Jak jinak může Pierre pojmout spojení manga a plumérie než hodně sladce. Mango je přítomné hned od začátku, pěkně šťavnaté spolu s jiskřivými, lehce omamnými bílými květy, z nichž kape nektar v podobě zkaramelizovaného cukru, přesně ten samý jako v Sucre d´Ebene. Zde však bylo přidáno pár zelených lístečků, pudrové tóny a průsvitné dřevo. Tak ono jistě není špatné dát si v létě pod stromem v zahradě na osvěžení sladkou mangovou limonádu, ale tato je tak cukrově sladká, že mám přece jen jistou obavu z náletu vos. Teprve v základu ta ulepená sladkost ustoupí a člověk si může v klidu užít již mnohem jemnější květinovou sladkost plumérie s tentokrát již nesladkými pudrovými tóny a hladkým dřevem.

Je mimořádně povedenou pastelově růžovou růží, která je kromě perlivých aldehydů osvěžená i citrusovými tóny pelargónie. Po rozvonění se pak do kytice vplete i několik zelených lístků fialek, díky nimž se změní v růži sametovou. Přidané bílé pižmo jí zase dodá vzdušnost. Komu se líbí vůně jako Rosenlust, Ward Momayz a jiných přírodních růží, měl by určitě vyzkoušet.

Názevje jakousi slovní hříčkou, skladájící se z "Mante religieuse", což je kudlanka nábožná, která je vyobrazená i na samotném flakonu a "menteuse" = klamný. A pravdou je, že Manteuse je tak trochu vůní dvou tváří. Zpočátku se tváří jako zcela nová medová bílokvětinovka, osvěžená jiskřivým bergamotem. Ovšem zemitý kosatec, převázaný jemnou kůží a poprášený vanilkou v další fázi vás nenechá na pochybách, že inspiraci čerpá i u své předchůdkyně Soleil de Jeddah s tím rozdílem, že Manteuse má trochu víc pryskyřičnatý základ, doplněný o mléčný santal s příjemně živočišnými podtóny, jak jej můžete znát např. ze Santalové (Nishane).

Inspirací pro tuto vůni se prý stala vzpomínka Enza Torreho (zakladatel značky) na dům jeho babičky, ležící v centru přímořského města Forte dei Marmi v italské provincii Lucca na Piazza Marconi, číslo popisné 3. Babiččina pudřenka, tajemné šuplíky a velké šatní skříně ze starého dřeva, jejichž vůně se mísila s vůní čistě vypraného ložního prádla. Dále to byl pohled na ono náměstí s hrajícími si dětmi, vůně z tržních stánků, stromů a řezaných květin na něm. Snaha zachytit místo, kde se střetává městský život a moře, a atmosféru, která působí uspořádaně a zároveň trochu divoce. V prvotních ostřejších tónech (koriandr, anýz a na prach rozemletá skořice) je možno spatřit stánek s kořením, což se dá brát jako vyjádření té divokosti a kdo chce, i ty výskající děti si zde najde. A jak už jednou zmínila Miru, Francois Demachy se možná při tvorbě hlavy u Mitzah inspiroval právě i touto vůní, protože tou počáteční kořeněnou směsí jsou si docela podobné. Potom vás to už táhne do toho domku, vezmete to kolem okenních parapetů s muškáty až ke toaletnímu stolku s líčidly a pudřenkou (kosatec). Špetička pižma obstarává pocit čistoty. Na návštěvě se ovšem nezdržíte dlouho, protože přes otevřené okno už vás zase láká vůně nedaleké kavárny, kde si právě někdo dopřává křehoučké zákusky s vanilkovým krémem a popíjí čokoládu (pačuli), v kuchyňce asi právě pečou nějaký dort, o čemž svědčí nasládlý kouř, který jste nasáli do plic. Trocha chyprových tónů vetvičníku, šimrajících v nose, pak už jen působí jako taková třešňička na dortu a zlehka chladí jako přímořský vánek. Relativně poklidné a příjemně strávené odpoledne, moc pěkná představa, do níž jsem se ráda nechala vtáhnout.

Kapka svěžích citrusů s březovou kůrou, jehličím a mořskými řasami, které příboj vyplavil na sněhobílou pláž (pižmo s kašmírovým dřevem). (NT)

No ano, mořská vůně by to byla, při troše fantazie tam lze najít i tu mořskou pěnu a nepatrný slaný podtón. K tomu se přidává vůně zelených bylinek a ostrouhanotužkového cedru, čímž trochu připomíná modrou Escadu Into the Blue, jen bez těch ovocných tónů, tohle je vyloženě nesladké s trochou pepře navíc. I tak, hledá-li někdo alternativu, tady by to šlo. Přesto je na můj vkus příliš lineární – zmíněný „vývoj“ se odehraje během pěti minut a pak už nic. (NT)

Jak mi Jacquard nesedla, tak Marquetry se mi líbí moc už ten osvěžující úvod s trpkým bergamotem, levandulí a pryskyřičnatou ambrou. Jen ten kousek broskve v ní nemám sušený, ale naopak přezrálý, růži skoro vůbec a místo toho spíš sušený tabák s tebou zmiňovaným galbanem a našlehanou tonkou - velmi originální a příjemná kombinace. Kromě toho tipuju, že ve složení bude i hřebíček podobně jako v Magot. Nakonec přejde do klasického ambrovanilkového základu s nadýchaným bílým pižmem a ještě stále patrnou tonkou. Souvislost s marketerií jsem v ní sice nenašla, ovšem dostat ji jako dárek, rozhodně bych se nezlobila.

Oficiální popis vůně zmiňuje odkaz na antickou pověst o kyperském umělci Pygmalionovi (Ovidiovy Proměny, kniha 10, podle pozdějších interpretací dokonce král). Ten nejprve na základě špatných zkušeností s prostitutkami zavrhl ženy, aby se pak sám zamiloval do ženské sochy, jíž sám vytvořil. Na základě jeho proseb potom bohyně lásky tuto ženu ze slonoviny (Galatea) oživila. Galateou má zde být „pudrový“ kosatec v objetí svého stvořitele Pygmaliona v podobě „prachového“ kakaa. Oba aktéry uvádí na scénu šťavnaté a zároveň jemně nahořklé citrusy. Kakao se v mazlivém objetí s kosatcem postupně proměňuje a rozehřívá v kvalitní tmavou čokoládu, která polaská nosy zaměřené na gurmánsky laděné vůně. Kolem nich se vytváří příjemné suché pryskyřičnaté teplo. A nakonec nám tihle dva představí svojí dceru Paphos, sametovou fialku se žlutými vanilkově-benzoinovými vlásky.

Tahle vůně patří k těm lepším zpracováním třešňového květu. Je tu zapracovaný společně s kysele svěžím liči, šťavnatým jablkem, citrusovou magnólií, kousíčkem maracuje, která přináší podtón tropicky ovocné sladkostí a svěží růží. Po delším rozvonění se pak květiny usadí na vzdušný pižmově-cedrový podklad s malinovým nádechem. Navlhlá zelená zemitost pačuli zase evokuje dojem zeleného vodního jezírka. Ano, myslím, že tahle by klidně i mohla vonět japonská zahrada v květu :) . Funguje to ale jenom přes léto, v zimě dokáže být ostrá až čpavá.

Musím potvrdit to, co napsala jerry, tohle je jedna z nejpovedenějších čokoládových vůní a to nejen, pokud jde o mainstream. Po osvěžujícím grepovém úvodu mi připomíná čokoládové pralinky z vánoční kolekce, plněné fondánem, jen tady je promíchaný i s kapkou černorybízové náplně a jsou zlehka posypané nahořklým kakaem. V další fázi se rybíz ztratí a místo něj ho ve fondánu vystřídá zajímavá mátová větrovost, díky níž vůně vlastně ani nepůsobí sladce. Možná by mohla mít trochu lepší výdrž, z mojí kůži se po dvou hodinách už vytrácí, ale při její ceně v našich e-shopech se jí to dá odpustit :) .

Pačuli v ní jako blackviolet čokoládové nemám, spíš prašně zemité a pryskyřičnaté s podtóny surového kakaa. Bíločokoládovou v ní mám tonku. Jinak ale souhlasím, jakmile odezní smetanová fáze vanilky a přejde do podoby creme brulée s benzoinem a labdanem, tak začne v kombinaci s tou tonkou nápadně připomínat Kurkdjianovu Grand Soir s tím rozdílem, že tady to labdanum nejde tolik do kožena a nehořkne. Nevím, jestli je to tím kadidlem nebo stopovým množstvím oudu, no je taková semišovější.

Než tradiční čajovkou je opravdu gurmánkou, kdy k miniaturnímu šálku zeleného ledového čaje dostanete třešňový lokum a k němu pistáciovou tyčinku Deli s netradiční bíločokoládové polevě. A všechno je to zahalené v nadýchaném obláčku bílého pižma. Kdybych vzorek neměl cedulku, pocitově bych ji zařadila nejspíš k Micallef, protože tohle je sice celkem originální, nicméně na můj vkus opravdu hodně líbivé.

Úvodními zelený tóny se šťavnatou broskví, jasmínem a ylangem s vůní přezrálých banánů se částečně hlásí k příbuzenství se Samsarou. To hlavní příbuzenství se však zásluhou ovocné tuberózy, kokosové tiaré a základu s jemně kořenitým santalem a mléčnou vanilkou projeví až po rozvonění a to je Mahora s přidanou jiskřivě medovou plumérií navíc, díky níž Mayotte oproti ní působí jako zářivější tropický květinový koktejl s opalovacím krémem. Škoda, že měla podobně krátký život, protože mi přijde určitě lepší než Mahora.

V případě Marka Buxtona se rozhodně žádné přeslazené fialky obávat nemusíte. Svá pubertální léta má dávno za sebou, dokonce je dospělejší než taková Bois de Violette (bez jakéhokoliv bonbonkového podtónu) a taky zelenější a to nejen díky jí samotné, ale i zásluhou čerstvě nasekaných bylinek. Zpočátku je i zemitá, avšak jen do té doby, než se k fialce připojí máslový kosatec a suchý kouř z labdana. A proč mě napadl zrovna Lutens? Protože i tahle fialka je lesní, jen místo podrostu tu máme pálené jehličí, voskové pryskyřice a suché drhnoucí dřevo, které spíš než santal mně osobně připomíná právě lutensovský cedr. Špetka pižma pak jemně zdůrazní pudrovost/sametovost fialky. Až v drydownu (cca. po 4 hodinách) vůně konečně nepatrně zesládne. (NT)

Otřepané klišé říká, že čas zahojí všechny rány, no pravdou je, že nám dává jen příležitost naučit se žít s našimi jizvami. Fyzické rány se snadno zhojí. Zlomená kost může být zafixovaná s pomocí sádry, aby znovu srostla. Jak ale budete omítat zlomené srdce a bolavou duši? Jenže někdy si zkrátka nemůžete pomoct, přestože víte, jak vám to nakonec ublíží. R. se opírala o dřevěný rám dveří a věděla, že E. není kluk pro ni, když ji přinesl slámově žlutou narcisku a pytlík lékorek s karamelkami jako omluvu, aby ji pozval na opravdové rande po tom, co si z ní vystřelil před kamarády. Jenže v jeho skořicovém pohledu bylo něco zvláštně přitažlivého. Byl vřelý, sladký, ale zároveň lehce pichlavý, až měla pocit, že se jí propaluje do duše. A jeho dech voněl po tabáku, když ji políbil...

Z chladivé aldehydové sprchy vystoupí on. Čerstvě umyté havraní vlasy mu voní po mandarinkovo-rybízovém šamponu rychle vysuší froté ručníkem. Fialkovým pohledem v zrcadle rychle zkontroluje rašící strniště. Ne, dneska se ještě holit nebude. Otevře skříň a sáhne po svém oblíbeném pižmově bílém tričku a kožené kombinéze. Natáhne holínky, lehce zamazané od dehtu a vyráží do garáže, kde čeká jeho Harley Davidson, jemuž těsně před sprchou nově seřídil motor. Zbývá už jen setřít přebytečné špinavé mazivo a může nasednout.

Otevírá se vůní zelených mandlí, které spaříme v kožených rukavicích. Po té dostaneme jako dárek kytičku fialek a bonboniéru s pralinkami z bílé čokolády (tonka, benzoin, kakao) a zralé chlupaté meruňky (vonokvětka). Spojitost se Julem Vernem je mi v tomhle ohledu naprostou záhadou.

Je gurmánka jak poleno, která v sobě skrývá vůni sladkých datlí a mandlí, macerovaných ve směsi z tekutého karamelu a medu, zasypaného vydatným množstvím najemno namleté štiplavé skořice, která tlumí lepkavost. Po rozvonění karamel utuhne a díky kombinaci benzoinu, vanilky a cukru se k němu přidá miska s crème brûlée s oflambovaným vanilkovým cukrem zvrchu.

U téhle vůně mě zaujal fakt, že je prý inspirovaná obrazem Mlékařka od holandského mistra Jana Vermeera. ale už ze složení mi bylo jasné, že moc mléčná asi nebude. A opravdu bych to viděla spíš na jarní louku nebo rozkvetlý sad, který otevřeným oknem mlékařku láká ven. Především je to jemná vůně šeříku a lipového květu. Po počátečním závanu vodnaté svěžesti voní převážně trpce zeleně, ale s pomocí hrušky se změní v hladký medově nasládlý, něžně opojný květinový nektar. Doslova to v člověku vyvolává chuť lehnout si do trávy a vychutnávat si tu vůni pylu všude kolem (bílé pižmo). A nakonec podlehnete a jdete, Až po pár hodinách by se dalo říct, že se najednou skrze tu květinovou hradbu vynoří mlhavá připomínka možná na pracovní povinnosti v podobě hrnku mléka, ohřívajícího se na plotně (trocha mléčné vanilky se santalem a kouřovými podtóny vetiveru). Jakkoliv jsem si tedy dosud myslela, že skvěle pracovat s lipovým květem umí jen Tanja Bochnig, teď k ní musím přidat i Spyrose Drosopoulose.

V podstatě jde o kořeněnou, lehce orosenou růži. Ta nám pod kapkami „banánového“ ylangu rozkvete do sametova, čemuž pomáhá i trocha nasládlého fialkového pudru. Přidruživší se pačuli zase dodá růži vlhkou zemitou hloubku, ylang po odeznění ovocných tónů zase hřejivou mýdlovost. No a pak už tu najdeme jen kapku mléčného santalu. Ten by při troše fantazie mohl představovat mízu uvnitř dřevitého stonku, který však vzápětí uschne. A pár krystalků nahořklého karamelu bychom zase mohli považovat za trny naší růže. A to je asi tak všechno. (NT)

Je gurmánskou s vůní červených bonpar, coca-coly (otočník) a lesních jahůdek (pomerančový květ). Nechybí ani vůně rtěnky (růže s fialkou) a pudru (kosatec) a pralinek s vanilkovou náplní. Ale za ty prachy bych čekala zase něco víc.

Najdete tu typově podobnou tmavou čokoládu s kousky pomeranče jako v Sorriso (Profumum Roma) s tím rozdílem, že tady do ní Christophe Laudamiel nastrouhal i trochu čerstvého zázvoru a muškátového oříšku, Tu smíchal s nádherným máslovým kosatcem, jaký znáte např. z Iris Ganache a nechal rozpustit v teplé lázni. Zároveň ji ale prostřednictvím lehce medicinálního oudu posunul orientálním směrem. Škoda té šílené ceny, kdyby byla alespoň poloviční, neváhala bych.

Složením to vypadalo na velmi komplexní vůni s několika druhy levandule. Mně z toho bohužel vylezl jen jeden druh a to levandule kafrová. Zpočátku osvěžená pár kapkami hořké grapefruitové šťávy, která se po rozvonění vmísí mezi mátově svěží pelargónii, zelený jasmín, pár hoblinek sladkého růžového dřeva a konvalinku. Vlastně je to lán konvalinek, jenž postupně levanduli vytlačí zcela ze scény, aby jím v závěru mohla prokličkovat cibetka s pár dalšími zvířátky.

Jak víme, podle propagačních materiálů se inspirací pro oba Memoiry stala básnická sbírka francouzského básníka Charlese Baudelaira „Květy zla“ a hlavně báseň o černé labuti, která prý má představovat jakousi temnou stránkou člověka, má být jeho alter egem, vede ho do jeho memoárů, jenž byly napsány dávno před jeho narozením. Cílem tedy bylo především vytvořit temné vůně s květinovými a dřevitými aspekty. I když v případě pánské Memoir se zase až tak o květinách příliš hovořit nedá. Začíná vůní nahořklých zelených bylinek, jehličí a osvěžující sladké máty. Netrvá však dlouho a jehličí s mátou nám zasype hromada černého popela („mramorové“ až „prachové“ kadidlo), smíchaného s rozdrcenou levandulí. S trochou fantazie bychom to přesto mohli považovat za popel, z něhož se nám černá labuť jako bájný Fénix teprve zrodí a jemně štiplavou levanduli za její hořké slzy. Tuhle vábivě ponurou atmosféru umocňuje zemitý kouřový vetiver se špetkou sušeného tabáku a jemně drhnoucí kůže, stejně tak vlhké zemité a mechové tóny. Proti tomu pak jako paprsky ve tmě působí slaďounký mléčný santal s „pudrovým“ pižmem. Osobně mi sice víc vyhovuje dámská verze, kde jsou ta labutí křídla víc kompaktnější a mohutnější, nicméně se opět jedná o dokonalou souhru světla a stínu přesně jako v promo filmu k vůni.

Křídla černé labutě dámské verze jsou složena ze štiplavého kardamomu, hořké zeleně, nasládlého růžového pepře a palčivě dřevitého hřebíčku. Jejich mohutným máváním víří prach v podobě drceného černého pepře a rozdmýchává oheň z pálených dřev a kadidla. I zde je mramorové až prašné jako v pánské verzi, jen dostává o trochu méně prostoru. A v Memoir Woman se do toho temna podařilo zapracovat kromě dřevitých aspektů i ty květinové - směs bílých květů a růže, které jsou působením ohně lehce sežehnuté. Po rozvonění se pak dočkáme zase trochu jiné černé labutě. Její křídla jsou sametově chyprová, zpevněná teplou, malinko živočišnou kůží. A i tato jsou neustále v pohybu, jen tentokrát místo koření, dřev a kadidla s sebou přináší kouř z dalších pryskyřic včetně "nasládlého" labdana. S ohromující intenzitou se právem řadí k tomu nejlepšímu, co může Amouage nabídnout.