Zaměřuje na cedr a kosatec, konkrétně hned na tři druhy cedrového dřeva (atlaský, texaský a virginský) a absolutní silici florentského kosatce, který patří k těm nejkvalitnějším parfémovým složkám vůbec. Vlastně stejný druh kvalitního jehličnatého cedru (nejvýraznější z nich je ten virginský s vůní čerstvě ořezaných tužek) s vzdušným a posléze máslovým kosatcem najdeme v Ibitiře od Xerjoffu, tady ovšem v mnohem silnější koncentraci. Po rozvonění ovšem podoba končí, neboť vůni doplní sladce dřevitá myrha, vanilkově pryskyřičnatý benzoin s podtóny kakaa a teplé kadidlo.

Cedrát "Diamante" získal své označení stejnojmenného kalábrijského městečka, kde se hojně pěstuje. Vyznačuje se hladkým povrchem a patří mezi kyselé odrůdy. Není proto asi překvapením, že i samotná vůně je kyselé svěží. Luca Maffei ho tu zkombinoval s čerstvě rozkrojeným citrónem, limetkou a verbenou a projiskřil zázvorem, růžovým pepřem a kardamomem. Kromě citrusů a koření v ní příjemně chladí mechové tóny a pižmový kosatec v základu zase přináší vzdušnost.

Tedy ne, že bych si někdy sypala popel z čaje nebo tušila, jak má takový popelavý čaj vlastně vonět, ale tohle není vůbec špatné. Ze začátku je to čaj spíže svěží a říznutý jemně štiplavým kardamonem. Následně se zahalí do kouře z pálící se myrrhy a skutečně to chvílemi vyvolává dojem prašnosti. Čaj je nejprve teplý, postupem času však chladne, jak ho přeléváme do dřevěného hrnku. Intenzita i výdrž jsou na toaletku úctyhodné, skutečně velmi příjemný unisex.

Inspirací pro tuto vůni se prý stala návštěva zmrzlinového a parfémového salonku ve Fortnum & Mason. Zpočátku voní spíš trpce zelené a svěže po nastrouhané citronové kůře a sušených čajových lístcích, které právě přeléváme v šálku horkou vodou a necháváme louhovat a jen zlehka si pak čaj osladíme třpytivě medovou plumérií. Vanilka se objeví až po rozvonění, i když do zmrzliny nebo do sorbetu má podle mě daleko, na to je Centrepiece hlavně díky plumérii až příliš hřejivá. Osobně bych ji přirovnala spíš k vanilkovému soufflé, přelitém medem a čokoládovým topingem. Až sem je kvalitativně zpracovaná na úrovni vůní Profumum Roma. Dokonce má s nimi srovnatelnou intenzitu a výdrž. Jediným jejím menším nedostatkem je pižmo a cedr. To sice jednou stranou tlumí tu medovou sladkost, zároveň však způsobuje podobné drhnutí jako ve Vanille Exquise (Annick Goutal) a trochu mi brání si ty všechny ty dobroty plnohodnotně vychutnat.

Dosavadní vůně Intimacy Collection mne příliš neohromily, i proto jsem se k úplně první zprávě o této nové vůni stavěla vlažně, nicméně při zmínce, přirovnávající Cicatrices k parfémům Comme des Garcons jsem znovu zbystřila. A Laurent Mazzone nás tentokrát od oficiálního představení, které proběhlo minulý týden na milánské Esxenci nenechal dlouho čekat a samotný prodej časově zkoordinoval s Fredericem Malle a stejně jako on příjemně překvapil. Vůně začíná dávkou připálené, tlumeně sladké, ale světě div se, neskutečně příjemné lékořice s kapkou bergamotu, k níž se během chvilky přidá samotná sladce dřevitá myrha. A není to jen tak ledajaká myrha, díky kosatci, vanilce, labdanu a tmavému velurovému tónu působí krásně sametově. A čím je zrovna tato kombinace tak zvláštní? Vyvolává autentický dojem, že jste se právě ocitli na vánočním trhu u stánku, kde se zrovna čerstvě praží mandle. Cicatrices je tak pro mě konečně první vůní, která přes svoje temné pojetí zároveň působí intimně a zaslouží si plným právem být v takto nazvané kolekci. Klidně tomu říkejme ta neviditelná jizva, jak ji označil Laurent Mazzone. Ani z hlediska intenzity a výdrže nemám tentokrát co vytknout. Řekla bych dokonce, že by se možná mohla líbit příznivkyním původní lékořicové LPRN. I když Cicatrices je méně gurmánská, bez čaje a víc dřevitá, ten základní kašmírový dojem je podle mě spojuje.

Jak, že je to oficiálně prezentována: jako odlehlá ovocná zahrada na břehu jezera Como před hrozící tmou z blížící se bouřky? No vlastně ano. I když ta největší hrozba nečasu je přítomná pouze po nástřiku s příchodem fíků, kdy je vůně zároveň ostrá, nahořklá a jde do zelena podobně jako Bois Naufragé, pak se to nebezpečí jakoby zastaví, to však neznamená, že se vůně nevyvíjí, právě naopak. Přidává se typově podobný sladký tón z Bois Naufragé, který se však vzápětí ukáže jako ovocný, aby se hned změnil v lehce nahořklou zelenou slupku z hrušky a nakonec přeskočil do moučnaté hrušky. Po této "ovocné" fázi tu máme zpět BN s vlhkým naplaveným dřevem a trochou ambry. Ta slanost mi tu ovšem tak trochu chybí, chvilku se o ní sice snaží ambra, kdy mi chce vzdáleně připomenout bublinky mořské vody šimrající v nose, jenomže vracivší se slupky zelených hrušek spolu s nově příchozími olivami její úsilí zcela maří. Ciel d´Airain je rozhodně další z Pierrových "naučných" vůní, jistým způsobem by se asi dala nahradit za Bois Naufragé, výdrž má jen nepatrně lepší, přesto pokud mám hodnotit celou kompozici, BN je mi právě tou "mořskou" stránkou jaksi bližší, toto je už opravdu vnitrozemí :) .

Tato vůně v nás má prý vyvolat snění o časném létu a opálové obloze s nadýchanými obláčky. Ze začátku to kombinací šťavnatých kyselých blum, svěžích citrusů a špetky hořké zeleně vypadá jako zhmotněný sen pro úchylné svěženkářky. Po rozvonění však čirost a průhlednost mizí a místo toho nastupuje medová sladkost květin (zimolez a celkem krotký jasmín) s hebounce pudrovou mimózou. Přidaná ambra nám to rozehřeje jako táborák za letního večera, vetiver s dalšími dřevy dodají zbytkům hořké zeleně i trochu toho drhnutí, špetka krémové vanilky nám to nepatrně osladí a navrch si k tomu zapálíme santalové tyčinky. Ne, že by to nebylo špatné, ale v podstatě je to je to svým způsobem mírně obměněná variace na Beige či Songes s citrusy a dřívky navíc, která však díky své odlehčenosti oproti zmiňovaným dvěma začne velmi brzy působit dosti vyprázdněně. (NT)

S vůněmi, které Francis Kurkdjian vytvořil v rámci svojí značky, mám problém, že buď jsou pro mne málo intenzivní a příliš jemné (APOM, Baccarat Rouge 540), v opačném případě zase nenositelné (Absolue pour le Soir) nebo potřebují jen jedno specifické roční období, aby se dobře rozvoněly (Lumiere Noire). Ciel de Gum je v tomhle případě výjimka. Nepodobá se ničemu, co Francis dosud vytvořil. Abych byla přesná, podobnou semišově skořicovou stopu použil loni v Aqua Vitae Forte, ale už se mu to podle mě nepovedlo tak dobře jako tady. Po úvodní dešťové přeháňce pikantně nasládlého růžového pepře zavoní gumový jasmín a společně se skořicí a dřevitou ambrou a vytvoří dojem starodávného naleštěného nábytku - možná jeden z prvních obchodů otevřených v jednom z pater tohoto slavného obchodního domu v jeho počátcích? Postupně se přidá jemná vůně semiše, do něhož byli tehdejší návštěvníci oděni. V další fázi leštěnka zmizí, skořice zesládne a ve spojení s vanilkou nás pro změnu vezme do pekařství s čerstvě upečenými teplými skořicovými šneky, zatímco ze vzdáleného květinářství k nám doléhá jemná vůně ambrové růže.

Stala se první vůní, jež se zcela odklonila od klasické orientální produkce Amouage. Ovšem na rozdíl od takové Reflection tu neruší žádná brčálovost. Dokonce se mi tu líbí i brambořík, s nímž mívám dost často problém. Tady mi naopak společně s vodními květy evokuje čistě vypraného ložního prádla, které jsme pokropili a zlehka naškrobili bílým pižmem, abychom jej vyžehlili a mohli si jím povléct postel a rozsypat do ní okvětními plátky něžné gardénie a svěží růže a ulehnout do ní v pyžamu z fialkového sametu, přestože je venku zářivě modrý letní den. Jinými slovy Ciel je pro mě krystalicky čistá květinová vůně nevinnosti. A dovedla bych si ji klidně představit i jako svatební vůně pro ty nevěsty, co se nechtějí vdávat v konvalinkách nebo sladkých svatebních mandlích.

Na rovinu přiznávám, že po přečtení propagačních materiálů byla moje představa o téhle vůni před jejím uvedením poměrně dost specifická. Jak už jsem zmiňovala před jejím uvedením, Fabrice Pellegrin se pokusil do ní vtisknout svojí vlastní představu toho jak voní noční cereus. A s květinou, jak jsem jí dosud potkávala ve vůních jako Addict, nemá společného kromě toho, že je vanilková, zhola nic. Cierge de Lune je už od počátku díky citrusovým tónům hedionu a růžovému a černému pepři chladivá jako půlnoční obloha tak, jak slibují promo materiály a zásluhou bílého pižma zase hebce sametová. Po pár minutách se zpoza pižma začne vynořovat smetanová vůně madagaskarské vanilky. V téhle fázi hedion přejde už i do květinové polohy a snaží se vyvolat dojem rozkvétajícího kaktusu. Úspěch se však dostaví až nástupem tropického ylangu s banánovými podtóny, Ten vanilku pořádně zahustí a ta se tak stává plnotučně krémovou. Přitom pořád ale zůstává i příjemně semišová, zatímco jí ambra s kadidlem zahřívají svými paprsky. Jde i celkem slušně do prostoru a dobře drží, takže sama za sebe můžu říct, že po zmatené Palissandre d´Or je Cierge de Lune pro Aedes zase krokem k lepšímu.

Naprosto souhlasím se slnieckem. Tohle je rumová bowle se zkaramelizovaným ovocem v misce na stole z dubového dřeva. Kromě obvyklých koktejlových třešní obsahuje i červené hroznové víno a pár švestek. Cigarety v podobě popelníkového vetiveru se však rozhodně nemusíte obávat. Spíš jen společně s ambrou dodává dubovému dřevu typově podobnou pryskyřičnatou zakouřenost, jakou můžete znát z Apple Brandy. A je to i ambra, která stojí za pozornost. Kombinací s mořskými řasami a koženým labdanem totiž navozuje dojem hořkoslané balzamické ambergris.

Tahle vůně má údajně zachycovat duševní rozpoložení mladé jeptišky/novicky ve chvíli, kdy poprvé vstupuje do své klášterní cely. Celkově mi promo text tak trošičku připomíná ten od Lutense na La religieuse. Na rozdíl od něj nás ale Cilice plní to, co slibuje. Je totiž opravdu moc pěkná rozjímavá orientálka. Vlažné štiplavé kadidlo v ní společně s labdanem, balzamickou ambrou, cedrovým jehličím a dalšími pryskyřicemi vytváří dojem starobylé zaprášené kamenné sakrální stavby – kostela, klidně i té klášterní cely, chcete-li. Podle mě však jde o moment, kdy je hluboká noc a mladá jeptiška sedí na dřevěné lavici u stolu a právě si čte u plápolající svíce z Bible vázané v kůži. Uváděný klášterní likér necítím, za to ale palčivě dřevitý hřebíček, mandlový kumarin a kakaové tóny benzoinu. Možná tedy nakonec nepůjde o celu, nýbrž o klášterní kuchyni. Jde hezky do prostoru a na kůži drží bezmála půl dne. Jenom malé upozornění, jedná se o parfémový olej v opravdu husté koncentraci, takže nějaké rozstřikování bohužel musíte zapomenout. I tak je to pro mě moc příjemné překvapení.

Už druhá růže od téhle dámy a opět velmi zajímavě pojatá. Smíchala jiskřivý zázvor s drceným černým pepřem a sladkým růžovým dřevem, který vytváří dojem starých zaprášených kamenných hradeb s masivní dřevěnou bránou, bičovanou chladivou deštivou přeháňkou. Trvá to jen pár minut, ale stačí to k tomu, aby do sebe dřevo i kámen vsáklo určitou vlhkost. Po rozvonění se objeví už i ta růže a není mi úplně neznámá. Zase je to podobný typ vinné růže jako v Une Rose (Frederic Malle), jen tahle je ve společnosti pálené myrhy, která ji pozvolna vysušuje, k čemuž pak v základu přispěje i pudrově pryskyřičnatý opopanax s nesladkou vanilkou a benzoinem a - souhlas s kinomou - společně vytvoří vinné růži ještě její voskově-plastelínovou dvojnici.

Co přesně dělá film dobrým filmem? Odborník by vám nejspíš řekl, že kromě samotného příběhu jsou to proměnné jako poloha kamery, objektiv, osvětlení, hloubka ostrosti nebo gradace barev. A podobné je to i u parfému. Záleží nejen na jednotlivých složkách, jejich původu, poměru a kombinací v parfémové pyramidě. Můžete mít přísně vybrané přírodní ingredience jako u vůní April Aromatics nebo zvolíte jako dominantní syntetické složky, které "budou osobitým způsobem ironicky odkazovat k přírodnímu světu", jako se to povedlo v Outrageous! (Frederic Malle) anebo použijete obojí v ideálně vyváženém poměru jako Miguel Matos v případě Cinematic. Ten totiž voní jako domácí zázvorová limonáda se semínky kardamomu a plátkem citrónu v bio kvalitě, kterou usrkáváte v letním biografu. V protikladu k němu máte allurovský jasmín s vůní čínských gum, syntetickým pižmem a kašmeranem, jenž vytváří dojem plastikově průsvitného deštníku, chránícího vaše pečlivě naškrobené sváteční šaty před kapkami deště, které se vpíjí do okolní trávy, prorostlé mechem.

Je mimořádně povedenou kolínskou, která vás s pomocí nesladkého pomerančového květu, trpkého bergamotu a šťavnatého pomeranče, citrusové magnólie, vetiveru, bramboříku, ostrouhanotužkového cedru a písečných tónů přenese na pláž jednoho z Tichomořských ostrovů, lemovanou slaměnými chýšemi, po níž se za soumraku brouzdáte ve vašich oblíbených lněných letních šatech.

Tak se na to podíváme, oficiálně je vůně popisovaná jako mýdlová chyprovka se živočišnými tóny, hmm. Začátek v podobě citrusového mýdla by seděl, ale ty živočišné tóny s kůží, které následují, ty mi teda daly co proto. Skoro nestačím uhýbat nosem, jak to schytávám ze všech stran a chvílemi až skoro pochybuji, že mám na ruce dámskou vůni – to se nám ta královnička v kůži nějak hodně potí. Záchranou brzdu naštěstí včas zatáhnou pudrové tóny kosatce, růže je pro mě v této fázi téměř neznatelná. Postupně se pudrovost zesiluje a přidávají se hřejivé tóny pryskyřic. Teprve na konci je tu konečně ta růže, namočená do ledového čaje a v této podobě už zůstává. Zajímavá vůně to je, ovšem nosit bych jí já osobně nemohla.

Je díky citrusově pryskyřičnatému mastixu, drcenému pepři, pižmovému kosatci a ambrovým dřevům vůní čistě vyprané pánské košile, kterou si váš drahý oblékl a která se otírá se o vaše tělo v momentě, kdy se k vám nakloní, aby vás políbil. Jeho dvoudenní strniště vás lehce škrábe, zatímco jeho dech příjemně hřeje.

Pokud někdo hledá unisexovou vůni, která není jenom o citronech, ale i o bylinkách, tato vůně k nim rozhodně patří. Jsou zde svěží a zároveň nahořklé citrusy smíchané s chladivě zelenou mátou, bazalkou a dalším kořením, i ten kmín jsem tam později postřehla, není to ovšem nic dramatického a vůni to rozhodně neubírá na lehkosti. V základu se přidají vlahé „sametově“ zelené tóny mechu. Vlastně jak nad tím teď přemýšlím, typově bych ji přirovnala nejspíš k Eau du Sud , akorát že zde je zemitá zatuchlost (pačuli) nahrazena mnohem příjemnějším lehce pikantním cedrem. Pokud jde však o výdrž, tento souboj Citron Citron s Eau du Sud prohrává. (NT)

V první fázi v ní stejně jako blackviolet nacházím francouzskou riviéru s blankytně modrým mořem, lemovanou kvetoucími citroníky, mandarinkovníky a pomerančovníky. Pomerančový květ je díky tónu lesních jahůdek ovocně nasládlý. Citrusovou svěžest doplňuje nahořklé neroli. Zelené lístky eukalyptu příjemně chladí. To, že Ralph Schwieger umí výborně pracovat s citrusy, ostatně dokázal už v Orange Sanguine. Proto je škoda, že to v základu kazí kosmetické pižmo s pačuli ze Shalimar Souffle, proslazené tonkou.

Musím souhlasit s Červánkem, Civet je poctivá květinová chypre, která velmi připomíná již nevyráběnou Unspoken od Roja Parfums, jen daleko propracovanější a s ještě větší intenzitou a výdrží. Kromě svěží bergamotu a aldehydů se navíc vyznačuje drceným pepřem s estragonem a nastrouhanou pomerančovou kůru, Místo jasmínu tu najdeme zelenou vůni hyacintu a palčivou dřevitost hřebíčku zde nahrazuje ještě intenzivnější hřebíčkový karafiát, který Civet dodává společně s cibetkou, kadidlem, koženým tónem labdana a větvičníkem ještě výraznější kouzlo vintage. Jinak ale obsahuje stejný ylang ylang, jehož ovocnou máslovost zdůrazňuje tuberóza s plumérií. A to stále ještě není všechno. Díky sladce perlivému otočníku, kávy a vanilky totiž mimo jiné nabízí i gurmánský akord mandlových sušenek s kávovou náplní.

Hořkosladká dužina grepu společně s červeným rybízem a květinově sladkou orchidejí vytváří dojem čerstvě vychlazeného ovocného cidre ještě s bublinkami. Kéž by ovšem ten efekt vydržel déle než hodinu, pak už totiž zůstane jen ovocná marmeláda s vanilkou s průsvitným cedrem.

Jistou dobu to bývala má oblíbená kolínská. Doteď se mi líbí hlavně úvodní kardamom s osvěžujícími zelenými tóny a autentickou citronovou kůrou, který zlehka postrouháme muškátovým oříškem. Po chvilce se pak vůní začnou prolínat zemité tóny fialkového kořene s konvalinkou na mechovém podkladu. Jen čpící pižmově cedrový dojezd, který oproti dřívějšku teď vnímám, mi celkový dojem nyní dost kazí. (NT)

Ano, má to typově velmi blízko k No. 5 a podobným aldehydovkám. S pomocí hořkého bergamotu to aldehydy vyloženě jiskří a už bych málem jásala. Jenže zatímco v Chanelu to rozehraje naplno sytá růže s jasmínem, zde se do popředí tlačí květinově pikantní karafiát a hřejivé pižmo. To je sice jednou stranou pro změnu připomínka Opia, ovšem o dost živočišnější :? . Na skutečnou vůni čistoty je potřeba vydržet až do úplného rozvonění, kdy se dočkáte hebounké pudrovosti, navrátivších se aldehydů z pětky, tentokrát však znatelně hladších, stopy lehce zemitého kosatce a „medově“ nasládlých ambrových tónů. A právě ta zemitost a špetka santalu, v němž se střídá kapka mléčnosti se suchou kořenitostí, nám to opět z té linie velké čistoty vrací znovu do kolejí typově podobných Chanelu. Už zase to slovo musím použít, škoda toho upoceného pižma na začátku, fakt škoda. (NT)

Nazývat tuhle mimózu klasickou je podle mě poněkud přehnané, jelikož se v žádném případě nejedná o mimózový soliflor. Hned po hořkém neroli se před vámi zjeví přímořský domek se zahradou, zarostlou lopuchem, jehož plstnaté listy jsou nasáklé vodou. Teprve v jejich středu se nalézá keř s klubíčky žlutých kvítků mimózy, jejichž pyl čerstvý vánek rozfoukává kolem (vůně pižmově vzdušná a zároveň nepostrádá slaný mořský tón) a vyvolá tak úsměv na čerstvě nalíčených rtech (kombinace růže a fialky). (NT)

Je obecně známá věc, že drtivá většina recenzí má omezenou platnost, jelikož člověk se s odstupem času parfémově vyvíjí a přesně to platí pro Clemency. Když jsem tuhle vůni kdysi zkoušela, přišla mi hrozně neučesaná. Až teď s odstupem času jsem asi konečně pochopila, jak to Christophe Laudamiel s poctou osobě matky myslel. Matkou je tu růže a ne jen tak ledajaká. Jednou stranou je křehká a svěží ve spojení s medem z lipového květu vřelá, druhou stranou je kovově chladná, hrdá, odtažitá a vážná, ale jen do chvíle, než se rozhodne zkrotit zlobivého synka v podobě zdrsnělé zakouřené kůže. A provede to vskutku šalamounsky s pomocí vůně čerstvého křupavého pečiva, sklenice teplého mléka s kapkou medu, které nám naservíruje na dřevěném podnosu hned vedle vázy s pudrově sladkou mimózou.