Reedice AA Figue Iris už je trochu jiné kafe. Thierry ubral na grepu a naopak nechal v úvodu víc vyniknout bergamot. Jeho fík je trochu méně zralý, už ne šťavnatý a galbanovější. Díky fialkovým lístkům je stále příjemně sametový. Pudrový kosatec vyměnil za zemitý. Co je ovšem nejpodstatnější, zcela vypustil fialkové bonbóny a nahradil je fialkovým pudrem. Kromě toho ztlumil i vanilku, čímž konečně v této verzi nechal vyniknout kouřovou dřevitost vetiveru včetně jeho slaného podtónu a tím se mu podařilo zachovat to, co Jean Paul Guerlainovi v AA Figue Iris nevyšlo, tj. udržet atmosféru této fíkovky ve středomoří. Jedinou nevýhodou je, že jí tím ještě ubral z její už ne tak příliš uchvacující intenzity a výdrže. Souhlasím, že na řadu Les Parisiennes a jiné niche fíkovky je to trochu málo, nicméně líbí se mi víc než Cherry Blossom, takže za mě dostává Thierry pochvalu.

Na začátku zavoní jako perlivá ostružinová limonáda s kapkou nakyslé mandarinkové šťávy. Už po pár minutách se ovšem změní ve směs pěnových fialkových a vanilkových bonbónů, poprášených bílým pižmem. Je to roztomilé, ale ne pitomé podobně jako Juste un Baisier od Fragonardu.

Tahle vůně má dokonalé jméno. I když ona není jenom příslibem, ona s sebou ten úsvit i přináší a to už po úvodu s jiskřivě svěžím citrónem a čerstvě rozloupnutou nakyslou, ale šťavnatou mandarinkou, kdy chladnou zem prohřejí sluneční paprsky v podobě krémově mýdlového ylangu. Samotný jasmín je tu lehoučký a broskvově svěží, zároveň ho doprovází sametová hebkost z jejich chlupatých slupek. Ta je postupně střídána jemným kouřem z vonných santalových tyčinek a vanilkovým popraškem s mihnuvším se podtónem tonky, která jde tentokrát do mandlova. I po tak dlouhé době je to pro mě stále bezkonkurenčně dosud nejlepší Kurkdjianova vůně.

I když tahle vůně není inspirovaná žádným drahokamem (bájného Prométhea netřeba představovat), má prý z hlediska mytologie navazovat na Lapis Philosophorum. A Promethée je prostorová orientálka jaksepatří s ohromující výdrží. Začíná mohutným větrovým závanem fenyklu a pepře. Ten sice po chvilce suchá dřevitost muškátového oříšku s větvičkou myrty, ale to už se do popředí tlačí mystická stránka vůně. Zastupuje ji vlažné, lehce mazlavé kadidlo, labdanum, styrax a jedlová pryskyřice, která vytváří dojem hromady popela, do níž byl pohozen slámově žlutý narcis se zemitým nádechem. K jeho znovuzrození z popela však nedojde, neboť Promethée se po delším rozvonění promění v suše dřevitou vetiverovku se slanými podtóny v objetí labdanového kouře a hořkoslané ambergris. Temná vůně, ale taky zcela jednoznačně pánská. (NT)

První minuty vás provází důvěrně známá jemně kořenitá turecká růže s nádechem červeného ovoce z koňských stájí The Night. Nezdrží se v ní však příliš dlouho a vydá se na vlastní dráhu do lázně ze zkvašených zelených jablek kde už na ni čekají okvětní plátky bulharské růže se sytým voskově-medovým podtónem, osvěžené špetkou růžového pepře a snítkou rozmarýnu. Žádné velké odlehčení ovšem neočekávejte, neboť Promise je stejně jako její předchůdkyně pravověrnou arabkou, o čemž vás po rozvonění přesvědčí palčivě dřevitý hřebíček, kastoreum a labdanum, které ji opět zavedou do koňských stájí s koženými sedly, prosycené nazelenalou, vlhce zemitou vůní pačuli a šáchoru. Co se týče intenzity, budeme-li srovnávat přímo s The Night, potom je Promise o trochu méně prostorovější a na kůži vydrží „jen“ půl dne, což je ale pro milovníky plnokrevných orientálek zajisté stále výborná zpráva.

Temná oudovka s hořkými bylinnými tóny a kořením, která se po rozvonění promění v pačuliovou růží s vanilkou trochu ve stylu Midnight Poison, avšak doplněná nahořklým oudem a drhnoucí kůží, jejíž hořkost zvýrazňuje i labdanum.

Jiskřivé citrusy s krotkým jasmínem, růží a sladkým pudrem v první fázi typově připomenou Flower od Kenza. Místo fialek zde ovšem máme sladce aldehydový heliotropin a ylang s vůní přezrálých banánů, podbarvené santalem, aby se v závěrečné fázi mohla proměnit v balíček zkaramelizovaných sušenek se strouhanými mandlemi a kokosu.

François Hénin tuto vůni vytvořil ve spolupráci s parfumérem Jacquesem Florim a sám o ní hovoří jako o „Velkolepé pačuliové vůni, temné, zakouřené, ambrové, opulentní … ani déšť nebo bahno z Woodstocku ji nedokážou smýt.“ Hm, Woodstock, to se úplně nabízí myšlenka na květinové děti, hesla jako „láska a mír“, „svoboda“, Jimi Hendrix. Tak se podíváme na to, co z toho vyleze. V prvotních tónech se nesou jemňoulince nahořklé „slunečné“ citrusy spolu se sladkostí muškátových květů, což by se dalo brát jako jediný eventuelní odkaz na květinové děti. Psychédélique ovšem není o květinách. O slovo se totiž začne hlásit hřejivá pačuliová zemitost s nepatrnou stopou kakaa, nasládlou ambrou a jemně kouřovým labdanem, takže spíš než ve Woodstocku, jsme v Orientu. A v tomhle případě si neodpustím v souvislosti se zmínkou o Woodstocku jisté srovnání s Borneem od Lutense, kde pačuli s labdanem působí přece jen „revolučněji“, v Psychédélique je to pro mě tato kompozice víc balsamičtější. V základu ji navíc změkčí a prosvětlí nadýchaná vanilka. Každopádně i tak je to jedna z nejhezčích pačuliovek se skvělou výdrží, jaké znám.

Kadidlovky obvykle miluju, ale že by zrovna tahle ve mně vyvolala nějaké halucinogenní účinky, které by nějak vylepšily můj mentální charakter, to říct nemůžu. Hned na začátku vás do nosu udeří vůně nasládlých pryskyřic, muškátů, hřebíčku a skořice. Už po chvilce se objeví i to kadidlo. V prvních okamžicích je studené a společně s šáfránem evokuje dojem starých zaprášených kamenných schodů. To je sice pěkné, avšak na druhou stranu nikterak objevné. Nějak už ovšem nechápu, proč se ho rozhodli ohřát pomocí slaného želatinového kašmeranu, palčivého styraxu a celé to zasypat cedrovým jehličím. Navíc se to celou dobu kloní jednoznačně do pánska. (NT)

Je hodně zvláštním typem ovocné vůně, která na mně asi opět úplně nefunguje tak, jak by měla. V první fázi kombinuje čerstvě rozmačkaný černý rybíz se svěžestí bergamotu a pikantním kardamomem. Od rybízu se záhy dostaneme k dřeni ze zkaramelizovaného jablka. Tu pro změnu promícháme se šťavnatou fíkovou marmeládou, která jí dodá typickou ovocnou natrpklost, a ozdobíme kvítkem kokosové tiaré. Po delším rozvonění se díky květu broskvoně a vanilce přidá i ten smetanově ovocný krém se špetkou nastrouhané citronové kůry a pralinkovým podtónem, o němž se v recenzi zmiňuje andry. Podobný najdete např. v Caresse od Fragonardu. No bohužel já mám ty cedrové hobliny v základu poněkud ostřejší a stejně tak pačuli v základu na mně má tendenci v chladnějším počasí nepatrně tlít. (NT)

Je koženou vůní, kombinující senné a oříškové akordy konopí, hořkou zeleň galbana a suchou dřevitost muškátového oříšku s ovocnými tóny sušených švestek, hruškou, přezrálou broskví a tropickým ylangem, který ji společně s navlhle zemitým pačuli a ambroxanem v základu dodává lehce exotický nádech.

Do téhle vůně jsem ve spojení s názvem a fíkem ve složení vkládala velké naděje. Jenže tu přímořskou rybářskou vesničku v tom ne a ne najít. Lépe řečeno tahle vesnička se nachází někde ve vnitrozemí, nejsou tu žádné bílé zděné domečky, ale dřevěné chajdy. Kolem roste hořce svěží neroli a nazelenalé hořké fíky. Je tu vedro na padnutí, vzduch se nehne (směs teplého koření a lehce živočišného jasmínu). Až bíločokoládová tonka s mandlovou příchutí způsobí, že fíky konečně trochu zesládnou, i když opravdu ne moc, protože je zároveň i lehce prosolíme. Avšak chybí tomu mořská svěžest nebo nějaká vlhkost, takže pokud někdo čekal variaci na Bois Naufragé, tak tady ne, tohle je prostě jenom sůl. Na druhou stranu tahle vůně patří k tomu zajímavějšímu, co Phaedon může nabídnout a rozhodně odnikud neopisuje.

Tahle vůně má údajně připomínat calisson, což je druh cukrovinky, pocházející z Provence, která se vyrábí z kandovaného cukrového melounu, smíchaného s pomerančovou kůrou, cukrem a utlučenými mandlemi. No konkrétně meloun v ní necítím, spíš pusinky z mandlového marcipánu, nicméně ji považuju za povedenou gurmánskou pižmovku. V úvodu zlehka osvěží citrusové aldehydy, které vám vzápětí na ruce s pomocí bílého pižma, květu lnu a mimózy vytvoří na kůži nadýchaný obláček, evokující čistě vypraný ubrus na stole a vzdušný cedr zase ošatku, do níž jsme jednotlivé pusinky vyskládali. Ve finále je pak ještě zlehka postrouháme pomerančovou kůrou. Kdo rád Caru (Farmacia SS. Annunziata), tomu se podle mě bude líbit i Pure eVe.

Ramón vytvořil tuto vůni exkluzivně pro síť amerických obchodních domů Neiman Marcus (nyní už ji nabízí i Bergdorf Goodman, obchodní dům v New Yorku). Mariposa znamená v překladu ze španělštiny motýlek a odkazuje tak na symbol, který je s tímto obchodním domem spojený. V samotné symbolice pak má odrážet lidskou duši a její schopnost se vyvíjet - má tedy odkazovat na její nesmrtelnost a koloběh znovuzrození. A odtud jen už jen krůček k přírodě, která se každoročně vždy znovuprobouzí na jaře k životu. A zhruba takhle nějak jarně si vůni můžete představit. Začíná tácem s poháry čerstvě vymačkané šťávy z grepu (to je snad poprvé v životě, kdy souhlasím s Gaiou Fishlerovou z The Non-Blonde) a citrónu, ale i z kyselého rybízu na travnaté zahradě. Ta je skrápěná čerstvou vodou ze zavlažovače, který na ní dopadá a provazech drobounkých krůpějí. Je prorostlý i několika menšími trsy hebkého mechu, zpod něhož prosvítá i trocha vlhké zemitosti. Květiny v téhle vůni prakticky nenajdete, v trávě se ukrývá akorát jedna malinká křehká zelená konvalinka. Ovšem tím hlavním, o čem tahle vůně, to jsou fík, Zpočátku je jemně nahořklý a cítíte i ty jeho malinké chloupky na povrchu, postupně však získává i na nasládlé šťavnatosti. A nezůstává jenom u jednoho fíku, je jich celá větvička (lehounké dřevité tóny) a jsou ambrově prohřáté. No, nebýt tohle jenom limitka pro americký trh, tak má podle mě Bois Naufragé docela tvrdou konkurenci, protože Pure Mariposa má mnohem lepší výdrž.

Marketingové promo k této vůni hovoří o inspiraci nenaplněnou láskou. No nevím. Každopádně Pure Soul je pižmovka jak vyšitá. Úvodní bergamotově svěží tóny s bio citrónem částečně typově připomínají chanelovskou pětku bez aldehydů, což podporuje i jasmín s ylangem, částečně však také díky rychle se prosadivšímu bílému pižmu i Eau de Shalimar. Po delším rozvonění se sice podoba vytratí, ale i tak obě květiny zůstávají i nadále přítomné. Naplno se ovšem začne prosazovat bílé pižmo s mastkem, zahuštěný sladkou tonkou a vytvoří tak dojem tělového pudru a tělového krému. Jedinou vadou na kráse pro mě osobně je to, že mi do nich někdo naškrabal i trochu omítky. (NT)

Podle recenze na colognoisseur jsem očekávala šeříkovou vůni, ale šeřík kolem mě jen tak bleskově prosvištěl při úvodním závanu. Tanja tentokrát při jeho míchání omezila ylang a zaměřila se hlavně na neroli a jasmín, takže voní hodně zeleně a vodnatě, což poněkud netradičně zdůraznila ještě i puškvorcem. Trochu mě však zarazila levandule. Čistě podle názvu bych očekávala druh, který bude vonět květinově, no tahle je opravdu hodně kafrová. Po rozvonění se v ní sice začne prosazovat i kumarin a vůně sena. Je potřeba si počkat až na fialku s máslovým kosatcem, které teprve přinesou očekávaný barevný odstín a sametovou měkkost. Přidaná tuberóza v další fázi je tu tentokrát hodně opojná, dokonce je někde napůl cesty k té z Carnal Flower. Opopanax v základu pak květinám dodává lehce pryskyřičnatý nádech. Je to znovu povedená vůně, jen bych příště prosila méně zeleně a víc toho nachu.

V úvodu osvěží třešňový květ se zelenými listy bambusu na japonský způsob. Už po chvilce se vám ovšem na ruce rozkvete opravdu nádherný šeřík. Není ani drogérkový, ani omamný, ani příliš zelený nebo vodnatý, Francis Kurkdjian vychytal autentičnost jeho drobounkých kvítků naprosto dokonale. Jen ho lehce podbarvil tiaré, ale tak aby její kokosové tóny nerušily a v základu ho doplnil hořkosladkým dřevem mandloně – mandle a šeřík, to je vždy osvědčená kombinace – a usadil na nadýchané bílé pižmo. Ze všech mainstreamových šeříků, které jsem dosud zkoušela, je pro mě toto absolutní vítěz!!!

Vím, že co do šeříkovosti, bývá v recenzích často vychvalována hlavně její světlejší sestřička Purplelight, mně osobně se ale vždycky líbila víc tahla vůně možná právě proto, že není tak čistokrevná. Přesto bych řekla, že se jí zde podařilo zachytit celkem věrohodně a zkombinovat ji s borůvkami a tropicky sladkou maracujou. Ve fialových tónech se drží i po rozvonění, kdy se k šeříku a ovoci přidá sametová fialka a sladká orchidej. Pryskyřičnatá ambra v základu potom přináší hřejivost, zatímco špetka bílého pižma to celé zjemňuje. Ani nevím proč, ale tak nějak mi vždycky malinko evokovala teplé borůvkové knedlíky s kysanou smetanou vedle vázy s šeříkem. Má výbornou intenzitu i výdrž, akorát se dá nosit jen v chladnějším počasí. Purplelips je pro mě vůně z kategorie za málo peněz hodně muziky.

K borůvkovým knedlíkům a fialce z Purplelips přidali pepřově řezavou frézii a černorybízový sirup, aby se následně rozvoněla jako vanilkovoskořicový stromeček do auta se sladkým, ambrově pačuliovým základem.

No i když je na tom Katy s těmi reklamními kampaněmi podobně jako Paris Hilton a konkrétně tento flakon je na můj vkus dost infantilní, samotná vůně je podstatně lepší. Purr sice začíná jablkem ve stylu Light Blue s kouskem teprve dozrávající broskve, ale postupně se přes gardénii s kupodivu neotravným kokosem a svěží, i když malinko řezavou frézii změní v docela příjemnou krémovou květinovku s vanilkou a bílým pižmem.

Hrátky s láskou nebo láska jako hádanka? To zase někdo u Micallefu přemýšlel něčím jiným než hlavou. V podstatě nám tady opět servírují x-tou variaci na téma sladká pudrová vůně, jakých jsme od nich zvyklí. Tahle začíná štiplavě nasládlým pepřem, trpkými citrusy a šťavnatou broskví. Zanedlouho se přidává i samotná slupka broskve, pokrytá jemným chmýřím. Ležíc společně s "pudrovým" kosatcem na měkce nadýchaném vanilkovém polštářku by byla krásně sametová, kdyby jí odsud nevystrnadili lehce nahnilá vonokvětka s ostrouhanotužkovým cedrem a škrobovým pižmem.