O Čínské čtvrti v New Yorku, jejíž jméno nese tato vůně, se říká, že je nejdynamičtější, vůněmi překypující, nejbarevnější a nejrychleji se rozvíjející částí tohoto velkoměsta a toto vše se prý Aurélien Guichard pokus zachytit v této vůni. A skutečnost? Zpočátku se vyznačuje vůní slaďounké šťavnaté broskve s pikantním kardamonem – květy broskvoně jsou podle taoismu symbolem nesmrtelnosti nebo chcete-li elixírem života a kardamon by nám mohl zastupovat nějaký ten krámek s kořením, ale proč v něm prodávají i pomerančové lipo? Z květin je přítomná pouze lehce omamná tuberóza s přetrvávající broskvovou stopou. A pak nastalo newyorské neonové peklo. Spousta plastu, nevětrané sklepy čínských obyvatel se sto let starými dřevěnými skříněmi, v nichž se skrýval i nějaký mrtvý živočich. A ošklivý palec je na světě.

Ano, úvodní sladce aldehydové tóny heliotropinu, prosycené růžovým pepřem a zázvorovou limonádou s bergamotem a citrónem v kombinaci se sušeným tabákem skutečně typově trochu připomíná Enigma pour Homme. Nicméně ona perlivost vezme rychle za své a zůstane kokakolový koncentrát, zahuštěný lepkavě sladkou benzoe a vanilkou. Tu naštěstí v základu krotí doutnající kadidlo s trochou oudu.

Moc čokoládová tahle vůně není. Svěží, to ano. Na začátku voní po jablečném absintu, pak se přidá trochu kakaa a nakonec broskev se sladce pudrovým otočníkem. (NT)

Rádi občas mlsáte? Chocolate Greedy k tomu přímo vybízí. Mně osobně vždy hned po nástřiku naskočí nugátová pochoutka Zora, kterou jsem si jako kupovala jako malá. Vzápětí je přelita hořkým pomerančovým likérem, který se pomalinku stočí do podoby kandovaného ovoce. Po rozvonění nastává další zlom: kakaový krém, přesně takový, jakým mi babička slepovala korpusy mých narozeninových dortů. Úplně cítím v puse tu chuť. A aby toho nebylo málo, v závěru tu máme ještě čokoládovou polevu, na níž se snáší několik snítek vanilkovo-kakaového prachu.

Všechny dosavadní čokoládové vůně, které jsem doposud vyzkoušela, působily cukrárensky. Chocolatl je jiná. Kombinací s oříšky, rozinkami a sušenými švestkami sice tak trochu evokuje hořkou Studentskou Pečeť, avšak s použitím drcených kakaových bobů nejvyšší možné kvality. Není to ale ještě hotová tabulka, jedná se teprve o připravenou hutnou směs, zahřívanou prostřednictvím myrhy a dalších pryskyřic. Mistr čokolatiér ji sice osladil špetkou zkaramelizovaného vanilkového cukru a kapkou medu, no zároveň do ní zamíchal i čerstvě namletou arabiku s chai kořením (drcený pepř, muškátový oříšek, hřebíček a mletou skořici), čímž ji společně s kastoreem dodal příjemný pikantně živočišný nádech, jaký měla např. Anima Dulcis včetně srovnatelné intenzity a výdrže.

V jedné písni se zpívá "ať ti sám andělský chór zpívá písně větru hor, tóny sladkých nadějí". A těmito verši se zřejmě řídila i Marie Salamagne, jelikož její andělský chór přináší vůni šťavnatého krvavého pomeranče, rozmačkaného s cukrem, černorybízového sirupu a meruněk, které na chvilku necháme macerovat v medové lázni jen do té míry, aby cukrkandlově zesládly a nakonec je necháme prohřát s pomocí dřevité ambry. Vyzkoušet by podle mě měli hlavně příznivci Battito d´Ali.

Tak ženská chypre jo? No to si ale na ní musíte dlouho počkat. Protože nejprve vás značně pozlobí zatuchlá vodní zeleň s dost živočišným jasmínem, opatlaným v lučním medu. Pomoc, kde je to chypre?! Po půlhodině to martyrium naštěstí končí a dostavuje se „sametová“ zeleň s jemnou svěžestí a se zemitostí pačuli. Aha, takže moderní chypre, že mě to hned nenapadlo. A pozor, ve spojení s nádhernou orosenou růží a hořkoslanou ambergris s máslovými tóny. No já se picnu, jak se může něco, co nejprve tak příšerně páchne rozvonět do něčeho tak krásného? (NT)

Už podle názvu mě samozřejmě nesmírně zajímalo, nakolik chypre tahle vůně skutečně bude. Zda James Heeley následoval spíš současné moderní trendy, což by kvůli restrikcím ze strany IFRA a finanční náročností výroby, pokud by chtěl použít chemicky upravený větvičník, nebylo nic překvapivého anebo jestli se odvážil potěšit milovníky starších klasik. A odpověď je varianta B. Začátek se nese v natrpklém bergamotovém duchu (překvapivě přírodním) s citrusově nazelenalým petitgrainem s dřevitými podtóny. Pod ním už po chvilce pozvolna vykvétá jemně kořeněná růže s květinově sladkou pelargónií. Obě květiny v další fázi posypeme suchým šafránovým prachem. V základu se pak konečně dostaví i mech, který však zásluhou pačuli působí až příliš vysušeně (dokonce ještě víc než v Sous le Vent), což pro mne jako pro milovnici spíše chladivých sametově zelených tónů chypre není úplně to pravé ořechové. Ale povedená Chypre 21 rozhodně je.

Za lehkou jak svatební závoj bych ji zrovna neoznačila, svůj název vyjímečné květinové chypre si ale rozhodně zaslouží a to jak pro úvodní aldehydovou sprchu s příjemně svíravým bergamotem, tak bohatou kytici. Po citrusově kořenité pelargónii s růží se v doprovodu broskve představí meruňková tuberóza s pomerančovým květem a máslově ovocným ylangem z 51 pour Femme, zahalené do švestkově fialkového sametu. Samotný ylang pak v kombinaci s palčivě dřevitým hřebíčkem, kořenitým santalem, vanilkou a mechovými tóny chypre ak částečně dává vzpomenout i na dřívější Unspoken. V tomhle případě je však prostřednictvím hutné tonky, křehkého pižmového kosatce, hladce zbroušené kůže a živočišné cibetky posunutá ještě na vyšší úroveň.

Je růží se špetkou vanilky a pižma, která ovšem díky šikovně zapracovanému pačuli a přidané broskvi působí přece jen příjemně sametově a je tak názornou ukázkou povedené tzv. moderní chypre. Zároveň je podobně jako Gris Montaigne od Diora typem vůně, na kterou vždy příznivě reaguje i parfémově nepolíbené okolí. Akorát s časem, i když uchováváte ve tmě, mění podobně jako Myrrhe et Délires barvu z fialové na téměř identický naoranžovělý odstín jako má Boisé Torride :) .

Kdo by podle názvu očekával tradiční chyprovku, přepočítal by se. Příjemně svíravý bergamot a mandarinkovou kůrou a bílé květiny se zelenými výhonky v první fázi sice naznačuje klasickou osmdesátkovou vůni, ovšem tropický ylang s vůní už značně přezrálých banánů společně s pomerančovým květem, vlhkým zemitým pačuli a kořenitě mléčným santalem vás již nenechají na pochybách, že tady se nalézáte v božských zelených zahradách jen s tím rozdílem, že tahle není tak toxicky brčálová, jak Eden dokáže někdy být.

Naprosto souhlasím s blackviolet, Chypre Mojo je příjemně osvěžující moderní květinová chypre na šikovně zapracovaném pačuliovém základu s drobounkými karafiáty, které kromě jiskřivého bergamotu ozvláštňuje mango. To je v první fázi nezralé, možná je to spíš jen mangová slupka. V další fázi, když karafiát postupně vymizí, se objeví už i kousky sladkého zralého manga. A má skvělou výdrž!

Milovníci starých chyprovek, prosím, zbystřete, protože takovou exkurzi temným lesem asi jen tak nepotkáte, ani ve Vol de Nuit. Tohle je les po podzimní dešťové přeháňce přesně, jak píšou na oficiálních stránkách. Je vlhký zelený, plný nejrůznějších zelených bylinek vč. svěží máty, jetele a kopřiv (ty mě dostaly nejvíc), hořkého zeleného galbana a co je zajímavé, někdo nám ty bylinky polil nasládlým aromatickým bílým vínem. To je jediný náznak sladkosti v celé vůni, dá-li se to vůbec jako nějaká sladkost brát. Dále v tomhle lese najdeme deštěm uhašený táborák (směs kouřových pryskyřic), vlhkou zeminu a jehličí a především nádherné sametové tóny chypré, které vyluzuje navlhlý mech. A co je ještě zvláštní na tomhle lese, na vlahém lesním podrostu tu najdete i houby, které vysvobozujete ze země v rukavicích s drhnoucí kůže. A jsou fakt čerstvé, ani trochu zapařené. Teprve na konci naší procházky narazíme v lese na jediné suché místo a to jeskyni, kam usedneme na chladnou prašnou zem, abychom si konečně odpočinuli. To vše doplněno skvělou výdrží. Dokonalé.

Tato vůně je pro mne jednou z mála čestných výjimek poslední doby, že klasické chyprové vůně přece jen nejsou díky IFRA ještě zcela mrtvé. Bertrand Duchaufour prý toho docílil tak, že použil jakýsi upravený extrakt z větvičníku, který už neobsahuje jistou molekulu, kvůli níž se tato složka ocitla na černé listině IFRA. A už jen za toto si podle mě zaslouží poplácat po zádech, že nešel směrem jako většina ostatních značek a parfumérů a nepoužil pačuli, vetiver aj. Samotná vůně začíná aromatickým nástupem hořké zeleně a bylinné levandule s kapkou svěží mandarinky a jiskrnými aldehydy. Tuto část pak elegantně vytlačí lehoučký kouřový závoj, jenž poodhaluje pudrový kosatec s jemnou růží a díky vůni líčidel tak Chypre Palatin ukazuje i svoji ženskou stránku. A pokračuje v tom i s příchodem sametově zelených chyprých tónů s měkce zbroušenou kůži. Jistý souboj pohlaví nastává mezi nasládlou vanilkou a lehce živočišným kastoreem. Jako vítěz z toho s lehkou převahou vychází vanilka :) . Ještě jsem zapomněla dodat, že kromě stránky chypré dostává vůně v základu i orientální charakter a to především díky směsi kouřových pryskyřic a dokonce bych si tipla i na schovaný mléčný santal. A velmi sympatické je mi na Chypre Palatin i to, že přes svou bohatost vůbec nepůsobí těžce (myslím na můj vkus), naopak se díky chyprovým tónům vznáší.

Rudá chyprovka? No jak se to vezme. Chypré přichází až později. Nejprve je to směs bylinek, kuchyňského koření vč. špetky kari ze Santal de Mysore uprostřed jehličnatého lesa. Naštěstí ho není moc a neježí mi chlupy v nose. Ale tady ten les nikdo nedrtí, nelétají z něj třísky, naopak po kmenech stromů začíná stékat hustý, nepříliš sladký med, načervenalý od rybízové marmelády. To slibované chypré přichází až v základu, kdy vás táhne do temnější hloubky lesa rezavé jehličí, navlhlá zemina, lesní podrost a mech. A všechno obklopují a zahřívají rudooranžové plamínky husté ambry s „máslovými“ tóny. Vlastně tohle všechno jsem tak trochu chtěla najít ve Fille en Aiguilles spolu s tou hradní atmosférou s medvědím kožuchem, o níž psala andry a ono to přišlo až zde.

Bertrand Duchaufour už několikrát ukázal, že chyprovky jsou jeho doménou. V této pracuje se stejným akordem upraveného větvičníku a ambrovanilky jako v Chypre Palatin, doplněným o pačuli. Jen zde použil místo kůže semišový šafrán s labdanem a osvěžil šálkem ledového černého čaje s chladivým kardamonem a kapkou bergamotu, k němuž přidal i trochu kávy z Noir Exquis.

Tahle vůně není sice tak výrazně vanilková a chypre jen minimálně, ale rozhodně patří k tomu zajímavějšímu, co může Montale nabídnout. Začíná štiplavou ambrovou růží s tónem leštěnky na nábytek. Pravda, to není příliš líbivé, během chvilky se však její ostrost rozplyne v teplém voskovém kadidlu, nad kterým se vznáší obláček vzdušné vanilky z Vanille Absolu. A právě zásluhou kadidla se nám růže změní v mýdlovou a částečně chypre. Vetiver tu však kromě toho má podobný kožený podtón jako v Mr. Vetiver, jen tady je víc krémové tonky, takže nepůsobí vůbec pánsky. Vanilka nabere trošinku víc na síle až v drydownu, kdy se změní v autentický vanilkový cukr. Vanilkový cukr a růžové mýdlo, to je Chypre Vanille.

Stejně jako pro blackviolet je i pro mě Chyprissime spíše vůní Středomoří, která má do chyprovky v klasickém smyslu slova hodně daleko. Ve vlhkém slaném vzduchu tu potkáte hrušně, bergamotovníky a další citrusy, obsypané natrpklými plody, ale také cypřišový park s mechovým paloučkem, kde si můžete příjemně odpočinout.