Je orientální jemně kořenitou růží, na jejichž okvětních plátcích se kromě kapek bergamotové šťávy třpytí i sladký malinový nektar. Doprovází ji i několik fialkových bonbónů, s nimiž se růže zahalí do semišového šafránu a oudu. V dřevitém základu pak vynikne i krásný vanilkově mléčný santal s máslovým kosatcem a koženým labdanem. Je krásná, ale ve srovnání s mladším Qatarem je tam té fialkové a malinové sladkosti na mě přece jen dost.

Nevím, koho u Molinardu napadlo, že klasická Habanita potřebuje ještě přitvrdit. Což o to, citrusově pryskyřičnatý mastix s mátově svěží pelargónií by se mi i líbil, jenže pak se se mi tam zase vloudí Kubánec v upocené kůži s doutníkem. Až po rozvonění si k jeho stolu (muškátový oříšek) přisedne i ta Kubánka, která se mi tolik líbí v bílé Habanitě. Je stejně zlehka napudrovaná (mimóza, otočník), nalíčená rudou rtěnkou a má stejné semišové rukavičky. Jenže co z toho, když ten Kubánec během téhle jejich odvážné salsy stále upřednostňuje sebe a dokonce pak doutník zamění za cigaretu. Je to temná a vášnivá vůně, a i když nehledím na ten vetiver, který v téhle podobě fakt nemůžu, připadám si s ní jak třetí kolo u vozu. (NT)

S klasickou Habanitou se doteď tak úplně nekamarádím, tady se rozhodli jít odlehčenější cestou a místo Kubánce s doutníkem v upocené kůži zůstal jen jeho dámský protějšek v kožených rukavičkách (stopa hladce zbroušené kůže se pak line celou vůní až do samotného konce). Tahle dáma nekouří, při ruce má jen krabičku se sušeným aromatickým tabákem jen tak na občasné šňupňutí. Nejprve si dopřává citronádu s kořením, postrouhanou trochou muškátového oříšku, jenže vzápětí si uvědomí, že mnohem lepší bude mléčný koktejl s čerstvou smetanou. Díky tomu totiž vynikne vůně její červené rtěnky a pudru (mimóza + růže). Vanilkově pryskyřičnatý benzoin tomu dodává opět trouchu té hřejivé jižanské atmosféry a špetka pačuli zase kapku zemitější (temnější) hloubky. Obojí se prolne s pudrovými tóny a hebkou mléčností, což stále přítomné stopě kůže dodá odstín semišovosti. Díky tomu (a i té vůni líčidel) mě při prvním zkoušení napadla typová podobnost s White Suede, ale už při tom dalším jsem zjistila, že v Habanita L´Esprit je jí mnohem méně, je přece jen víc zbroušená, méně pudrová, sladší, smetanově vláčnější, takže nemá vůbec tendenci drhnout. A přes to všechno je mnohem sytější a tak nějak příjemným způsobem živelnější než White Suede.

Kubánka se smyslně rudými rty v kožených rukavičkách mě před třemi lety vyloženě nadchnula a právě proto mě zajímalo, jak bude vypadat její mladší nevlastní sestřička. I ona nejprve usrkává citronádu, okořeněnou špetkou muškátového oříšku. Protože jí ale ještě nebylo osmnáct, tabák u ní nenajdete, za to pytlík fialkových bonbónů ano. Po matce Evropance zdědila smetanově bílou pleť, po kubánském otci zase smyslně rudé rty a husté havraní vlasy, které voní po máslově ovocném ylangu. I její vzdušné polibky, které posílá během smyslného flamenca po dřevěných parketách vetiverově zakouřeného tanečního sálu, jsou vanilkově sladké.

Zatímco taková Cubata přináší i jiné, než vyloženě tabákové vůně Havany, Habano Vanilla je zaměřená jen tímto směrem. Tabák v ní je mnohem výraznější, kořenitější a dřevitější Teprve po rozvonění vanilkově zesládne a pižmově změkne.

Ó ano, tohle je vskutku vůně velmi kvalitního tabáku s drhnoucími dřevitými a koženými tóny. Prodává ho temperamentní Kubánka s rudou růží ve vlasech společně kardamomem, šafránem, hořkým zeleným galbanem a hřebíčkem. Dále u ní najdete zralé banány (ylang), vanilku a ambru. Ale co je hlavní, právě dostala nádhernou kytici máslových kosatců. Podobně jako u Enigma pour Homme nechápu zařazení mezi pánské vůně, podle mě je to unisex jak vyšitý. Kdyby nestála ještě víc než ta od Rojy, hned bych po ní skočila.

V začátku zavoní čerstvá bazalka s osvěžujícími citrusy. Následuje krásný hřebíčkový karafiát s příjemně živočišnou nesladkou skořicí a pačuli. Základ je balzamicky ambrový se zakouřenou kůží.

Ne, že by se mi Habit Rouge v koncentraci čistý parfém nelíbila, ale přece jen je na můj vkus hlavně díky pačuli a kůži v něm podobně jako edp pořád pánská. To v případě varianty Dress Code vůbec neplatí. Stejně jako blackviolet cítím hned v úvodu shalimarovský bergamot s kapkou hořkého neroli. Hned zatím začíná prosvítat kůže z Habit Rouge se dřevem, okořeněné nasládlou, najemno namletou skořicí a kardamomem. Oproti klasice tu kůže díky husté mandlové tonce z L´Homme Ideal a čokoládovým pralinkám mi z ní kůže nevystupuje tak výrazně a vůně mi tak vyzní spíš unisexově, přičemž koření, vetiver a lehce drhnoucí březové dřevo v základu ji nenechají sklouznout do přeslazenosti až ulepenosti, jako na mně bohužel prvních 8 hodin voní "ideální muž", než se uklidní. Ano, tohle je moderní pánská vůně, která ovšem nepostrádá klasickou guerlainovskou nadčasovost, o níž se zmiňovala Mitzi.

Vůně nese stejnojmenný název jedné turecké vesnice, jíž protéká řeka Eufrat, kde v těchto místech lemuje její břehy specifická odrůda růží, které jsou tak intenzivně temně karmínové, že vypadají jako černé. I zadoufala jsem v růži - naivní, já vím :) . Žádná růže v ní pochopitelně není. Začíná směsí trpkého bergamotu, pelyňkové hořkosti, muškátového oříšku a špetky živočišného kmínu. Kupodivu to však ale není další oudovka jako As Sawira, jak jsem se původně trochu obávala. Naopak se už po pár minutách dočkáme alespoň toho černého sametu, jenž růže z Halfeti vzhledově evokují. Vytváří ho šafránový prach, lehce připalená skořice, fialka a krotký oud. V základu se pak už jen přidá trocha drhnoucí kůže s prašnou zemitostí pačuli a pikantním cedrem. Pro mne je Halfeti coby sametová dřevitá orientálka z celé Trade Routes Collection jednoznačně nejlepší a není vyloženě pánská. Komu se líbí Cicatrices (LM Parfums) by měl taky vyzkoušet, řekla bych že mají pár styčných bodů.

Začíná poněkud řezavými citrusy s hruškou, která zde (zřejmě i zásluhou fialkových lístků) působí moučnatě. K nim následně přidáme několik pralinek s ovocnou náplní (orchidej?), aby se nám Halloween Fleur následně rozvoněla do šeříkového solifloru. Škoda, že tak nezůstala, pižmo s ambrou v základu totiž v sobě opět nezapřou onen chemický odér z prádelny. (NT)

Bylinková vůně z rozmačkanými listy rybízu, rajčat a fíků. Po rozvonění se zjeví záhon s citrusově svěžími pelargóniemi, svěžích růží a rozkvetlých pomerančovníků. Odkudsi zpovzdálí k nám zavane vůně medu, která nás láká. Brouzdáme se bosky travou a narazíme na starý dřevěný domek s balkonem, na němž visí čerstvě vyprané prádlo s vůní květinového mýdla.

Hamsa, přezdívaný též "Ruka Marie", je symbol ochrany a amulet ve tvaru lidské ruky oblíbený zejména v oblasti Středního východu a severní Afriky. tedy jak v Islámu, tak i v judaismu. Spojujícím symbolem samotné vůně se tak nemohlo stát nic jiného než kadidlo s myrhou, doplněné kořenitým santalem. A přestože obsahuje i propolisovou ambru s koňakem, který má zastupovat mešní víno, do kostela vás tentokrát nezavede. Kadidlo s myrhou totiž v další fázi příjemně osvěží citrusově pryskyřičnatý mastix s cedrátem.

K téhle vůni prý Mariu inspirovala slavná botanická zahrada jedné stejnojmenné vily ve severoitalském městečku Ventimiglia, ležící na středomořském pobřeží, respektive nese příjmení její majitelky Dorothy Hanbury, která se o tuto zahradu léta starala, než ji v 60. letech minulého století prodala městu a to ji následně převedlo v 80. letech pod správu univerzity v Janově. Od 1. června 2006 byla dokonce zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Najít tu můžete desítky botanických druhů, ať už je to tzv. Bramboříková zóna, olivový háj, šalvějová zahrada, šalvějová zahrada, australský lesík s eukalypty, palmový háj, banánový lesík nebo piniový háj nebo jihoafrické akácie a další. V samotné vůni se Maria zaměřila v úvodu hlavně na plně obsypané hořké pomerančovníky, které doplnila osvěžujícím hořkým neroli. Dále je to sazaník, jehož vůni můžeme přirovnat k ještě ne úplně zralým jahodám s kořenitými podtóny, a mimóza jak vystřižená z Une Fleur de Cassie s tóny lehce navlhlého sena, které ovšem postupně osychá a natrpklého medu. Hanbury tak v téhle fázi působí teple a měkce sametově jako prosluněný jarní den. V základu už potom jenom vůni provzdušní jemné bílé pižmo. Její jedinou nevýhodou je, že oproti Une Fleur de Cassie a jiným mimózovým vůním nejde až tolik do prostoru, i když jinak výdrž na kůži je velice slušná.

Je ideální citrusovou svěženkou na léto v úvodu s dominantní mandarinkou se zelenými podtóny a lehkým nádechem lesního ovoce. Po rozvonění se už jen přidají i néžné bílé květiny s pár zrnky bílého pižma na vzdušném cedrovém podkladu.

Je umaštěná, navoskovaná kožená bunda, na níž někdo vylil placatku s rumem a pak ji ještě umazal medem. Tím nejdivnější hard končí a vůně se po rozvonění změní v dřevitou orientálku s teplým kadidlem a oudem, jehož medicinálost v základu zlehka tlumí pár zrníček vanilky. Unisex to určitě není, nicméně na chlapovi by mohla vyznít dobře. (NT)

Jak velmi dobře víte, jako harém je v arabské tradici označována část domu vyhrazená ženám a z mužů přístupná pouze pánovi domu. Soaré je zase menší společenská událost slavnostního charakteru, ve spojení s harémem šlo nejčastěji o tanec. No, mohla bych to v tomto zjednodušit a říct, že pokud jde o myrhu, jedná se o Alkemi s téměř celodenní výdrží, posunutou na vyšší level, ale tak jednoduché to zase není. Tohle je totiž mnohem lepší. V tomto případě nás úvodní štiplavě pryskyřičnatý prašný vír zve velkého kamenného paláce. Stěny jsou tu vykládané příjemně živočišnou kůží. Ve džbáncích tu na vás jako osvěžení po tanci čeká teplá kořeněná medovina. Pálí se tu nádherná hořkosladká dřevitá myrha. Před ní leží pohozený květ sušené růže, obklopený miskami s kakaovým práškem a měkce nadýchanou "pudrovou" vanilkou, na vrchu s jednou ruličkou skořicové kůry. A kromě myrhy se kolem line uklidňující vůně suchého kouřového labdana.

Jak jsem se dočetla, tato vůně byla vytvořena již roku 1888, ale jako většinu parfumérských domů, tak i na firmu Grossmith v osmdesátých letech 20. století dolehla krize a produkce byla zastavena. Teprve Simon Broke, prapravnuk zakladatele Johna Grossmithe oživil jeho zašlou slávu a společně s touto vůní oživil ještě koncept vůní Phul-Nana a Sem-El-Nessim. Samotná Hasu-no-Hana byla pojmenovaná po japonském lotosovém květu, ale nenechte se mýlit lotos ani vodní květy ve vůni nenajdete, alespoň já je tam nenašla. První minuty, to je naopak nekompromisně hořký bergamot s dalšími citrusy a bylinnými tóny. Pak už před vámi začíná defilovat zemitý kosatec, krémový ylang a jasmín s nepatrným živočišným nádechem. Květinovým orientem to však pochopitelně nekončí, v základu vůně ukazuje ukazuje svojí suchou dřevitou stránku s krásnými sametovými chyprovými tóny, do toho trocha zemitosti pačuli. Teď si uvědomuji, v tom, co jsem naznačila v úvodu, by se mohlo zdát, že ve vůni není nic éterického, protože to si tak (alespoň já) ve spojení s Japonskem, vždy představuji. Ale není tomu tak. Na samotný závěr nastává ve vůni ještě jeden zlom, kdy se přidávají pudrově sladké tóny, jako bílá čokoláda rozemletá na prach - zřejmě tonka, která celou kompozici odlehčí a zjemní. A mně nezbývá, než vyjádřit firmě Grossmith opět obdiv nad tím, s jak zajímavě pojatými starosvětskými vůněmi v tom nejlepším smyslu slova je schopná i přes všechny restrikce přijít.

Přijměte pozvání do kubánského baru na koktejl složený z archivního rumu, švestkového koňaku a panáka absintu. Namísto citrónu jej barman ozdobil plátkem sladké šťavnaté mandarinky. Má připravou i krabici s doutníky. Jen místo oříšků nabízí kávové ledové kaštany. To by samo o sobě nevadilo, kdyby mu jeden zákazník v semišově zeleném saku nepřevrhnul na čerstvě navoskovaný barový pult džbánek s lepkavým pačuliovým medem, který zmizí až z příchodem hřejivé prachově skořicové ambry.

Je hořce zelenou bylinkovou vůní s dominantní chladivou mátou, pelyňkem a eukalyptem a minerálními tóny, která opravdu tak trochu evokuje procházku po mořském pobřeží, když padá mlha.

Milá Beyonce se rozhodla, že si kaloricky zahřeší a vypravila se nám do cukrárny na sladkou malinovku se zrnky granátového jablka. K ní si dala vanilkový dort s karamelovou polevou a posypaný kokosem tak sladkým, až si přivodila hyperglykemický šok. A protože jsme v mainstreamu, nesmí chybět slaný gumový kašmeran s kosmetickým pižmem a syntetickou ambrou Za co panebože, za co???!!!

Je velmi hodnověrnou slaměnkou, tj. voní po jemných dřevitých pilinách a sušeném tabáku. Je zkombinovaná s rozmarýnou a opět zabalená do sladkého bílého pižma.

Jako inspirace pro tuto vůni prý posloužila sicilská granita, což je polomražený dezert, vyrobený z vody, cukr a různých příchutí, který se podobá ovocnému sorbetu s tím rozdílem, že použitý led má hrubší strukturu. Za příchuť Pierre zvolil osvěžující nakyslou rebarboru se šťavnatou meruňkou a ozdobil granitu lístkem bazalky a usadil nás s ní do květinového altánku na dřevěnou lavičku - přiznávám, že netuším jak voní komule, ale sladkou květinovou pudrovost s mýdlovým nádechem bych připodobnila k vistárii.

V řadě vůní se setkáváme s heliotropem neboli otočníkem coby květinou, případně heliotropinem jako druhem aldehydu, ale pokud znáte Oliviera Durbana, víte už, že jeho vůně se zásadně inspirují drahými kameny. V tomto případě posloužil heliotrop (krevel), o němž jedna legenda říká, že vznikl tak, že kapky krve ukřižovaného Krista dopadly na zelené kameny, ležící pod jeho křížem. V podstatě jde však o odrůdu chalcedonu tmavozelené barvy s červenými skvrnami. Přesto jde o kámen, který napříč stoletími posloužil mnoha účelům. Už staří Babylóňané věřili, že zahání zlo, Egypťané zase byli přesvědčeni, že zklidňuje obavy a zbaví člověka strachu a otevírá zavřené dveře, ve středověku si zase lidé s jeho pomocí lze dosáhnout nedividelnosti. To Aztékové měli pro něj mnohem praktičtější využití a rozemletý na prášek jej využívali k regulaci krevního oběhu. Jak se ovšem zdá, v tomto případě se Olivier zaměřil spíše na ty červené skvrny. Ale nečekejte žádnou krev, jen džus z krvavého pomeranče s pikantním kardamomem a zázvorem a suchou pálivou paprikou (kořením). A pak pá pá červená barvo, místo toho na vás vyrukují s nefalšovanou živočišnou medicinální oudovkou. Je tu určitá snaha zjemnit oud vanilkově nasládlými pudrovými tóny, jenomže ty jsou vzápětí rozmetány navátým popelem a prachem a chladnou zeminou. A bohužel to dospěje až do té fáze, že se před vámi objeví upocený stavební dělník s pěkně zamazanými montérkami. Jediné zajímavé na této vůni mi přijde, když je v základu onen prašný zemitý chlad postaven do kontrastu s hřejivým muskem, pálenou dřevitou myrhou a kořenitým santalem a kapkou malinového sirupu, který bychom mohli považovat za takový poslední červený záblesk. Zeleň se za celou dobu nedostavila. No nevím, vůni, co by uklidnila mé obavy a zbavila mne strachu si představuji docela jinak. A v případě čištění krve bych se u této vůně bála spíše otravy. Zato účel zahnání nepřátel, ten splní dokonale :).

U mě bílé mandle, které obalíme ve vanilkovém cukru a v mém případě tedy ještě v kakaovo-čokoládové hmotě plus citrusově nazenalý petitgrain. To se odehraje během půl hodiny a pak už jen hladký marcipán, nic víc. A souhlasím s tím, že na gurmánku přes to všechno působí těžkopádně.

Úvod téhle vůně je naprosto úchvatný, vyvolává totiž dojem čerstvě napadaného sněhu, do něhož někdo rozsypal sladký fialkový pudr a svěží pomerančové kvítky. Vůně se však postupně začne zahřívat a změní se v jemný obláček pudru, složený z najemno namletých mandlí, kosatce, chomáčků mimózy a bílého pižma. Ale nebojte, obří labutěnka se z ní nestane, všechny složky dohromady totiž působí příjemně vzdušně. Po rozvonění ji navíc zahustí benzoin s tonkou, takže vůně dostane nepatrný gurmánský nádech v podobě jemně nahořklého marcipánového tónu. Komu se líbí např. L´Inspiratrice (Divine), měl by pro zajímavost vyzkoušet. Místo růže jsou ty lístky fialek, kosatec a mimóza, ale řekla bych, že i tak ten přechod od počátečního chladu k hřejivosti a ta jemná pižmová pudrovost s tonkovou sladkostí (v Divine je to bílá čokoláda, tady má spíš asi i v kombinaci s otočníkem povahu mandlového marcipánu) je pro ně jistým spojujícím bodem. Jde i o kapku víc do prostoru a má i o něco lepší výdrž.