Je klasickou osmdesátkovou aldehydovkou s bergamotem, sladkou tangerinkou a proti ní kontrastujícím hořkým neroli, růží, karamelovým zimolezem a dalšími bílými květinami (jasmín, konvalinka, tuberóza). Základ má hřejivě ambrový s kořenitým santalem, což ji z výše zmíněným řadí mezi ty povedené celebritní vůně, kterých je jak šafránu.

Hořký grepový úvod se podobá Jour d´Hermes, jen nepůsobí tak chemicky, poté se promění do kytice bílých květů s krotkým ylangem, tuberózou, pomerančovým květem a jasmínem, vzdáleně připomínajícím Une Fleur de Chanel, ovšem toto je vymáchané v mýdlové vodě a bílém pižmu. Zklamání.

Inspirace pro tuto vůni se zrodila až v dalekém Jordánsku na návrší Gilead. Tato oblast byla v dávných dobách známá především produkcí myrhy, pro kterou sem putovaly karavany až z Egypta. Galaad ale překvapivě není vůní, v níž by myrha nějak zvlášť dominovala. V první fázi voní příjemně cypřišově, kdy vás navíc zchladí čerstvý zelený kardamom s rozmarýnou a pak už se konečně karavana vynoří z písečných dun. Kromě myrhy a dalších balzámů veze výrobky z kůže, svíčky ze včelího vosku, dřevo a příjemně aromatický tabák.

Typicky pánská kořenitá vůně s větrovým anýzem, muškátovým oříškem a štiplavou skořicí a v úvodu i s vodními tóny. Po rozvonění se z ní vyloupne suchá vetiverovka se slaným podtónem a bylinkami.

Já se těšila na krásnou hořkou zelenou vůni galbana, jak ji miluju třeba ve Vol de Nuit nebo i v LPRN 2, no bohužel se mi už od začátku ztrácí v lehce zatuchlém rybízovém listí a během pár minut zmizí docela a na ruce mi zůstanou jen bílé květiny se zelenými lístky (konvalinka, jasmín a mýdlová tuberóza). A ten pižmo-cedrový základ na mně už vyloženě čpí :( .

Na začátku zavoní citrusy, aby se následně proměnila ve skořicovou ambrovku s muškátovým oříškem a trochou jasmínu. Jen to pačuli mě v ní trochu zlobí.

Tak dlouho čekám u této značky na vůni. Musela přijít až Christine Nagel, aby se dočkala. Ano, Galop jde sice hlavně jemným semišem s nádechem citrusové svěžesti ve stopách Elleny, ale přináší mnohem větší barevnost a potřebnou špetku sladkosti, která mi u řady jeho transparentních vůní chyběla. Brzy se před vámi totiž kromě tradičních citrusů objeví mísa kdoulí s vůní červených jablek a kompotovaných hrušek, zavařených s hřebíčkem a kousky manga a meruněk, z nichž se právě chystáte uvařit želé. A zatímco to na plotně příjemně bublá, odskočíte si na chvilku do zahrady natrhat v kožených rukavičkách pár růží.

Jako si nerozumím s klasickým Angelem, ani jeho odnože mi nic neříkají a tato také není výjimkou. Po atypické vodní zeleni se ukáže lilie, která je tlumena silným medovým přelivem. Pak už zbývá jen základ z klasického Angela: "karamelové" pačuli a čokoláda. Na druhou stranu ale zase drží déle než ten "fialkový" Angel. (NT)

Fialkové bonbony, ty co se za totáče prodávaly za korunu (tu cenu mám převzatou od mého taťky), těmi pro mě začíná Muglerova fialka, potom sklouzne do mazlivé "sametové" fialky, přidávají se dřeva a trocha vanilky. Po rozležení se zespoda začíná prodírat pačuli, napřed je docela příjemné, ovšem pak postupně dostává protivný "mechový" ráz s příchutí karamelizovaného cukru a veškerá krása je ta tam. (NT)

Jak voněla původní Gardénia, netuším, neboť jak jsem se dočetla, značka vč. této vůně existovala již před druhou světovou válkou a teprve před pár lety vše znovu oživila firma Panouge, ale výsledek není vůbec špatný. Paříž 20. let, elegantní dámy v kloboučku bezstarostně klábosící nad šálkem kávy a já nevím, co dalšího k této době patřilo, to vše se podařilo vkusně přetáhnout a spojit s dnešní moderní dobou. Začátek se nese v oranžově citrusových, lehce nahořklých tónech s "mýdlovým" ylangem. Po něm se vám před nosem zeširoka rozevře kytice bílých květů. Tu ozdobnou zeleň kolem bych nejspíš radši oželela, jenže k bílokvětým vůním už asi tak nějak patří. Naštěstí není nijak otravná, ani se mne nedrží nijak dlouho, protože ji zanedlouho přelije cosi medově sladkého. Tahle zlatavá linka se vůně drží až do samého konce, vnímám to jako připomínku právě na onu "zlatou éru". Bílé květy se postupně uhlazují a dávají vyniknout "pudrové" máslovosti, což má na svědomí zřejmě kosatec s gardénií. Základ je díky ambře příjemně hřejivý a mazlivý a drží se ho i ta navrátivší se medová sladkost. A drží výborně. Jedna z nejkrásnějších gardéniových vůní, co jsem zatím poznala.

Tahle gardénie vlastně není až tak úplně o gardénii nebo alespoň se mnou hraje hru hledej šmudlo v květinové džungli zelené skořicové lilie a tropického ylangu se smetanovou vanilkou. Kožený základ pak dává vzpomenout na předchůdkyni Visu. Snad jen ten kašmeran, jímž chtěl Aurelien Guichard zřejmě podtrhnout hřejivost ylangu, si mohl odpustit. (NT)

Rojova gardénie má klasickou podobu včetně houbičkových podtónů. Objeví se hned po svěžím bergamotovém úvodu. Doprovází ji palčivě dřevitý hřebíček, který ji dodává starosvětský nádech, a pár kapek broskvové marmelády. A pak, aniž byste postřehli, kdy se to vlastně stalo, zmizí gardénie jak pára nad hrncem a na ruce vám zůstane jasmínovka se rtěnkovým akordem na pižmově cedrovém základu.

Tak v případě téhle vůně se opravdu o žádný gardéniový soliflor nejedná. Vlastně se přidávám k těm, kdo tam tu gardénii nějak ne a ne najít. Bílé květiny, to ano, tu tam cítím, hlavně žvýkačkovou tuberózu s krémově broskvovými tóny, osvěžující pomerančový květ a jasmín, který jde jen nepatrně do zelena. Přičemž si nejsem úplně jistá, zda tu zeleň přiřadit přímo k jasmínu, protože má v sobě vlahý "sametově" chyprový tón. Jenže gardénie nikde. No a zvláštní na téhle kytici, lehce posypané hřebíčkem, je to, že vůbec nepůsobí omamně, jak je to pro bílé květiny typické, ale je velice vzdušná až vodní. Jen si tak slastně polehává na měkounkém pižmovém polštářku, obsahujícím i pár zrníček "pudrové" vanilky. Škoda té žvýkačkové epizody, jinak by to bylo moc povedená necitrusová svěží letní vůně. (NT)

Je jednou z mála z parfémových vod, která se po reformulaci naštěstí příliš zásadně nezměnila a netratila tak nic ze své vzdušnosti. Stále obsahuje žvýkačkovou ovocnou tuberózou s osvěžujícím pomerančovým květem, lehoulince nazelenalým, ale přesto krotkým jasmínem. No na rozdíl od toaletní vody už v ní nacházím už i jednu malou gardénii na nadýchaném pižmově vanilkovém polštářku.

Tak velký večer gardénie jo? Mohl by být, jenže to by musela přijít opravdu sama a nesměla by na mně houbovatět. Začátek je téměř identický jako u Sweet Redemption, nahořklé neroli se zelenými listy, jen místo toho zapáleného kadidla tu máme obecně asi stravitelnější zapálené santalové vonné tyčinky. Skrze ně si teprve gardénie proklestí cestu se svými květinově krémovými tóny, jenže bohužel pro mě za ní vlaje i ten žampionový ocásek :( . A jak už naznačila moudjahidine, gardénie nepřichází sama, jako doprovod má s sebou zapudrovaný pomerančový květ, v mém případě ne z MPN, tam je znatelně sladší, nýbrž znovu právě ze Sweet Redemption. Z Mon Précieux Nectar má pouze ten náznak podtónu lesních jahůdek, takže vlastně někde mezi. A celý zbytek večera tohle trio santalové tyčinky, gardénie a pomerančový květ na sebe hází roztomilé cukrbliky. Bylo by to hezké, nebýt těch hub. (NT)

Já se tak těšila na gardénii, jenže od čerstvě posečené trávy, skropené osvěžující citrusovou sprškou, mi rovnou přeskočila rovnou do hodně zeleného jasmínu s podtóny červenoovocné růže, který na mě chvílemi podle útočil i lehkými indoly. Teprve když jsem se po třech hodinách prodrala vší tou zelení, našla jsem schovanou romatickou krémovou gardénii, ozdobenou drobounkým pomerančovým kvítkem v objetí vanilky a bílého pižma. Každopádně na rozdíl od Orchidée Charnelle se povedla.

Má být poctou angkorské civilizaci, jejichž Khmerská říše se mezi 9. a 15. stoletím n.l. rozkládala v jihovýchodní Asii. Jejich hlavní město, bohatě zdobený chrám Angkor (od roku 1992 součást světového kulturního dědictví UNESCO), který se nachází uprostřed kambodžské džungle, čítalo tehdy závratným milionem obyvatel. Kromě mnoha dalších zajímavostí na jeho zdech najdete mnoho obrazů Garudy, což je mýtická postava (napůl člověk, napůl pták) z hinduistického náboženství, která se zde zpravidla objevuje s bohem Višnu jako jakýsi jeho pomocník v boji proti zlu. Galerie chrámu Angkor je pak prý pozoruhodná tím, že je při západu slunce ozářená světlem tak, že to vypadá, jakoby se všechny zdejší sochy včetně Garudy koupaly ve zlatě. Kdo při zmínce o Kambodži tipuje oudovku, hádá správně. Za zlatou sluneční záři můžeme v téhle vůni považovat bergamot s pomerančem, přelitý rumem, který je zde místo "vánoční" skořice smíchaný s kupodivu příjemně živočišným kmínem. Samotný oud tu společně se suchým bylinným šafránem zprvu opravdu vyvolává dojem prašných kamených zdí chrámu. Tím ovšem pro mě veškerá spojitost s tématikou končí, neboť oud přejde do zakouřených kožených tónů a společně se suchým vetiverem, angelovským pačuli, hřejivým kašmeranem a jemným pižmem začne připomínat spíš dámskou kabelku, v níž někdo kromě pudřenky a semišových rukaviček zapomněl i pár karamelek.

Na začátku zavoní čerstvě rozkrojená limetka, která ale lehce sklouzává k osvěžovači WC. Následuje jahodový aldehyd s neurčitými květinovými tóny, zahuštěnými vanilkou. Základ je dřevitý, no bohužel tentokrát Enrico použil dost protivné chemické pižmo. (NT)

Je vůní drhnoucí březové kůry, černé kůže, suchého pačuli a cedru s mlžným oparem lékárenského oudu. V téhle úvodní fázi by se dala považovat za nositelnější variaci na Serge Noire s prašným kakaem a špetkou mléčného santalu navíc. Po rozvonění pak v kombinaci s karibským rumem připomene trochu i Straight to Heaven s tím rozdílem, že společně s rumem dřevo s pačuli zaplaví i krémově sladká tonka, která uhladí veškeré drsné hrany. Stefaniin otec, jemuž je vůně věnovaná, musel být výjimečný, protože Geco je vůní pro sebevědomého gentlemana.

Pocta jasmínu v tom nejlepším smyslu slova. Luca Maffei vám přináší mohutný jasmínový keř, nažloutlé od mandarinek, citrusů a čerstvého zázvoru. Hned vedle něj vykvetlo několik pomerančovníků, kořenitých růží, ale také máslově ovocný ylang ylang s typickým tónem přezrálých banánů. Palčivě dřevitý hřebíček s ambrou, vanilkou a labdanem pak v základu dávají tušit, že se nenacházíme na středomořském Capri, nýbrž v Orientu.

Je celkem krotkou, elegantně zpracovanou jasmínovkou. Na začátku osvěží mandarinková kůra s růžovým pepřem. Samotný jasmín je tu medově nasládlý a i díky kombinaci s tuberózou jde v první fázi do zelena. Po rozvonění dodá další svěžest téměř nesladký pomerančový květ a vůni nadnese hebké bílé pižmo s vzdušným cedrem. Leč nemůžu si pomoct, Kurkdjianova Promesse dell´Aube mi pořád přijde vřelejší. (NT)

Je tomu už třicet let, co jsem přišla po hodině hudební výchovy přišla ze školy a nadšeně oznámila své zkoprnělé matce, že se chci začít učit hrát na housle. Nejprve se na mě nedůvěřivě podívala, ale protože jsem už odmala dovedla být pěkně neodbytná, dokud jsem nedostala, co jsem chtěla - ne nadarmo můj otec říkal, že bych vymámila z jalové krávy tele - už za týden mi s úsměvem podávala velké černé pouzdro, vypolstrované červeným sametem, v nichž čekaly dětské housle. Má hudební kariéra pak vzala rychle za své, neb jsem začala a skončila u "Ovčáci, čtveráci", ale ta zvláštní vůně dřeva, vosku s tóny kořenité růže a červeného sametu, na který se snadno chytal prach, mi utkvěla v paměti a znovu se připomněla právě s Genetic Bliss.

Genevieve je sebevědomá a elegantní mladá dáma, která si žije život podle svých představ. Ano, to rozhodně ano. A taky miluje staré černobílé filmy. Vůbec nejradši má ty s Ritou Hayworthovou. A zbožňuje stejné vůně jako ona, hlavně klasickou Arpege. Moc se jí líbí její aldehydový úvod s trpkým zeleným bergamotem a palčivě dřevitým hřebíčkem, živelným stejně jako Rita. Má ráda tu vůni starodávných líčidel, kterou v ní vytváří pudrový kosatec s růží, doplněný konvalinkami a tropicky hřejivým ylangem s vůní přezrálých banánů, usazenou na kořenitém santalovém základu s vanilkou a vetiverem. V poslední době jí tam ale začal rušit koriandr s ovocnou tuberózou, a tak se rozhodla namíchat si vlastní verzi bez nich a základ zjemnila bílým pižmem.

Ani pro mě nemá tato vůně nic společného nejen s Bois de Violette a dokonce ani s shiseidovskou Feminité du Bois, které má tato vůně údajně vzdávat poctu ... No dobře, možná ten suchý štiplavý cedr, ovšem i tak mi přijde, že tady je ještě o chlup suší. Navíc tady je ta kořenitá špička postavená zejména na hřebíčku s jeho typickou pikantní nasládlostí, skořice je zde ještě méně a prakticky ihned se ztrácí v záplavě zelených bylinek. Skrze ně si zanedlouho klestí cestu suchý pikantní cedr. A pak už tu máme i fialkové kvítky s několika zelenými lístečky, které ho pokryjí a spolu s téměř nesladkým vanilkovo-kakaovým popraškem uhladí onu cedrovou ostrost. Vůně se tak stává něžnou, tělovou, přestože jistá stopa zelené nasládlosti v ní zůstává až do samého konce. Ovšem pokud se mě ptáte, které z fialek bych dala přednost, u mě by to nejspíš vyhrály Lutensovy lesní fialky, protože Keiko na mně přece jen v první polovině jistý ukřičený podtón vyluzuje. Já jsem holt ten lutensomil, no :) . (NT)

Voní jako vanilkový cukr, který Francis nechal zkaramelizovat tak, že skutečně vytváří dojem, jakoby do něj vmíchal i mikroskopické částečky zlatavého prachu. I přes tento úvodní náznak gurmánské polohy však nepůsobí ani v nejmenším přeslazeně, neboť ji zároveň provzdušnil bílým pižmem a okořenil muškátovým oříškem a doplnil podobně lehkým ambrově-dřevitým základem, čímž opět jako celek působí étericky po Kurdjianovsku.