Jedinou „zajímavější“ věcí na této vůni je fakt, že je prezentována ve čtyřech různobarevných provedení, takže zákazník dopředu neví, jakou barvu bude flakon v bílé krabičce vlastně mít. Samotná vůně už však bohužel pro mě ani tak zdaleka zajímavá není (to má být orientální-květinová vůně , tak to nějak nevyšlo, ne?): nejprve kyselé grepovo-rybízové lízátko, následuje růže s jasmínem, které najdete téměř v každé drogérkové, pardon, celebritní vůni – nemůžu si pomoct, na mě tak prostě působí. V základu je to něco jako hodně naředěný Alien, ale díky tomu ovoci z počátku to na mně nakonec vyzní jako gumoví medvíci, o chabé výdrží ani nemluvím.

Každý z vás si už někdy v životě asi všimnul, že čas od času oblohu ozáří krvavý měsíc. Dochází k tomu během jeho zatmění, kdy se v atmosféře láme světlo, a proto nikdy nedojde k tomu, že by byl úplně temný. To světlo se láme i za Zemí a právě červené světlo se v zemské atmosféře láme nejvíc, proto je měsíc rudý / purpurový. V případě Paola Terenziho je purpurovým měsícem voskově rudá růže na dlouhém stonku se zelenými lístky, jejíž okvětní plátky jsou napuštěné nektarem z nezralých malin. Je to kořenitá růže, která jako zázrakem vykvetla ve ledové zimní krajině plné prachového sněhu a jíž při životě udržuje kadidlový dým z ambrové ohně, na němž se pečou kaštany.

Úvodní bergamot s lehce řezavou frézií, kompotovým ananasem a malinovým sirupem mě značně vyděsil, jelikož naznačoval lacinou slaďárnu a la Escada, kterou by člověk od Marka Buxtona rozhodně nečekal. Nicméně sladkost naštěstí vzala bez během minut za své a na ruce mi teplé písečné tóny kašmírového dřeva, santalu a téměř nesladkého pomerančového květu, sametové fialky, bílého pižma společně se špetičkou vanilky vytvořily dojem letního dne na pláži s jemně parfémovaným opalovacím krémem. Pravda, žádný velký zázrak, ale pořád lepší než sladce vlezlá Eleganza Luminosa nebo bylinkově popelníková Notte Bianca. (NT)

Při pohledu na název vás možná napadne, že tady vás čeká nějaká orientálně zpracovaná klasická opuletní růže, ale podle mě tomu tak není. Tahle dáma je se vám nesnaží zalíbit na první pohled, je moderní, nezávislá, elegantní i krutá a hlavně noir. Už na začátku vytasí svoje kořenité drápky, potřísněné krví (šťáva z nakyslého červeného ovoce). A pozor, dáma přichází! Zvedá svůj lehounký závojíček z nesladké skořice, aby se ukázala ve svojí hrdé elegantní podobě - květ i s dřevitým stonkem (v oficiálním složení sice o něm není zmínka, ale nacházím i nepatrnou, překvapivě velmi příjemnou stopu agar wood, takový další malý drápek). Aby to bylo správné noir, nesmíme zapomenout i na zemitost, kterou obstarává pačuli. Ovšem tím, co dělá tuhle dvojici (růže plus pačuli) vyjímečnou, je jejich stříbrošedý (chvílemi až kovově chladný) prachový plášť z ambry, špetky pižma, kadidla a dalších jemných pryskyřic - jó, jak je ve vůni alespoň náznak chypré, jdu do kolen. A ona ta dáma není vůbec sladká, ani těžká, Dominique Ropion evidentně umí pojmout noir i vznosně.

je opravdu vamp skořice v kořenitém rumovém opojení. Je pichlavá, ale i vřelá, obmotaná vanilkovým luskem. Po rozvonění pižmově změkne a dopřeje si pohár ambrovanilkového pudinku. Zároveň si však díky zemitosti pačuli zachovává šlechtickou důstojnost.

Tak s odstupem času a pořádném prouzkoušení můžu říct, že tohle je pro mě asi vítěz mezi vůněmi se slaným karamelem. Ta kombinace s kardamomem mu vyloženě svědčí. Tou tabákovou fází s vanilkou a sladkostí karamelu mi zase něčím typově připomíná mojí Enigmu pour Homme. A kašmeran mi tu nevadí

Tajný nemanželský syn Lorda George miluje kromě rychlých aut a žen i kvalitní rum a jemně kořenitý aromatický tabák s koženými podtóny. A je to i vybraný gurmán. Zbožňuje nepřeslazené měkké rumové perníčky se špetičkou zázvoru a skořicového cukru a tenounkou cukrovou polevou z bílého pižma.

Vévodkyně Dorothea není vůbec krutá, naopak je skvělá hostitelka. Jako každá správná britská lady si pro vás nachystala šálek čaje. Tenhle je zázvorový se špetkou skořice. Ale nezůstane jenom u čaje. Během posezení u praskajícího krbu vám nabídne i sklenku sherry a vanilkové suflé.

Ihned po nahořkle svěžím bergamotu mi naskočí obraz rozkvetlého šeříku, rostoucím u zaprášené kamenné zídky, na níž zvrchu bubnuje ledový déšť. Po rozvonění, aniž byste to zpozorovaly, se plynule dostanete na lehce gurmánskou úroveň a díky otočníku se dočkáte otevřeného balíčku sušenek, o němž se zmiňují oficiální stránky značky. A dokonce k tomu dostanete i misku teplého vanilkového suflé, postrouhaném sušenou citronovou kůrou. I přes pudrovost, vůně ani náznakem nedusí, jelikož jí zhutňuje vanilka, která ale zase zásluhou trpkosti citrusů a pryskyřic nepůsobí ani drobet přeslazeně zrovna tak, jak to dokáže Shalimar. Intenzita více než uspokojivá, k tomu si přičtěte několikahodinovou výdrž. Už druhá vůně a já začínám chápat návrh domenicy, proč by si vůně od tohoto pána měly najít cestu do Prahy, protože dovede-li při takto rozumných cenách míchat takové vůně, tak klobouk dolů.

Máte taky někdy dny, kdy vás nebaví pecky a chcete navonět něčím jemným, co by vás uklidnilo, zaujalo, nedrhlo a drželo to a líbí se vám Royal Bain od Caronu ve vintage verzi, ale je na vás příliš starosvětský a chtěly byste raději light verzi? Pak by pro vás mohla být Poudré řešením. Složení toho sice přiznává daleko méně, ale na začátku mě jasně zdraví jiskřivé aldehydy s čerstvě vyloupnutými mandličkami a troškou šťavnaté zeleně, ihned následované pudrovou mimózou, fialkami a orosenou růží, kterou mi právě vzdáleně připomíná Royal Bain po rozvonění, ovšem ve velmi, velmi odlehčené podobě. Avšak zatímco v Royal Bain je smyslem uchovat onen šumivý nakyslý tón, připomínající vůni šampaňského, doplněnou pryskyřičnatostí kadidla a ambry, v Poudré směřujeme zcela jinam: k mléčnosti a vanilkové nasládlosti. Jak jsem řekla, ona vlastně ani není typicky pudrová jako ostatní vůně z této kategorie, není ostrá, drhnoucí, ani dusivá, na vzdušném cedrovém podkladu nám naopak zůstane jen hebounký "mohérový" pižmový poprašek, který ale právě díky zbytkům z předcházejících prvků vůbec nepůsobí sterilně přesně, jak napsala andry. A kdesi pod tím cedrem tušíte sušený vylisovaný kosatec. V mém případě se z ní stal kandidát naslepo, který úspěšně vyšel.

Hohó, někdy za málo peněz najdete hodně muziky a příkladem je právě tato značka a tato vůně. Chcete kosatec s osvěžujícím hořkým neroli a trochou zelené anděliky na začátek? A chcete, aby byl ten kosatec chvilku zemitý, malinko mrkvový a vlahý od ranní rosy? A rády byste k tomu osvěžující dešťovou přeháňku v podobě šumivých Coca-Cola tónů otočníku? A nebude k tomu vadit špetka na prach rozemletých mandlí, hebounký pižmový poprašek a trocha částečně mléčného a zároveň kapku kořenitého santalu? Tak jestli ano, Poudre d'Iris právě vyřešila vaše starosti ;-) . Všeho je jen trocha k doplnění toho hlavního, čímž je pudrový kosatec, ale jsou to moc pěkné doplňky.

Podle názvu jsem čekala typicky pudrovou vůni, ale to jsem se spletla. Ihned po počátečním citrusovém závanu se na mě totiž vyvalí teplá, lehce živočišná skořice s palčivě dřevitým hřebíčkem a velkou spoustou kandovaného ovoce (dominantní jsou křupavá jablka), které napěchujeme do koženého vaku. Teprve po rozvonění se zpoza kůže najednou začne vynořovat sladký růžový pudr s hromadou bílého pižma a rtěnkovým podtónem – dala bych krk za to, že ve složení bude i fialka. Z koření je v téhle fázi patrný už jen hřebíček, který ji společně s šikovně nadávkovanou lékořicí v základu dotváří zajímavou, i tak trochu vánoční atmosféru.

No vida, tak zdánlivě nesourodé, trochu zvrhlé provokativní vůně s přechodem ke smyslné něžnosti nejsou jenom Fordovou výsadou. Nejprve je to závan zemitého prašného kosatcového kořene, kyselých červených bobulí a surové, trochu mastné a lehce živočišné kůže. Ovocná kyselost a kůže spolu chvilku laškují, než se rozplynou v hebkých hřejivých pudrových tónech s vůní rtěnky a špetkou hřebíčku na vzdušném dřevitém podkladu. Tak tímhle si u mě Pierre opět vylepšil reputaci.

Nenechte se zmýlit názvem, Poudre Impériale je totiž podobně jako Vapeurs Diablotine kouzelnou kadidlovkou. Kadidlo v ní je hladké a svou hřejivostí příjemně tulivé. Je osvěžené chladivým kardamomem, drceným pepřem a bergamotem a především perlivě sladkými kokakolovými tóny otočníku, které vždy dodají jakékoliv vůni na jásavosti. Teprve v základu nás společně s pryskyřičnatě sladkým benzoinem, cedrem, pudrovou vanilkou, bílým pižmem a cedrem zavede do sakrálních prostor k tradiční meditaci.

Chyprová květinovka? Ale kdeže. Tohle je echt kadidlovka se štiplavě nahořklými citrusy na úvod. Kadidlo je pěkně teplé a kouřové a promíchané se špetkou živočišného pižma. Růže opravdu najdeme jenom trochu, jak psala rakuli. Je to pár kapek bulharského růžového oleje, co tak obdivovala moje babička, ale tahle růže je pro mě lepší, nebolehlavová :). Zanedlouho nám pižmo vystřídá kopec zapálených vonných tyčinek - stejný temperamentní santal najdete v Samsaře. Jakmile ustoupí jejich největší nápor, objevují se pro změnu pomerančové dropsy s tekutou náplní z mé kdysi velmi oblíbené Cacharel Liberté. Snad i díky nim se santal stává malinko krémovějším. Ovšem nevydrží mu to dlouho a uschne. V drydownu najdeme i malinko navlhlých mechových tónů, které částečně odebírají kadidlu jeho teplo. Nejsou však tak zásadní, abychom mohly tuto vůni nazývat chyprovou. Mám-li však označit nějaký caronovský mainstream z posledních let označit za povedený, byla by to rozhodně tato vůně.

V první fázi zavoní klasická opulentní růže z La Rose de Rosine. Během pár minut se ale díky pečeným švestkám a meruňkám promění v růži ovocnou, jejíž okvětní plátky se postupně s pomocí kadidla a především opopanaxu, ambry a pižma nakonec přece jen roztaví v růžový prach, vznášející se kolem šálku vánočního čaje, svařeného se skořicí.

Na základě doporučení jsem se těšila na pěknou ambrovou pačuliovku, ale bohužel jak už to v případě mojí kůže s vůněmi Prada bývá, dočkala jsem se starého zaprášeného sklepa s vlhkou plesnivějící omítkou. Akorát tenhle se někdo snažil vydezinfikovat citrusovým Savem.

Od Pierra je člověk většinou zvyklý na slaďárny, takže jsem jí čekala i v tomto případě. A ono ne. Místo toho člověk dostane mix posolených pražených oříšků a šumivých tónů, což asi měl být ten otočník, ve složení, i když ta Coca-Cola tam tentokrát zcela chyběla, tak nevím. Slanost po chvilce ustupuje a vyloupnou se z toho lískové oříšky uvnitř pralinek z hořké čokolády, plněných nugátovou náplní. Pralinky nám leží vyskládané na dřevěném podkladu z lehce drhnoucího cedru a kořenitého santalu a jsou poprášeny velejemným pudrovým pižmem. No když to budu hodnotit jako tradiční PG gurmánku, tak dobré, ale jako santalovka teda žádná sláva. Stejně tak se nemůže pochlubit kdovíjakou intenzitou a výdrží. Jen na začátku dělá velká ramena, avšak velmi rychle (do dvou hodin) jí dojde dech. Mimochodem na zahraničních blozích jsem četla o přirovnávání této vůně k Lutensově Jeux de Peau. K tomu se tedy přiklonit nemůžu, žádný chleba, ani sušenky, kokos, meruňky nebo připálenost, oproti Lutensovi je méně propracovaná, druhou stranou asi líbivější/nositelnější, jenže zase nevydrží, no.

No vida, mám tu příjemně hřejivou květinově-orientální vůni bez ulepenosti pačuli nebo nečeho podobného, s čímž jsem občas měla problémy např. ve Flowerbomb, a přitom dostatečně výraznou (lehce opulentní). Má poměrně úderný nahořklý bergamotový začátek, netrvá však dlouho a na povrch zvolna vyplouvají květiny. Jasmínu je naštěstí pomálu, spíš jen dělá křoví sladce vonící orchideji, a poté je zcela udusán jemně čmoudícími vonnými tyčinkami santalu. Květinová sladkost je ještě chvilkově umocněna hustě našlehanou vanilkou, ale následně se zcela ztrácí v tónech hořkoslané ambry.

Podle názvu jsem původně čekala vůni typu Vetiver Oriental, ale ona zase až tak moc typicky lesní není. Jen na začátku je díky galbanu zelená a zásluhou koření by se dalo možná mluvit o náznaku jehličí, zatímco se necháme osvěžit citrusy. Stěžejním bodem Keičina lesa se však poměrně rychle stanou švestky, které v kombinaci s pačuli působí temně likérově. Kromě nich tu rostou i fialky a zdá se, že pod jedním stromem si nějaká zdejší návštěvnice zapomněla rtěnku - to když se k fialce přidá růže. Vůně mi tak v této fázi spíš než les částečně typově připomíná Mon Parfum Chéri par Camille (Annick Goutal) jen v modernějším, ne tak úderně pačuliovém starodávném pojetí. Do lesa se vrátíme až v základu s pomocí dřeva, kadidla a ambry, kdy tak trochu začne evokovat pálící se klestí. Jakkoliv však příliš lesních tónů nepobrala, musím říct, že z nových přírůstků kolekce Les Merveilles se mi líbí nejvíc.

Patří k dalším velmi příjemným překvapením od této značky. Zbystřit by měly hlavně vanilkářky. Precious Gold totiž po úvodu se svěží malinovou růží s jemně kořenitými podtóny obsahuje stejnou andělskou vanilku, respektive vanilkové crčme brűlée včetně vrstvičky lehoulince připáleného zkaramelizovaného vanilkového cukru jen s tím rozdílem, že tahle není tak plnotučná. Chybí jí myrha, přesto vyzní trochu víc dřevitěji. Jinak obsahuje rovněž pomerančový květ, ovšem ne nahořklý, ale ten slaďoučký s vůní lesních jahod. Po rozvonění do vanilky vmícháme na prach rozemleté fialkové bonbóny a zachumláme ji do hromady nadýchaného bílého pižma, takže ani v nejmenším nepůsobí přeslazeně nebo ulepeně. S Vanitas má kromě kvalitního zpracování srovnatelnou intenzitu a výdrž a když uvážím, že oproti ní se může pochlubit méně než poloviční cenou, tak je to bomba.

Už jsem tu psala, že Eclat d´Arpege na mně bohužel nefunguje. Místo ní jsem našla tuhle alternativu, která na mně i po všech těch nikovkách a exkluzivkách stále voní. Ano, chybí tu sice ten šeřík a místo něj je tu zelené jablko, ale jinak tu funguje všechno ostatní: svěží citrónek, broskvový čaj, hladké růžové pižmo, cedr - světe div se, nečpí - a ambra svou hřejivostí jen lehce připomíná prádelnu. Pokud tedy hledáte povedené letní osvěžovadlo, co nepůsobí lacině a s Lanvinem vám to podobně jako mně nevyšlo, zkuste schválně Precious Pink.

Tak tohle je opravdu ukázková procházka lesem, jak slibují na oficiálních stránkách, ovšem ne po dešťové přeháňce, tady pršelo vydatně. Rostou tu i svěží bylinky (nasládlá šalvěj). Pod nohama vám praská spadané mokré jehličí a drobné větvičky, ale narazíte tu i na tlející listí a vlhký mech. Marně se pokoušíte rozdělat oheň, který více doutná, než aby se rozhořel a pořádně hřál (vetiver). Postupujete tedy dál, kde už je o trochu víc sucho. V této fázi už vás obklopují samé cedry, borovice a další jehličnany, z jejichž drhnoucího dřeva vonícího smolou se vám ten taborák konečně povede na druhý pokus zapálit a vy si konečně užíváte to teplo a nasládlý labdanový kouř.

Podle www.mimifroufrou.com prý K. Hennessyho při vymýšlení konceptu této vůně inspiroval verš z básně od Arthura Rimbauda Dobrá ranní myšlenka, odkazující na mýtickou zahradu Hesperidek. I když zase se spíš jedná o čistě marketingový tah, protože i tato vůně se opět místo na původní pověst o stromu se zlatými jablky nesmrtelnosti zaměřuje na parfumérské pojetí hesperidických tónů, čili na citrusy. Ty jsou nejprve jiskřivě svěží, kyselé, potom zhořknou a jsou zasypány štiplavým pepřem. Zpoza nich vystupuje na scénu jemně aromatická levandule, která pomáhá kosatci z prašné země a hází mu provaz navázaný ze citrusově zelených lístků. Pro levanduli si po chvíli přichází týpek v kožené bundě a odváží si jí pryč. Kosatec se marně rozhlíží po nové společnosti. Nemusí ale dlouho čekat, hlásí se nasládlý pomerančový květ v jemném obláčku z pudrového pižma. Není to úplně špatné, ale srovnám-li tohle „pozvání“ do Kilianovy černé kolekce, je okamžitě poznat, nakolik do „konce“ v případě Sweet Redemption Calice Becker práci s pomerančový květem vylepšila. (NT)

Ha, toto je, prosím, jeden z vyjímečných případů, kdy se s andry v nějaké vůni shodnu. Preludio d´Oriente opravdu v první chvíli skrze směs pryskyřic, dřeva, ambry a medových pláství s voskovými víčky trochu připomíná Calling All Angels, jen to kadidlo je tady štiplavější. Po rozvonění se sice uhladí, ale to už se s podobou rozchází, jelikož ho doplní pelyňková hořkost, zemitost pačuli a kožené tóny lehce medicinálního oudu a celé to na rozdíl od April Aromatics sklouzne do pánska. (NT)