Úvod se štiplavým kardamom, hořkou pelyňkovou zelení, nasládlým růžovým pepřem a palčivě dřevitým hřebíčkem je u čistého parfému v podstatě stejný, možná je jen nepatrně lehce „svěžejší“. Tahle křídla černé labutě jsou ovšem mohutnější a obsahují větší množství drceného černého pepře a zároveň méně doutnajících dřev. Ten nejzásadnější rozdíl však spočívá v kadidle, které je v čistém parfému dokonale hladké a dává tak více prostoru ojedinělým bílým pírkům v podobě bílých květů a růže. Na rozdíl od koncentrace eau de parfum jsou tahle zpevněna i mnohem hladší a měkčí kůží, pryskyřice jako labdanum a styrax také méně drhnou, čímž celkově díky výraznějším tónům chypre působí mnohem sametověji. Jsou absolutně dokonalá.

Je osvěžující kolínskou s vůní čerstvě rozkvetlých pomerančovníků se zelenými lístečky. Vonokvětka, která se přidá po rozvonění, dodá vůni příjemnou sametovost a dřevitá ambra v základu zase vzdušnost. Líbit by se podle mě mohla hlavně příznivcům skončené Aqua Allegoria Nerolia Bianca, kdy Mémoires de Mustique na rozdíl od ní nepůsobí ostře a je naopak krásně hladká a má delší výdrž.

Už v samotném úvodu vás přivítá nádherná smetanová madagaskarská vanilka a sladce pryskyřičnatý benzoin s medovými a kakaovými akordy, který v kombinaci s ní vyvolává dojem zkaramelizovaného vanilkového cukru. Přehnané sladkosti se však rozhodně obávat nemusíte, jelikož stejnou měrou je v ní zastoupena i myrha, zemitě peprný guajak a další dřeva, lehce zahřátá mošusovým semínkem, které vůni posouvají orientálním směrem a prodlužují její výdrž na několik hodin. Zaujmout by podle mě mohla především obdivovatele Vanitas (Profumum Roma) nebo Bronzo (Omnia Profumi) a dřevitých vanilkových vůní obecně.

Tahle vůně má dokonalý název. Je totiž opravdu jakýmsi olfaktorickým vzpomínkovým průřezem toho, co na vůních miluju nejvíc. V první řadě vám svěží bergamot s máslovým kosatcem nejspíš připomene Auru Sublime, hřebíčkový karafiát s mléčnou vanilkou zase vřelou polohu Fugit Amor. Ale přidává i něco navíc. S pomocí teplého kadidla, suchého pačuli a písečných tónů vás skutečně přenese do přímořského motelu v Montauk, před nímž stojí zaparkovaný kabriolet, kde na koženou sedačku spolujezdce někdo rozsypal sušené listy slaďoučkého tabáku.

Je v první fázi velmi příjemnou vůní borovicového jehličí, nasládlého, jemně kořenitého santalu a semišového šafránu. Celkový dojem ovšem v základu nepatrně kazí nakyslý tón, jemuž bohužel nepomůže ani teplo, které obvykle parfémovým olejům svědčí.

Je vůní ledového zeleného čaje s bergamotem a lístky máty. Stejně jako blackviolet mi trochu kazí dojem, že jej popíjíme u jezírka se stojatou vodou a vodními květy a pepřově svěžími fréziemi. Vše napraví až jehličnatý, mléčně bílý cedr v základu.

Ano, blackviolet to popsala přesně. V Menthe Froide najdeme lístky máty a plátky zelených citrusů, zmrzlé v kostkách ledu, které po rozvonění rozpustíme s pomocí levandule s tóny sena, kouřového vetiveru a kadidla, aby nám nakonec vzniknul mentolově chladný obláček dýmu. Jednoznačně pánská vůně.

Znáte fotky Marylin Monroe z roku 1961, které nafotila s Douglasem Kirklandem, kdy byla celá nahá a přikrývalo ji jen bílé povlečení? Tenkrát přitom vypadala vážně proklatě sexy. Avšak zakladatel značky Carlos Kusubayashi v ní podle všeho viděl sladkého blonďatého andílka s důrazem na sladký a podle toho instruoval Dominique Ropiona, aby vytvořil gurmánku. Tím totiž Messy Sexy Just Rolled Out Of Bed je. Po osvěžujícím bergmotovém úvodu s pár kapkami broskvové šťávy se totiž rozvoní do podoby růžových kostek lokumu, obalených v práškovém cukru, k nimž se v další fázi přidá i táhlý měkký karamel, který právě vaříme na plotně a zahříváme jej s pomocí kašmeranu, přičemž na závěr jej ještě zahustíme ambrovanikou.

Ze zelených vůní mám vždycky strach. Tato má překvapivě krásný začátek: nahořkle svěží až jiskřivé citrusy se sladkou mátou a kovově chladnými tóny. Do toho přichází nasládlá sušená lékořice, která vůbec nepůsobí otravně. Je tu i trocha suché zeminy. Zatuchlá skleníková zeleň se nakonec přece jen na chvilku objeví – mám podezření, že za to opět může hřebíček. Naštěstí nezlobí nijak zvlášť dlouho a ze zeleně nakonec znovu zůstane jen bylinková stopa sladké máty. Po rozvonění se pak z Métaboles vyklube hebká pudrová vůně s ambrovými dřevy a senem, na kterém leží čistě vyprané, ale díkybohu neškrobené prádlo. (NT)

K téhle vůni Pierra údajně inspirovala jeho cesta na jeho motocyklu značky Harley napříč USA po známé Route 66. Představovala jsem si proto nějakou nabušenou motorkářskou vůni ve stylu Eau du Fier nebo směr Andy Tauer. Pierrův motorkář je však spíš vypulírovaný metrosexuál v kožené kombinéze. Spíš než po benzínu a oleji voní po francovce, vylepšené chladivým eukalyptem. Až po pár minutách začnete vnímat kov, jenž by mohl představovat čerstvě nalakovanou chromovou karosérii té motorky a díky kašmeranu cítit vůni gumových pneumatik, které se v horkém arizonském větru lehce lepí na asfalt.

Jakmile má něco v názvu chypre, musím to pochopitelně vyzkoušet, obzvlášť má-li jít o kosatcovku. Tady je v centru dění suchý zemitý kosatec s lehoulinkými mrkvovými podtóny, osvěžený trpkým bergamotem a růžovým pepřem. Mechové tóny zde nahrazuje pačuli se semišem, jak je u (těch skutečných) moderních chypre zvykem. Hondě zvědavá jsem byla i na to, jak bude ve vůni zapracovaná první část názvu. A skutečně Metal Chypre začne budit dojem, jako kdybychom ostrou čepelí zařezávali stonky jednotlivých kosatců, z nichž vytéká tonkově nasládla míza, abychom je nakonec zasypaly hebkým bílým pižmem a mikroskopickými krystalky soli.

Je to tak, počáteční aldehydy v Metallice jsou skutečně kovově chladné, poměrně rychle se na ně však spouští pudrová opona, která s sebou přináší krásný karafiátový puget s ozdobným květem ylangu, pomerančového květu a jasmínu navíc. V základu vás zahřeje koření a pryskyřičnatá ambra s krémovou vanilkou. A právě jejich kombinací je vůně měkce nadýchaná jako polštář z toho nejjemnějšího prachového peří nebo sametově hebká, chcete-li.

Již u Noir pour Femme jsem zjistila, že na Tomovy maisntreamové novinky si musím udělat konečný obrázek raději až s odstupem času, protože s nimi přichází na trh v roční době, která jim příliš nesvědčí. A totéž platí i pro Metallique. Její pravý čas přichází až s teplým podzimem s osvěžující aldehydovou sprchou, sklenicí perlivě nasládlé sodovky s nastrouhanou bergamotovou kůrou a dešťovou přeháňkou bubnující na plechový okap. Tím vším se po rozvonění začne prostřednictvím mošusového semínka sluncem prohřátého, pižmově naškrobeného prádla s vůní jemných bílých květin a neroli, ale taky hrsti blanšírovaných mandlí s pudrovým popraškem, které zmiňuje andry, jimiž Metallique dává vzpomenout na veselou gurmánskost Dragée. Přesto právě kvůli kombinaci kovových tónů, nazelenalých bílých květů, mošusového semínka a gurmánkosti bych ji za typickou líbivku neoznačila, jelikož v nevhodném počasí může zapůsobit velmi fordovsky zrádně.

Aldehydy v Metalys jsou jiskřivější a pro mě i o něco méně chladné. Karafiát je o trochu víc pikantnější, dostává ještě větší prostor než v Metallice, zbývající květiny se za ním drží v mnohem uctivější vzdálenosti, až za onou pudrovou oponou, ne před ní. Pak už neshledávám žádný rozdíl. Spolu s Terracottou rozhodně jedna z nejkrásnějších karafiátových vůní, co znám.

Začátek typicky citrusově-zelený, potom se skutečně rozvoní kytice čerstvých fialek i se zelenými lístečky podobně jako v Après L'ondée. Jsou vlahé, křehké a doprovázené zemitými tóny. Po rozvonění vůni zpudrovatí a vanilkově zesládne. Až potud krásná vůně, leč v závěru mi ty fialky pokaždé někdo sebere, nacpe je to skleníku a zavře tam. Jako proč? (NT)

Šťavnaté zelené jablíčko, které na mně kupodivu nevoní jako čistič koupelen se prolíná s původní Meteorites a tu bohužel úplně nemusím. Po rozvonění přechází do odlehčené variace na Insolence.

Začíná docela pěkným bergamotem a slaďoučkou šťavnatou švestkou. To by bylo docela fajn i spolu se samotným oudem s koženými a živočišnými podtóny, který se objeví vzápětí, kdyby se mezi to nevkradl ylang ylang, jehož kvalita evidentně nebude nejlepší, protože mi zde vůní připomíná lehce nahnilé banánové slupky. No a i když oud po rozvonění zkrotili, tak podle mě ho mohli umravnit něčím jiným než tunou karamelu, po němž vám nejen trnou zuby, ale dokonce se svírají útroby. A nezůstane jen u karamelu. Přidá se k němu i samotná vanilka s "medovým" benzoinem a špetkou bílého pižma a společně mi na kůži vytvoří angelovskou cukrovou vatu, jen místo pačuli je tu ten oud a chybí ovoce. (NT)

Souhlas s andry, že ani mně se nezdá pánská. Ta nakrémovaná dámská kabelka by tam po citrusovém úvodu byla i u mně, potom i ten zelený čaj. Jen toho kosatce (u mě je zemitý) a vanilky mám docela málo a kadidlo v ní mám lehce mazlavější - nevím, jestli to není třeba počasím - naopak mi tam zůstává spíš ta kůže, K Bois d´Iris to má daleko, ta je na mně daleko sladší, ale líbí se mi.

Dodnes pro mne zůstává jediným nositelným Poisonem. V úvodu osvěží mandarinka s bergamotem, aby se postupně proměnila v chladivě temnou, pačuliovou růži s pryskyřičnatou ambrou a koňakovou vanilkou. Jsem přesvědčená, že hlavním mozkem při vytváření Midnight Poisonu, musel být Jacques Cavallier a všiml si toho i Tom Ford, který jej pak přetáhl k sobě, aby si s MP trochu pohrál a ještě víc ho propracoval a vznikla Noir de Noir ;) .

K téhle variantě můžu říct jen to, že je na ní citelně poznat absence Jacques Cavalliera. Počáteční citrusy se tu krčí za náloží koření v čele s muškátovým oříškem, přičemž mandarinka to vzdala úplně. Teprve po rozvonění se projeví pačuliová růže z klasického Midnight Poisonu. Na rozdíl od něj má ovšem Elixir karamelovější základ, Francois Demachy tou krásnou koňakovou vanilkou už tady šetří. Nicméně i tak by to až sem bylo všechno v pořádku, kdyby se v dojezdu pačuli nepřeklopilo do prašně zemité polohy. V jiných vůních se mi tahle jeho podoba i líbí, jenže v případě Elixiru už růže díky tomu nepůsobí sametově, ale ušpiněně.

Je ambrovou růží s kořenitými podtóny, osvěženou nakyslým liči a šťavnatým pomelem, která tančí se vzdušným kosatcem, zatímco se na ně zvolna snáší mlžný pryskyřičnatý opar.

Voní jako sklenice lahodné marmelády z červeného ovoce s okvětními plátky růží a kapkou grapefruitové šťávy, okořeněná skořicí a špetkou pepře, vedle níž leží pár semišových rukaviček, které v první fázi reprezentuje šafrán, aby ho v základu vystřídal velejemný oud s pačuli. A jelikož se jedná o ryze evropskou a nikoliv tradiční arabku, dá se bezproblémově nosit i v chladném počasí.

Po tom ultra svěžím fréziovém začátku s hořkou zelení a houbičkovou gardénií jsem už chtěla jít rovnou drhnout :mrgreen: , ale ten sladký pomerančový květ s krémovým santalem a slanými podtóny by se dal považovat za zapadající slunce někde ve Středomoří, teda až na tu broskvovou tuberózu a drhnoucí pudrové pižmo, co tam potom do toho leze. (NT)

Medové vůně mě obvykle děsí pro svoji přeslazenost a ulepenost. Med je tu totiž pouze ve svrchních tónech a je příjemně osvěžený pikantně nasládlým růžovým pepřem a granátovým jablkem, aby se po rozvonění proměnil v zahradu pačuliově kořenitých růží s nádechem červeného ovoce, které kromě cypřišů a sladce pudrových kosatců, obklopuje i lehký orientální opar kadidla a dalších pryskyřic. Škoda, že cena je tak přestřelená.

Neporažena Kublajem jsem se rozhodla zkusit to i tímhle Sergeovým medovým dřevem a opět jsem velmi mile překvapena. Christopher Sheldrake tu smíchal suchý, kořenitě pryskyřičnatý guajak s nazelenalým dubovým dřevem a čerstvě nalakovaným ebenem a zlehka jej pokropil pár kapkami třpytivého surového medu. Následně všechno to dřevo ještě navoskoval, aby z něj mohl vytvořit postel. Po rozvonění do ní díky příjemnému lutensovskému pižmu umístil i dvě lidská těla, rozpálená od opalovacího oleje. Křehký pudrový kosatec, který se přidá v další fázi, tu zase zastává roli nadýchaných bílých peřin. A tím vším jen tak zlehka prostupuje nasládle trpká vůně hlohu. Nedokážu si sice absolutně představit, kam bych takovou vůni nosila, ale i tak se mi tahle sheldrakeovina líbí.