U téhle vůně jsem nějak nepochopila název. Rozhodně neevokuje představu šmolkově modré oblohy. Je to totiž echt kadidlovka, jak se sluší a patří. Předvoj mu dělá zelený hyacint, který mi však tentokrát v nejmenším nevadí, jelikož jeho obvyklé skleníkové tóny tlumí citrusově pryskyřičnatá vůně mastixu. A pak už přichází na řadu samotné kadidlo. Je teplé, trochu voskově mazlavé, ale zároveň ho kromě doznívajícího mastixu zlehka osvěží několik okvětních plátků růže. Cedr je tady tentokrát opravdu přírodním cedrem (žádné laciné odřezky z tužek), a to včetně jeho jehličí. Celkový orientální obraz nakonec v základu ještě dotváří i trocha hořkoslané ambergris.

Tahle vůně má údajně evokovat jarní den na venkově, sušící se prádlo na zahradě a její vůni a jablečný koláč, který právě pomalinku chladne na stole. Tu první část jsem tam nenašla vůbec, ani prádlo, ani květiny, až ten koláč, jenže ne jablečný, ale meruňkový (tuberóza). A opravdu je ještě teplý. Pečená zkaramelizovaná jablka leží hned vedle jako samostatný dezert. Tak trochu připomíná De La Marque Rouge od Armaf - Sterling Parfums. (NT)

Je mimořádně povedenou arabkou evropského střihu. Pod slaďoučkou cukrovou polevou ukrývá kromě oudu i příjemně palčivý hřebíček, pačuli, balzamickou ambru a opravdové vanilkové lusky.

Původní Infini bohužel neznám, no tato současná je lehoučkou zelenou jasmínovkou, která se pro mě osobně nese v rytmu vídeňského valčíku od Johanna Strausse. Stoly v tanečním sále se prohýbají pod ovocným mísami se zelenými, lehoulince bergamotově natrpklými hruškami, džbány s růžovou limonádou a vanilkovými rohlíčky. Všechny dámy mají zelené róby a pižmově bílé rukavičky stejně jako pánové ve fracích. A všude kolem se prolíná uklidňující dřevitá vůně myrhy.

Ano, vůně na piknik, radostné skotačení v trávě s jetelem mezi keři černého rybízu. A tím vším se prolíná propolisová ambra.

Kosatcové infuze mi nikdy úplně nesedly, ale tady tím, jak do ní ke kosatci a papírovému cedru přimíchali kromě osvěžujcího neroli i špetku hořkého zeleného galbana a suchého vetiveru a v základu ji prohřáli i trochou kadidla, tak se mi zalíbila tak, že jsem dokonce kdysi unosila s chutí celou padesátku.

A čím jako, prosím, má být tahle vůně jiná? Člověk by málem řekl, že jen přelili klasickou Infusion d´Iris do jiného flakonu. Dobře, možná je ten ostrouhanotužkový cedr o trochu hlasitější a a je víc osvěžená hořkostí neroli, ale jinak se samotný kosatec od klasiky podle mě absolutně ničím neliší. Tak si tak čekám, říkám si, třeba nastane zlom po rozvonění. A zase nic. Kosatec jen zjemní pod nánosem bílého pižma a mikroskopickým mandlovým prachem (otočník?) a zlehka ho prohřeje kadidlo stejně jako v Infusion d'Iris. Vůbec jsem nepochopila smysl vydání téhle vůně, když má i intenzitu a výdrž stejně ubohou. (NT)

Složení sice slibuje hned tři druhy pomerančových květů, ale já osobně v ní v první fázi cítím jen hořké nazelenalé neroli s kapkou hřejivé tuberózy. Po rozvonění pak z vůně začíná vylézat typický infusionovský základ s pižmem a papírovým kosatcem, až tady teprve ozvláštněný trochou nesladkého pomerančového květu. Na Pradu to není úplně nejhorší, ale takový 24 Faubourg vám podle mě udělá daleko větší službu. (NT)

Papírový kosatec v původní kosatcové infázi mě nikdy nijak zvlášť neohromil, musela jsem si počkat až na Ibitiru, ani její další odnože nepovažuju za nikterak výjimečné, ač se mi některé docela líbí. Chvilku jsem akorát nosila pánskou infúzi, až letos se Daniele Andrier povedl husarský kousek. Vzala mimózu a okořenila ji větrově nasládlým badyánem a osvěžila mandarinkovou šťávou. Potom už ponechala prostor jenom hebounkých chomáčkům čerstvě rozkvetlé mimózy. Kdo znáte legendární Farnesianu, je to stejná vůně najemno namletých mandlí, sluncem prohřátého sena a vanilky, jen méně sladká. Složení sice uvádí i růži, ale já osobně cítím po rozvonění jen tu krásnou mimózu s infúzním vzdušným cedrem, jímž se hlásí k příbuzenství se svými předchůdkyněmi a v tomhle konkrétním případě mu to s její načechraností náramně ladí.

Klasická nazelenalá vetiverovka se zemitým a slaným podtónem s kapkou jiskřivého zázvoru a prohřátá hořkostí neroli. Po rozvonění se pak projeví papírově pudrový kosatec, který prokazuje příbuzenství se základní Infusion d´Iris.

Osobně v ní kromě suchého pryskyřičného dřeva a sladké mízy z javoru cítím hned v úvodu i pikantní svěžest zázvoru a po delším rozvonění i měkký semiš. Nicméně celkově i mně evokuje vůni zlátnoucího podzimu, spadaného listí a jemných kožených rukavic. Nicméně jako bych nenosila Snowy Owl (Zoologist) kvůli kokosu, přestože je v hezky zapracovaný, neunosila bych ze stejného důvodu ani tuto vůni kvůli ambroxanu v základu, třebaže mě při zkoušení neotravuje.

Je zatím poslední z vůní, inspirovaných krátkými filmy Briana de Palmy. Znovu má jít o vůni ve stylu 50. let, tentokrát založenou na kontrastech stejně jako hlavní hrdinka. A i tady se Andymu podařil výborný orientální kousek. Ingrid sice začíná svěže nahořklými citrusy s ostrou skořicí, která však během chvilky zesládne. A když se k ní po několika minutách přidá pomeranč s palčivou dřevitostí hřebíčku a květinově medovou sladkostí plumérie, nemůžu se ubránit vánoční atmosféře. A to si jsem ještě poměrně jistá, že se tam Andymu při míchání připletlo i pár rozinek. O vyloženě vánoční vůni se však nejedná, jelikož po rozvonění Ingrid ukáže trochu mýdlové růže a zelenou konvalinku se zemitými a koženými podtóny, která si sem přišla odskočit z Carrilon pour un Ange. Ale že by se jednalo o nějakou echt temnou stránku se říct nedá, je to spíš takový hodný andílek. V základu ho navíc zkrotí hustá mandlová tonka s kouskem nezralé broskve, směsí pryskyřic a vlašskými ořechy - přece jen ještě trocha těch Vánoc na konec :) . Asi není překvapující, že stejně jako všechny Tauerovy výtvory disponuje Ingrid nadprůměrnou intenzitou a mnohahodinovou výdrží.

Tohle je pro mě v porovnání s klasickým Angelem už nositelné a dokonce se mi to i líbí. Je na tom poznat, že to z Angela vychází, ale není to tak přeplácané. Ze mandarinkově svěžího úvodu s kapkou bergamotu chytře vypustili ty rozmačkané listy rybízu, gumový jasmín a kokos a zaměnili je za černorybízový bonpar.s pocukrovanými mandličkami. A co je nejdůležitější, vyhodili celou tu prostřední ulepenou angelovskou část s medem, karamelem, pačuli a všemi těmi dalšími blbostmi a zůstala jen ta pěkná křehká čokoládová pralinka s křupavou polevou a červenoovocnou náplní, zlehka posypaná práškovým cukrem, která se příjemně rozplývá na jazyku. Ve srovnání s Angelem sice nejde tolik do prostoru, přesto drží velmi slušně, takže i v tomhle ohledu je pro mě Innocent jednoznačný vítěz.

Je v úvodní fázi dalším energickým životabudičem z pera Top Perfumer podobně jako Lavida. Jen v tomhle případě byl šťavnatý červený pomeranč s kysele svěžím liči a grapefruitovou dužinou obohacen ještě o nádherně svíravý bergamot. Dále mají i společnou kořenitou damašskou růži s tóny červeného ovoce a jasmín, avšak Innova se může pochlubit i tropickým ylangem. Jen práce s kadidlem a vetiverem už se nepovedla stejně dobře, takže na rozdíl od Lavida má na mně tendenci v základu poněkud hořknout. (NT)

Úvodní bergamot se už po pár vteřinách rozpustí v červeném bobulovém ovoci. Zanedlouho tu pak máme směs kosatcového a fialkového pudru, sladkého pomerančového květu a bílého pižma. Až sem se mi pořád líbí, jenže po rozvonění se mi fialky změní v regulérní bonbónky a při své intenzitě a výdrži začne být až úmorně sladká. (NT)

Začíná kyselými malinami a dalším červeným ovocem (brusinky?) s kapkou citrónu, které se posléze změní ve směs malinových a fialkových bonbónů. Bohužel zásluhou laciného čpícího pižmově dřevitého základu působí značně umělohmotně. (NT)

Čistý parfém má citrusovější hlavu s větším množstvím nakyslého červeného ovoce. Pak následují fialkové bonbóny se sladkým pomerančovým květem. Po rozvonění pak přece jen vynikne víc kosatec s pižmem. Jde sice taky dost do prostoru, ale oproti EdP je výrazně uhlazenější.

Možná vás to napadlo už podle složení, že Intense Cherry je variací na guerlainovskou La Petite Robe Noire z roku 2012. A skutečně. Má sice trochu svěžejší citrusovou hlavu a třešeň v ní díky většímu množství větrově sladké lékořice, která v šatičkách chybí nepůsobí uměle a může se kromě bílého pižma v základu pochlubit i smetanovou madagaskarskou vanilkou a dřevem, ale jinak jakoby ji použitá ovocná sladká pačuliová růže jako z oka vypadla. Jen mi přijde, že má i přes intense v názvu slabší intenzitu a výdrž než LPRN 2012.

Obsahuje vlahý mrkvový kosatec se zemitými podtóny, který jako kdyby z oka vypadl tomu z původní 28 La Pausa, jen tenhle má větší intenzitu a výdrž a doplňuje ho šťavnatá kyselá, čerstvě oloupaná mandarinka. Škoda jen, že se mezi ně po rozvonění vmísí drhnoucí škrobové pižmo s laciným kořenitým santalem a pokazí mu fazónu. (NT)

Můj absolutní vítěz značky! Daniel nám v ní naservíroval samozřejmě sklenku skvělého absintu, ozdobného lístečky chladivé máty. Kromě ní vám ovšem pod nosem vybuchne dokonalá směs osvěžujícího pomeranče, jiskřivého zázvoru, trpkého pomela a lékořicového fenyklu v té nejvyšší bio kvalitě. Přidána byla i špetka růžového pepře, ale jen tak, aby nerušila a jen zvýraznila aromatickou vůni citrusů a koření. Celou kompozici pak uzavírá pižmově nadýchaný citronový sorbet se vzdušnými dřevitými podtóny. Kdo rád Absolument Absinthe, nechť určitě vyzkouší, mně osobně se totiž Interdit Absente líbí ještě víc, protože jak na citrusovky moc nejsem, zde jsou v kombinaci bylinkami a kořením a absintovou svíravostí naprosto úchvatné.

Z posledních dámských novinek jsem byla rozpačitá a bohužel ani pánské nejsou výjimkou. Nekonfliktní jiskřivě svěží bergamot přerazí sladce zelené oregano s namletou sladkou paprikou (koření) – tuhle kuchyňskou exkurzi k plotně si u Amouage vážně mohli odpustit. Po ní nastává asi ta jediná hezká fáze z celé vůně: suchý kouř, horký pouštní písek, posezení za noci u ohně (nasládlá „prachová“ ambra + labdanum + teplé kadidlo) v oáze ve větrem ošlehaném kožeňáku. Bohužel tento kožeňák je poněkud živočišnější zřejmě díky větší dávce oudu, než kolik jí dali do dámské verze. Jinak použito stejné množství pražených oříšků, krémového santalu, jen z vanilky použili tak dvě prachová zrnka. Ale tu sladkou gulášovou papriku, tu mi tam tedy nakonec vracet nemuseli. Škoda, že nemohlo zůstat jen u té „pouštní“ fáze :( .

Po zklamání s Fate jsem to s touhle mezihrou zkusila znovu a ač mně osobně vychází z tohoto souboje lépe Interlude, pořád to nějak není ono. Ale konečně jsem aspoň přišla na to, v čem je zajímavý její začátek. To je totiž skutečně krásná kombinace jiskřivě svěžích citrusů, pikantního zázvoru, kandované dýně a přezrálého kiwi. Do toho se vkrádá vůně pražených oříšků v medu a kořeněný santal, jaký typově najdete např. v Lutensově Santal Majuscule. Obojí je ve vůni patrné až do samotného závěru, jen ta medovost později nabere trošičku na intenzitě. Skrze pudrově pryskyřičnaté tóny v koženém plášti přecházíme dál a dál do orientu. Doprovází nás velejemný oud. Tvář nám ošlehne pár zrníček vanilkového prachu, až nakonec dosáhneme našeho vytouženého cíle. Tím jsou chladné „sametové“ tóny chypre. A když tak o tom přemýšlím, problém bude právě v tom medu, on totiž na mně trochu lepí a snaží se ty chyprové tóny neustále přeprat, což od něj ovšem není ani trochu hezké :) (NT).

Jak je dobrým zvykem u všech čistých parfémů Amouage, i orientální kadidlo v Interlude pozvedá na vyšší úroveň. Je hladké, přítulné a mazlivé, osvěžené bergamotem a grepem a pikantním zázvorem. Stejně jako v edp je doplněné vůní pražených oříšků v medu, jenž pravděpodobně vytváří sladký pomerančový květ a kořenitým santalem s několika okvětními plátky růže ze Santal Majuscule. V základu se pak znovu mísí pudrově pryskyřičnatý opopanax s hladce zbroušenou kůží, balzamickou ambrou, příjemně živočišným oudem a sametově zelenými tóny chypre, zlehka oslazenými pár zrníčky vanilky. A jako každé správné orientálce ji nejvíc svědčí teplé počasí a to i z hlediska intenzity a výdrže.

První dvě vůně z této luxusní kolekce mě příliš nenadchly. Moondance se mi sice na rozdíl od Oil Fiction líbí, ale je podle mého poněkud předraženou verzí Coco, byť vylepšenou, proto jsem si od zdánlivě lákavého složení raději moc předem neslibovala. A můžu říct, že se značce podle mého s touhle sladce dřevitou orientálkou konečně podařil průlom. Ústředním prvkem, udávajícím její temnou energii, je delikátně zpracovaná lékořice, která díky sladké vůni orchideje, pomerančovému květu a našlehané bíločokoládové tonce působí sametově hebce jako černá kočka s ambrově hřejivou srstí, labužnicky si pochutnávající nad sladkou smetanou v dřevěné misce. Milovnice původní LPRN by měly určitě vyzkoušet, Into the Void s ní má i srovnatelnou intenzitu a výdrž.

Vůně má být inspirovaná tureckou kávou, která voní po kardamomu. V souvislosti s tím jedno turecké přísloví říká: "Káva má být černá jako peklo, silná jako smrt a sladká jako láska." I proto se v případě dalších přísad sahá nejen po cukru, ale i čokoládě, vanilce, nevylučuje se ani chili nebo kapka alkoholu. Především ovšem musí být velmi jemně namletá, aby se správně extrahovala a vytvořila bohatou pěnu. Jaký recept tedy zvolil Kilian? Trochu štiplavého kardamomu najdete hned na začátku, vzápětí jej však vystřídá opravdu najemno namletá káva se špetkou teplé, jemně ostré a nesladké skořice a suchou dřevitostí muškátového oříšku. To je ta palčivější stránka. Zemitost pačuli pak má pravděpodobně představovat kávovou sedlinu. A nakonec nebylo opomenuto ani sladidlo v podobě lehce připáleného zkaramelizovaného cukru. Užuž jsem chtěla jásat, že konečně je tu po dlouhé době zase nějaký Kilian, který vypadá trochu zajímavěji, jenom kdyby té sladkosti (přidává se i samotný tekutý karamel) v drydownu pořád nepřibývalo a nepřibývalo. Takhle z toho pomalu trhnou zuby jak v Back to Black. V této fázi už zůstává jak přibitá několik hodin. A právě v určité souvislosti s Back to Black věřím, že si i Intoxicated najde hodně příznivců.