Vůně má být údajně moderní chypre s gurmánským tónem a má připomínat hvězdný prach. Ve skutečnosti je na začátku plná hořkého zeleného galbana a starého nastrouhaného mýdla, sladkosti neviděla ani z rychlíku. Zato omamné olejovité růže s lehce živočišným jasmínem a zemitosti v koženém obalu se jí dostává do sytosti. Teprve hřejivá pryskyřičnatost se špetkou nasládlého kosatcového pudru a podobně laděné vanilky by s obrovskou, ale obrovskou dávkou fantazie mohla připomínat rozpálenou hvězdu či letící kometu, no mně osobně to spíš připomíná sladký křídový prach rozfoukávaný po prašné zemi. (NT)

Je inspirovaná pobřežím slunné Sardínie, má ke kolínské mnohem dále, přesto jí to neubírá vůbec nic z její středomořské atmosféry. Pláž se připomene hned na začátku. Leží na ní cedrové dřevo (přírodní) s mořskými řasami a jalovcovým jehličím (našlo by se i pár zrníček kardamomu), které je omýváno zpěněnou slanou vodou (mošusové semínko) - přesně takhle jsem původně doufala, že by mohla na začátku vonět Florabellio. Denní dobu za zvuku doznívajících citrusů v čele se šťavnatou mandarinkou však zanedlouho vystřídá večerní soumrak a nedaleko zapálený oheň s doutnajícím klestím ještě se zelenými lístečky v podobě kombinace krotkého oudu, vetiveru, citrusově pryskyřičnatého mastixu a kamenného kadidla s prašnými levandulovými podtóny. A přesně tohle všechno z ní spolu s nadprůměrnou intenzitou a pětihodinovou výdrží dělá mého jasného favorita z této modré trojice, jak jsem ostatně správně tipovala už předem.

Je poměrně přímočarou vůní, evokující mořskou pláž, na níž kotví dřevěné čluny (cedr). Brouzdáte se po ní a necháváte si omývat kotníky mořskou vodou. V ruce máte tropický koktejl ozdobený plátkem citrónu a okořeněný šafránem a vystavujete se přitom sluneční záři (ambra).

I tenhle les je jehličnatý, jen v něm místo borovic najdeme vysoké cedry, cypřiše a dokonce i jeden citroník. Kromě muškátového oříšku, kadidla a oříškového vetiveru se slaným podtónem je v první fázi i lehce prosluněný ylangem. Jak ale postupujeme do jeho středu, slunce zmizí a les se díky pačuli stává temnější a zemitější. Jen tu a tam potkáme nějakou tu rozmarýnu. Vůně je to krásná, ale pro mne už přece jen jednoznačně pánská.

K prádlovým vůním vždycky raději předem přistupuji obezřetně, protože v 99 % z nich začnu dříve či později cítit škrob nebo pižmovou zapařenost. Coton Egyptien naštěstí patří k čestným výjimkám. Začíná totiž naprosto skvostným galbanem, které evokuje louku s vlhkou, čerstvě posečenou trávou, na níž i přes počátek léta stále kvetou něžné konvalinky A zanedlouho na ní objevíte i to bílé bavlněné prádlo. Díkybohu ho nikdo neškrobil, naopak ho nakropil vodou z pomerančových květů po té, co ho vyndal z proutěného košíku a rozprostřel na trávu, aby se usušilo. Je pravda, že až na galbanový úvod je Coton Egyptien hodně tělová a je potřeba se jí často přestříkávat, ale stejně je podle mě škoda, že se přestala vyrábět, protože mi přijde dost povedená.

He, vzpomínám si, jak jsem tady několikrát psala, že mě vůně čistě vypraného prádla ve většině vůních rozčiluje. A proč? Protože tam cítím, že je to prádlo naškrobené starým škrobem. Ne tak v Ramónově případě, jo, konečně někdo pochopil, jak správně namíchat vzdušnou pudrovou, trochu krémovou a přitom zajímavou pižmovou vůni, která je lehounká jak pápěří a navíc drží. Na začátek v ní sice máme štiplavý vetiver s trochou citrusů. Ten však za pár minut mizí a vystoupí krásná krémová gardénie, co nehoubovatí, juch podruhé :D . Nad ní ve vzduchu poletují dva tenounké růžové okvětní plátky. Po rozvinutí krémovost malinko ustoupí měkce nadýchané, sladké pudrové vanilce a pižmu. A protože pan Monegal ví, že přehnaná čistota ve vůních škodí, nasadil jako brzdnou páku jemný, ale velice důležitý suše pryskyřičnatý tón.

Čerpá inspiraci z obrazu "Radost ze života" od Henriho Matisse jakožto jednoho z nejvýznamnějších představitelů fauvismu, což je umělecký směr z počátku 20. století, podobný německému expresionismu. Typickým znakem bylo využívání zářivých barev jako zlatá, oranžová a červená, jimiž se mělo dosáhnout čistoty kompozice. Cecile se podobného efektu pokusila dosáhnout s pomocí růžového pepře a jásavého bergamotu, který smíchala se zlatavě pryskyřičnatou ambrou a koženým labdanem, pačuli, vanilkou a medovým benzoinem. Přidala i špetku živočišného kastorea, čímž prý chtěla dodat vůni na smyslnosti. Kromě něj neopomněla ani svůj rukopis, zastoupený typickým tónem jemně kořenité a ovocné turecké růže s pačuli, skořicí, hřebíčkem a zázvorem. Ve mně osobně totiž vyvolává dojem tlustého vlněného svetru a ponožek, které jste si na sebe navlékli, abyste se v nich posadili ke krbu společně s hrnkem vánočního svařáku. Tulivá zahřívací vůně pro dlouhé zimní večery.

Mám ráda madagaskarskou vanilku pro její smetanově hladkou vůni a tady je moc hezky zpracovaná naslano. Akorát já tam mám kombinací se svěží frézií a bergamotovou šťávou spíš dojem lázně s mořskou pěnou. Rozumně nadávkovaný kašmeran s pižmem zase přináší typické slunečné a písečné tóny, zatímco slaměnka evokuje plážové stolky, slunečníky a slaměné plážové chatrče.

Je verzí vůně Poivre v koncetraci eau de toilette, avšak ještě z doby, než Poivre coby čistý parfém prošla reformulací. A je to znát. Úvodní nálož drceného pikantního drceného červeného pepře a palčivě dřevitého hřebíčku působí opravdu tak trochu jako rána bičem, že tady by už i Lutensův Vitriol d’œillet zblednul závistí. Nijak nevyčpí, neunaví se. Naopak po rozvonění šlehne opratěmi ještě velký hřebíčkový karafiát, zlehka ozdobený mýdlovou růží. Základ je dřevitý, pudrově pryskyřičnatý a tady už díky přítomnému větvičníku s vetiverem můžu ve srovnání se současným parfémem Poivre říct, že je i chypre. Jde krásně do prostoru a na toaletku má překvapivě skvělou výdrž.

Vůně nese název ostrova v Karibiku, ležícího 20 kilometrů východně od Yucatanského poloostrova, asi 60 kilometrů od města Cancún. Obklopuje ho Mezoamerický korálový útes, takže je to ideální místo pro turisty, kteří chtějí strávit dovolenou v Mexiku, spojenou s koupáním a potápěním. Tedy musím říct, že podání mexického podnebí od Marie Duchêne je zprvu poněkud zvláštní: spousta bazalky a dalších aromatických zelených bylinek v kombinaci se slanou vodnatostí. Ale ne mořský příboj, stojatá slaná voda v sudu. Nenechte se tím však odradit, po rozvonění už je totiž jiné kafe, dostavuje se skvělý sušený tabák, seno a hřejivá ambra se suchým, mírně drhnoucím cedrem. V tomhle už to mexické slunce a horký písek nacházím. A vidím dokonce i toho týpka ve slamáku a slunečních brýlích, co se rozvaluje na pláži pod slunečníkem a hoví si na cedrovém lehátku, v jedné ruce cigárko (tabák + kouřové kadidlo), které čas od času odklepne do popelníku na stolečku u slunečníku, a v druhé ruce tu a tam sezobne kostičku bílé čokolády (tonka). Mňam, nad vším :P .

Za tímto poněkud zvláštním názvem se schovává karmínově rudá damašská růže. Po otci, hřebíčkovém karafiátu, zdědila arabskou hloubku a vřelost a po matce, meruňkové tuberóze se skořicí zase španělský temperament, aby nám předvedla mýdlové flamenco v ambrových plamenech ve svých hruškově zelených šatech.

Zpočátku zavoní po tymiánu, sametově zelených lístcích fialek, cypřišovém jehličí. Po rozvonění se pak změní v šafránovou semišovku s jehličnatým cedrem, teplým kadidlem, luxusní kůží a špetkou bílého pižma.

Je vůní čerstvě rozkrojeného citrónu, který posypeme práškovým a vanilkovým cukrem. Bohužel se nám mezi to přimíchá i pár zrníček omítky. Nicméně v základu na omluvu dostaneme kousky kandované pomerančové kůry, namočené do kondenzovaného mléka.

jak naznačuje odstín původního flakonu, je zelená každým coulem. Po úvodním březovém drhnutí mu začne velmi rychle dominovat peprná svěžest čerstvé máty. Tady se zase nabízí balíček starých dobrých Wrigley Spearmint (vzpomínáte?) s nimiž jsme se společně se sklenicí ledového zeleného čaje s plátkem citrónu usadili venku pod cypřiši. Po delším rozvonění ovšem máta i s čajem zmizí a je vystřídána bylinkovou vůní šalvěje. Jehličnatou svěžest cypřišů zdůrazní v této fázi i cedr. Pačuli v základu dodá vůni zemitou hloubku a dotvoří tak obraz lesní chaty s verandou na mechovém palouku.

Úvodními tóny ledově vychlazeného přezrálého sladkého ananasu, bergamotu a zelené mandarinky typově připomene Music For a While bez levandule. V tomhle případě se však ovoce, rozloženého na stole ze santalového dřeva, ozářeného slunečnými paprsky, dotýkají semišové rukavičky dámy se smetanově bílou pletí, která k němu popíjí vanilkově mléčný koktejl. (NT)

Budu se opakovat, ale zbožňuju karmínově rudé růže a stejně tak růžovou marmeládu. Přesně tak totiž Crimson Rocks voní. Podobně jako Midnight Special pracuje s kořenitou tureckou růží s tóny červeného ovoce. Domitille do ní ovšem ve srovnání s Olivierem Pescheuxem zamíchala větší množství skořice, rozemleté na mikroskopický prach a místo klasického pepře použila mražený kandovaný růžový pepř a zahustila medově sladkým sirupem z datlí. Nakonec ji nalila do soudku z dubového dřeva, který postavila na kamennou zídku, aby vychladla.

Tohle se bude líbit milovnicím gurmánek, protože přesně tím Cristallo di Rocca je. Na začátku vás ještě osvěží kapka citrusů se stroužkem muškátového oříšku, během chvilky vás ale už zasáhne plná dávka mandlového karamelu s oflambovaným vanilkovým cukrem. Jednu chvilku vám ze vší té sladkosti začnou malinko trnout zuby. Po rozvonění ale naštěstí muškátový oříšek se svojí suchou dřevitostí nabere druhý dech a když navíc karamel zakápneme rumem a promícháme ho s teplým kadidlem, sladkost se přece jen trochu umoudří a vůně dostane i trochu té temně sametové hloubky. Kadidlo pak v drydownu ještě doplní tabák s drhnoucím semišem a jemným pižmem. A tady bych se zastavila. Ačkoliv tabák mívám obvykle ráda, zrovna tady v kombinaci s dalšími složkami tentokrát posunuje vůni lehce do pánska. Ale pokud máte rádi Kilianovu Intoxicated (stejný typ karamelu jen kadidla a rumu v něm máte na začátku kávu s kardamomem), tak jen směle do Cristallo di Rocca :) .

Slibované větvičky jabloně v záři jarního slunce jsem v ní bohužel nenašla, spíš stejně jako euridike řezavé citrusy s kapkou neroli, mátou, kyselou rebarborou a ona zelená jablka Granny Smith, rozsypaných na balvanech, omývaných slanou mořskou vodou, která s sebou přinesla kromě řas i pár vodních květů. Chtít za toto takovou vůni takové peníze považuju za hodně špatný parfémový vtip. Konceptuálně bych ji chápala možná tak u Le Labo nebo Etat Libre d´Orage.

U rozprašovače nápadně připomíná Ambre Narguilé, ale po nástřiku se projeví jinak. Společný mají samozřejmě štrůdl s rozinkami a skořicí, avšak je jí víc a místo rumu a medu pracuje se směsí svěží bergamotu, cedru a špetky kmínu, čímž nepůsobí tak ulepeně a čistokrevně gurmánsky jako Hermes, nýbrž i lehce orientálně. Pak už přichází na řadu samotný štrůdl, který je navrch posypaný palčivě dřevitým hřebíčkem. Dalším typově společným bodem je až ambrovanilkový základ s tím, že Cruda pracuje s větším množstvím vanilky a nadýchaného bílého pižma. Ve srovnání s AN má dokonce lepší intenzitu a výdrž, což z ní pro mě osobně dělá vítěze.

Má krásný hořce neroliový úvod s jemně kořenitou růží a zralou broskví. Jen ta gardénie je tu vůči mně krutá, protože klasicky houbičkovatí. Nebýt těch žampiónů, byla by to nádherná krémová bílokvětinovka s nazelenalými podtóny a guerlainovským základ s mandlovou tonkou, vanilkou a santalem. (NT)

Jak si u Xerjoffu představují vůni Amazonie? Vysoko v korunách stromů voní vzduch rumem a bergamotem a zatímco se prorážíme mačetami mezi zelenými liánami džungle, nasloucháme zvířecím zvukům džungle, zastoupenému teplou živočišnou skořicí, kmínem, hřebíčkem, kastoreem a jehličnatým cedrem. A protože jsme dobrodruzi, máme s sebou v koženém batohu na zádech i placatku s frapinovským koňakem s vůní sušeného ovoce, jímž se snažíme zchladit před žárem tropického ambrového slunce s tóny rozpáleného kadidla.

Jediným noir v celé vůni je chladivý kardamom v úvodní fázi, avšak i ten je prosvětlený pikantním zázvorem a svěžestí yuzu. Pivoňka s citrusovou magnólií a vodními květy ani zde nezapřou aviváž podobně jako v Bright Crystal, ale tady jsou alespoň navíc doplněny jemnou, květinově krémovou gardénií a sladkým pomerančovým květem. Ovšem průsvitný dřevitý základ se syntetickou ambrou ji znovu strhává na drogérkovou úroveň.(NT)

byla inspirovaná olejomalbou opět nahé tmavovlasé dámy, otočené zády, vzpínající ruku k obloze, zatímco pod ní se rozprostírají lesy jabloní s klikatící se říčkou. Obraz je plný života a pozitivní energie, hraje všemožnými barvami. Snad proto nikoho nepřekvapí, že i samotná vůně je koncipovaná jako svěží a průzračná. V úvodní fázi kombinuje jiskřivý bergamot s nesladkým pomerančovým květem, tymiánem a šťavnatými zelenými jablky, jenž mají odkazovat na obraz. Po rozvonění se pak přidá cypřišové jehličí s kapku ostřejším cedrem a zelenými snítkami jasmínu, které ji udrží v rovině kolínské. Na rozdíl od nich však má zásluhou hořkoslané balzamické ambry a kůže v základu o dost delší výdrž. (NT)

A to zas jo, tuhle kůži si dám líbit i s tou aromatickou levandulí a kořením na začátku. Fialka jí totiž dodává vybroušený až semišový charakter a chvilku i jistou nasládlost, ambra v základu zase pudrovou/prachovou hřejivost. V protikladu k tomu stojí trocha suchého vetiveru se špetkou pačuli a vůně tak zlehka balancuje někde na hraně mezi dámskou semišovou kabelkou a pánskou semišovou bundou.

Je směsí květinově krémových, lehce kouřových a semišových tónů, které jako celek působí velice uhlazeně a přitom zajímavě. Nejprve jsou to šťavnaté svěží citrusy s lehounce štiplavým šafránem a po nich už nastupuje vůně dámské kabelky (nahořklý semiš), jíž někdo právě ošetřil ochranným krémem (květinově krémový ylang). Do toho tu a tam probleskuje vůně karamelek, zapomenutých uvnitř kabelky. Krémové vyznění semiše pak zesílí i trocha máslového kosatce. Následně je pak kabelka umístěna do zakouřené kavárny a v závěru s ní, čerstvě přepudrované vyjdeme do chladné noci, obklopeni vůní navlhlé zeminy :D .