"Miluj jen mě" měla být vůní, vyjadřující slib/naději zamilovaných, kteří byli rozděleni 1. světovou válkou, že jejich láska přetrvá i přes odloučení. No, se splněním slibů a vyplněním nadějí to často nebývá tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Vůně totiž začíná poměrně silným úderem štiplavé růže a šeříku s velkou dávkou zeleně a živočišného pižma – že by hlasitá bolest a smutek z odloučení? Nenechte se však tímto naříkáním odradit, pižmo totiž po několika minutách odeznívá (naštěstí :D ), zůstává jen růže, její slzy suší stále patrnější kosatcový pudr, pozvolna usychá. Trocha chyprových tónů jí dodává nazelenalý odstín. Po rozvonění z růže zůstává už jen suchý mýdlový prach s kosatcem, nepatrně oslazený špetičkou vanilky a ambry. Celkové „suché“ vyznění podporuje cedr, vetiver a seno. A jak nad tím teď přemýšlím, vlastně mi v této fázi malinko připomíná základ o dva roky mladšího Tabac Blond, kdy už z něj polehoučku mizí koženotabákové tóny. Na Miluj jen mě to sice není, ale ten přechod od zoufalství k naději nakonec dokáže pokaždé otočit můj palec směrem nahoru :) .

Před zkoušením jsem se trochu obávala toho v recenzích častokrát zmiňovaného alkoholového začátku, ale není to tak hrozné. Já meruňkovici docela ráda a tahle je opravdu autentická. Co mi vadí je, že do ní přidali hřebíček - ten se snad dává do svařáku, ne :) ? - bylinky a mrkvový kosatec se spoustou hlíny a zeleně a zamíchali to s olivovým sprchovým gelem Palmolive. Teprve po rozvonění se vůně uklidnila a kosatec ukázal svoji přívětivější pudrovou tvář. Vedle něj vykvetla svěží, lehce ovocná růže i se stonkem, orosená vodou z nedalekého zurčícího potůčku. V tomhle však aspoň konečně poznávám Chanel s jeho chladnou elegancí. (NT)

Je nádhernou kyticí hřebíčkových karafiátů a kosatců, která se vyloupne z perlivé svěžesti otočníku s tóny mandlí a kapkou bergamotu. Po rozvonění se ještě přidá pár něžných pačuliově kořenitých růží, poprášených pižmovým pylem a vše uzavírá typický pradovský suchý vetiver. Sebevědomá, elegantní a něžná zároveň. Nečekala bych, že se mi nějaká karafiátová vůně bude líbit víc než Terracota Voilé d´Eté, no N°2 Oeillet to dokázala.

Souhlasím s jejím připodobněním k pětce už jen pokud jde o ten jiskřivý aldehydový začátek s hořkým neroli. Květinová skladba je ovšem jiná. Oproti pětce je tu jasmín trošinku, ale příjemně živočišný a nedostává tolik prostoru na úkor "mýdlového" ylangu, téměř neomamné tuberózy bez všech těch ovocných podtónů, které často mívá, a lehounce voskové růže s křehkými zelenými lístky. Celá vůně tak i ve spojení s teplým kadidlem působí mnohem hřejivějším dojmem. "Pudrová" vanilka zase jemně zvýrazňuje přirozenou sladkost květin. Jen je škoda, že kouř z kadidla a vetiveru tu a tam jako žiletky protnou ostré kovové záblesky, za něž je patrně zodpovědná jedna z dalších poloh růže, což trochu narušuje celkovou vřelost. Tím pádem to taky neznamená, že komu se nelíbí No. 5, že by pro něj No. 22 byla sázka na jistotu, je to pořád Chanel. Do původní podoby se srovná až v drydownu, kdy vanilka nepatrně zhoustne.

Začátek v sobě nezapře příbuznost s klasickou pětkou, nicméně aldehydy v Eau Premiere jsou znatelně vzdušnější. Po rozvonění, kdy se vytratí mýdlový ylang s jasmínem, zůstane na kůži lehounká růžička v průsvitném kouřovém oparu z vetiveru a jemně zapudrovaná vanilkou a bílým pižmem.

Je poměrně zajímavě zpracovanou oudovkou, i když s úplně ne nejkvalitnějším oudem. Ten je ve vůni cítit už po kořenitém úvodu, kdy se smísí se sladkým fialkovým nektarem, který jeho zásluhou vyzní svým způsobem temně. Po chvíli se k fialce připojí jemně kořenitá turecká růže s jejím typickým malinovým nádechem, pačuli, pryskyřičnatou ambrou a slaďoučkým měkkým karamelem. V téhle první fázi je oud ještě příjemně semišový a přítulný, jenže po rozvonění, kdy jej přikryjí lístky chladivě svěžího eukalyptu a doplní jej hřebíčkový karafiát, začne přece jen vyznívat gumově a připáleně jako v Majestic. Zaleze až v dřevitém základu s kouřovými tóny vetiveru, bílým pižmem a krémovou tonkou, kdy se opět ke slovu dostane ještě i ten táhlý karamel. (NT)

Po štiplavě kořenitém úvodu se rozvoní do podoby suchých vanilkových lusků, které vyskládáme vedle sebe na chladný mramor (kadidlo) a potřeme tenounkou vrstvičkou karamelu. Po rozvonění už jen lusky zahřejeme propolisovou ambrou a poprášíme je bílým pižmem. Pro koho začal být Kalemat nebo Raghba přespříliš sladká, ten si podle mě bude s Nafhat Al Bukhor rozumět.

Patří k dalším z řady vůní, jejichž vznik prý inspirovala Catherine Deneuve. Tentokrát prý šlo o film Benjamin aneb Deník panice a scénu, kde se objevila ve zlaté kleci, vyzdobené růžemi, v bílých hedvábných šatech a s rozpuštěnými vlasy. Alespoň tak to prohlásil Jean-Paul Guerlain ve vydání francouzského čísla Elle. Sám přísný Turín jí dal plný počet a označil jí největší růží Guerlainu, v níž ale vlastně žádná opravdová růžová esence použita nebyla. A v případě EdP bych i skoro věřila, že se s olejem z bulharských růží notně šetřilo, protože já ji tam skoro nemám. Podobně jako čistý parfém má skvostný aldehydový úvod se šťavnatou zelení a zralou sametovou broskví. Po něm už se otevře květinový záhon s konvalinkou, jasmínem, jednou malou uschlou růží a k mé smůle s uhnívajícím hyacintem. Pokaždé doufám, že si to rozmyslí a bude se chovat slušně jako v extraktu, ale zejména chladné počasí mu neskutečně nahrává. Zmizí až v základu, kdy jej vystřídá vůně tropického ovoce, jenže bohužel v téhle fázi mám už pryč i tu růži a na ruce mi tak zůstává jen maracuja s tóny guerlinade a lehce drhnoucím vetiverem. (NT)

Úvodní aldehydové tóny se zelení a broskví jsou shodné s koncentrací EdP. Pak ovšem nastává zásadní rozdíl. Nejenže mě v něm hyacint vůbec nezlobí, ale tady už ten trs růží opravdu cítím a místo jasmínu tu jemnou konvalinku na záhonu doplňuje krotký šeřík s ylangem. I akord guerlinade v základu mi přijde výraznější, což v konečném důsledku tiší maracuju a čistý parfém zároveň působí zaobleněji a především i v této fázi je to i na mé ruce pořád růže. Škoda, že musel ze hry ven.

Patří do podobné kategorie jako Vjola od Nishane Istanbul s tím, že v Naias je fialka dominantní pouze v první fázi ve společnosti orosené kořenité růže, broskvové vonokvětky a omamného, medově nasládlého jasmínu s lehce uhnívajícími zelenými výhonky. Po delším rozvonění ji pak zcela nepozorovaně vystřídá vlahý zemitý kosatec s bonbónovým černým rybízem, máslovou hruškou, mandarinkou, kapkou nerolia zeleným jablkem, které to celé trochu kazí, jelikož na mně opět připomíná WC čistič. Nakonec se ustálí na ambrově-dřevitém základu. Po slibné Bond-T a Ariel je to ale podle mě krok zpátky. (NT)

No vida, tak zdánlivě nesourodé, trochu zvrhlé provokativní vůně s přechodem ke smyslné něžnosti nejsou jenom Fordovou výsadou. Nejprve je to závan zemitého prašného kosatcového kořene, kyselých červených bobulí a surové, trochu mastné a lehce živočišné kůže. Ovocná kyselost a kůže spolu chvilku laškují, než se rozplynou v hebkých hřejivých pudrových tónech s vůní rtěnky a špetkou hřebíčku na vzdušném dřevitém podkladu. Tak tímhle si u mě Pierre opět vylepšil reputaci.

Tabákové vůně jsou jednou z mých slabostí, proto mě jeho zpracování v podání Vero Kern náramně zajímalo. A jak už napsala Červánek, Naja je skutečným aromatickým šperkem nebo spíš kaleidoskopem, odkazujícím na řadu parfémových velikánů. Tím prvním je Le Parfum de Therese s úvodní vůní čerstvě rozkrojeného žlutého melounu s tím rozdílem, že ten v Naja je ještě nezralý a ledově vychlazený. Ten je vzápětí následován sametovou vonokvětkou s vůní zralých meruněk a lipovým květem z Unter den Linden. Ale to není nic proti tomu, když po rozvonění nastoupí tabák. Nikoliv Tabac Blond, to je stará dobrá nereformulovaná Fumerie Turque v plné polní, tančící smyslnou salsu s Habanos.Výsledkem vášnivého románku z této žhavé kubánské letní noci se pak za přispění zmíněné lípy stala Miel de Bois.

(EdP) Celebritní vůně v drtivé míře moc nemusím a tahle se mi vlastně neměla líbit ani podle složení. Kombinace kokosu, broskve, ovocné tuberózy a třešňového heliotropinu by mě v jakékoliv jiné vůni dozajista zabila, ale tady se to ovoce rozpustí do směsi smetanového karamelu a bílé čokolády, že mě to pořád i po letech baví.

Zpočátku voní jako růžové mýdlové bubliny, potom se přidá krémové pižmo s trochou pudru z klasického Narcisa ale s tím rozdílem, že tady nic nedrhne, není tu kokosová gardénie a místo ní je tu marshmallow. V dalším vývoji už sice sterilní, ale pro mne jediné nositelné Narciso.

V červeném Narcisu najdete podobně jako v Narciso Poudrée růžové mýdlové bubliny s tím rozdílem, že tyhle poletují kolem vázy s kosatci. Po nich se stejně jako v růžové verzi objeví vůně tělového krému a pudru s tóny marshmallow bez kokosové gardénie, která mě ruší v klasice. Lehce se odliší až v základu, který má Narciso Rouge zahuštěný bíločokoládovou tonkou. Tohle se hodně povedlo!

Bílá barva se k téhle vůni opravdu hodí. Už úvodní aldehydy s okvětními plátky svěží růže jsou ledové jako sněhové vločky. S krémově mléčnou gardénií, špetkou strouhaného kokosu a vydatnou dávkou kosmetického pižma (opět si musím vypůjčit Fleuřin přívlastek, protože tady to sedí stejně jako v Gin Fizz) se dojem bělostné čistoty jen umocní. Dokonce i vetiver se tu chová nadmíru kultivovaně a vytváří kolem pižmové gardénie jen lehounký kouřový opar. Až potud je to pro mě jedna z nejkrásnějších gardénií, která ani náznakem nehoubičkovatí. Problém po vícero nošeních bohužel nastal jinde a to v přece jen trochu drhnoucím cedru, zpracovaném na santalový způsob a posouvá tak pižmo malinko směrem ke škrobu na prádlo. Jinak je to ale pořád jeden z nejpovedenějších mainstreamů poslední doby.

Toaletka na rozdíl od svojí předchůdkyně pracuje s větším množstvím svěží růže, ponechává si jen minimum kokosové tiaré, místo toho k bílému pižmu, evokujícímu v první fázi čerstvě napadaný sníh, jenž vám křupe pod nohama, přidává příjemnou pivoňku. Po rozvonění už jen přejde do podoby tělového krému s ještě nepatrnějším náznakem vetiverové zakouřenosti než v EdP, především však bez cedrového drhnutí (i když cedr tam jinak znát je), což z ní dělá daleko povedenější krémovou pižmovku než z její starší bílé sestřičky.

Kupodivu je to chypré, suché i sladké zároveň a vůbec to není špatné :) . Sice jsem ho ve složení nenašla, ale zpočátku cítím růžový pepř smíchaný s trochou pižma, ke slovu se ovšem rychle dostává med s květinovým podtónem a sametová ambra a vůně tak získává na temperamentu. Postupně tmavne a objevuje kouřící dřevo s vanilkou – v této fázi mi typově připomněla něco z UBV, škoda jen že taky tak dlouho nedrží.

Je sytou květinovou vůní se zralou meruňkou, jiskřivou plumérií a sladkým pomerančovým květem v úvodu. Slámově žluté narcisky v ní mají krásné kořenité a zemité podtóny a pryskyřičnatý základ se vonnými santalovými tyčinkami a vanilkou jí dodávají orientální charakter. Problémem v ní se pro mě stala růže. Je to ta samá, která je cítit z bulharských růžových olejíčků a způsobuje mi vždy malinko bolehlav. (NT)

Tohle rozhodně není Twilly, jak tvrdí na fragrantice. V té se tuberóza objevuje až dávno po odeznění zázvorové limonády. Tady jdou ruku v ruce a zázvor ji krásně pikantně osvěžuje a krotí společně s nepřeslazenou hruškou. Zrovna tak samotný narcis. Nedrhne zeleně jako ten od Dubrany. Jeho zemitost a kořenitost jen lehce zvýrazňuje kultivované pačuli. Je jásavě žlutý, prohřátý slunečními paprsky a obklopený hromadou sena. V základu ho pak doplní trocha kůže, velmi jemně poprášená několika zrníčky bílého pižma.

Je pugetem tmavomodrých fialek se sametově zelenými lístky a kvítky plnými sladkého nektaru, uvázaných společně s mrkvovým kosatcem s pomocí koženého řemínku. Jakmile jej sevře ve svém objetí měkounký semiš, promění se potom nektar v něžný fialkový pudr. Líbit by se podle mě mohla hlavně příznivcům Orris & Sandalwood od Jo Malone, kteří by rádi více té fialky na úkor kosatce.

Svým způsobem se podle mě dá říct, že Venenum je takovou osekanější l´artisanovskou variací na Lutensovu Jeux de Peau. Najdeme tu totiž jak vůni čerstvě upečeného chleba, sena, teplého mléka a kokosu. Jen v tomhle případě se jedná o mléčný čaj Massala s hřebíčkem, zázvorem a skořicí a místo lékořice a meruněk tu najdete pánské kožené rukavice.

Už z prvního přičichnutí poznáte, že kvalitativně je tahle vůně na stejné úrovni jako Le Bouquet de la Mariée - aby taky ne, za tu cenu - avšak co je ještě příjemnější, barevností a možná i tím moderním chyprovým základem mi podobně jako Monsieur Guerlainovi vzdáleně na okamžik připomněla moji milovanou Guet-Apens, jenže to poněkud předbíhám (při zběžném přičichnutí k viálce to bylo dokonce i něco z Boisé Torride, na kůži už ne, tropické ovoce se mi naštěstí vyhnulo úplně). mém případě je Ne m´Oubliez Pas hlavně o švestce, směsi koření a tabáku. Nejprve je to pečená švestka, posypaná vydatnou dávkou pikantního kardamomu a špetkou příjemně živočišného kmínu s koženými tóny, dále je to hřebíčkový karafiát a skořice, která má sklony jít až lehce do lékořicova (výraznější je to při ťupkání než při nástřiku), v tomhle bodě souhlasím, že způsobem zpracování může trochu připomínat Fourreau Noir bez levandule v guerlainovském pojetí. Po rozvonění už se objeví i ta slaměnka. Jednou stranou je to asi ona, kdo dodává švestce medově likérový, až lehce zkaramelizovaný nádech, ovšem ve srovnání s Néa se tady o gurmánské švestce nedá hovořit ani omylem, protože převažující stránkou slaměnky je její poloha sušeného tabáku a dřevitých pilin s tím rozdílem, že tady jsou oproti takové L'Ętre Aimé Femme mnohem víc jemnější (tenounké jak vlas) a Ne m´oubliez pas není ani zdaleka tak vanilková, takže vyzní úplně jinak. V téhle fázi už mi do hry konečně vstupuje do hry i ta růže. Přijde mi, že je to podobný typ červenoovocné růže s pačuli jako v La Petite Robe Noire Couture, jen tady zase zřejmě zásluhou slaměnky voní chvílemi i jako sušená. K tomu ji navíc v základu doplní nádherný tón ambrové marmelády, který jsem poprvé objevila a zamilovala si v Monegalově Ambra di Luna. Pokud jde o samotný ovocný nádech růže, ten se mi pohybuje někde mezi nepříliš zralými malinami a lesními jahodami, což by se asi dalo brát jako určitá narážka na rtěnku, i když já osobně ji jako rtěnkovou primárně vůbec nevnímám a zároveň zase v kombinaci tabákovou polohou slaměnky a lehkými dozvuky zkaramelizované švestky dává jistým způsobem vzpomenout na Un Voix Noire, o níž se zmiňovala domenica (opět při ťupkání výraznější než při nástřiku). K tomu si ještě přidejte krásný moderní chyprový základ a máte Ne m´Oubliez Pas. Dobře, ve srovnání s Guet-Apens je to light chypre, ale výdrží se jí rozhodně vyrovná. Zato intenzitě svědčí spíš teploty kolem deseti stupňů, ve vyloženě chladných dnech jako dnes, kdy se teplota blíží nule, mivá tendenci chovat se spíš interiérověji. Každopádně pro mě to jedno z velmi milých parfémových překvapení letošního roku. A teď jsem vážně zvědavá, co na tohle Turin :) .

Néa nese název kostela, který nechal v druhé polovině 9. století n. l. vybudovat císař Basil I. v Konstantinopoli nedaleko svého paláce. Byzantská říše tehdy zažívala ekonomický, kulturní i náboženský vzestup a zásadně ovlivňovala tehdejší celosvětové dění, což se odrazilo i v monumentálnosti stavby. Život výše postavených lidí a umělců se tak v této "zlaté éře" dal s klidem označovat za sladký. A přesně tohle má vůně odrážet. Néa je totiž hřejivou gurmánskou orientálkou, ukrývající tmavé ovoce. Jsou to šťavnaté datle, které se vám lepí mezi prsty, s připálenými švestkovými povidly, několika semínky sladkokyselého granátového jablka, špetkou drceného pepře a mléčné zeleně. Po pár minutách davanu vystřídají tentokrát už opravdové švestky, osvěžené několika okvětními plátky růže, na nichž se třpytí zrníčka jemného pižma. Podle složení by měly být sušené, ale já je vnímám jako zralé (zásluhu na tom nejspíš kromě růže má i ovocný jasmín sambac), namočené do hedvábně hladkého karamelu a krémové vanilky. Teprve ambroxan v základu je prohřeje a trochu vysuší. Dokonalá vůně pro švestkomilce!

Tohle znám. To je hirisovská mrkev, vytažená ze záhonu spolu s kosatcem. Není ale zanešená mohutnou vrstvou hlíny, ulpělo na ní jen trochu prachu jako v lutensovské Iris Silver Mist, který smyjeme s pomocí šťávy z grapefruitu a mořské vody. Navlečeme si rukavice z měkké, příjemně živočišné kůže a utrhneme k ní i stonek levandule, která vykvetla ve stínu cypřiše a citrusové magnólie.u zahradní skalky. Velmi komplexní a originální!