Při prvních tónech sladce šťavnatých a zároveň mydlinkových citrusů, jemně štiplavého kardamomu a květinově sladkého muškátu, kteří doprovází Andyho růži jsem skoro až zajásala. Jenže hned za ní si to přihopkalo zvířátko kastoreum, utíkající před hustým kadidlovým dýmem z nedaleké skládky, kde se pálí pneumatiky. Sice se nezdrželo moc dlouho, ale stačilo ze sebe oklepat popel na chladnou kamennou zem, na níž nám růže leží. A co se nestalo mezitím? Růže se nám pobytem v kouřovém oblaku vysušila. Díky pačuli však získala i trochu té chyprové sametovosti. Chladná ovšem nezůstává, neboť ji v drydownu prohřívá hořkoslaná "balzámová" ambergris a teplo z doutnajícího pikantního cedru. Nyní je mi jasné, odkud vzala Une Rose Chyprée svoje základy. Zaplaťpánbůh, že se cestou zbavila té spálené gumy a živočicha, protože především tím je pro mě v kombinaci s ohromující intenzitou a výdrží tato růže nenositelná.

Jóó, Andy umí i chyprovky a dobře. Vlastně je to dle mého názoru bezproblémově nositelná vůně, myslím ve srovnání s některými jeho modrými výtvory. Nejprve tu máme nazelenalé citrusové mydlinky, po jejichž odeznění mi zvolna pod nosem vykvétá růže. Paradoxně není tak mocná a výrazná, jak jsem čekala, malinko ji zastiňuje muškát a nevím, jak to mistr Tauer dokázal, ale mně se ta kytka normálně začíná líbit. Obě květiny jsou pak posypány skořicí a ještě nějakým pikantním kořením, to si však netroufám blíže určit. Hurá, konečně tu jsou ty chyprové tóny větvičníku a pačuli spolu s uklidňujícím jemně kouřovým labdanem, v nichž se obě květiny zcela ztrácí. Vetiver se sice jen mihne, zato je opravdu krásný. Nakonec vůni rozehřeje lehce zakouřená balzámová ambra s nepatrným hořkoslaným nádechem, která vrací na scénu růži. Podle toho, co psala domenica o pravé ambře v Encens Mythique d´Orient si troufám říct, že i zde se nejspíš jedná o ambergris.

Patří podle mě k těm nositelným Tauerovkám. Po citrusovém úvodu, který navozuje dojem sklenky jiskřivého šampaňského, v němž plave měsíček slaďoučké klementinky, začne vykazovat příbuzenství se svou vzdálenou sestřenicí Une Rose Vermeille, za což může jednak fialkový pudr a jednak jahůdkové podtóny samotného pomerančového květu (v URV jsou to maliny). Ve srovnání s její červenou kolegyní však působí Orange Star jako méně sladká a mnohem víc pižmová a přitom méně dusivá, což je asi to nejvíc překvapující. Druh použité ambry v základu bych však označila spíš za minerální, než že by šlo přímo o ambergris. Osobně mi evokuje mramorem vykládanou koupelnu s luxusními pudřenkami. Druhou alternativou je potom pomerančové lipo.

Za vůní této nové značky stojí francouzská parfumérka Elodie Pollet. Že vám to jméno nic neříká? Nebojte, mně taky ne :) . Zajímavější asi bude to, že se prý při tvorbě nechává ovlivňovat arabskými vůněmi. A co mi z toho díky tomu vylezlo? Podivnost v ryze montalovském pojetí. Pěkných je jen prvních pár vteřin díky náloži svěžího a zároveň pikantního anýzu a pak už to jde do kytek . Spouštěčem je hodně gumový/žvýkačkový jasmín s trochou ovocné růže, následuje šikmý sešup po ostrouhanotužkovém cedru s listy skleníkového tabáku a vše se nakonec „utopí“ v moři pryskyřičnaté „prachové“ ambry s typem pižma, co mi tak nepříjemně připomíná čerstvě vyprané naškrobené prádlo a v úplném dojezdu chytne náznak větrovosti. Ble!

Dlouhou dobu se tahle vůně pyšnila titulem nejdražšího parfému na světě, než ji trumfnulo milionové zlaté jablko od Donny Karan. Proto jsem už někdy před třemi roky, kdy jsem ji vyzkoušela úplně poprvé alespoň v koncentraci eau de parfum, čekala opravdovou bombu. Ale bohužel i tenkrát, i nyní bych řekla, že toto je případ podobně jako třeba u Kilianových vůní, kdy obal daleko převyšuje samotný obsah. I když u mě je to asi dané i tím, že Patriciin parfumérský styl mi obecně moc nesedí. Citrón s bergamotem a švestkami a meruňkami, které tu použila, jsou přírodní. Dokonce se mi tu líbí i kousky čerstvého, nikoliv kompotovaného ananasu tak jako v ostatních vůních. Jenom nechápu, proč se rozhodla použít jako spojovací bod ke květinovému srdci s hřebíčkovým karafiátem, tropickým ylangem a růžovým lokumem zrovna sladkou papriku (koření) a ovoce jím zasypat. Navíc ambrový základ s pudrovou vanilkou a bílým pižmem nezapře několik tužkových odřezků (cedr). Prostě pořád platí, že pánské vůně má značka daleko povedenější a i lépe drží. (NT)

Rudá růže? Já osobně ji vidím spíše v růžovějším odstínu, zpočátku tedy rozhodně. To by se dala přirovnat k osvěžující citronádě, kterou protne ostřejší závan levandule, ta však zároveň dodává vůni i jistou křehkost. Poté je vám naservírován vychladlý čaj, připravený z malinového listí a v nose vám praská několik mýdlových bublinek. Fialky jako takové skoro necítím, spíš jakýsi lehounký závojíček z fialkového pudru, který se snese na ten malinový čaj a překryje ho. Nyní teprve přichází červená růže, i když pokud srovnám s Une Rose Chyprée, Rose Nacrée nebo jinými růžemi, tato je přece jen pořád světlejší a hlavně má „mýdlovou“ podobu. Po nějaké době se objevuje lehce zakouřená „balzámová“ ambra a i když dostává zdánlivě víc prostoru než v Une Rose Chyprée (tam jsem jí postřehla až v dojezdu), chvílemi se mi schovává v pudrové sladkosti a střídavě v onom růžovém mýdle. Rozhodně je to další z Andyho bezproblémově nositelných vůní s výbornou výdrží a možná by mohla být dobrým odrazovým můstkem pro ty, kteří chtějí zkusit vůni s trochou pudru, ale pudrové Loukhoumy nebo vůně typu Osez-Moi! už je dusí .

Říkám si, jak to ten Andy s tou zvonkohrou pro anděla vlastně myslel. Tenhle diblík totiž dovádí v ostrém šeříkovém mýdle a je skrz naskrz zelený nejen pokud jde o konvalinku, ale i o jasmín. Nemá žádné bílé šatečky, je navlečený do drsné zaprášené kůže a prochází se bosky po vlhkém "sametově" zeleném mechu, který je postupně vysušován zakouřenou hořkoslanou ambergris.

Na tuhle vůni jsem byla zvědavá především proto, že Andyho Miriam se stala mou láskou na první počich a jednou z nejoblibenějších aldehydovek vůbec. A samotné aldehydy jsou tu opravdu krystalicky čisté a lehounké jako v Liu. Zcela chybí hořkost bergamotu, karafiát i levandule. Naopak místo toho je doprovází pelargónie s mátovou svěžestí, hřejivý ylang, vonící po lehce nahnilých banánových slupkách a jasmín, který je bohužel pro mě o krapet víc indoličtější, než kolik by mi bylo milé. Jakmile však tahle fáze pomine, objeví se poměrně něžná růže, odděná do kabátku z hebounkého zeleného sametu. Vetiver tady ani zdaleka nedrhne tak jako v Miriam, spíše jemně dokresluje tóny chypre a spolu s mléčným santalem, pudrovou vanilkou a kosatcem a stále přítomnými aldehydy tak tvoří na Tauera překvapivě jásavý, přesto ne naivní celek. I proto je hrozná škoda, že ve srovnání nejen s Miriam, ale všemi jeho dalšími vůněmi má mnohem slabší sillage, i když výdrž sama o sobě je výborná. (NT)

Je třetí vůní, kde mi nevadí hyacint, jelikož se tu snoubí s osvěžující vůní hořce zeleného galbana a neroli. Obsahuje typické chanelovské květinové mýdlo (růže, kosatec), avšak obohacené o sem tam probleskující konvalinku a pudrový tóny kosatce. Základ je díky šikovně zapracovanému vetiveru lehce chyprový, doplněný nerušivým cedrem.

Vůně má údajně připomínat růžový budoár. No ano, s tím svěžím bergamotem, olejovitou růží, sladkým fialkovým pudrem a vůní rtěnky a dalších líčidel na dřevěném toaletním stolku by mohl být, když vám nebude vadit ten umělohmotný drogérkový jasmín v pozadí. Ale od toho už tu snad máme Rosinky, ne? (NT)

Po úvodním závanu svěží levandule vás čeká sklenka hřejivého brandy, do nějž nastrouháme trochu čokolády. Dostanete k ní i vanilkový dezert se skořicí, ozdobený marcipánovými růžičkami. Celé je to usazené na ambrově dřevitém základu s pryskyřičnatými tóny.

Neznám žádnou jinou vůni, která by vykazovala takové rozdíly mezi jednotlivými šaržemi než tuhle a to ještě neznám vintage. Ještě asi před deseti lety bývala mnohem víc starosvětsky aldehydová. Nicméně i přes tuhle modernizaci společně s jasmínem, růží a kosatcem pořád vytváří nádherné květinové mýdlo, které v létě příjemně osvěžuje. Rovněž základ býval santalovější, místo toho přibylo spíš víc vetiveru a bílého pižma.

Aldehydy s bergamotem mají ze všech koncentrací pětky asi nejblíž k Liu, přesto ani ony nemají tu jejich jásavost. Následuje hořká neroliová fáze, která pozvolna přejde do klasického květinového mýdla. Nemá ale tu hloubku jako EdP a čistý parfém. Vyniká spíš vetiver s pižmem a suchým santalem. Na druhou stranu je ze všech koncentrací nejprádlovější, takže pokud bych měla jít do postele s nějakou z nich po vzoru Marylin Monroe, pak určitě s toaletkou.

Ve srovnání s původní Eau Premiere tady chybí ten vzdušný aldehydový úvod, respektive mýdlová je pořád a lehká taky, jenom sem přidali víc neroli. Ovšem chybí mi tu ten typický pětkový ylang s jasmínem. Jsou tu taky, ale ta příbuznost už tu není pro mě tak zřejmá, což jí však vůbec neubírá na kráse. Z původní Eau Premiere jí zůstala růže, zapudrovaná vanilkou, která je tu však hustější a ve srovnání s ní mi přijde taky dřevitější a tím pádem i méně sladší.

Lehoučké aldehydy, které opravdu připomínají křupnutí zeleného jablka. S pětkou ji spojuje v podstatě jen květinové srdce s růží, jasmínem a ylangem, ale je to usazené na bílopižmový základ. Jako verbovací vůně povedená, leč intenzita dost zoufala, už po hodině musím rejdit nosem po kůži, abych něco cítila.

Nemám tušení, jaké šarže je čistý parfém, který se mi dostal do ruky, ale ten co mám, stále obsahuje ten typický starosvětsky aldehydový úvod s tím, že zde je cítit i přírodní bergamotová kůra. Kosatec je tu zemitější a dokonce vedle růže s jasmínem cítím i tu konvalinku. Rovněž v základu vnímám i trochu toho santalu, který si pamatuju ze starších šarží EdP, ale jinak v této fázi vyzní podobně jako ta současná, tzn. i zde je cítit hlavně drhnoucí vetiver s hebkým bílým pižmem.

Podle složení jsem pojala podezření, že půjde o napodobeninu Eclat d´Arpege a ono ne. Na začátku na vás vykoukne limetka z Eau de Shalimar s plátkem citrónu a opravdu nádhernou vistárií, kterou jsem v Eclatu nenašla nikdy. Její vůně mi zde trochu připomíná zcukernatělé hrozny. Broskvový čaj se objeví až po rozvonění, ale ve srovnání s Lanvinem je ho minimum. A co je potěšující, je hebký pižmový základ, v němž se sice najde pár odřezků z tužek, ale ani zdaleka nepůsobí chemicky. Přesně ten by podle mě Eclat potřeboval.

Divný hermafrodit. Je to tak, jak píšeš, začíná jako citrusová kolínská s tóny muškátového oříšku. Potom se do ní začne prolínat vůně čerstvě pražená káva s příchutí lékořice. To bych ještě pochopila, že lazebník si k práci uvařil šálek. Ale ten skok do medově sladkého pomerančového květu s bíločokoládovou tonkou, dřevitých pilin a kůží k tomu nějak už nepobírám. Jediné, co mě napadá, že by pokus značky o vlastní verzi guerlainovské L´Homme Ideal?

Voní po fialkových bonbónech, které osvěžují citrusy s pomerančovým květem. Po rozvonění je vystřídá ostrouhanotužkový cedr s bílým pižmem. Stylově připomíná bonbónovější Bois de Violette (NT).

Musím potvrdit to, co napsala MirkaU, tohle je noblesně zpracovaná levandule. Objevuje se hned za chladivě jiskřícími citrusy a trpkým bergamotem, je hebounká až mohérová. Přichází v doprovodu hořkého, nazelenalého neroli a v mém případě ledového kosatce. Postupně však vůni začne zahřívat pižmo, zásluhou čehož nám kosatec na chvílku ukáže i krapet zemitější tvář s mrkvovým podtónem. Zrníčka vanilkového pudru nám ovšem levanduli vrátí do měkce nadýchané podoby stejně jako trocha krémové tonky, která pro změnu uhladí kosatec. A nakonec se nám k tomu všemu přidá vůně bílého prádla. Přitom ale chybí jakýkoliv pocit škrobu, aviváže či pracího prášku, prostě jenom prádlo vyprané v čisté vodě, s nímž si pohrává svěží vánek. Na mojí kůži se Noblige vyznačuje průměrnou intenzitou, zato výdrž opravdu odpovídá těm popisovaným 3 hodinám.

Poprvé se potkali jednoho horkého letního dne u potoka. Odložila proutěný košík s citrusy a bylinkami do vlhké travnaté zeleně pod košatou vrbou a chtěla si zout boty, aby je voda nezničila a mohla přejít. Galantně jí vzal do náručí a přenesl na druhý břeh... Jejich první schůzka proběhla o pár dní později v podvečer u keře kvetoucí mimózy na okraji pole se snopy slámy, kdy slunce pomalu začínalo zapadat za obzor... Podruhé ji vzal do kavárny a když na okamžik sklopila zrak, aby si rychle přepudrovala nos, vytáhl balíček v hedvábném papíru. Ukrýval světlé rukavičky z té nejměkčí kůže, po jakých už dlouho toužila...

Všichni známe romantickou pohádku o Sněhurce, kterou vysvobodí z kletby věčného spánku podobného smrti, způsobeného otráveným jablkem, krásný princ. Existuje ale i hororověji laděné filmové zpracování z roku 1997 s Monicou Keena jako Lilianou aka Sněhurkou, v němž její srdce nezíská vznešený a uhlazený Peter, nýbrž drsný horník Will. I zde se sice do hry dostane otrávené jablko, celý příběh však vyvrcholí až závěrečnou bitvou na hradě, v níž se musí Lilli sama příkře vypořádat se zlou macechou Claudií v podání Sigourney Weaver. A proč tahle Sněhurka? Magnólie champaca mi totiž svými citrusově svěžími květinovými tóny připomněla Claudiny zlatými nitěmi vyšívané šaty, kadidlo s myrhou, včelím voskem a růžovým dřevem temné hradní chodby, osvětlené loučemi a svícny, uschlé růže s pichlavými trny ve váze, neprostupné křoviny, drcené kávové boby s kurkumou zase scénu ze zaprášeného dolu. Aromatický tabák s kůží, příjemně živočišným kastoreem, cibetkou a oudem má v sobě přesně to zvláštní kouzlo drsného Willa s mozoly a šmouhami od smoly a prachu. Pokud vás oslovila Salome a Tobacco Rose od Papillon Artisan Perfumes, případně je vám blízký styl vůní od La Via del Profumo, pak rozhodně vyzkoušejte i Nocturnal Poetry.

Myslím, že vím, proč Vánoce na balkóně. Ten pepř v ní kromě pikantnosti dodává pocit i takového toho venkovního zimního chladu k té vánoční meruňkovo-mandarinkové sladkosti s medem, skořicí a vanilkou. Jen k vytvoření dojmu vánočního stromku bych si osobně představovala nějaké jiné složky než zrovna pačuli s jetelem. V tomhle ohledu se mi tam ta zima, když k tomu připočítám ten pomerančový květ tak trochu kříží s jarem. (NT)

Již Apple Brandy, Single Malt a Royal Leather ukázaly, že kolekce Kilianových butikových exkluzivek stojí na trochu jiné úrovni než veškerá jeho běžná produkce. A ne jinak je tomu i u jeho poslední. Ač je deklarovaná jako čokoládová gurmánka, inzulínového šoku se tentokrát rozhodně obávat nemusíte. Pracuje totiž s pralinkami s vysokoprocentní hořké čokolády. Některé z nich obsahují pár kapek jasmínového sirupu s vůní červeného ovoce a svěžího cedrátu, ale jinak je velká část z nich zasypaná kakaovým práškem, smíchaným s drcenou skořicí a uvnitř ukrývá hořkou mandli. Ambrově pryskyřičnatý základ pak vůni lehoulince posouvá i orientálním směrem.

Vůně nese název po stejnojmenném odstínu černé barvy PBk11, používaném v malířství. No a na čem jiném vystavět noir vůni než na oudu a tmavých dřevech, že? No ale tady ho tedy máme. Za takovou bombu mezi oči, co dostanete bezprostředně po nástřiku by se nemusela stydět leckterá arabka. Oud je zde neskutečně medicinální, dřevy vysušená, spálená na troud. Celkově to připomíná nevětranou koželužnou dílnu, kde se koželuh chystá připravený materiál teprve vydělat a vyčinit nejrůznějšími zvláčňovadly a namastit všemožnými balzámy. Přitom má na okenním parapetu hromádku suché trávy, hořkých neloupaných mandlí a sušených bylinek, do níž pere slunce přes sklo tak mocně, až začne doutnat. Ano, je to vůně černá a jednoznačně pánská, ale i tak si podobně jako třeba u Eau du Fier nedovedu představit, kam by ji takový chlap vlastně nosil než jen do té dílny, aby splynul s okolím :).