parfémová polička uživatele wendulka
L de Lolita Lempicka
L de Lolita Lempicka (Lolita Lempicka)

Doteď pro mne zůstává jedinou nositelnou vůní od této značky. Už vůní svěžího bergamotu, hořké pomerančové kůry a skořicového cukru mi evokuje Vánoce. Tento dojem pak ještě umocní hebké bílé pižmo s vanilkou, tonkou a santalem, které vytvoří dojem teplých vanilkových rohlíčků, smíchaných s těmi skořicovými. Je velká škoda, že zrovna tuhle jedinou opravdu povedenou vůni s dobrou výdrží museli přestat vyrábět.

L de Lubin (Eau de Toilette)

Je reedicí vůně ze 70. let, která tehdy oslavovala éru hippies a jejich radost ze života. Původní verzi neznám, ta současná voní po jiskřivých zelených citrusech se svěží zelení, které nápadně připomínají Cristalle Eau Verte, jen L de Lubin v sobě navíc obsahuje drcený pepř. A i když CEV po pár minutách zmizí a do popředí se dostane palčivě dřevitý hřebíček, s jasmínem, májovou růží a pudrovým kosatcem v pozadí stále tak trochu zůstává na chanelovské vlně. V základu se pak díky velmi šikovně zapracovanému pačuli projeví i jako moderní chypre se sladkým růžovým dřevem. Zásluhou otočníku, pudrové vanilce a bílému pižmu zase příjemně sladce perlí. Jen je obrovská škoda, že je v téhle fázi už zase typicky po lubinovsku intimní, jinak bych ji brala na poličku hned, protože oproti Chanelům je mnohem energičtější - alespoň v tomhle ohledu zadání splnila :) .

L for Men
L for Men (Clive Christian)

Humbuk kolem této značky ohledně nejdražšího parfému světa a jejich dámských vůní obecně doteď tak trochu nechápu. Ne, že by to byly špatné vůně, ale podle mě je mnohem víc předchází jejich cena, než že by byly něčím výjimečné. Pánské jsou mnohem zajímavější a nyní bych k nim zařadila i nové L-ko. Začíná čerstvě vymačkanou grepovou šťávou, svěží zelení a suchou dřevitostí muškátového oříšku. Už po chvilce se však vůně rozehřeje za pomocí voskových pryskyřic, páleného jehličí a kouřového vetiveru, přičemž kořenitou stránku zdůrazní štiplavý kardamom. V další fázi vetiver přejde do zemitější polohy a přidává se k němu oud. Ten zprvu naznačuje směr kravín podobně jako v Oud Assam, ale brzy ukáže svoji typičitější, drsnější tvář. Drydown je pak ve znamení cedru, zapudrovaného bílým pižmem opět jako v OA. Celkově ovšem i přes tu oudovou medicinálnost působí mnohem kultivovaněji.

L'Air de Rien
L'Air de Rien (Miller Harris)

Pokud jsem to dobře pochopila, tuto vůni vytvořila Lyn Harrisová pro zpěvačku a herečku Jane Birkinovou, která chtěla vůni evokující nostalgii starých knih a zaprášených knihoven. Myslím, že se v tomto případě zadařilo. Podobně jako Fleur Oriental začíná citrusově nahořkle, tady je to v režii neroli a ten jemně nahořklý tón už zůstává přítomen po celou dobu, pak už nastupují chypré tóny větvičníku a pačuli. A je to právě ta "prachová" (opět lehce připálená jako ve FO) ambra, které se v kombinaci s tou chyprovostí daří dotvářet ten výše zmiňovaný dojem. Kolem si jen tak zlehka propluje pižmo. Nakonec se ambra spojí se suchou, nepříliš sladkou vanilkou.

L'Air Des Alpes Suisses
L'Air Des Alpes Suisses (Tauer Perfumes)

V případě této vůně jsem doufala v pokračování Causse Méjean, kterou Andy vytvořil pro Richard Lüscher Britos. To se mi bohužel nesplnilo - sice obsahuje levanduli, jehličí, skaliska a dokonce i tonkovou sladkost, ovšem v naprosto jiném poměru a především levandule tu rozhodně nehraje hlavní roli. Stejně jako Fleur mě za ranního aldehydového kuropění přivítá zaprášená štěrková cesta, lemovaná jehličnany, levandulí a skalisky. Jak pokračuji dál, na tváři mě lechtají hřejivé sluneční paprsky, prosvítající mezi stromy a díky březovému dehtu v nose pošimrá kouř z klestí, které pálí místní lesník. I k mé smůle mi ovšem nabízí bylinné bonbóny, které bohužel odjakživa bytostně nesnáším a navaluje se mi z nich, no slušnost mi bohužel nedovoluje odmítnout. Pranic mi přitom nepomůže, že jsem navoněná Andyho nadýchaně pižmovou L´Eau s něžným pudrovým kosatcem a sladkým pomerančovým květem, ani to, že slunce mezitím stačilo zapadnout a alpský vzduch začal studit, že kolem zurčí horské potůčky, citrusová štiplavost meduňky a hořkost šalvěje bonbónů mi totiž celou tu horskou idylku dokonale znechutí.

L'Air du Temps (Eau de Parfum)

Je ve vintage verzi vedle starého Opia a Dolce & Gabbana z roku 1992 jednou z mála karafiátových klasik, které mě zcela uchvátily už od prvního přičichnutí s tím, že holubičky jsou mi ještě o trochu bližší a jejichž zbytek pečlivě opatruji kvůli nostalgickým připomínkám. Karafiát zde totiž hraje hlavní roli už od první chvíle. To je osvěžený přírodním trpkým bergamotem a neroli a "těžkými" aldehydy, jaké můžeme znát např. ze starších verzí No. 5, s nezralou broskví. Po pár minutách se přidá rozmarýna. To pravé karafiátové nebe ovšem nastává, když jeho vlastní kořenitost zdůrazní palčivě dřevitý hřebíček a zároveň se na vůni snese jemný obláček fialkového a kosatcového pudru a bílého pižma. Špetku sladkosti dodá i trocha růžového dřeva. Hlavní dojem však stále zůstává stále převážně karafiátový. V základu pak už jen vůni prohřeje pryskyřičnatá ambra se santalem a podtóny suchého mechu a vetiveru. Reformulovaná verze je sice pořád pěkně karafiátová, ale dost osekaná od všeho ostatního.

L'Amandière (Extrait de Parfum)

Nevím, co se to se mnou v poslední době děje, ale asi přicházím na chuť zeleným vůním. Pokud jsem takovou Panoramu označila za léto v lahvi, potom L´Amandiere je podobně jako Green jarem ve flakonu přesně, jak to James Heeley slibuje. Mám-li být úplně přesná, zařadila bych ji někam na pomezí jara a léta. Kromě toho pokud jste se někdo jako já obával hyacintu, tak zbytečně. Žádné zelené květinářství s uhnivajícími kořínky vás tu nečeká, jen jarní alej s bublajícím potůčkem (voda v něm není ledová jako v Unter den Linden, pouze příjemně chladivá), plná vlahé zeleně, která ve vysoké trávě ukrývá hromadu spařených, avšak ještě nevyloupaných nesladkých mandlí. Kromě ní tu kvete mimóza z Une Fleur de Cassie a tamhle ve stínu leží i stejná otep navlhlého sena - v tomhle ohledu souhlasím s moudjahidine co se týče určité podobnosti v téhle fázi, protože stejně jako v ní se v aleji mihnou i nalíčené rty. Ovšem zatímco ta Malleho je temně fialová, tahle je rozhodně červená. A dostane se i na tu medově nasládlou lípu. Jenom já ji nemám tak majestátní, spíš menší, čerstvě vysazenou. V tomhle ohledu doporučuju zaměřit pozornost raději na královnu lip Unter den Linden (April Aromatics), která je však v drydownu i díky plumérii a oslazenému čaji Earl Grey daleko víc medovější. Nicméně i tady od mandlí té mléčně bílé nasládlosti přece jen taky dočkáte, když z nich v základu sloupnete jejich zelenou slupku a ta pustí šťávu. Pořád ale z toho ve srovnání s April Aromatics nebo Byredem vychází jako nejméně sladká a v poměru k Mallemu ne tak omamná a více osvěžující. A rozhodně to neznamená, že by některou z nich mohla nahradit, na to si naštěstí jde vlastní cestou. Zatím nejpropracovanější vůně od Heeley.

L'Ambre de Carthage (2011)

Podobně jako Gardénia je i L´Ambre de Carthage novou interpretací stejnojmenné vůně z roku 1924. Má symbolizovat ducha dlouhého náročného dne, stráveného na dobrodružné transsaharské cestě. Lépe řečeno má připomínat karavanu, která se se svým drahocenným zbožím vydala na tuto cestu pouští a jen příležitostně si během této tour mohou její účastníci dopřát odpočinek ve stínu jedné z životadárných oáz – potud tedy spojení s Kartágem, které se nacházelo v severní Africe při pobřeží Středozemního moře. A já s tou druhou půlkou názvu i souhlasím, podobný pouštní výlet zažijete třeba u Tauerovy L´Air du Désert Marocain (i když tam to máte i s dehtovou/o­lejovou skvrnou z porouchaného auta). Začínáme totiž tím odpočinkem v podobě svěže nahořklého bergamotu, zjemněného trochou čaje pro uhasení žízně. On má ale hlavně broskvovou příchuť (osmanthus), jen na hladině hrnku plave osamocený jasmínový kvítek. A už se vydáváme do pouště a tam už zůstaneme. Tvář vám bičuje suché kouřové labdanum, s hořkoslanou ambregris a dalšími pryskyřicemi. Takže jak jsem řekla, svým způsobem to vlastně exotický výlet je, i když náklad té karavany v podobě nějakého koření jsem během této cesty nenašla. Avšak trvám na tom, že v první polovině názvu by stejně tak dobře místo ambry mohlo být labdanum nebo osmanthus, protože ambra tu nijak zvlášť nad ostatními složkami nevyniká, vlastně vůbec, jenže to už by neznělo tak hezky, že? (NT)

L'Ambre des Merveilles

Citrusům se vyhnula úplně. Od Eau de Merveilles si ale v úvodu vypůjčila obláček najemno namletého pepře s jehličnatým cedrem a po rozvonění především ambru, tvořenou labdanem s podtóny surového kakaa a vanilkou. Z Elixiru si zase vzala krotké pačuli a kapku karamelu, i když ten její není ani v nejmenším připálený, ale naopak je krásně hladký. Výsledkem tak je zlatavě pryskyřičnatá ambrovka se sladkým kořením a dřevem, která ale ani v nejmenším nepůsobí přeslazeně jako řada ambrovanilek a příjemně zahřívá. Jen je škoda, že Eau des Merveilles následuje i vývojem intenzity (tj. do prostoru jde jen v první polovině v té druhé už je stejně intimní) a výdrží.

L'Âme d'Un Héros
L'Âme d'Un Héros (Guerlain)

Výrazně svěže citrusová vůně s šalvějí, bobulemi jalovce a špetkou drceného pepře, která na mně bohužel voní značně zatuchle. Ve střední fázi je pěkný ylangový závan ale jen do chvíle, než nastoupí podivný kouřově slaný vetiver s pačuli a dřevitými pilinami (slaměnka).

L'Âme Sœur
L'Âme Sœur (Divine)

Má být květinově aldehydovou vůní navazující moderním způsobem na klasiku jako Arpege nebo No. 5 a určité příbuzenství s Chanelem je v ní poznat už po nástřiku, respektive trochu blíž má k původní No. 5 Premiere, protože úvodní jiskřivé aldehydy v ní jsou vzdušnější než v klasické pětce. Jinak tu najdete podobný tropicky hřejivý ylang ylang s ovocnou růží a jasmínem. Odklánět se začne až po rozvonění, kdy mnohem víc vynikne krásná přírodní růže, kterou sice obklopuje podobný průsvitný kouřový opar z vetiveru, avšak tahle je víc mýdlovější, ambrovější a je bez vanilky, i když i tady ji v drydownu poprášili bílým pižmem, ale větším množstvím, takže v téhle konečně fázi vyzní víc pudrověji. Každopádně kdo rád tento Chanel, může podle mě vzít růžovější L´Ame Soeur i naslepo, jelikož ve srovnání s ní jde trochu víc do prostoru a i o něco víc drží.

L'Amour (Eau de Parfum)

zatuchlý bílý kytky (NT)

L'Ange Noir
L'Ange Noir (Givenchy)

Od úvodního jiskřivého růžového pepře se spařenými bílými mandlemi rychle přeskočí k opravdu nádhernému oříškovému sezamu. Po rozvonění cítím v pozadí i krásný vzdušný kosatec s téměř neznatelným mrkvovým podtónem. Hlavní roli však po celou dobu hrají oříšky, k nimž se v další fázi přidá tonka se sladkou ambrou a společně tak vytvoří dojem oříškového latté se šlehačkou a bílou čokoládou. Jde i hezky do prostoru a drží. Jo, u Givenchyho po velmi dlouhé době udělali konečně pořádnou vůni, která není špatně sehnatelnou limitkou.

L'Arbre de la Connaissance

Podle názvu měla vůně zpracovávat podobné téma jako Figuier Eden z řady Armani Privé, jen u Jovoy to vzali přes Buddhu. A to možná neměli dělat. Samotný fík je tu sice šťavnatě zelený, no bohužel ho zkombinovali s naprosto nemožnými molekulami nejrůznějších svěžích tónů. První tipuju na nějaký aldehyd, protože po zakousnutí do té svěží zeleně narazíte na studený kov. K němu se asi po půl hodině přidá podivná slaně pižmová vůně prádelny, která nejspíš stejně jako kokosová pasta, jíž fíky pomažeme, měla asi představovat mořskou atmosféru. Jo, fík pak sice po rozvonění mléčně zesládne, přičemž ho ještě v drydownu doplní prašná zemitost pačuli, ale brr, míchat dohromady fík, kokosovou pastu a tenhle typ chemie, to byl hodně blbej nápad.

L'Autre Ôud
L'Autre Ôud (Lancôme)

Před třemi lety jsem ji při prvním zkoušení v Printemps v Paříži zavrhla jako vražednou medicinální oudovku. Teď s odstupem času se můj postoj k ní malinko zlepšil ve smyslu, že už ji nemusím jít hned drhnout. Nicméně oud v ní není příliš kvalitní a má blíž ke koňské podestýlce a ta mi pořád nevoní. Jinak je asi tak na pikosekundu na začátku okořeněný šalvějí, pak už následuje jen trocha šafránu, sušené růže, kapka pačuli a nějaké to dřevo. Čili souhlasím s barbuchou, arabka to je, ale v té únavné nekonečné řadě vůní tohoto typu ničím nevyniká. (NT)

L'Eau
L'Eau (Tauer Perfumes)

Jestli něco Andymu doopravdy umí, jdou to aldehydovky. Zatímco Miriam a Noontide Petals jsou z větší části stále klasické, L´Eau už je čistokrevně moderní, ovšem tentokrát se pan Tauer vysloveně překonal. Jásavé lehoučké aldehydy tu tančí jako svěží ranní vánek mezi rozkvetlými citroníky a pomerančovníky. Některé z nich už mají zralé sladké plody, takže neodoláte a utrhnete je. Když je rozříznete na jednotlivé plátky, dužina uvnitř přímo zajiskří. Na andělskou úroveň ji po rozvonění pozvedá nadýchaný obláček bílého pižma s něžným pudrovým kosatcem, do něhož se vůně zahalí. Mléčný santal svou smyslnou hřejivostí společně s balzamickou ambrou v základu pak vzdáleně připomene starší sestřenici Noontide Petals. L´Eau je naprosto dokonalá Andyho svěženka, která by mohla být odpovědí pro ty, pro něž je Shalimar Cologne na léto už příliš sladký a málo svěží a zároveň jim dochází Eau de Shalimar.

L'Eau 2 Kenzo pour Femme

Složení sice uvádí broskev, no já v téhle svěžence už od počátku cítím mandarinkovou šťávu a docela sladkou a přírodní. Po chvilce se zásluhou překvapivě příjemně svěží frézie, růže a vodních květů ovšem promění v mandarinkovou limonádu s bublinkami a nakonec díky bílému pižmu dokonce v mandarinkový šumák. Jen ten laciný cedr v základu z ní dělá generickou svěženku, ale nezdá se mi o nic pitomější než její předchůdkyně klasická L´Eau par Kenzo.

L'Eau d'armoise
L'Eau d'armoise (Serge Lutens)

Jak už naznačuje samotný název, je osvěžující koupelí v chladné perlivé pelyňkové vodě v měděné vaně, kdy na jejím okraji leží otevřená krabička s antiperlemi. Byla by to perfektní kolínská, kdyby se koupel nevypařila rychle jak pára nad hrncem a nezůstala jen pudřenka se suchým pelyňkem.

L'Eau de Merzhin
L'Eau de Merzhin (Anatole Lebreton)

Anatole Lebreton je parfumér, pocházející z francouzské Bretaně a právě tahle vůně má být inspirovaná jeho dětstvím, stráveným běháním po loukách, mechových porostech v hlubokých lesích a tajemných vřesovištích bretaňského venkova. A co k tomu dodat, ve flakonu z toho najdete úplně všechno. Nasládle zelená andělika s větrovými podtóny, hořkým zeleným galbanem, samětově zelenými lístky fialky, hlohem a chomáčky pudrové mimózy tu zastupuje louku, plnou vlahé zeleně, bylin a květin. Řekla bych, že je to zejména mimóza, která tomu společně s křehkým kosatcem asi nejvíc dodává vzdušnost a lehkost. A protože jsme na louce a máme tu mimózu, nechybí tu ani hromada čerstvého sena, lákající k ulehnutí. V základu pak nebyl opomenut ani ten les, zastoupený navlhlým mechovým podkladem, jenž vůni dodá jemný punc chypre. Čili pro koho je taková Une Fleur de Cassie příliš úderná a Farnesiana coby mimózová vůně zase přespříliš sladká, ale chce něco se stejně dobrou výdrží a přitom dostatečně originálního, směle do L´Eau de Merzhin.

L'Eau de Minuit / Midnight Fragrance (2007) - Fleur de Minuit

Sice je v úvodu méně zelená a chybí jí rum a obilné sušenky, nicméně jinak je L´Eau de Minuit dámskou variací na Au Masculin, kde bonbónková fialka s lékořicovým anýzem, vanilkou a tonkou vytváří dojem perníčků s cukrovou polevou. Díky přidanému křehkému kosatci a bílému pižmu místo cedru ale přece jen působí trochu vzdušněji. Oslovit by mohla především nositelky Insolence a typově podobných vůní.

L'Eau de Paille
L'Eau de Paille (Serge Lutens)

Úplně ze začátku v té citrusové fázi ji ještě sladkou nemám., až po chvilce ta broskev je tam jediná sladká, ale to jablko, to je na mně zase regulérní jar na nádobí. Potom přejde do té roviny pánské kolínské přesně, jak píšeš. Levandule je nejprve taková drsná. To obilí v kombinaci s vetiverem a vzdušným kadidlem opravdu voní tak lehce tabákově, jak to píšou na TPC. Po rozvonění pak ta levandule změkne do mohérova díky pižmu, ovšem proč k tomu přidali v základu tu sklenici malinovky? No, taková L´Eau Froide je pro mě osobně sice nenositelná, ale aspoň mě bavilo jí zkoušet. Tady nevím, co tím chtěl básník Lutens říci.

L'Eau de Phaedon
L'Eau de Phaedon (Phaedon)

Hořké neroli se svěžími citrusy v kombinaci se zatuchlou vodní zelení a nepříjemně drhnoucím pižmem, které připomíná prádelnu plnou chemických bělidel. Víc k této phaedonovic vodě nemám co říct. Vlastně jo, zaplaťpánbůh, že ta hrůza nijak zvlášť nedrží.

L'Eau de Rose
L'Eau de Rose (Ramón Monegal)

Tak tady se konečně s Ramónem shodnu, pokud jde o oprávněnost názvu, skutečně se jedná o něžnou růžovou vodu osvěženou pomerančovým květem a jemným pižmem. Vlastně jsem původně doufala, že letošní letištní limitka AA Flora Rosa by mohla vypadat nějak takhle, jen s kosatcem navrch. Tahle růže je nejprve zelená a kovově chladná podobně jako Kiss My Name, jen znatelně svěžejší, čemuž pomáhají příjemné svěží vodní tóny. Opět je to ta čerstvá voda, na níž jsem narazila v Lovely Day. Po chvíli začnou po vodní hladině připlouvat růžové okvětní plátky se svěže nahořklými pomerančovými kvítky. Přestože na jejich povrchu ulpělo několik krůpějí rosy, neklesají pod hladinu, mimo jiné tomu totiž brání i tenounká vrstva nazelenalých tónů chypre, na které sem doputovaly. Jedinou nevýhodou je, že zde použité pižmo má v mém případě v kombinaci s ostatními složkami tendenci vonět jako bublinky aviváže :? . Teď si uvědomuji, že je to snad první vůně s naprosto opačným postupem - od začátku nadějná, nadějnější a na konci sešup dolů, škoda. (NT)

L'Eau Froide
L'Eau Froide (Serge Lutens)

Tak čerstvý vzduch ve starých zrezivělých vodních trubkách, jo? No tady tomu opravdu věřte :mrgreen:. Máme tu staré kovové trubky, ale čerstvým vzduchem je rozhodně neproplachujeme, nýbrž citronádou s pikantním pepřem a zázvorem, potom francovkou, ve které se měsíc máčel eukalyptus (v této kombinaci oblíbené toť mazadlo mojí nebožky babičky). Potom skrz trubky proženeme „studený“ kouř a jejich vnitřek vysteleme lístky mražené máty, na nichž ulpělo i pár zrníček soli. Tak tomuhle už říkám antiparfém v pravém smyslu slova, žádná kolínská. Jako recese dobré, jen nějak nevím, proč bych to měla chtít nosit.

L'Eau Jolie
L'Eau Jolie (Lolita Lempicka)

Kysele svěží rybíz se tu mísí se šťavnatou hruškou a jemnou pivoňkou. Ale já nevím, čím to je, že i tahle Lolita na mně gumovatí, když v ní podle složení žádná lékořice být nemá. Guma se ztratí až v bílopižmovém základu, který ovšem bohužel nezapře ani laciný drogérkový cedr. (NT)