Vzpomínáte na stříbrošedý zemitý kosatec z Iris Silver Mist? To je on, v úvodu osvěžený citrusy, ale bez mrkvové natě, drhnoucího vetiveru, tíživé pryskyřičnatosti a mléčným santalem místo cedru. Melancholii nahradil japonský čajový obřad na mechovém paloučku, při němž se podává aromatický Lapsang Souchong.

Serge Lutens nás s A la nuit a Rose de Nuit zavedl do nočních zahrad s jasmínem a růžemi. V sadu Daniela Gallaghera kvetou hořké pomerančovníky, rybízové keře a bergamotovníky. Tu utrhnete pár lístků rybízu, abyste je rozmělnili v ruce, tu jeden bergamot a rozříznete jej, abyste zachytili jeho svíravě svěží vůni. Cesta v sadu je sice zaprášená a přikrytá dehtově zakouřeným mlžným oparem, noční vzduch však i díky nesladkému pomerančovému květů příjemně chladí a osvěžuje. Sáhnete do kapsy kabátu, abyste vytáhli krabičku se sušeným tabákem, kterou jste si tam dali společně s pytlíkem slaných oříšků, a zhluboka nasajete...

Už složení malinko napovídalo, že by mělo jít o citrusově bylinkovou vůni, ale vůbec jsem nečekala, že tenhle výtvor od Antonia Gardoniho, povoláním architekta a parfuméra samouka (něco podobného jako Andy Tauer) bude až tak dobrá. Citrusy v ní jsou totiž bio, což je velmi potěšujcí. Z bylinek je nejvýraznější rozmarýna. Promíchali ji s drceným černým pepřem a příjemně živočišným hřebíčkem. Škoda, že ty krásné citrusy nevydrží o něco déle. Místo nich vystoupí do popředí kafr, který O/E dodá lékárenský tón. V další fázi se ale umravní a zůstane jen jemná bylinková vůně, k níž se přidá jehličí, dřevo, trocha tabáku a směs pryskyřic. Každopádně kdo si zoufá, že Lux od Mony di Orio v novém provedení už není, co býval (tam bio fakt nejsou), mohl by to možná zkusit s přírodnější O/E - myslím po pocitové stránce, vyloženě podobné si nejsou.

V tomto případě je Oajan jedna z původních pěti linií koní, z nichž byl vyšlechtěn arabský plnokrevník. V dřívějších dobách byli používáni především jako váleční koně, nyní je jejich doménou závodní oblast. A opět správně hadáte, že s koníkem samotná vůně příliš dočinění nemá. Ledaže by to byla vykrojená perníková figurka. Ale to vůbec nevadí, protože kdo lkáte nad tím, že Corte Belfiore je nyní již nedostupnou limitkou, tady máte adekvátní náhradu :palec: (bohužel o dost dražší, na druhou stranu zase podle mě o chlup lepší, velký chlup). Náš koník je z čerstvě upečeného perníku, právě vytaženého z trouby. Je posypaný jemně štiplavou skořici, politý trpkým medem a sedlo má z broskvových slupek (vonokvětka). Z nozder mu sálá teplý „suchý“ kouř (labdanum a hřejivá ambra) a místo vody se napájí hustým sladkým švestkovým likérem. Takže nakonec vám nezbývá než spočinout obličejem na jeho perníkové srsti, poprášené velejemným pudrovým pižmem a cítit, jak mu v žilách pulzuje vanilkovo-medová krev.

Vezme vás na procházku prosluněnou jarní loukou, zakončenou za kouřově vetiverového soumraku piknikem s obilnými sušenkami se skořicí a náplní z lískových oříšků se slaným podtónem. Jde krásně do prostoru a na kůži vydrží bezmála šest hodin - jednoznačně nejlepší vůně z celé kolekce The English Fields!

Kadidlové tornádo. Rozsévá kolem prašnost drceného černého pepře a pačuli a kardamomový chlad. Pohrává si s jehličím a kůží, které víří kolem. V samotném oku však ukrývá lehký náznak vřelosti, podbarvený temně sladkou lékořicí. Podívaná co malinko děsí a fascinuje zároveň.

Je příjemnou semišovou vůní s vydatně štiplavým kardamomem a lehkým závanem nezralé hrušky v úvodu. Po jejich odeznění se semiš zahalí do kouřového obláčku, který má na svědomí vetiver, zároveň ho protemní zemitost pačuli a nepatrně prosladí vanilka.

Šedivé nebe nad rozbouřeným mořem, na němž se zmítají plechové loďky. Vzduch je prosycený mořskou solí a šalvějí. Přesto ale najednou v tom chladu zasvítí slunce, jehož paprsky dopadnou na růži s jasmínem. Pak se ovšem projeví oud v podobě arabského plnokrevníka, pobíhajícího po mořském pobřeží s koženým sedlem na hřbetu.

Tak tahle vůně rozhodně nezapře starou školu. Odaliska vám přináší mandarinku, kterou vám vlastoručně oloupe, ale především starodávné mýdlo s vůní trpkého bergamotu a konvalinky a indolického jasmínu a nastrouhá vám ho do koupele. Vedle vany vám pak na mechový podklad na koupelnovém stolku položí kytici něžně pudrových kosatců, aby tu lehkou zatuchlinku rozptýlili a daří se jim to. (NT)

Mělo by jít údajně o antiparfém. Osobně v ní z výčtu slibovaných vůní nacházím zaprášenou horkou žárovku, chladnou a ostrou kovovou čepel, s níž se snažíme nasekat najemno bobkové listy a koriandr a tužkové odřezky. A tím vším se jemně proplétá vůně konvalinek. Možná to zní zajímavě, ale vlastně je to docela nuda.

Ačkoliv jsem si jako většina v první chvíli podle názvu myslela, že půjde o karafiátovou vůni, ve skutečnosti se prý jedná o odrůdu čínské růže, která se mu vzhledově pouze podobá. V první polovině 19. století se jí povedlo vyšlechtit valonskému malíři a botanikovi Pierre Josephovi Redouté. V tomto případě má jít tedy o olfaktorické připodobnění. A mám-li být zcela upřímná, pod vrstvou chladivého ostrého pepře s kapkou citrusů bych netipovala žádnou z obou květin, jen další hromadu koření. Tentokrát je už ale mnohem teplejší. Nejvýraznější je palčivě dřevitý hřebíček a najemno namletá skořice s příjemnými živočišnými podtóny. Doprovází je velmi zajímavý tón kandovaných jahod, za něž je pravděpodobně zodpovědná kombinace suchého prašného šafránu a kurkumy. Kouř z labdana a dalších pryskyřic spolu se špetkou pudrové vanilky potom pomohou dovytvořit z téhle vůně, co se na začátku tvářila zubatě, nepříliš sladkou, teplou sametovou orientálku s mnohahodinovou výdrží.

U této vůně jsem nějak nepochopila, proč vzdává poctu francouzskému králi Ludvíkovi XV.? Je sice pravda, že vládl v době vzniku této značky, ale proč se rozhodli jí postavit na karfiátu, který se stal symbolem Velké francouzské revoluce, kdy už dávno nebyl mezi živými a kdy jej prý na klopě nosili odsouzenci ke gilotině, čili má spíš spojitost se smůlou? Naproti tomu je tu pak ještě symbolický význam karafiátu jako vyjádření nehynoucí lásky matky. Původ má v křešťanské legendě ve spojení s Pannou Marií, která se rozplakala, když viděla Ježíše, nesoucího kříž a kam dopadly její slzy, tam vyrostly růžové karafiáty. No když nic jiného, tak musím uznat to, že tato vůně je opravdu přirozeně karafiátová. Květinově pikantní karafiát se objevuje ihned po úvodní směsi štiplavě nasládlého růžového pepře, svěžích citrusů a chladných kovových tónů, které by nám možná s trochou fantazie možná mohly představovat špendlík, jimž byl karafiát připevněn k oděvu odsouzenců. Na jeho okvětních plátcích ulpělo i několik krůpějí třpytivého medu a kromě jeho vlastní pikantnosti ho provází i příjemná hřejivá živočišnost hřebíčku. Jeho nositel nebo spíš nositelka je nalíčená dávkou toho nejjemnějšího pudru, jaký si můžete představit (podobné nasládlé "pudrové" pižmo s krémovými podtóny najdete třeba Eclat d´Orient od I. Derroisné). Tak si říkám, jestli by spíš nemohlo jít o Marii Antoinettu, která právě stoupá nahoru po dřevěných schodech konstrukce ke gilotině, než o Ludvíka XV. Ta během svého věznění údajně dostávala vzkazy ukryté v karafiátech. Jen je obrovská škoda, že narozdíl od všech předchozích vůní od této značky, co jsem dosud zkoušela, neuvěřitelně slabou intenzitu a výdrž. Člověk si musí držet nos vyloženě u ruky, jak se velmi rychle stává intimní.

Až na pár výjimek tuberózovým vůním příliš nefandím. A tahle ze začátku není příliš vábivá.V kombinaci s trpkým bergamotem a plesnivějícím pačuli je hodně zelená a olejovitá. Navíc ji doprovází ylang, vonící po nahnilých banánových slupkách. A ani ten hřebíček tomu příliš nepomáhá. Teprve po rozvonění, kdy se přidá jemný kosatcový pudr a madagaskarská vanilka s vůní sušené smetany, pačuli zaleze a obě kytky se umravní. Tuberóza začne připomínat jako ve Fracasu spíš teplou meruňkovou marmeládu a ylang v této fázi vyluzuje už jen takové ty klasické květinově mýdlové tóny. Za ty peníze je to ale i tak zklamání. (NT)

Po velmi slibném Flamencu se nám Ramon uchýlil k ovocnému jasmínu s tóny šťavnatých malin, kompotového ananasu a lepkavých datlí, které doplnil sladce květinovou orchidejí, bílým pižmem a vanilkou. Jediné napětí zprostředkovává jehličnatý cedr s balzámovou jedlí. Je to pěkné a povedené, leč na pověstné španělské Olé se mi to zdá trochu málo.

V případě této vůně se na oficiálních stránkách hovoří o procházce uličkami Benátek, které mají být údajně lemovány keři vistárií, zimolezem, jasmínem a narcisy. Inu v Benátkách jsem byla a na tyhle kytky jsem tam nikde nenarazila. Nicméně ano, v případě vůně se jedná o obrovský bílý květinový pugét v čele s omamným zimolezem a „medově“ nasládlým a zároveň indolickým jasmínem, doprovázený jiskřivou mýdlovostí. Ovšem to by nám ten pugét nesměli zasypat hromadou vlhké hlíny a zatuchlé vodní zeleně, ble. Teprve až v drydownu, kdy toto vše odezní, jsem ochotná ve společnosti šťavnatých žlutých narcisek s krémovými podtóny a hřejivého pižma připustit obraz podvečerní procházky nějakým vnitrozemským italským městečkem. Slunce už sice pozvolna zapadá, přesto stále žhne. Zatím asi největší pecka jak co do intenzity, tak i výdrže, co jsem od této značky doposud zkusila.

Podle Pierra by se údajně mělo jednat o kostelní kadidlovku, ale tak jednoduché to není. Ze začátku tu sice máme starobylý zaprášený kamenný kostel vyzdobený chvojím, ovšem zapálené kadidlo tu nepotkáte ani omylem. Zato nám někdo na hladce ohoblované cedrové lavici zapomněl pytlík s hašlerkami a kalíšek s doutnajícími santalovými vonnými tyčinkami. Tohle všechno bych i brala. Co však rozhodně neberu, je upocený živočich, upatlaný od vosku ze svíček, který se nám kostelem vesele prohání. I když je to nakonec on, kdo nám přece jen vypátrá kadidelnici ukrytou za dřevěným harampádím a kadidlo uvnitř zapálí. A aby bylo legraci učiněno za dost, začne se cpát lískooříškovými čokoládovými pralinkami z Praliné de Santal - není nadto když parfuméři ve stejném roce vykrádají sami sebe.

Ano, je to kostelní kadidlovka a velmi povedená. Je to typický kamený kostelík s jehličnatém lese (jedlová pryskyřice s cedrem). Kadidlo v něm je zpočátku studené, potom vlažné, až později jej zahřeje (znovu nezbytná) sladce dřevitá myrha. Od ostatních kadidlovek se však odlišuje téměř nesladkým (pro značku rovněž nepostradatelným) pomerančovým květem, který se přidá po rozvonění a přináší do kostela skrz okna sluneční jas a svěžest ranního vánku, jak už trefne vystihla v recenzi barbucha.

Souhlasím s andry, toto je chladná a odtažitá gardénie. Možná zimní víla, která se ukryla před sněhem do kamenného chrámu s vysokými stropy mezi staré dřevěné lavice. Prostor uvnitř je prosycen studeným kadidlovým dýmem z kovové kadidelnice, stojící na oltáři, prachem z fěžkých závěsů a vůní omítky z nově přistavené zákristie. Typově má blízko k Wisteria Hysteria (Comme des Garcons).

Odráží letní atmosféru italské vily z filmu Dej mi své jméno, jímž se Prin Lomros při tvorbě nechal inspirovat. Jedná se totiž o bylinkovou kolínskou s hořkými nazelenalými citrusy na mechovém základu chypre. Tóny fougere společně s kůží, suchým vetiverem a tabákem ji už sice posunují pánským směrem, nicméně fík, oliva. cypřiš, traviny dohromady s hořkoslanou balzamickou ambergris skvěle vykreslují letní středomořské podnebí.

Ve spolupráci s americkým výrobcem brýlí Oliver Peoples přichází Ben toto léto s vůní, která má prý evokovat léto na pláži ve slunné Kalifornii. No, čerstvě vymačkaná přírodní citronová šťáva na začátku by tomu napovídala, ovšem ta prostřední část, složená z jalovce, zemitých tónů pačuli, kosatcového másla a špetky čokolády mě šokovala, protože to je znovu 1996, jak když vyšije. Pláž se s jistou dávkou fantazie objeví až po úplném rozvonění, když kosatec zaleze a zůstane jen jalovcové jehličí, jehož úkolem je pravděpodobně představovat stromy lemující pobřežní promenádu. Písek je to opravdu teplý, skoro až rozpálený od slunce, ale tipuju ho spíš na ten bílý, co leží na plážích v Saudské Arábii. A najde se tu i slaný mořský vzduch. Byla by to zajímavá svěženka s dobrou výdrží, jenom prostě nechápu, proč musí Jerome Epinette v tak krátké době vykrádat sám sebe.

Olympia Music Hall je vskutku povedená variace na moderní chypre. Úvodní kombinace jiskřivých citrusů, pepře a lehkosti vodních květů osvěžuje a zároveň nepůsobí nudně. Odtud vůně plynule přechází k temnějším tónům, zastoupeným nahořklým šafránem, semišem, kadidlem a tolik nezbytnou kombinaci růže s pačuli, ozvláštněnou příjemnou lékořicí a špetičkou tmavé čokolády. Aby však vůně nepřišla o svou lehkost docela, uzavírá ji hrst bílého pižma. Pokud jste měli již příležitost se s vůněmi Histoires de Parfums setkat, vězte, že i na Olympia Music Hall je poznat důkladné zpracování včetně velmi dobré výdrže a intenzity. Pojetím je možná někde na půli cesty mezi 1969 Parfums de Revolte mínus ta (příznivkyně prominou) otravná broskev a Rosam z Édition Rare mínus oud. Nebo pokud zabrousím i do jiných značek, je-li vám blízká práce Arabian Oud jako Legend Women či Khaleejah (opět bez ovoce a oudu), pak určitě vyzkoušejte.

Zelené květinové vůně nejsou nic pro mě a Ombre de Hyacinth mi to opakovaně dokazuje. Hyacint nevydýchávám v Bas de Soie a zde rovněž. A když k nevětranému květinářství s hyacinty se vší tou zatuchlostí, lístky, stonky a kořeny a navlhlou hlínou přičtu ostrou hořkou zeleň s kovovými tóny a "sametové" lístky fialek, udušené v hustém kadidlovém dýmu, je jasné, že kamarádi z nás nebudou. Teprve po rozvonění zatuchlost i zeleň zatahují drápky a vůně se mění do podoby květinového mýdla. Ke zjemnění nakonec přispějí i vanilkově pudrové tóny. Ale jak už jsem napsala, pokud se vám líbí Bas de Soie od Lutense, pak rozhodně vyzkoušejte i tohoto Forda, ten průběh silný hyacintový nástup a následné pudrové zjemnění mají typově podobný. (NT)

Při pohledu na fotografii Gustava Pelizzona, jíž byla Ombre Indigo inspirovaná, jsem očekávala temnou vodní vůni, ale barevně ji vidím spíš v odstínech zelené a černé s lehkým dotekem tmavěfialové. Jediná spojitost s vodou se dá jakžtakž hledat v prvotních svěžích tónech citrusově nazelenalého petitgrainu, kterou ovšem v zápětí rozpráší zelená tuberóza s prašným gumovatějícím šafránem. Když pak po rozvonění zmizí i ta, Ombre Indigo se ukáže jako surová, teplým kadidlem zakouřená, kůže. Změkne až zásluhou měkké dřevitosti papyru a podtónům sušených švestek. Od Olfactive Studio je to bezesporu jedna z těch povedených vůní, má nadprůměrnou intenzitu i výdrž, jenže od začátku do konce na mě působí vyloženě pánsky.

Mainstreamová verze Ombré Leather přišla o zelenou fialku s tóny kandovaného ovoce, jenž trochu připomínala Black Violet, na úhor přidaného většího množství jemně štiplavého kardamomu, který zintenzivňuje dojem dekadentního týpka s rašícím strništěm v dehtově zakouřené kožené bundě a lehce zaprášenými botami. Ten s nově nabytým porostem někde odložil zelenou sametovou vestu a bílou košili a vyměnil ji za černou.

Bezprostředně po nástřiku zavoní důvěrně známá šťavnatá fialka s podtóny kandovaného ovoce z Black Violet, jen zároveň trochu zelenější. Bohužel je však během chvilky zcela pohlcena dekadentním týpkem v dehtově zakouřené kožené bundě a lehce zaprášenými botami. Teprve po rozvonění bundu rozepne a ukáže se, že má pod ní bílou košili se sametově zelenou vestou. Jo, kdyby se Black Violet ještě vyráběla, Ombre Leather 16 by byla jejím pánským protikladem. Zároveň je to asi první vůně, u níž si úplně živě dovedu představit, že by se s ní mohl vonět i sám Tom.