K armaniovským limitovaným kosatcovkám mám velmi osobní vztah, jelikož mojí kůži vyloženě svědčí. Letošní uvedení Charm, inspirované kolekcí Charmani pro letošní jaro/léto ovšem vzhledem k nedávno vydané Iris Céladon asi tentokrát o kosatci tak úplně nebude. A skutečně tradiční křehký armaniovský kosatec, osvěžený bergamotem, v ní potkáte jen ve svrchních tónech. Po několika minutách Charm začne evokovat dřevěnou truhličku naplněnou kvalitním černým čajem, zahřívaným kadidlem. Je ale podestlaný polštářkem z bílého pižma a vanilky a v základu jej okoření špetka suchého pačuli. Vůně je to krásná a povedená dřevitá čajovka, tak jak blackviolet předem tipovala, leč z hlediska propracovanosti podle mě úrovně svých předchudkyň tentokrát nedosahuje a viděla bych ji spíš v základní řadě Armani Privé, byť flakon i balení je opět nádherné. Navíc po třech hodinách už mi z kůže skoro zmizela.

Už při první zmínce o téhle kosatcovce jsem si byla jistá, že mě nezklame. Doufala jsem totiž, že by mohla kvalitativně navazovat na každoroční kosatcové limitky od Armaniho. A přesně to se stalo. Při úplně první zkoušce jsem nabyla dojmu, že navazuje na loňskou Fil Rouge, ale přímé srovnání s dalšími armaniovskými kosatcovkami mi odhalilo ještě daleko víc potěšující skutečnost. Ano, Iris Celadon skutečně pracuje s andělskými aldehydy a bergamotem z Fil Rouge. Zde jsou doplněny chladivým zeleným kardamomem. Po několika minutách přijde na řadu kosatec, jenže pozor: Iris Celadon není jenom o loňském křídovém kosatci, on se vrací k tomu úplně prvnímu kosatci z La Femme Bleue s lehoulinkou mrkvovou notou, postrouhaném vysokoprocentní čokoládou! Semínka maté pak svou zelenou svěžestí částečně nahrazují loňskou anděliku. Chybí tu ovšem ten její anýzový tón s perlivým otočníkem, který kosatec posouval pralinkovým směrem. Místo toho je v něm ve společnosti kosatce možné v téhle fázi identifikovat velejemnou kůži, alternativně semiš, jaký můžete najít v Iris Nazarena, případně v Iris Prima, jak už trefně identifikovala blackviolet. Jak se vůně dál rozvíjí, čokoláda se na kosatci začne pozvolna rozpouštět. Kosatec tím přejde do máslovější podoby. Zde nastupuje do hry hřejivé mošusové semínko, sladké bílé pižmo se špetičkou vanilky a pačuli. To přináší jednou stranou suchou zemitost, ale i mechové tóny jemné jako samet, čímž typově připomene trochu i závěrečnou fázi Sable Or v zaoblenější a odlehčené verzi, kdy už se kosatec pozvolna vytrácí. Výdrž má na mně srovnatelnou s Fil Rouge.

Kdysi jsem četla recenzi na Eden od Cacharel, přirovnávající ho k možné vůni bájné přírody Avataru Jamese Camerona. Nu, je-li to tak, potom by Jasmin Kusamono mohl klidně být vůní ztracené Atlantidy, v jejíž podmořské zahradě najdeme ovocné sady s křehkými hruškami Nashi, ale především třpytivě zelený jasmínový keř ze Superstitious, skrze jehož větvoví se společně s konvalinkou proplétají i svěží kvítky pomerančovníku. Pichlavost přítomných cedrů pak zjemňují drobné vločky sněhobílého pižma. Dominique Ropion to zkrátka umí nejen s růží, nýbrž i s jasmínem.

První nástřik: tenhle bergamotově svěží úvod s lístky fialek a štiplavě svěže zeleným a zemitým kosatcem já přece znám. To je Sable Or, kterou mám doma, jako když vyšije! Na rozdíl od něj se však tahle její starší sestřička nevydává směrem na poušť k písečným tónům, přestože je také zahuštěný teplým kadidlem, se spíš vydá lehce gurmánským směrem a i mně typově připomene svou vřelostí mou milovanou Iris Ganache, jak to kdysi napsala domenica, jen ne tak plnotučný. V La Femme Bleue je sám o sobě o malinko křehčí a dřevitější, s lehoulinkou mrkvovou notou po rozvonění a místo guerlainovských kalorických pralinek je posypaný strouhanou čokoládou, jejíž dojem vytváří vanilka společně s kakaem. Intenzitu má sice o něco slabší než Sable Or, ale rozhodně silnější než Nuances nebo Fil Rouge. Výdrž je srovnatelná. Tak tady na rozdíl od La Femme Nacre trochu lituju, že jsem jí nepoznala, dokud ještě byla sehnání, i když díky Sable Or zase ne tolik.

Jestli něco u Armaniho opravdu umí, jsou to kosatcovky, Tahle začíná podobně jako její o rok mladší sestřička Nuances svěžím bergamotem, který je však na rozdíl je kromě skořice a rozinek doprovázený i špetkou hřebíčku. A ten křehounký kosatec s mrkvovým nádechem, ten je jak vystřižený z 28 La Pausa, ovšem oproti Chanelu nikam z mojí kůže nemizí a drží. Po rozvonění se kosatec zahalí do obláčku bílého pižma a prolne se vetiverem z Nuances, který mu dodá vlhce zemitý odstín. Na rozdíl od benzoinu zde ale jemný náznak gurmánských tónů obstarává bíločokoládová tonka, čímž bych řekla, že se v téhle fázi La Femme Nacre typově podobá ještě trochu víc Vétiver Tonka než Nuances s tím, že ten hermesovský jde pořád víc do zelena a je oříškovější.

Je vůní jemných bílých květín v čele s konvalinkou, obestřené aldehydovou pěnou s kapkami bergamotové šťávy, z níž po rozvonění vypluje pár okvětních plátků bílé růže a snítkou jasmínu. V pižmově dřevitém základu pak ještě ambrově zesládne. Překvapivá je ovšem celodenní výdrž.

Úvodní moderní aldehydové tóny přinesou s citrusovou svěžestí i vůni šťavnatých malin, které obklopují kořenitou orientální růži s oudem z Rose d´Arabie, doprovázenou navrch allurovským jasmínem a prádelníkovým pižmem. V ambrovanilkovém základu připomene i vzdálené příbuzenství s Ambre d´Orient. Není to však pižmo, dokonce ani jasmín s vůní čínských gum, obojí mi překvapivě zapadá do celkové kompozice, ruší mě ten ostrý, chvilkami nakysle čpící jako v lutensovské Feminité du Bois.

Dosud jsem všechny vůně z kolekce Tisíce a jedné noci s radostí chválila, ovšem tentokrát jsem dost rozpačitá. V podstatě jen vzali štiplavý šafrán z Oud Royal, přidali svěže pikantní pepř ponechali medicinální oud s koženo-dřevitými tóny a kouřové kadidlo, jenom zesílili volume u hořké bylinno-dřevité myrhy. No a aby toho nebylo málo, vzali hřejivý ambrově pryskyřičnatý základ s krémovou vanilkou ze stažené Ambre d´Orient a zahustili ho „medovým“ benzoinem. Intenzita i výdrž opět skvělá, vůně krásná, ale fakt už by to podle mě chtělo něco nového.

Je to skutečně něžná čajová vůně, osvěžená jiskřícími aldehydy, kapkou neroli a špetkou pepře. Kovový podtón mošusového semínka pak i mně vyvolává dojem lžičky, cinkající o šálek čaje, zahřátého kašmeranem. Pokud jde o samotný kosatec, přijde mi, že opět svou křídovostí tématicky tak trochu navazuje na předloňskou limitovanou Fil Rouge a loňský Iris Celadon, jelikož i tenhle obsahuje křehké zelené výhonky jen s tím rozdílem, že tenhle je zahalený do smetanového kašmíru a kadidlového oparu. Vanilková čokoláda se mi bohužel vyhnula, spíš jsem zejména při zkoušení aplikační tyčinkou měla pocit jisté vzdálené vanilkové příbuznosti s Lui.

Už z názvu vůně lze odvodit, že vůně byla inspirována jemnými rozdíly, konkrétně hrou barvy a světla kolem dvou hlavních složek a tou je kosatec, jako v případě předchozích limitek. Armani jako v případě Privé Cuir Noir tentokrát zvonu zaúkoloval Nathalii Lorsonovou, což byl opět dobrý tah, protože ta mi už v případě takové Peut-Etre ukázala, že to s kosatcem umí a co teprve, když se jí k tomu dají ty nejlepší ingredience. Tento kosatec je zpočátku bergamotově svěží, jeho svěžest je však vzápětí utlumena suchou, téměř nesladkou, lehce štiplavou skořicí a musím souhlasit se jerry, i tónem rozinek. A pak už přichází křehounký kosatec, rozpadající se do pudrových tónů. Chvilku to vypadá, že mizí, ale najednou přichází osvěžující blankytně modrá dešťová přeháňka a přináší s sebou nasládlý vetiver, který kosatci dodává vlhký zemitý odstín. Vzápětí se pro změnu objevují prohřívající gurmánské tóny, balancující mezi jemnou vanilkou, prachovým kakaem a marcipánem. Jak už ovšem psala domenica v případě La Femme Bleue, nejedná se o žádný vyloženě gurmánský kosatec typu Iris Ganache, odehrává se to pouze v náznacích. V popředí se totiž stále neochvějně drží onen křehký pudrový kosatec a lehce drhnoucí suchý vetiver s téměř neznatelným kouřovým podtónem, protkaný jemnou mléčnou dřevitostí. V samém závěru se pak ještě celá kompozice zahřeje na tělovou teplotu díky hedvábně hladkému pižmu a přilne ke kůži. A podotýkám, že tady se v případě nejedná o nějakou krátkou hodinovou procházku, nýbrž o poctivý půldenní výlet.

Zatímco Cuir Noir byl utnut tipec v řádění a celá byla pojata jemně a měkce (zřejmě aby oslovila i něžné pohlaví), Oud Royal si už takové servítky nebere a jde na to maskulinně od samého počátku. Šafránová hlava sice není tak bylinně ostrá jako např. v NdN, zato oud (tolik oblíbená složka ve vůních v arabském regionu), který ji následuje, dává svým hřejivým medicinálním tónem o sobě vědět mnohem víc než ve všech ostatních vůních z této černozlaté řady. Jo, tahle vůně není „noir“ jenom, pokud jde o barvu flakonu, ona i tak voní. A pomáhá jí k tomu i připojivší se kouřící kadidlo a myrha. Takhle vydrží dvě hodiny a nebýt drobných zlatavých záblesků hořkoslané ambergris, bylo by té tmy až moc. O jisté uhlazení se stará i pár okvětních plátků, troufám si říct černé růže. Jenže té to nevydrží moc dlouho, přece jenom tady jde hlavně o oud, že . Teprve v úplném dojezdu vůně trochu změkně jakoby do kožena, ale zároveň zůstává přítomná taková ta lehká živočišnost. Na muži musí podle mě vonět úžasně.

Musím souhlasit s tím, co už o této vůni bylo řečeno. Tohle je skutečně jeden z nejchladnějších kosatců, co znám, takže spojení s měsíčním kamenem je na místě. Pro pohádkovou postavu jako víla, jezinka či elfka mi v ní však chybí stopa křehkosti. Tohle je skutečně ledová kosatcová královna, zprvu se studeným kyselým pohledem. V šatech ze zelených lístečků usedá na svůj trůn ze dřeva a mramoru. Na tvář se jí snese trocha květinového pudru, ale protože má v sobě nepatrný náznak hřejivosti, královna se otřese a zapojí svou chladnou sílu, aby tomu učinila přítrž. Na závěr si přes šaty oblékne plášť ze zeleného sametu (fialkové listy) a vezme si svůj náhrdelník z ledových krystalků ze zmrzlé ranní rosy a vydává se do své palácové zahrady, kde se bosky prochází po zmrzlé půdě. Ano, je to chladné, ale zároveň je to přitažlivě odtažité, až je mi líto, že její vláda trvá v mém případě vždy jen hodinu.

Sladká malinovka s růžovým pepřem mi na začátku částečně připomněla méně ulepenou, mandarinkově nakyslou Apparition. Jen tady je těch okvětních plátků růže o malinko víc, je svěžejší a pižmovější a chybí tu heliotropin s Dr. Pepperem. Díky stejnému typu pačuli a ambře se mi tam ten Ungaro však znovu vkrade. Kde zůstala ta slibovaná pivoňka, je mi taktéž záhadou. Na jednu stranu si dovedu představit, že úkolem nejspíš bylo vytvořit vůni zaměřenou na asijský trh, ale musím zcela souhlasit s tím, že tohle je první vůně, která ani podle mě není hodná řady Privé. Říznout klasickou Diamonds Apparition v light verzi, to se u Armaniho vážně nepředvedli. (NT)

Vůně je údajně inspirovaná zahradami slavné Alexandrie a má evokovat sílu a zároveň křehkost této květiny. Já bych to trochu upřesnila, V případě Rose Alexadrie je to síla v té křehkosti. Nejprve osvěží jiskřícími citrusy, hořkým neroli a trochou mydlinek. Po chvilce mírně zesládne a začnou se na vás snášet křehké růžové okvětní plátky, následované lehounkým pudrovým závojem z mimózy a vanilky. Mydlinkový tón zůstává, ale už v krémovější podobě. Jemná, něžná, uklidňující a přitom dostatečně energická, přesně tak nějak podle mě mohla vonět královna Kleopatra po koupeli, takže tu asociaci s Egyptem beru.

Oficiálně tato vůně vzdává poctu jedné z historických růží, tzv. damašské růži, jejíž původ se datuje až do dob perské říše a města Isfahán, v jehož zahradách byly hojně pěstovány. Do Evropy pak byla prý údajně přivezena křižáky během jejich výprav. Vyznačuje se nejen výjimečnou vůní, ale také tím, že vydrží kvést opravdu dlouho (různé zdroje hovoří o 3 až 6 týdnech). Zpočátku se ve společnosti pomerančového květu a ostrého bylinného šafránu sladce rozzáří. Potom už však do hry vstupuje zemitost pačuli, tmavá zakouřená dřeva a oud se svými dřevitými a koženými tóny a naštěstí jen nepatrným náznakem živočišnosti jako v případě Cuir Noir a v prachovém oblaku z ambry vám růže ztmavne před očima. Nezůstane však tmavá docela. Je to vanilka, jejíž zásluhou se růže opět rozsvítí, a možná i díky ní se stává medově nasládlou. Zásluhou fialky zase cítíte i zelené lístky oné růže, které jsou ze spodní strany měkce chlupaté a šimrají vás v nose. Temná a sametově hebká zároveň a právě citlivě použitý oud a pačuli jí budiž na rozdíl od takových Montalek přičten ke cti.

Lepší jak loňská limitka, že se alespoň částečně vrací k Fil Rouge, ale za tu cenu to pořád není žádná sláva.

Je elegantní růžovou vůní z kategorie Gris Montaigne, po které můžete sáhnout ve dnech, kdy potřebujete něco méně náročného. Oproti Diorovi má kromě tradičních citrusů do hlavy zakomponovanou šťavnatou hrušku. Pak se rozvoní do tradiční pačuliové růže s krotkým ovocným jasmínem, usazenou na balzamický ambrový základ.

Po šalvějovém úvodu se nasládlým růžovým pepřem mi v ní hraje hlavní úlohu kromě tuberózy i pomerančový květ, díky čemuž voní po meruňkách a lesních jahodách. Zároveň v ní ale dost zřetelně cítím jasmín s kašmeranem, čímž docele dost připomíná Aliena jen místo mentolu je tu ta ovocnost, přičemž až teprve dojezd má ambrovanilkový. A drží jak přibitá.

intimní kadidlový kosatec s koženými podtóny a trochou pižma

Ano, vzdušné, zeleně stříbřité kadidlo bez kouře, který nahrazují písečné tóny labdana. Ten jehličnatý cedr mi ovšem les tou kombinací s vanilkovou nasládlostí a mýdlovým pižmem neevokuje. Musím ovšem potvrdit, že s ambroxanem se to tady naštěstí nepřehánělo a vyloženě neruší.

Od doby, kdy byla uvedena 28 La Pausa, jsem pořád čekala na stejný štiplavě svěže zelený, zemitý, lehounce mrkvový kosatec, který by přede mnou během pár minut neutekl. A náhoda tomu chtěla, že u Armaniho byli rychlejší než u Chanelu s čistým parfémem. To je on, ovšem aniž by Chanel kopíroval! Podpírá a zahušťuje ho totiž teplé kadidlo s hřejivými podtóny kakaa. Po důkladném rozvonění pak kosatec přechází do máslovější podoby. Přidávají se i teplé písečné tóny s trochou santalu a vůně začíná dostávat slibovaný zlatavý odstín. Dále se objevuje sametová fialka, při níž si v souvislosti s doznívajícím kadidlem zase nemůžu nevzpomenout na mojí milovanou Les Secrets de Sophie, avšak zde mnohem více oslazená bíločokoládovou tonkou a vanilkou a bez mýdla. V jeden okamžik je ta bílá čokoláda výraznější než většina ostatních složek, že ji stíhá sekundovat pouze fialka. Ale přesto se ani v této fázi nedá říct, že se jedná o gurmánské vody, protože kosatec s kadidlem a teplým pískem přece jen nabere druhý dech a končí v té pouštní atmosféře jako její kolegyně Sable Fumé. Na rozdíl od ní však není tak intimní, jde hezky do prostoru a výborně drží.

Je čajovkou ve stylu Philtre Ceylan. Kardamom v ní pikantně chladí, petitgrainově nazelenalá a nakyslá mandarinka zase společně s pomerančovým květem ovocně osvěžuje, pižmový kosatec jí dodává květinovou vzdušnost. Slaný podtón vetiveru v základu ji pak posouvá lehce středomořským směrem. Nutno ovšem podotknout, že její předchůdkyně od Atelier Cologne je přece jen i tak celkově přece jen ještě o kapku propracovanější.

Zpočátku voní nahořklou svěžestí pomeranče. Potom už se dostává do popředí bílá kytice v čele s pomerančovým květem, jasmínem, kokosovou tiaré a tropickým ylangem s vůní přezrálých banánů, které společně vytváří dojem opalovacího krému. I samotná lilie se tu chová poměrně krotce a je příjemně proslazená vanilkou. Jen se za tu cenu strašně rychle vytrácí.

Musím souhlasit s recenzí jerry, Vetiver Babylone je spíš jiskřivou natrpklou citrusovkou než vetiverovkou. Citrusy doplňuje koriandr se špetkou pepře a teprve za tím vším se jakžtakž dá rozpoznat slaboučká suchá kouřovost vetiveru se slaným podtónem. Pěkná svěženka to je, ovšem ta cena za ní je absolutně neadekvátní.

Je-li Shalimar klenotem Guerlainu, potom je Profumo tímtéž pro značku Acqua di Parma, neboť se jedná o jejich nejlepší vůni (i přestože prodělala reformulaci). Prvotní okamžiky jsou hořce citrusové a květinově mýdlové, kdy ylang vyluzuje ty své tropické banánové, přesto tentokrát příjemné tóny. Jasmín je „slunečný“ jako v Promesse de l´Aube, májová růže je zase jak vystřižená ze Chanel No. 5. Ale o květiny v této vůni nejde nebo alespoň přestane o ně jít velice brzy, neboť do popředí se dostanou kouřové tóny labdana, hřejivá hořkoslaná ambergris a nádherné „sametově“ zelené tóny chypre s několika zrníčky pudrové vanilky. Tady už k dokonalosti víc netřeba.