Oproti EdP mi toaletka v úvodu přijde citrusovější (bez neroli), ovšem jde o citrusy s bio kvalitě a šeříkovější. Trochu mi v ní chybí hřebíček z EdP, je spíš jen obecně kořenitá a místo sametově zelené broskve s masitou dužinou v ní po rozvonění cítím jen její suchou slupku. Kromě toho mi připadá v základu o kapku hořkoslaně ambrovější s větším množstvím suchého vetiveru. A samozřejmě nejde tak hezky do prostoru a má o trochu slabší výdrž. Přesto je to pořád povedená suchá chypre.

Po mohutném úvodním závanu koriandru odhalí Mitzah svůdnou kořenitou růži. Ale o ní tahle vůně není. Je to totiž propolisově sladká ambrovka s vanilkou, pačuli a labdanem a tóny kakaa, typově podobná Amber of Yemen. Na rozdíl od ní je však díky přidanému teplému kadidlu vláčnější a obsahuje navíc i sladkou skořici.

A máme tu další pomerančový květ na sladko. Tenhle je v první fázi zkombinovaný se sladkým růžovým pepřem a malinami. Voní po lesních jahůdkách, díky pudrovému kosatci je heboučký a i když nejsou ve složení uvedené, cítím tu ještě víc než v Secrets du Paradis Rouge znovu guerlainovské svatební mandle. Tyhle ale mají u tu bíločokoládovou polevu. Od Guerlainu se odlišují přidanou ovocnou tuberózou, která k nim přináší vůni teplé meruňkové marmelády. I MMMM oplývá sladkým pačuliovým základem s vanilkou a bílým pižmem, jen je díky salicylátu trošičku hřejivější. Za normálních okolností bych tohle částečné opisování kritizovala, ale když uvážím cenu Le Bouquet de la Mariée a to, že MMMM… s ní má srovnatelnou intenzitu i výdrž, tak naopak tentokrát tuto vůni doporučuji jako výrazně levnější a přitom kvalitativně srovnatelnou alternativu.

He, a v čem to jako má být chypré a moderní? Začátek je čajově svěží, k čaji jsou vám potom na lístečcích máty servírovány malinové pralinky. Ano, růže plus pačuli by měla teoreticky vyznít jako chypre, ale to by mi ta pačuli nesměla vonět karamelově podobně jako ve Flowerbomb, spolu s těmi pralinkami tedy spíš do gurmánska. (NT)

Je velkou bílou kyticí, kterou zpočátku osvěží sprška nakyslých citrusů. Z květin je nejvýraznější krotká, krémově nazelenalá lilie s jasmínem a lehounkým náznakem karamelového zimolezu. Až sem by to bylo v pořádku, kdyby se k tomu po rozvonění nepřimíchalo pižmo s ambrou a průsvitnými dřevy, které z Modern Muse vytvoří prachobyčejnou aviváž na praní ve stylu Chloé. (NT)

Klasická Modern Muse ani její odnože mě nijak zvlášť neoslovily, ale tohle už je jiná kategorie. Nemá totiž ani z jednou z nich nic společného. Po svěžím mandarinkovém úvodu s lehce bonparovým černým rybízem zavoní jasmín s hřejivě ovocnou vůní čínských gum, jak ho známe z Allure, špetkou uklidňujícího heřmánku a perlivým coca-colovým otočníkem. V konečné fázi se pak promění s pryskyřičnatou ambrovku s mandlovou tonkou, trochou dřeva a smetanovou madagaskarskou vanilkou se špetičkou skořicového cukru. Odstín flakonu se k ní podle mě hodí dokonale, jelikož je jednou stranou vřelá a druhou zase chladivá jako ledová voda. Za mě by to ale vyladit intenzitu a výdrž.

Je jednou z nejzajímavějších kořenitě dřevitých sladkých orientálek, jakou jsem už dlouho nepotkala. V úvodu kombinuje osvěžující pomerančový květ se šťavnatým pomerančem, kandovanými jahodami a červeným pepřem. Posléze se rozvoní po sladkém růžovém dřevu s kakaem, čímž na okamžik vzdáleně připomene PG13 - Brûlure de Rose, ale jen do momentu, než se přidá teplá nasládlá skořice s pikatním kardamem. V základu pak převezme vedoucí pozici dřevo s kořením, teplým kadidlem a pryskyřičnatou ambrou a vytvoří dojem dřevěné tržnice kdesi v rozpálené Africe, kde se v terracottových nádobách prodává koření.

Tyrannosaurus Rex od Zoologist má bratříčka. Mohragot stejně jako on rád chroupe zeleň s bobkovým listem a drcený černý pepř. Spokojí se s přezrálým banánem i jasmínovými kvítky, no v jeho DNA už projevuje přirozený instinkt dravce, takže občas v džungli jurského světa vypráší hřebíčkový kožich i orangutanům a nějakého zahryzne. Před bahenní koupelí ovšem dává přednost válení se na skořicově prašné zemi.

Inspirací pro tuto vůni se stala Mehr-un-Nissa, později známá jako Nur Jahan, která coby nejoblibenější manželka indického vladaře Jahangira z dynastie Mughal patřila k nejcharisma­tičtějším, nejvzdělanějším a nejmocnějším ženám 17. století. Mimo jiné byla i tetou vám známější Mumtaz Mahal, pro níž Shah Jahan postavil Taj Mahal. Nabyla až takového vlivu, že ji po manželově smrti její mužští příbuzní raději odstavili a umístili do domácího vězení. Na nuceném odpočinku (samozřejmě v patřičném komfortu) se prý pak věnovala parfemářství, kterému se naučila od své matky. No ač se o ní oficiálně hovoří jako o kořenité růži s kůží, na mně jsou to ze začátku spíš bílé květiny s vařenou mrkví, kořeněné jemně pikantním pepřem a koriandrem. Pak najednou nám vše zalije sladké mandlové mléko s kapkou hřejivého medu. Teprve to s sebou zároveň přináší ovocnou marmeládu s okvětními plátky růže. Opatrně je vyjmeme a mneme je v kožených rukavicích, abychom je očistili od marmelády a místo toho je zlehka posypeme kosatcovým pudrem. Jak vůně postupuje dál, růže nám postupně nabývá na síle a jednotlivé okvětní plátky se nám spojují v jeden mohutný květ. Lehce živočišný oud, pálená dřeva a pryskyřice a zemitost pačuli jí dodávají temnější hloubku. Ale aby to nebylo příliš temné, máme tu na proslazení i špetku vanilky a „bíločokoládo­vé“ tonky. No vývoj to sice má, ale když budu chtít pořádnou orientální růži s oudem, zůstanu raději u Rose Nacrée du Désert a nemusím na ni čekat až do základu. A hlavně mi před ní není servírován dort, co vařili pejsek s kočičkou. (NT)

První tóny bezprostředně po nástřiku připomínají trošku štiplavější mýdlo, během pár vteřin je tu však hruška. Nejprve je to jen její nahořklá slupka, tu ale cobydup oloupeme a zakousneme se. Zvrchu se tváří jako nezralá, ale postupne pustí pár kapek šťávy a získá máslovou příchuť. Tohle ovšem není o hrušce, je to o santalu a jakém: je mléčně dřevitý a slaďounký a je ho dost. Je zlehka zapudrovaný nazelenalou fialkou. Dřevitost dotváří i pár hoblinek suchého cedru. To vše v kombinaci s hřejivou pryskyřičnatou ambrou a velejemným "pudrovým" pižmem dojmově připomíná procházku po sněhobílé písečné pláži za slunečného dne, na které rybáři zanechali svoje čistě vymydlené dřevěné čluny. Intenzita je v tomto případě spíše průměrná, avšak vůně kolem sebe vytváří jemné závany a jako taková drží 4 až 5 hodin bez nutnosti přiživování. Magnólii jsem celou dobu v podstatě nepotkala. Jo, tenhle reparát se Benovi po příšerné Flowerheard podařil.

Pierre z receptu na správné mojito nevynechal vůbec nic. Je tu čerstvě rozkrojená přírodní limetka, čerstvé lístky chladivé máty, třtinový cukr, aromatický bílý rum a pochopitelně i sodovka. A ani zde nechybí krystalky mořské soli a šumící mořský příboj, olizující sluncem rozpálenou sněhobílou pláž. A nebyl by to Pierre s jeho známou zálibou pro sladké, aby nám do mojita nepřilil stoprocentní jahodový džus (normálně mi jahody v drtivé většině vůní přijdou pubertální, ale tady jim to táák sluší) a nepřidal ještě špetku třtinového cukru. Tím ovšem tenhle Pierrův letní tropický koktejl zdaleka nekončí. Tam, kde jeho Antigua (Phaedon) s vůní navlhlého mechu (i tu limetku a mořské tóny bychom mohli brát za určitý styčný bod, když už jsem u takové Entre Ciel et Mer zmiňovala Bois Naufragé) jen zlehka koketuje, nabírá Mojito Chypre po pořádném rozvonění v těchto tónech na síle a svůj přívlastek si tak podle mě rozhodně zaslouží. Dokonce má na svěženku lehce nadprůměrnou intenzitu a výdrž, což je velmi potěšující. Pokud jste se tedy zatím nenašly v Sunshine (Amouage) a Fordova modrá kolekce kolínských je na vás zase málo sladká, zkuste to tohle léto třeba zrovna s Mojito Chypre.

S původní molekulou jsem měla problém, že jsem z nich kromě vůně pižmově naškrobeného, čistě vypraného prádla prakticky nic necítila. Proto můžu potvrdit slova blackviolet, že spojení s kosatcem jí mimořádně prospělo. V úvodu přináší křehkou zeleň a kapkou citrusů, po rozvonění zemitost, zvýrazňující jindy průsvitnou ambrovou dřevitost Iso-E-Super, aby jeho pižmová poloha opět v kombinaci s irisem vytvořila krásnou vůni tělového krému a pudru. A drží!

Dosavadní vůně značky mě víceméně míjely. Mou duši zasáhl až tento počin. Je to totiž kosatcovka 1. třídy. Kosatec v ní je v úvodní fázi lehoulince mrkvový, zemitě pačuliový, doplněný čerstvě oloupanou mandarinkou, svěžím bergamotem, pomerančovou kůrou, fialkovým kořenem a něžnou konvalinkou. Už po rozvonění ale začne postupně křehnout a s pomocí fialkových květů a růže se promění ve vůni luxusních líčidel na dřevěném toaletním stolku. Nadýchané bílé pižmo v základu pak dojem starodávné pudřenky ještě umocní, zatímco tonka přidá špetku sladkosti.

Je něžnou čajovou růží, která vykvetla ve stínu hrušně a zelené vrby společně s několika růžovými pivoňkami. Nedaleko najdeme i jezírko, jehož hladinu zdobí několik lotosových květů. Nezbývá než rozbalit deku, usednout a vylovit s kapsy poslední kousek lískooříškové čokolády. Jaká škoda, že tuhle idylku narušuje lehce štiplavý cedrový základ s kosmetickým pižmem.

No vida, Ramon zvládá i kožeňáky. Tohle je hned po nástřiku kvalitně vybroušená kůže s jistou dávkou živočišnosti, kouřovosti a takové té pánské zdrsnělosti. I zpočátku hořké neroli ještě vyzní maskulinně, jak se však postupně zapracovává do kůže hloub, vytvoří na ní hořkosladkou jakoby "medovou" vrstvičku a tím ji změkčí. A ona se nám ta kůže změkčuje ještě dál a dál, tentokrát s pomocí "pudrového" pižma. Tu a tam ještě problesknou dřevité tóny, které drhnou v nose, ovšem nakonec si mezi nimi neochvějně prorazí cestu nasládlý "krémový" santal - ten chlap to s ním vážně umí.

U exkluzivek od Guerlainu jsem si až dosud byla na základě prvních recenzí jistá, co od nich očekávat, ale tahle vůně je naprostým opakem. Nejsladší Guerlain hned po Gourmand Coquin? Ale kdeže. Gurmánská levandule? To taky není přesné. Naopak Thierry měl naopak letos stejnou myšlenku jako Pierre Guillaume a to přijít s intimní slanou vanilkou. Co se týče podobnosti s Gourmand Coquin nebo Addictem, to někomu asi ujel nos. Ano, na začátku je tam kromě bergamotu jiskřivá mandarinka, jenže ta bez sladkého koření Addict nedělá. Nad nimi se vznáší prachový obláček levandule, lehoučký jak pápěří, který zvolna dopadá na cukrové mandličky z Le Plus Beau Jour de Ma Vie a během několika minut se rozplyne docela, čili o příbuzenství s Jicky se taky nedá mluvit. A Thierry stejně jako Pierre nevynechal trochu té exotiky jen s tím, rozdílem, že místo písečných tónů a cedru, použil tropický hřejivý, krémový ylang, takže neevokuje moře, jen teplo a slunce. A v téhle fázi už není ani tak sladká, protože do hry vstupuje slané máslo s karamelem. Sama za sebe však musím říct, že tahle kombinace se mi líbí víc než v Long Courrier, protože z ní nemám primárně pocit solné jeskyně, takže zůstává v gurmánské (nezaměňujte se sladké) rovině a netrnou z ní zuby. Teprve po rozvonění, když slanost ustoupí do pozadí a spolu s krystalky hnědého zkaramelizovaného cukru s mihnuvším se tónem kandovaných jahod se objeví hebká vanilka s bílým pižmem, mandlová tonka s kumarinem a špetička ambry, souhlasím s jediným výraznějším příbuzenstvím, a to s Cuir Belugou v light verzi. Oproti ní je tu navíc jen trocha jemně kořeněného santalu, který by se v kombinaci s vanilkou a tonkou možná přece jen dal vzdáleně přirovnat k velmi odlehčenému drydownu Addictu, ovšem to jen přímo u kůže. Na celé vůni mě akorát malinko mrzí její tělovost. Za mě by snesla alespoň intenzitu již zmiňované Cuir Belugy (s výdrží vycházejí nastejno, tak ty tři hodiny, když už je třeba přiživit). Na druhou stranu pokud někdo hledá zajímavou a povedenou gurmánku do uzavřených prostor a společnosti, která není na parfémy vůbec zvyklá a zachytí zřetelně i ty, co my už nevnímáme, potom pro něj Mon Exclusif bude tím pravým řešením. Navíc flakon Coque d´Or je naživo okouzlující.

Bohužel ta krásná levandule z Mon Guerlain je pryč. Respektive jenom na začátku se mihne svým sennym tónem, který vytváří tu suchou nahorklost. Máš pravdu v tom, že ve srovnání s Mon Guerlain je méně sladká. Oni do ní totiž místo masloveho karamelu vrátili ten slany karamel z Mon Exclusif, což je pro mne v kombinaci s pivoňkou, kterou v ní naopak cítím ve střední fázi výrazně, docela vražedné. Teď v základu už cítím jenom slany karamel se santalem a malou snitkou sušené levandule. (NT)

Já mám Mon Guerlain víc levandulovou a kupodivu se mi líbí víc než Mon Exclusif, když uvážím, že toto je mainstream a tamto byla exkluzivka. Ten levandulový úvod měla sice zajímavější, že tam byla lehoučká jak pápěří, ale s tou gurmánskou částí jsem pak už měla problém. Tady je ta levandule v první fázi opravdu usušená a voní po senu a lehce kumarinově. Pak se jakoby na chvíli ztratí a vyniknou ty máslové karamelky, ale méně sladké - v mém případě jsem v nich identifikovala i slaný podtón, ovšem ve srovnání s Mon Exclusif opět slabší a vzápětí se levandule opět vrací v ovocné podobě, ale pak tu a tam ještě probleskne i ta vůně sena. Dojezd už je tedy vyloženě jen karamelkový, ale zároveň i pižmově nadýchaný, ovšem nepůsobí vlezle. Jako jo, je to sladká líbivka, ale na rozdíl od La Vie Est Belle nemá na mně jediné hluché místo. Neříkám, že bych si jí koupila, ovšem teď po vyzkoušení jí fandím ještě víc než dřív, aby La Vie Est Belle sesadila z trůnu.

Toaletka obsahuje trochu méně levandule, která je stejně jako v klasice kumarinová s tóny sena, zato je obohacená o šťavnatou mandarinku. Po rozvonění ukáže i ovocnou polohu. Patrná je i stopa máslových a slaných karamelek s nadýchaným vanilkovým soufflé. Trochu problém mám ovšem s výraznějším jasmínem, který má na mně tendenci gumovatět podobně jako v Alienovi, s doprovodným tónem květinové aviváže.

Vůně byla věnovaná zahradě Ninfa, ležící asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Říma, kde se příroda mírně upravená rukama zahradních architektů postarala skoro o vše. Popínavé růže a buganvílie se pnou po starobylých zdech, ovocné stromy na jaře vykvétají a na podzim nesou stále nádherná jablka, ozdobné keře bujně prorůstají do zbytků chámu a vytváří tak jednu z nejromantičtějších zahrad na světě, což potvrdily v roce 2002 i New York Times. Tahle zahrada se ovšem vyznačuje spíše rozkvetlými pomerančovníky, mandarinkovníky a dokonce i fíkovníky se zralými plody. V další fázi nás pak zavede mezi záhony s pižmovými kosatci, k nimž usedneme, abychom pojedli několik sladkých fíků, které jsme si před tím utrhli a vpleteme si do vlasů několik drobných jasmínových kvítků. A zároveň je to můj celkový vítěz u této značky.

V případě této vůně byla parfumérka Cecile Zarokianová pověřená, aby vytvořila vůni inspirovanou a nazvanou po stejnojmenném románu Orhana Pamuka (nositel Nobelovy ceny za literaturu). Jedná se o příběh z prostředí tureckého Istanbulu 16. století, který se točí kolem pátrání po vrahovi a motivu jeho činu, kromě toho se však v knize rozvíjí i milostný příběh, je zde oslavováno i turecké umění iluminace (hlavní zavražděný hrdina je totiž předním iluminátorem rukopisů) a důležitým motivem je samozřejmě i červená barva. Vůně má tedy odrážet exotickou rozmanitost orientu a točit se kolem této symbolické barvy krve. A skutečně temně červenou tu máme už od prvních tónů, kdy vás přivítá sladce kořeněné, teplé červené víno kontrastující s kovově chladnými aldehydy. Postupně nám to víno začíná v krůpějích dopadat na rudou růži a květinově sladký muškát (v této fázi připomíná Epic a taky Lyric) a nádherně ji osvěží. Po chvíli se nám obě červené krásky usuší a zahřejí se v prachovém obláčku nasládlé skořice a jemně pikantního zázvoru. V základu se nám tato kořeněná růže zahalí do směsi orientálních dřev, lehounkých tónů z kouřících pryskyřic, krémové vanilky a jemného tabáku. Navrch si k tomu bere sametově zelený kabátek.

Desítka je vůní, do níž Bertrand Duchaufour znovu nacpal všechno možné, jak je jeho dobrým zvykem a vylezlo mu z toho kupodivu jednou stranou pro něj typicky divoké, přesto pořád nositelné gurmánské kadidlo s kůží. Na úvod tu máme větrové lékorky (fenykl) s limonádovým růžovým pepřem a sklenicí třešňové coca-coly (heliotropin?), v níž plave najemno namletá sladká skořice. Během pár minut se už ale projeví orientální charakter vůně a skrze tyhle gurmánské složky začne prostupovat teplé kadidlo. Není vůbec kostelní, společně s dalšími pryskyřicemi a dřevem spíš připomíná příjemně praskající krb. A aby nám to nebylo málo, Bertrand nám k tomu přidal ještě tabulku bílé čokolády (tonka). Řekla bych, že kdo rád Traversée du Bosphore, měl by vyzkoušet i Mon Numéro 10.

Začátek v podobě osvěžujícího pomerančového květu v ledových krystalcích vypadal velmi slibně, jenže potom z toho vylezla kandovaná maracuja, micallefovská vanilka (vespod krémová, na povrchu pudrová) a lehce sklepní pačuli, přelitá asi tak litrem tekutého karamelu. Ulepené víc jak Angel.

Tahle vůně mě zaujala především tím, že různé weby uvádějí různá složení. Osobně se nyní po jejím vyzkoušení domnívám, že nejblíže k němu má to, co uvádí ALZD a ostatní parfémové e-shopy. V úvodu totiž zcela zřetelně cítím šťavnatou mandarinku s pikantně nasládlým růžovým pepřem. Obojí po pár minutách promícháme se švestkovými povidly. Ta tvoří hlavní přechodový most ke květinovému srdci, jímž je žvýkačková tuberóza s kořenitými podtóny a pomerančovým květem s vůní teplé meruňkové marmelády a lesních jahod - tady až skoro kandovaných. Zajímavé je ovšem, že ačkoliv vůni v základu ještě prosladí vanilka s bílým pižmem, přidá se k ní v téhle fázi i špetka tabáku s teplým kadidlem, které vůni dodají lehce potemnělý orientální nádech. Zkrátka evokuje dojem posezení u praskajícího krbu v zimě, během něhož se ládujete všemožnými, velmi chutnými ovocnými zavařeninami. Mon Parfum Gold jde i krásně do prostoru a na kůži drží bez problémů skoro půl dne.

Od této vůně jsem sice původně čekala něco jiného, ale ve finále mi to vlastně vůbec nevadí . Na kratičký okamžik mi, nevím proč, připomněla něco z Edenu – zřejmě kvůli tomu pačuli, které zde hraje zásadní roli. Ze začátku se k němu přimíchají sušené švestky, následuje spousta pudru, kdy sem tam problesknou fialky s kosatcem. Po úplném rozvinutí tu máme znovu pačuli, tentokrát pro mě až v živočišné formě (tady jsem si zase paradoxně vzpomněla na Lutense), i ty sušené švestky se vrátily, ovšem už jen na pár chvil. Na toaletku má přímo neskutečnou výdrž. Mon Parfum Chéri je všechno možné, jenom ne chladná, osobně nejvíc souhlasím s asociací s postarší filmovou či divadelní hvězdou.