Levandulové lány z jižní Francie jsem v téhle vůni sice neobjevila, ale za to stejné hořké citrusové mydlinky jako v Jasmin Kama, jen víc jiskřivější. Levandule je tu suchá a prašná, příjemně nasládlá. I když skrze tu prašnou zemitost má člověk chvilkami problém rozlišit mezi samotnou levandulí a kouřovým vetiverem s jeho slaným podtónem. Po rozvonění se vystoupí do popředí živočišný oud, který tentokrát drhne o dost víc než v Ambre Loup. A jakoby to nestačilo, dřevité tóny se nám tu mísí s hnilobnou zatuchlostí. Žádný náznak jako v Jasmin Kama, tady si ten dobře uleželý kompost nebere servítky. Zmizí až v drydownu, kdy se k mikroskopickým zbytkům levandule přidává medově nasládlá ambra se dřevem a kakaovým popraškem z Ambre Loup.

S levandulí v poslední době svádím ve vůních opět těžký boj. Většinou se s ní kamarádím pouze v případě, kdy je zpracovaná buď gurmánsky anebo ukáže i svůj ovocný aspekt. U Lavandes Trianon platí obojí. Levandule tu ukazuje všechny svoje tváře od lehce kafrové, kumarinové, ovocné až po vůni sena. Je to obrovský svazek řezané levandule, položené vedle sklenice teplého mléka svařeného s medem a karamelem.

Tahle levandule začíná hodně bylinkově. Bohužel kombinace bazalky s pepřem, kterou posléze vystřídá nahořklá svěžest šalvěje na mně působí už unisexově, chvílemi na mně dokonce vylézají pánské podtóny a nemůžu si tak pořádně užít tu přirozenou čistotu levandule jako v Love Potion No. 9 for Ladies, než se změní s levandulové mýdlo. Situaci vylepší až tonka s vanilkou a bílým pižmem v základu, jenže je mnohem naředěnější, takže šalvěj neumlčí docela. Milovnicím vůní typu Mandragore by se ale mohla nejspíš zamlouvat. (NT)

Andry to vystihla přesně. Já si navíc i troufám říct, že je svým způsobem jakousi levandulovou variací na Lutensův Vetiver Oriental ( les + čokoláda). Jen tady jsme v lese jehličnatém na travnaté mýtině, pokryté chladivou kardamonovou rosou a čokolády jsme si s sebou vzali víc a je jednoznačně mléčná s levandulí. Ta nám ukazuje všechny svoje tradiční polohy od lehce kafrové, přes ovocnou až po tóny sena. Usadíme se s ní na pačuliový lesní podrost, pokrytý rezavým cedrovým jehličím a zasněně přitom opřeme hlavu o nejbližší kmen, z něhož pozvolna vytéká zelená míza. Jedno z nejkouzelnějších pojetí levandule vůbec.

Vůně má údajně vzdávat hold slunečné Kalifornii, proto ta palma v názvu. Jak s tím ovšem souvisí levandule, to netuším. Našla jsem pouze, že v Kalifornii by se měla hojně vyskytovat levandule smilovitá, tak jestli ve vůni použili zrovna tento druh? No samotná levandule je v ní nejprve bylinně štiplavá a suchá, kapku svěžesti jí dodávají jen hořké citrusy, později je mýdlová. Ale spíš než slunné palmy cítím bobkový list s tou jeho hořkosladkou zelenou zatuchlostí, když ho usušíte a nenecháte větrat. Teprve po rozvonění se dočkám té levandule, kterou bych si dovedla teprve jako druhou po té od Lutense představit nosit: vláčná, hebounká, vanilkově nasládlá, doplněná suchým, jemně drhnoucím cedrem. Protože se však jedná o Forda a k tomu by výhradně čistotná levandule asi nepasovala, přemístil nám ji ze slunce nakonec do trochu temnějšího zemitého zakouřeného prostředí se "sametově" zeleným mechem - krása. Jenže pořád je tu ta první půlka, ach jo. (NT)

Je energickou květinově orientální vůní. Úvodní červený pomeranč s trpkým grepem, kysele svěžím liči a šťavnatou švestkou působí v kombinaci s ovocným jasmínem a kořenitou damašskou damašskou růží s tóny červeného ovoce jako opravdový životabudič. Celou kytici po rozvonění přikryje tenounký závoj z bílého pižma. Delikátně zapracovaný oud s kadidlem, jehličnatým cedrem a drhnoucím vetiverem pak vůni posunují orientálním směrem a dodávají jí hloubku.

Nadšení pro kadidlovky mě pustilo už před nějakou dobou, nicméně příjemná zkušenost s Opus 1144 a Rosa Nigra, řada recenzí, označujících Lavs za nejlepší kadidlovku ze všech a Filippeho gotický vzhled a taky fakt, že tenhle všestranně nadaný pán je mimo jiné i osobním krejčím posledních dvou současných papežů, nakonec přece jen podnítily mou zvědavost chtít se seznámit i s ní. A dlužno dodat, že tahle orientálka je z celé trojice jediná, která mi tentokrát nepřipomíná žádnou ze stávajících vůní. Ze začátku je trochu ostřejší díky drcenému pepři s kardamomem. Samotné kadidlo v ní je studené a ačkoliv není mramorové, evokuje dojem starobylého chrámu s vysokými kamennými klenbami. Jediný náznak hřejivosti přichází po rozvonění od palčivě dřevitého hřebíčku a koriandru, která se však v další fázi ztratí suché kouřovosti labdana, pudrově pryskyřičnatého opopanaxu a balzamické ambry. Za celou dobu tu nenajdete ani jediný náznak sladkosti, ale přitom vůbec nepůsobí drsně jako Avignon a další vůně tohoto typu. Může se pochlubit i skvělou výdrží. A ačkoliv mým favoritem zůstává i nadále Reve d´Ossian, Lavs rozhodně řadím k těm nejoriginálnějším kadidlovkám.

Je orientální odpovědí na vůně typu Terracotta Le Parfum nebo Mayotte bez kokosu a dalších doprovodných bílých květů. V hlavní roli je tu nádherný, máslově ovocný ylang s vůní zralých banánů s plnotučnou vanilkou, jejichž sladkost tlumí špetka palčivě dřevitého hřebíčku, muškátového oříšku s jehličnatým cedrem a balzamickou ambrou.

Má být vůní čistě vypraného ložního prádla a ono to vcelku sedí. Nejprve ho vypereme v lehce štiplavém konvalinkovém mýdle. Kousneme si při tom do nesladké a zároveň moučnaté hrušky. Po rozvonění prádlo vytáhneme z mýdlové koupele a vymácháme ve vodě osvěžené pomerančovým květem, v níž plave i pár okvětních plátků růže. No a nakonec naškrobíme jemným, nedrhnoucím "pudrovým" pižmem. Pěkné, ale zároveň na můj vkus trochu nudné a k uzoufání tělové a nevydrží ani 2 hodiny. (NT)

Trvalo dlouho, než jsem tuhle vůni pochopila. Ona totiž potřebuje teplý podzim, aby se pořádně rozvoněla. Z klasické Cologne du 68 nacházím spojitost jen v počáteční směsi svěžího koření s kapkou chladných citrusů a náznakem sladkého pomerančového květu, vzápětí už se vydává jinou cestou. Z koření vystoupí kromě hřebíčku i teplá skořice a v kombinaci se slaměnkou vytvoří suchou prachově nasládlou vůni, kterou zahustíme vanilkou. Jak už zmiňovala domenica, souhlasím, že v této fázi může vzdáleně připomenout Slona a ve spojení s kůží zase méně sladkou Cuir Belugu. jen s tím rozdílem, že tady je té kůže o ždibec víc a je prohřátá kadidlem. A že jde spíše o vzdálenější příbuzenství, dokazuje vůně marcipánu, za níž jsou podle všeho zodpovědné tonka s otočníkem. A i když Le 68 celkově působí lehce a nadýchaně (pižmo?), stále vysílá do okolí jemné závany a nikdy se nestává vyloženě tělovou, z čehož jsem jí původně podezírala jako Fate Woman (u té ovšem oprávněně) a dobře drží.

S pokorou přiznávám hned na začátku, že kdysi jsem tuhle vůni překotně zavrhla a k vzorku se dostala znovu až nedávno a teď nepochopitelně kroutím hlavou, jak jsem takovou blbinu mohla vůbec udělat. Tenhle polibek draka je teplý, nádherně mandlově amarettový a zároveň osvěžující, hořce neroliový. Po pár minutách první ohnivý nápor opadne a polibek se změní v něžný pižmový kosatec se vzdušným cedrem. Rty mu zdobí okvětní plátky růže. Tím ovšem drak se svojí ohnivostí ještě zdaleka neřekl poslední slovo. V základu nabere zásluhou ambry a kouřového vetiveru ještě druhý dech a jeho poslední polibek je tak znovu likérový a díky vanilkovému benzoinu, karamelu a čokoládě příjemně sladký a hlavně dlouhý. Je velká škoda, že Cartier dráhu orientálek opustil a nutí Mathilde dělat jen samé květinové vůně a kolínské.

Na této vůni je znát, že vznikala ve stejné době jako Aqua Vitae Forte. Mandarinka v ní je mnohem sladší a šťavnatější. Na rozdíl od ní je však kytice kromě slunečného ylangu a pomerančového květu doplněná i o něžnou ovocnou tuberózu a stejný druh jasmínu, kterým si mě Francis tolik získal v Promesse de l´Aube, čímž vzniká zářivý květinový životabudič. Ano, Le Beau Parfum je vůně jako stvořená k rozevlátým šatům a pobíhání po jarní Paříži.

U vůní Guerlain se většinou setkávám s tím, že se koncentrace edp a čistý parfém od sebe při zběžném přičichnutí od sebe nijak zásadně neliší, ale pro svatební vůni to u mojí kůže neplatí. Rozdíl je patrný ihned po nástřiku, tím pádem si díky výraznějšímu bergamotu, jiskřivějšímu růžovému pepři a andělice užijete mnohem víc už úvodní hořkosladký tón, který záhy přejde do mandlí, obalených ve vrstvě bílé čokolády (tonka) a cukrové polevě z růže, pačuli a pomerančového květu. Avšak zatímco Le Plus Beau Jour de Ma Vie jsou výraznější mandle s bílou čokoládou, v Le Bouquet de la Mariée dominuje sladký pomerančový květ se silnější vrstvou zkaramelizovaného cukru, pod nímž lze teprve tušit, že se jedná o svatební mandle. A i když jde čistý parfém zcela jednoznačně mnohem víc do prostoru, ani v tomto případě nepůsobí vůně vůbec přeslazeně, neboť i zde sladkost cukru a vanilky tlumí obláček bílého pižma s hřejivě osvěžujícím neroli. Nechápu, co na něm Turinovi vadí. Je nádherný.

Naprosto souhlasím s blackviolet, aldehydy s mošusovým semínkem opravdu v Le Cri de la Lumiere vytváří dojem čistě vypraného, lehce naškrobeného, avšak stále ještě nakropeného ložního prádla. I ty poházené okvětní plátky růže a kosatce tam mám. Jen ten ovocný nádech vnímám spíš kovově až alkoholově. Jako kdyby na dřevěném nočním stolku u postele stála otevřená karafa s meruňkovicí.

V začátku se misí svěží citrusy s pikantně nasládlým růžovým pepřem, k nimž se záhy přidá ovocná růže s jasmínem, které po rozvonění zapudruje kosatec. Sladký pačuliový základ jde díky karamelu a ambrovanilce lehce do gurmánska. (NT)

Jestli s něčím umí u Fragonardu pracovat, je to heliotrop s jeho květinově gurmánským aspektem. Zde vytváří společně s tonkou efekt mandlových sušenek s vanilkovou a karamelovou náplní. V úvodu se mihne i závan jablečného štrůdlu, posypaném najemno namletou skořicí, pomerančovou kůrou a kandovaným zázvorem. Její jedinou slabinou je podprůměrná intenzita a výdrž.

Je kadidlovkou, osvěženou chladivým kardamomem, drceným pepřem, trochou jehličí a vavřínem, který tu nevoní typicky zatuchle a polévkově, jak bývá obvykle, nýbrž naopak vytváří dojem spadaného listí. Vše je usazeno na mléčně santalovém základu s vanilkově sladkým benzoinem, díky němuž Santal - Cardamome nepůsobí odtažitě jako většina vůní tohoto typu, ale dýchá optimistickým podzimem. Pokud nepočítáme klasiku značky, jednoznačně bych ji zařadila k tomu nejlepšímu, co Fragonard v posledních letech uvedl.

Jde o velmi povedené zpracování lipového květu, který je tu nejen sám o sobě krotký, ale i osvěžený extra kyselým cedrátem. Po rozvonění se přidají už jen lístky fialek, které svojí pudrovou sametovostí vytvoří dojem, že jde o čerstvě opylenou lípu.

Začalo to jako čerstvě vymačkaná jiskřivá citronová šťáva s bylinkami, smíchaná s mátou. Jenže ta máta s přimícháním bílého pižma začala bonbónkovatět a nakonec se to změnilo zeleninový vývar.

Po osvěžujícím citrusově aldehydovém úvodu vás obklopí kouřový oblak labdana, z něhož nevyskočí lev, ale coromandelové lvíče (pačuli s vanilkou). Svou sílu budoucího krále džungle spíš než řevem dává najevo vrněním a zatínáním drápků do zdi, na níž ještě navlhlá omítka nestačila pořádně zaschnout, a zanechává v ní tak hluboké stopy. Pak ovšem jeho pozornost upoutá kožený míč, který se k němu přikutálí, a začne si s ním hrát. Unavený vším tím dováděním nakonec odkráčí zdřímnout si do pelíšku, kde ho konečně můžete pohladit po srsti a zjistíte, že je oproti oproti coromandelovému tatínkovi na omak hebounce plyšová.

Jak už možná tušíte z názvu, jde spíše o lehčí vůni. Citrusovou svěžest, doplňuje kromě rybízu a frézie i podobně laděná a u této značky naprosto nezbytná růže s něžnou konvalinkou. Celá kytice je přitom zahalená do obláčku bílého pižma. Typově vzdáleně připomíná doby Un Zest de Rose, oslovit by ale mohla milovnice Love Chloé s tím, že La Magnolia de Rosine nevoní tak ostře avivážově. A dokonce si ji umím představit i jako vůní svatební.

Začíná větrově nasládlým anýzem se zelenými tóny, zralou šťavnatou broskví a vlahým kosatcem. Po pár minutách větrovost ustoupí a objeví se hebounké chomáčky mimózy na obláčku bílého pižma. Jedna z nejkrásnějších květinových vůní od Annick Goutal vůbec.

Je klasickou jemnou konvalinkovou vůní s lehkou růží, jasmínem a bílým pižmem. Tato se od té guerlainovské odlišuje v podstatě jen úvodní trpce zelenou a zároveň měkce šťavnatou hruškou a rosinkovskou růží, která způsobuje, že jde malinko víc do prostoru a o chlup lépe drží. Jo, kdybych se teď měla vdávat, klidně po ní sáhnu.

Tahle vůně měla být hlavně o grepu. V mém případě to byla spíš grepová kůra, kterou vzápětí převálcovala hromada hořkokyselé rebarbory. Kdo má rád bylinky, zejména šalvěj, zde je nakombinovaná s příjemně nahořklým pomerančovým květem. Těšila jsem se na ten větvičník (a na pořádnou dávku "sametově" zelených tónů chypre), jehož se mi tak štědře dostalo v L´Air de Rien, bohužel tady ho bylo jen pomálu. Vůně se na mně pak nakonec rozvoněla jemně vetiverově s vrátivším se lehce nahořklým grepovým tónem. (NT)

Historie této vůně je vám zřejmě známa, tak jen krátce pro připomenutí. Edmond Roudnitska ji původně vyvořil jako osobní vůni pro svou manželku (a spolupracovnici) Thérčse v polovině 50. let 20. století a tou po dlouhá léta zůstala, dokud ona sama nedala souhlas k předání receptury F. Mallemu a ten jí v roce 2000 uvedl do řady svých, tehdy nových, pozoruhodných vůní. Je kontroverzní i samotná vůně? Rozhodně. Už jen ten počáteční přechod od světla do stínu a hloubky je podle mě geniální. Tím světlem mám na mysli počáteční svěží citrusy s pikantním pepřem a šťavnatou (až vodní) dužinou zralého žlutého melounu. A pak už vůně přechází do překrásně táhlé hloubky. Kombinace husté švestky (její zralé dužiny), růže s medovým nádechem, který má na svědomí zřejmě jasmín :think: , tmavé fialky a drhnoucího (chvílemi lehce kouřového) vetiveru vytváří dojem toaletního stolku plného líčidel - máme tu rtěnku, tekutý i sypký pudr. A máme tu i dámu v dobových šatech od Diora s hladkými koženými rukavičkami, co od něj právě vstala a chystá se do společnosti. A samozřejmě nesmím zapomínat na ty nazelenalé sametové tóny chypre v základu :srdce: . Protože jestli něco Edmond Roudnitska uměl, pak to byly právě vůně z řady ovocné chypre. Jó, to není žádné veselé rozjuchané ovocíčko, jak ho známe z dnešních parfumérií, tohle ovoce má úroveň. Je to vůně hluboká a přece ne těžká, tajemná, ale ne vyzývavá, naopak nadmíru ženská a elegantní, zároveň laskavá, pro ženu femme fatale, jakou pro něj jeho Therese podle všeho byla. Vůně jde přiměřeně do prostoru, má skvělou výdrž a vůbec nejlépe se rozvoní, když máte kůži lehce prohřátou od sluníčka. To vetiver vůbec nemá tendenci sklouzávat ke kouřovosti a drží se (zřejmě i s pomocí fialky) v té pudrově sametové rovině. Pokud mi nějaká vůně má dodat pocit dámy z vyšší společnosti (classy, lady-like) a současně i vřelosti, Le Parfum de Thérese tuto úlohu vždy spolehlivě zastane.