Úvodní mohutý závan badyánu mi na kratičký okamžik typově připomněl vůně jako L´Heure Bleue či Apres l´Ondée jen s postatně lehčí mandarinkou. Avšak následný čajový tón s nasládle pikantním zázvorem a kardamomem jasně ukázal, že tahle vůně je opravdu spíš eau, rozuměj kolínská. Pomerančový květ tu je naprosto minimálně sladký a společně s bílým pižmem příjemně osvěžuje a dodává zázvoru na perlivosti, zatímco ambra vůni zase zlehka zahřívá. A co se mi líbí, je poměrně autentická nebonbonková fialka, která to v drydownu zase z kontextu klasické kolínské celé vytrhuje, tedy až na tu slabší výdrž.

Původní Eau du Ciel neznám. Tahle voní po lipovém květu, oslazeném růžovým dřevem, zemitém kosatci a sametově zelených lístcích fialek. Po rozvonění začne zmiňovanými složkami prostupovat hřejivé a přitom jemné čajové aroma se svěží vůní pomerančového květu. Celé je to usazené na vzdušném pižmovém základu. Jen je škoda, že je tak intimní, protože pro mě osobně je jinak o třídu výše než L’Ile au Thé.

Na francouzském osmoz jsem se dočetla, že nápad na tuto vůni pochází ještě od Annick Goutal na základě žádosti jejího manželka, hudebníka, milujícího cestování do vzdálených zemí a samotný úkol dotáhla do konce až Isabelle Doyen. No ale já si tak říkám, jestli ve volných chvílích nedělal i automechanika nebo opraváře ropných plošin. Protože Eau du Fier rozhodně víc připomíná toto prostředí než loď s hrdými námořníky, převážející černý čaj a koření či co to bylo za oficiální bláboly kolem. Ropná plošina se dostavuje po úvodním osvěžení z hořké pomerančové kůry a v plné polní – kam se hrabe Tauerova Lonestar Memories. Pak si náš opravář/mechanik odejde dát horký čaj ze spařených zelených čajových lístků, ochucený hřebíčkem a značně opatlaný dehtem a vším možným a začouzený kouřem se jde naložit do koncentrované solné lázně. Hehe, už dlouho mě žádná vůně tak nepobavila nehledě na nenositelnost.

Každá milovnice starosvětských, absolutně nesladkých květinových chypre zná Eau de Soir. Přivítá vás citrusovými, až kovově ostrými aldehydy, drceným pepřem a jalovcem. Ve srovnání se Soir de Lune tak už dojem horské tůně s ledovou, křišťálově čistou vodou vyvolává od první chvíle. Jen tady nám okolí zdobí jehličnany a obrovské zaprášené balvany. A zatímco Soir de Lune je z květinového hlediska hlavně o mimóze, kosatci a především o růži, květiny v Eau de Soir jdou jednoznačně do zelena (šeřík, konvalinka, jasmín), což v kombinaci s navlhlým mechovým základem a zemitými tóny pačuli působí někdy docela omamně, jak jde vůně do prostoru. Každopádně to nic nemění na tom, že se jedná o jeden z nejpovedenějších mainstreamů s vynikající výdrží vůbec.

Podle oficiálních informací byly inspirací pro vznik této vůně cesty Annick do Provence a Toskánska – vzpomínka na bezstarostné léto, hřející sluníčko a dlouhé večery, kdy se zdá, že denní světlo bude trvat věčně. Až sem bych celkem souhlasila. Začíná hodně svěžími, mírně nazelenalými citrusy. Ty jsou později vystřídány čerstvou bazalkou a mátou, které se zvolna promísí s limetkovou sladkostí. V jemně dřevitém základu jsem se velmi těšila na uváděné chypré tóny větvičníku, pro mě jsou téměř neznatelné. Naopak mě ruší zničehonic objevivší se pudrové tóny s lehkou zemitou zatuchlostí, kterou přičítám pačuli. A teď dokončím ten zbytek, že by ve mně Eau du Sud vyvolávala chuť zakousnout se do lahodného ovoce a spláchnout žízeň studenou vodou ve stínu římských oblouků, to říct nemohu, spíš bych to viděla na letní večer na verandě s mísou zeleninového salátu ochuceným balzamikovým octem a sklenkou vína. Jedna věc mě ovšem překvapila, byť se jedná koncentrací pouze o EDT a navíc „letní“ vůni, které jak známo u této značky neoplývají extra výdrží, Eau du Sud ji má podstatně lepší. (NT)

Ve verzi EdP je jednou z nejhezčích kořenitých vanilek, jaké jsem kdy poznala a společně s Volutes a Oud Palao patří pro mě k nejlepším vůním od této značky. Začíná trpkým bergamotem, štiplavým kardamomem, vlhkou nahořklou zelení a pryskyřičnatými tóny. Sama vanilka se ukáže už po chvilce. Nejprve jen zlehka prosvítá pod nánosem jalovcového jehličí. Po rozvonění už vám však společně s mramorovým kadidlem, ambrou a pižmem odhalí svoji identitu. Ano, mám na mysli 450 od Farmacia SS. Annunziata, potažmo Bois d´Iris z Collection Extraordinaire od Bois d´Iris. Jenom zde ji místo kosatce doprovází podtóny uzeného kouřového čaje. Je pravda, že takový Tea for Two vůbec nemusím, protože v něm mám vyloženě udírnu, ale tady je ten Lapsang Souchong v podbarvující úloze vskutku příjemný. A na rozdíl od takové 450 má mnohem lepší projekci a výdrž.

V téhle vůni se misí chladivá levandule, máta a křenová trpkost se suchou minerální čajovou vůní s podtóny jemné kůže a sena. Po rozvonění se pak přidá zelená sametová fialka s infuzním kosatec od Prady, jen bez toho papírového cedru, což ji pro mne dělá daleko povedenější.

Na začátku se skutečně připomene šálek aromatického kouřového čaje od motorkáře v kožené kombinéze z již skončeného Black, Je rovněž osvěžený pár kapkami bergamotové šťávy, jenom je navíc doplněný špetkou oudu, který ji lehce posouvá orientálnějším směrem. I tady je vám nabídnuta rudá růže, jen tahle je ovocnější. Místo cedru nabízí obecné dřevité tóny a místo vanilky zemitost pačuli. To by samo o sobě nevadilo, ovšem intenzitou a výdrží se bohužel Black nemůže rovnat.

Ano, toto je sklenice ledového zeleného čaje s bergamotovou kůrou, do něhož mistr Ellena zamíchal i špetku chladivého kardamonu. Přisladil mikroskopickým množstvím krémové tonky a postavil k plápolající svíčce z včelího vosku.

Pochází z řady tzv. víceúčelových vůní, které můžete používat buď na sebe nebo jako prádlovou či pokojovou vůni. Má připomínat vůni vypraného prádla - z toho mívám vždycky obavy, aby nebylo naškrobené. Eau Plurielle se to naštěstí netýká. Je lehoučká a svěží jako chladné letní ráno po dešti, kdy se slunce znovu pomalu probouzí k životu. Kombinuje čerstvě nakrájené plátky citrónu a limetky s hořkým galbanem. Jejich svěžest pak v několika kapkách orosí křehkou nazelenalou růži s ovocnými podtóny, která v květu ukrývá několik zrníček pylu (velejemné pižmo). Celkovou lehkost pak ještě dotvoří směs vzdušných dřev v čele s cedrem. To je taková škoda, že z ní neudělali regulérní vůni, protože takhle mizí z kůže do hodiny.

Tahle vůně má kromě touhy vyjadřovat poctu rodnému Kolínu Sebastiana Fischeniche a jako taková má být moderní variací na slavnou kolínskou vodu. A tou i skutečně je. Voní po čerstvě rozříznutých citrusech. Ty v kombinaci s rebarborou vytváří dojem kapek jiskřivé šťávy, které z nich vymačkáváme. Záhy se přidá máta a společně tak vytvoří vůni, co vás nejen příjemně osvěží, ale i dokonale ochladí v horkých letních dnech.

Ukrývá růžový záhon v neznámé zahradě uprostřed letního odpoledne, mezi nimiž vykvetl i heřmánek. Najdete tu jak jemně kořenitou růži s nádechem červeného ovoce, tak drobnou, něžně ovocnou svěží růžičku. A mezi nimi poletují čmeláci, motýli a kolibříci, které sem přilákal jejich sladký pyl...Nikdo nezná tu malou růži, pro níž je tak snadné zemřít... Nobody knows this little Rose -- It might a pilgrim be Did I not take it from the ways And lift it up to thee. Only a Bee will miss it -- Only a Butterfly, Hastening from far journey -- On its breast to lie -- Only a Bird will wonder -- Only a Breeze will sigh -- Ah Little Rose -- how easy For such as thee to die! (Emily Dickinson. 1858)

Na téhle novince je vidět, že James Heeley asi velmi rád pracuje s kadidlem. Je to stejný druh starodávného kamenného kostela jako v Cardinal. V úvodní fázi je cítit stejný černý pepř a jehličí jen s tím rozdílem, že tady je méně zaprášený a kadidlo tu působí malinko vřelejším, hladším, nikoliv štiplavým dojmem, čemuž pomáhá i nově přidané pačuli. Kromě kadidla se v tomhle kostele pálí i myrha s ambrou, Vedle na oltáři najdeme i uschlou růži. V konečné fázi se pak díky slanému podtónu vetiveru a koření (znovu pepř, ale tentokrát s muškátovým oříškem navíc) znovu připomene Cardinal, avšak zásluhou špetky bílého pižma pořád působí měkčím dojmem. Přesto tomu pro mě celkově tentokrát nějak schází ten majestátní dojem a emoce.

Na začátku ještě osvěží chladivě mátová vůně yzopu. Už po chvilce vás však drcený černý pepř se dřevem, teplým, lehce mazlavým kadidlem, myrhou a ambrou přenesou do slibované pouště, kde uprostřed rozpálených písečných dun najdete pár převrácených dávno uschlých dřevěných kmenů. Hořkoslaná ambergris s koženým tónem labdana v základu by pak možná s trochou fantazie mohly představovat velbloudí karavanu s nákladem kožených vaků, která tudy zrovna prochází :) .

Už dlouho se rozčiluju, že Givenchy neumí v mainstreamu udělat nic pořádného. Tahle vůně je překvapivou výjimkou, no bohužel je to limitka s relativně omezenou dostupností. Trochu mi něčím malinko připomíná mix letošní Ne m´Oubliez Pas a Paestum Rose, ale zároveň si přitom jde vlastní cestou. K pečerné švestce je tu místo kardamomu, kmínu, karafiátu, skořice a slaměnky jen příjemný, nelimonádový růžový pepř a celkově je v ní výraznější jak růže, tak i pačuli s cedrem. Po rozvonění se místo Guerlainu připomene už Paestum Rose, jen místo broskvové vonokvětky je tu švestkový sirup, o němž se už zmiňuje Miru (v Ne m´Oubliez Pas je to v téhle fázi zkaramelizovaná švestka). Tím spojovacím bodem je měkká sametová pryskyřičnatost s tím, že růže je znovu v Ambre Velours mnohem výraznější a na rozdíl od sladkobolné Paestum Rose z ní mám mnohem vřelejší dojem. Ano, tahle vůně rozhodně evokuje představu toho nejjemnějšího rudého sametu.

Znovu musím dát blackviolet za pravdu, tahle vůně se stejně jako Ambre Velours vymyká mainstreamové produkci Givenchy z poslední doby a je opravdu povedená. Sladkým začátkem v kombinaci s kapkou pačuli připomíná spíš pomerančový drops, než jej jasmín přesune do polohy klasického pomerančového květu, aby jej červenovocný nádech turecké růže společně s hřejivým ylangem s vůní banánů v další fázi proměnil pro změnu v krvavý pomeranč. V téhle podobě se ustálí, aby jím po delším rozvonění mohlo prostoupit teplé kadidlo s dřevitým podtónem, avšak jen do doby, než ho zahustí vanilkový základ s bíločokoládovou tonkou přetvoří na pralinku, plněnou pomerančovým likérem, o němž se zmiňuje Miru. Kadidlo se dřevem je ovšem zároveň tím, co nenechá vůni sklouznout ke gurmánce, ale naopak k lehkému orientu, jak píše blackviolet. Akorát na mně bohužel příliš do prostoru nejde, i když jinak drží výborně. I tak mně mrzí, že jsem ji prošvihla, ráda bych jí bývala udělala na poličce místo.

Složení sice slibovalo zcela novou vůni, no Essence des Palais přesto nezapře rukopis Ambre Velours. Obsahuje stejný typ sametově pačuliové růže. V tomhle případě byla švestka s růžovým pepřem nahrazena pikantním zázvorem se semišovým šafránem. Balzamické kadidlo s dřevitou myrhou v další fázi pak obstarává hlubší orientální tóny. Co je ale nejpodstatnější, v Essence des Palais byl oproti Ambre Velours přece jen ještě o kapku utlumená cedrová ostrost a vy si tak mnohem víc můžete užívat sametovosti sladce ambrové růže v meditačním přítmí plápolajících svíček.

K výstřednosti má tahle gurmánsky laděná mléčná santalovka podle mě hodně daleko. Tedy pokud tím není myšleno, že vám nabídne likérové višně v hořké čokoládě a hrst praženého kokosu. Především vás ale pozve na šálek výborného karamelového cappuccina s máslovým croissantem s vanilkovou náplní, sypaný najemno posekanými mandlemi a přitom vám nezpůosbí inzulínový šok.

Na začátek tu máme svěží citrusy s trochou frézií, pak se překlonila do dřevita – ten bambus mi okamžitě připomněl Omnii Crystalline a ta, řekněme si upřímně, nemá s orientem nic moc společného, tedy alespoň pro mě. K bambusu se přidaly další, tentokrát krémové/mléčně dřevité tóny a v základu na mě čekalo „pudrové“ pižmo a pouhý náznak kouřového santalu. To měl být prosím ten záblesk orientu nebo jak se ten název překládá? Nebo že bych blbě hledala? Pokud není myšlen asijský orient, to by potom mohlo odpovídat. (NT)

Už složení napovídalo, že by mohlo jít o lesní vůni, ale to jsem netušila, jak bude temný až čarodějný. V tomhle lese nám hoří jehličí, které se kdosi snaží uhasit nakyslými aldehydy a prachem a daří se mu to. Narazíme tu i na lehce tlející listnaté stromy (pačuli) a na jeskyni čarodějnice, co zde v kotlíku, z něhož se vydatně kouří, pálí teplé kadidlo a rozpouští v něm lehce olejovitou růži. Přihodí i několik zrnek fialkového pudru. Oheň pod kotlíkem jí příjemně ambrově plápolá, jak přidává další a další dřevěná polínka. Najdeme mezi nimi i kořenitý santal. Mezitím sezobne i pár kostiček bílé čokolády (tonka). V tom si však uvědomí, že lektvar je už hotový, takže jej zprudka uhasí, až to zasyčí a vznese se z něj obláček páry a suchého kouře (labdanum) a dá tak vyniknout jejímu chladnému kamennému a prašnému obydlí.

Takhle vůně byla jednou z mála, kde mi kombinace svěžích nazelenalých citrusů, nezralé broskve, ananasu, nejenže nevadila, ale dokonce se mi líbila. Společně s hezky zapracovanou konvalinkou, melounem, krotkou tuberózou a vlhce zemitými tóny pačuli totiž opravdu vytvářela dojem tajemné, možná i té božské zelené zahrady, jenže pak jsem si ji bohužel vzala na jednu nepříjemnou rodinnou událost a od té doby jsem v ní začala (asi právě zásluhou pačuli) cítit podobný rybník Brčálník jako v Un Jardin Sur Le Nil a už jsem ji nemohla nosit. (NT)

Podobně jako Armani, vychází i tahle vůně z jedné z teorií, že božským ovocem poznání nebylo jablko, nýbrž fík. Tahle fíkovka je ovšem trochu jiná. Fíky v ní jsou hořké a hodně zelené. V úvodní fázi jsou sice osvěžené růžovým pepřem, pár kapkami grapefruitové šťávy a citrusovými tóny magnólie, brzy se ale promění znovu suchou, pelyňkově hořkou fíkovku s popraškem bílého pižma, kterou zlehka zahřívá kašmeran. (NT)

Pochází z předloňské bílé kolekce, která slibovala trochu jiné jemnější ženské vůně, než na jaké jsme byli dosud od Odinu zvyklí. V počátku osvěží čerstvě oloupaná mandarinka s kapkou neroli. Potom se před vámi otevírá kovová branka do zahrady, kde rostou svěží růže, jejichž vůni v další fázi jemně zdůrazní pelargónie s citrusovými podtóny. Najdeme v ní i ovocný jasmín, levanduli, lehounkou jako pápěří a čerstvě rozkvetlé grapefruity, které vůni udržují trpkou citrusovou svěžest a vyvolávají dojem, že jde o chladné letní ráno. Zahradní atmosféru pak ještě v základu pomáhá dotvořit dřevo s travnatými a vzdušnými mechovými tóny. Ve srovnání s běžnými vůněmi od Odinu sice není tak výjimečná, nicméně to nic nemění na tom, že je to velmi příjemně osvěžující květinovka.

Pomerančový květ mám ve vůních hodně ráda, no tady je zpracovaný dost zvláštně. Ihned po nástřiku vás přivítá směs vodních květů a pepře. Od nich Egra přejde již ke zmiňovanému sladkému pomerančovému květu, který místo vody zalijeme švestkovou šťávou. V základu se pak ještě přidá pačuli, zjemněná bílým pižmem a trocha suchého santalu. (NT)

V první fázi je podobně jako Cap d´Antibes vystavěná na akordech fougere. Přivítá vás kombinací ostřejší levandule, osvěžující limetky a jemně štiplavého kardamomu, evokující vůni pánského holičství. Postupně však začíná mechově měknout, levandule v ní získá i lehoulinký ovocný nádech, aby se nakonec s pomocí muškátového oříšku a santalu proměnila v elegantní kořenitě-dřevitou vůni, doplněnou zemitostí pačuli a podtóny pánského semiše. Mohla by se líbit hlavně obdivovatelům Antico Caruso (Profumum Roma) s tím, že Egypt je bez pomerančového květu a mandlí, čímž mně osobně přijde mnohem ucelenější. A intenzitu a výdrž má naprosto srovnatelnou, přestože jde v tomhle případě pouze o toaletku!!!