teple.

Prvotní závan ohlodané vodnaté kůry od melounu mě patřičně vyděsil, protože mi vždycky připomene moji noční parfémovou můru Sunflowers (Elizabeth Arden). Nicméně po pár minutách zůstala jen prostá vlhká zeleň a jiskřivý zázvor v kombinaci s nesladkou najemno namletou skořicí, šafránem a kardamomem úspěšně vytvořil dojem teplé písečné pláže za soumraku. Je lemována řadou skalisek, porostlých mechem, z nichž se do okolí tyčí cypřiše. Slaný tón vetiveru by zase mohl představovat šumění mořského příboje, zatímco jeho kouřová poloha se společně s doznívajícím kardamomem stará o udržení podvečerní atmosféry. (NT)

Hned v úvodu vám naservíruje lahodnou mirabelkovou marmeládu se skořicí s tabulkou bílé čokolády. Třešňový tabák s pačuli, heliotropinem, balzamicky koňakovou ambrou a santalem ji pak posunou typově směrem k mé oblíbené Enigma pour Homme od Roja Parfums. Pačuli a heliotropinu je tu ovšem víc, čím v základu vyznívá trochu víc angelovsky, v tomto případě naštěstí v pozitivním smyslu slova.

Vůně je údajně spojená s jistou asijskou tradicí představující vzácné citrusy jako dary. No a musím říct, že ač nejsem zastánce svěženek, tato se Tomovi opravdu povedla. Není to žádná unylá umělá citrusovka. Tohle je autentická, doslova jiskřící čerstvě vymačkaná citronová šťáva se štiplavým kardamomem, jemně nasekanými čerstvými bylinkami, mrkvovou natí a sušenou mátou. Netrvá dlouho a dokonce tu najdeme i jeden vyloupnutý měsíček citrónu, posypaný tak třemi zrníčky vanilkového cukru. Po rozvonění se nám citrusy schovají do krabičky ze suchého dřeva, natřené tenounkou vrstvou cukrově-ovocného laku. Nakonec se zahřejeme sklenkou koňaku, promíchaném se špetkou ambry a suchými pryskyřičnatými tóny.

Otevřeně přiznávám, že nesnáším zimu. Možná proto jsem se nikdy nenaučila nikdy lyžovat. Moje představa ideální zimní dovolené tak spočívá ve schoulení se do semišem potaženého křesla u krbu s praskajícím dřevem s šálkem čerstvě upražené Boheme Espresso s tóny mléčné čokolády a mandlí se směsí arabiky z Brazílie, Guatemaly, Salvadoru a Etiopie. Prin Lomros šel v tomhle ohledu ještě dál. Krb vyzdobil slaměnými dekoracemi, na římsu položil tabatěrku se sušeným aromatickým tabákem a po kávě si nalil i sklenku brandy. Ta mu ale nestačila, a tak narazil ještě soudek s asi tak galonem medoviny, který zajedl kopou slaného popcornu.

Líbí se mi, jak zde Maurice Roucel použil osvěžující chladivou levanduli s trpkým bergamotem, jemnou konvalinku a sladkou kávu s bílým pižmem a zemitostí pačuli. Evokuje mi chlapa, který právě použil levandulovou kolínskou a zrovna si dává šálek vanilkového cappuccina, do něhož si přidá kapku malinové šťávy.