Šafrán ve vůních většinou miluju, protože na mojí kůži téměř vždy vyzní krásně semišově. Ani s pepřem nemívám problém. Dokonce mi tu zcela výjimečně nevadí ani tuberóza, která je vzdálenou sestřenicí Carnal Flower. Co ale nějak nemůžu vydýchat, to je gumový allurovský jasmín, který je navíc indolický a zkombinovaný s ylangem s vůní nahnilých banánových slupek. Teprve po dvou hodinách obě květiny ustoupí a dají prostor nyní již máslově ovocné tuberóze s bělostně krémovou lilií a kosatcem, jimž měkce dřevitá vůně papyru se špetkou kadidla a pačuli dodá lehce orientální nádech.

Je vůní šťavnatých černých fíků, k nimž se po rozvonění přidá i pár fíkových větviček s listy, abychom nakonec ze sladkých plodů s pomocí tonky vytvořili docela chutný fíkový krém.

Tak co si na nás Lynn Harris vymyslela tady? Předlohou se jí prý staly fíky pěstované na Ibize: zelené, zralé a přesto lehce nahořklé. Vůně má odrážet kontrast mezi výživnou šťavnatou dužinou a slaným aroma, které přináší vítr od moře. Začátek odpovídá názvu: hořký bergamot se stejně hořkou fíkovou slupkou, zde asi jde nejvíc do zelena. Potom už se přede mnou rozevře šťavnatá fíková dužina se sametovou fialkou včetně zelených lístečků s několika okvětními plátky růže. K nim zlehka přivane slaný tón (vítr od moře se v mém případě evidentně zdařil). Sice chybí to vlhko a zurčící mořské vlnky Bois Naufragé, ale důstojně je nahrazuje nasládlá „prachová“ ambra s překvapivě hladkým cedrem. Tito dva se pak až do samého závěru kulantně prostřídávají s doznívajícími hořkými a nově se objevivšími chyprovými tóny mechu, které jako stříbrozelené nitky příjemně chladí a šimrají v nose – asi zase ten vítr. Moc povedená fíkovka.

Zpočátku příjemně orosený, natrpklý zelený fík, který postupně začnou prohřívat výhonky lehce omamné tuberózy. Ta nejzajímavější část ovšem přichází po rozvonení, kdy se přidá křehký kosatec se zemitými podtóny a fík jeho a ještě zásluhou bílého pižma změkně a stane hebce semišový, takže podobně jako v Pure Mariposa cítíte i ty jeho malinké chloupky na povrchu. A díky přidanému dřevu v základu tu nakonec máte i kompletní fíkovou větvičku. (NT)

Zpočátku působí tenhle fík, mimo jiné i díky hořkosti svěžího grepu, který jej doprovází, nezrale. Po chvilce se přidá lískový oříšek s krotkým cedrem a vytvoří dojem fíkových větviček s lístky, o nichž psala jerry. Vraťme se však zpátky k samotnému fíku, protože ten po rozvonění konečně pustí šťávu a vůně tak ze sebe vydá nádherné fíkově mléčné tóny. Osobně bych ocenila, kdyby zůstalo jen u té mléčnosti, Jean-Claude Gigodot se ovšem rozhodl uložit ho do váčku z velejemné kůže s lehkých nádechem zkaramelizovaných švestek, přičemž ho předtím poprášil bílým pižmem. Ano, tahle vůně rozhodně patří k těm nejzajímavějším fíkovkám, jaké jsem dosud měla příležitost zkusit. Jen má prachmizernou výdrž, dokonce slabší než Bois Naufragé.

Ano, v téhle vůni najdete najdete kompletní fíkovník s větvičkami, listy a zelenými fíky. Zpočátku jsou osvěžené bergamotem, větrovým anýzem a kardamomem. Posléze se přidají slané mořské tóny, které vytvářejí dojem, že jde o řadu fíkovníků, lemujících mořskou pláž, na níž se povaluje několik nafukovacích lehátek (taky tam cítím trochu latexu jako jerry, ale líbí se mi to). Drtivá většina plodů je ještě nezralá, jen asi tak dva fíky jsou lehce tonkově nasládlé. A jak tak pokračujete dál podél pláže, zjistíte, že pak už se prostřídávají i s cedry - na mně se na rozdíl od jerry chová i po vícero zkoušeních stále slušně. Na kolínskou má i docela slušnou výdrž a ani se na mně nekloní do pánska a třeba ve srovnání s Aqua Sextius, která na mně začala nějak drhnout, mě baví i teď v zimě.

Tohle není děvče, to je rebelka každým coulem v přítmí jehličnatého lesa. Nástup štiplavého koření, bylinek a kadidla mi normálně zježil chlupy v nose . A kejkle nekončí, ty stromy jakoby někdo i s tím jehličím začal drtit, až z nich začne vytékat hustá tmavohnědá míza s hořkosladkou příchutí – že by spíš ten les byl tím rebelantem ? Po nějaké době najednou zlom, ostrost ustoupila a vůně přešla na suše hřejivou, skoro až relaxační úroveň , tvořenou směsí nyní už jemnějšího kadidla, jehličí, oříšků a nasládlou sirupovostí. V závěru se ještě přidává vetiver s nazelenalým mechovým tónem. Z hlediska naučnosti zajímavá vůně se skvělou výdrží podobně jako Arabie, leč prakticky pro mne jaksi obtížně nositelná. (NT)

Kdepak růže, na mně to rovnou vybalil zelený jasmín a ylang s tóny již nahnívajících banánů, na kterých si právě pochutnává cibetka. A protože jsem ji vyrušila od svačinky, tak se zvířátko rozhodlo mě za trest trochu pokousat - help! Na útěk ho zahnala až mléčná kriminální tuberóza svým pižmovým pylem s hrnkem teplého vanilkového mléka..

Terasy hotelu Sirenuse v Positanu, odkud značka pochází prý zdobí jasmínové keře, jejichž omamnou krémovou vůni roky nasávali majitelé hotelu při každovečerním posezení u venkovního baru a která je ke vzniku tohoto parfému údajně inspirovala. Ano, Fior Fiore je vzdušná jasmínová vůně, protkaná tóny konvalinek ve váze vedle mísy s hruškami na balkónovém stolku, k němuž jste se usadili po večerní mydlinkové sprše.

Vůně má připomínat jaro ve středomoří a musím říct, je to tam všechno. Svěží, malinko až štiplavé citrusy s čerstvě nasekanými zelenými bylinkami, nahořkle zelená vůně oliv, ale nejsou to jen samotné olivy, tyhle ještě visí na stromě a pohrává si s nimi vítr vanoucí od moře, který s sebou přináší téměř neznatelný slaný podtón. Květinově krémová magnólie tomu dodává pocit neškrobeného, čistě vypraného prádla nebo koupele s hodně dobrým olivovým sprcháčem. Lehce hřejivá, pryskyřičnatá ambra nám výborně dokresluje atmosféru přímořského domečku, kde jsme si třeba právě po sprše zatopili dřevem pro zahřátí v kamnech. Tedy až doteď jsem si myslela, že nesladké sofistikované osvěžení dokáží poskytnout jen chyprovky jako Vol de Nuit nebo některé fíkovky typu Bois Naufragé a ony to zvládají i tyhle olivy. Dobré, dokonce výborné, kam se hrabe nějaká 1861.

Dosavadní vůně od této značky, které jsem prozatím vyzkoušela, pro mne byly spíše o tom, že sice nejsou špatné, leč značně předražené na to, kolik toho nabízejí. A nejinak je tomu v tomto případě. Jak už název naznačuje, má zachycovat atmosféru italského přímořského městečka Portofino, především tamní květiny a ovoce. Ovoce tu pochopitelně reprezentují svěží citrusy s kapkou neroli a čerstvou bazalkou ve stylu nesladké letní kolínské. Z květin je dominantní něžný hřebíčkový karafiát v doprovodu vzdušné mimózy a pižmového kosatce. Slaný podtón vetiveru v základu má pak pravděpodobně evokovat středomořskou atmosféru a ambra zase teplé slunečné podnebí.

Andry tuhle vůni vystihla dokonale. Tady se opravdu pracovalo s pravou ambrou. Není jí sice moc, protože se schovává po nánosem koriandru s jeho nahořkle svěží bylinkovou vůní, drceného černého pepře, palčivě dřevitého hřebíčku, muškátového oříšku, najemno namleté živočišné skořice a dřevité myrhy, která je pro značku Profumum Roma asi nepostradatelná, ale je to ona. Po rozvonění se přidá ledové kadidlo, vyvolávající dojem staré, převážně zaprášené kamenné dlažby, na níž tu a tam najdeme pár vlhkých míst. Vůni pak v další fázi prosladí tonka, čímž ambra přejde do propolisové podoby tak, jak ji známe např. z Fordovy Amber Absolute. Jde krásně do prostoru a na kůži vydrží půl dne.

Granátové jablko mám docela ráda, ale tady jsem se místo slibované osvěžující něžné a hladivé vůně granátových květů dočkala akorát červených bonpar s ovocnou náplní uvnitř. (NT)

nádherný hřebíčkový karafiát s konvalinkou s chypre základem ve stylu Miss Dior

Počáteční bonparový závan se rychle ztratil v rozmačkaných listech rybízu s trpkým bergamotem. A pak už Fiorisia ukázala, že má svůj název zaslouženě. Ukáže totiž barevnou kytici, složenou z medově nasládlého jasmínu, tropicky hřejivého ylangu, květinově pikantního karafiátu (ano, tentokrát je to rozhodně kytka) a pudrového kosatce. Trocha bílého pižma v základu to zcelé zjemňuje. Jen s tím levným cedrem se to tentokrát úplně nevyvedlo, ten bohužel drogérii nezapře. (NT)

Jak už napsala slniecko, začíná jako klasická starosvětská aldehydovka se zeleným hyacintem, hřebíčkovým karafiátem a konvalinkou. Postupně se ale rozvoní do malinové růže, poprášené kosatcovým pudrem a usazené na mechovém základu s balzamickou ambrou a kořenitým santalem, v němž probleskuje ovocná tuberóza. A hlavně je úplně jiná, než veškeré svěží a transparentní kreace božského Elleny z pozdější doby, kdy si jej namluvil Hermes. V tomhle ohledu má naprosto trefné jméno :) .

Micallefovská vanilka mě dlouho nijak neoslovala, protože mi přišla pokaždé na jedno brdo, proto mě tahle kožená příjemně překvapila. Tady o ní totiž hodně dlouho skoro ani nevíte. Ihned po nástřiku si užijete krásnou levanduli s bergamotem a snítkou chladivě svěží máty. Po chvilce, kdy vůně přejde na kořenitou úroveň s pomocí teplé, na prach rozemleté skořice s příjemně živočišným kmínem, se už pozvolna objevuje i ta kůže. Zprvu je právě zřejmě díky kmínu trochu hrubá. Zdobí ji jen jeden pomerančový kvítek s téměř neznatelným podtónem lesních jahod. V základu ale přece jen změkne do semišova. To se už objeví i ta peříčková vanilka se špetkou bílého pižma a hedvábně našlehanou mandlovou tonkou. Škoda jen, že si tu nemohli odpustit ten laciný, lehce čpící cedr, jinak bych nejspíš byla v pokušení si ji pořídit. Každopádně se mi z celé té vanilkové kolekce jeví jako nejpovedenější, což je asi i důvodem, proč se dočkala svého limitovaného flakonu.

Osobně jsem se celých pěti hodin se zázvorem sice nedočkala, nicméně se dostavil hned po nahořklém bergamotu – pěkně pikantní, jak má být. Kolem si to pak prosvištěla špetka skořice, k tomu trocha dřeva, všechno namočené ve slaďounkém medu. Po rozležení přišel nasládlý kouř, který si chvilku hrál přehazovanou se žlutými pryskyřicovými tóny, ovšem nakonec tuto hru bezpečně vyhrál.

Tahle vůně podle mě potěší každého milovníka fíkovek. Začíná klasickým trpkým zeleným fíkem, osvěženým bergamotem a mandarinkovou kůrou, který polijeme nasládlým mandlovým mlékem, v němž ještě plavou kousky hořkých mandlových slupek. Jak vůně postupuje dál, sládne i samotný fík a přechází do mléčných tónů, k čemuž v další fázi přispěje ještě našlehaná tonka s červenorybízovou zavařeninou. V drydownu pak už jen vůni zasype hebké bílé pižmo, jehož zásluhou máte pocit, že cítite i drobounké chloupky na slupce samotných fíků. Bohužel je ale jako většina vůní tohoto typu dost intimní a je potřeba ji častěji přiživovat.

Od začátku letošního července, kdy jsem tuto vůni poprvé vyzkoušela, jsem si lámala hlavu, čím je mi její úvodní fialkový samet, nejprve naovocnělý od růžového pepře se svěžím bergamotem a posléze pačuliově kořentý v tónech chypre tak povědomý a myslím, že jsem na to konečně přišla. Méně barevná Black Violet (Tom Ford)! Po rozvonění ovšem převáží pačuli a dubovým dřevem, které společně s balzamickou ambrou propůjčí bíločokoládovým tónům tonky a tmavou čokoládu dojem jemně pikantního likéru. A je to opět pačuli, které zbarví semiš v základu to tmavozelena.

Už léta volám po tom, že Ramónovi chybí v repertoáru nějaká pořádná růže a konečně mě vyslyšel. Neumím si představit lepší květinu pro olfaktorické ztvárnění andaluského flamenca. Dříve než naše kráska začne tančit, zakousne se svými šťavnatě malinovými rtíky do zeleného jablka a červeného pomeranče (v tomhle ohledu musím souhlasit s Jurajem, že v úvodní fázi typově připomíná Baccarat Rouge 540). Pak už svými okvětními plátky rozvíří parket v energických a svůdných tónech červeného ovoce ve společnosti jasmínu sambac. Rytmický takt přitom vyťukává údery podpatků z semišového šafránu o dřevěné parkety za hypnotického zvuku ambrové kytary. Ano, tohle je nefalšovaná španělská vášeň ve flakonu!

Flamenco má asi většina z nás asi spojena s ohnivými španělskými tanečnicemi s růžemi ve vlasech. Avšak Flamenco Néroli jde jinou cestou. Dokonalá kombinace neroli, bergamotu, hořkého pomeranče a jiskřivého zázvoru svou příjemně sevře vaše útroby stejně jako sladkobolné tóny dřevěné kytary Mathiase Bwerchasdskyho, které vás provází při večerní procházce zahradami královského paláce Alcázar v Seville kolem rozkvetlých jasmínových keřů.

Styl Marka Buxtona mi dost často nesedí, ale kromě Jerome Epinetta je jediný, komu se prostřednictvím lipového květu a čerstvě vyloupaných mléčně bílých mandlí povedlo vytvořit alespoň typově podobný medově nazelenalý tón jako v Green od Byreda blahé doby. Po svém je ovšem doplnil máslovým kosatcem a sklenicí absintu s plátkem svěžího bergamotu, kam posléze příihodil i pár hvězdiček lékořicově větrového badyánu. Jen je škoda, že si neodpustil v dřevitém základu ten kašmeran, který vůni zbytečně prohřívá a "ředí".

New York patří k nejfotografovanějším světovým metropolím vůbec, a tak není divu, že si našel cestu i do hledáčku objektivu Vivienne Gucwa, jejíž fotografie zasněžené noční newyorské ulice, osvětlené pouličními lampami s mrakodrapem Chrysler Building v pozadí se stala inspirací pro nejnovější vůní od Olfactive Studio. A Jerome Epinette ji dokonale převedl do olfaktorické podoby. Ucítíte studený noční vzduch a sníh, křupající pod vašima nohama a před jehož chladem vás chrání rukavice ze semišového šafránu a sametově zelených fialek a vaše kožená bunda, zatímco jdete ruku v ruce se svým drahým, který se navoněl bylinkovou kolínskou s římským kmínem a muškátovým oříškem. A i když je vám i přesto zima, jeho polibek chutná tak nádherně tonkově sladce.

Nemůžu si pomoct, ale při názvu Fleur Burlesque a zmínce o Belle Epoque a Moulin Rouge jsem čekala hravou, možná až lehce dekadentní květinovku. Tady zpoza úvodní rozverné bio citrusové spršky vystoupí běloskvoucí gardénie s pudrovým popraškem, doprovázená ovocným jasmínem, mléčným santalem s podtóny kokosu a ambrou. Spíš než burleskou je tak pro mě bílou nevěstou se svatební kyticí z gardénií a pomerančových květů, jejíž vlasy voní po jemném mýdle.