Jaký je podle ideální buket podle Jacques Floriho? Sladce dřevitě kořenitý a hebký jako kašmír. A není lepšího koření než štiplavého skořice a muškátového oříšku, jenž tento buket odhalí. Tvoří ho především měkce dřevitý papyrus a pikantní cedr se špetkou zemitě peprného guajaku. Ovšem nejpříjemnější překvapení přichází až po delším rozvonění. To se totiž ukáže, že dřevo totiž tvoří jen podklad pro kumarin, vanilku a bílé pižmo, které společně vyčarují téměř dokonalé bari mandle, zlehka posypané práškovým cukrem, ovoněné trochou aromatického tabáku, a k tomu sklenku amaretta.

Ano, z teoretického hlediska lze Boxeuses brát jako variaci na FdB, ale to je pro mne mnohem světlejší a vyloženě ženská vůně, tady nám to Serge tentokrát přitmavil. Pravda oproti jeho jiným výstřelkům se zase drží zkrátka, takže je lépe si ji představit spíše jako interpetaci dámské kožené boxerské rukavice, která tento sport provozuje spíše pro zajímavost, než že by chtěla někomu doopravdy nabančit, jak ukazuje jedna fotka na perfumeshrine a já se kloním k tomuto názoru. Začíná směsí sladkého koření, z něhož rychle vystoupí tmavá lékořice, následují sušené švestky zlehka nasáklé medem. A konečně dojde i na ty kožené rukavice. Kůže je to lehká, měkká, říznutá trochou teplého živočišna a jemně zakouřená nějakou pryskyřicí. A jelikož se jedná pouze o dámský kondiční trénink a ne skutečný zápas, je potřeba si na závěr dopřát odpočinek na dřevěné lavičce (suchý dřevitý základ).

Souhlasím s blackviolet, tahle levandule je čistější než ta v Jersey. Na začátku je osvěžená citrusy a pelargónií. Postupně začíná díky sladce aldehydovému heliotropinu, pomerančovému květu a vanilce sládnout, přesto levandule stále zůstává dominantní. V pozadí lehce povlává růže. V konečné fázi se ustálí na santalovém základu s hebkým bílým pižmem. Jednoznačný unisex.

Úvodní lesní fáze s hořkým zeleným galbanem a lesním ovocem, zastoupeným hlavně ostružinami a borůvčím se mi líbí moc. Stejně tak i ty narcisy. Ale nemůžu si pomoct, ta mýdlově vypulírovaná kůže mě tam prostě ruší. Je to totiž takové to lehce štiplavé mýdlo. Když ji ale pak v drydownu vystřídá vetiver a dřeva, tak už je to pěkné. Každopádně je mnohem lepší než Myths.

Andry mě lákala na levanduli, no to bych tam ale napřed musela v té záplavě fialkových bonbónků a bonparového rybízu nějakou potkat. Po chvilce se pak vůně přetransformovala ve směs navlhlého dřeva a vodních květů, provzdušněných bílým pižmem a oslazených trochou našlehané tonky. Vůni s názvem hedvábný vánek si představuju trochu jinak, ale už Allegro con Brio mi naznačilo, že já a moje kůže nebudeme pro vůně téhle značky asi úplně ideální nositelkou. (NT)

proč se Briar Rose tak jmenuje, když po růži vůbec nevoní :mrgreen: ? Teda ne, že bych podobnou otázku neřešila před pár dny u Bloody Rose :lol: . Jinak teda na mojí kůži kombinace kyselého malinového sirupu, bonbónkových fialek a umělohmotný pačuli vyzní, jak kdybych byla nějaká laciná, ehm, k..va. Jediná "zajímavá" věc na celý vůni je tón spařených a právě vyloupaných mandlí, který mi ale do toho konceptu vůbec nezapadá. (NT)

Je třeskutě svěží vůní granátového jablka, yuzu, vodních květů a magnólie s citrusovými podtóny, ukotvenou na průsvitném dřevitém podkladu. Ona ve své podstatě není vyloženě pitomá, ani na mně nedrhne jako třeba Eclat d´Arpege, jen je to na můj vkus trochu nudná vodní svěženka, no. (NT)

V podstatě neškodná krémová pižmovka pro každodenní nošení. Nejprve je svěže pikantní díky červenému pepři, poté zjemní do kytičkova. V základu je krémová, trochu pudrová a decentně nasládlá. (NT)

V mém případě se Brit s výjimkou úvodní fáze, kdy na mé kůži vynikají především trpké zelené mandle s kousky nezralé ledové hrušky, naložené, macerované v limetkové šťávě, mezi něž se přimíchala i pár mandliček v cukru se slabounkou vrstvičkou bílé čokolády, nijak zvlášť gurmánsky nechová. Po rozvonění se mi totiž díky pivoňce a bílému pižmu s ambrou promění v čistě vyžehlené ložní povlečení, vyprané v květinové aviváži.

Pro kdysi celkem dobrou zkušenost s Brit Sheer jsem zkusila v naději, že by to třeba mohla být docela obstojná svěženka. Ovšem tady už se toho citrusového čističe koupelen nějak nevyvarovali a ještě k němu museli přidat růžový pepř a rozmačkané listy ostružiníku, prostě klasická laciná drogérkovka. Teprve po rozvonění se objeví lehounká levandule s trochou pudrového kosatce a několika okvětními plátky svěží růže. V drydownu se nám pak květiny obklopí obláček bílého pižma s vzdušnými dřevy a dostaneme k tomu i malinký ždibíček karamelky. I tak to má ale podlě mě do slušného mainstreamu pořád hodně daleko. (NT)

Je jednou z mála mainstreamových svěženek, kde citrusy v kombinaci s liči, vychlazeným plátkem nezralého ananasu, natrpklou hruškou a svěží zelení, neřežou, nepřipomínají čističe koupelen. Pivoňka, kterou ve většině vůní nemusím, tu nejspíš díky sametově ovocnému tónu květu broskvoně působí rozkošně, přičemž celá vůně je orámovaná vzdušnou dřevitostí s trochou bílého pižma. Na kom voní dobře Omnia Crystalline, by si podle mě mohl rozumět i s Brit Sheer.

Opulentní královská vůně? Ano, to Britannia nepochybně je. Otevírá se kysele svěžím cedrátem, sladkou tangerinkou s kapkou trpkého bergamotu, palčivě dřevitým hřebíčkem a teplou, najemno namletou skořicí. Po rozvonění vás potom v nose polechtají perlivé coca-colové tóny otočníku se sladkou masitou broskví a fialkou. A právě od chlupaté broskve přejde vůně s pomocí mimózy do pudrova. V hřejivém ambrově-dřevitém základu se k nim přidá podobně laděný kosatec a pudrové vyznění vůně zdůrazní ještě kakao s vanilkou a hebkým bílým pižmem. Britannia je tak znovu velmi povedený kousek, i když mám-li být hodně přísná, tak vysokých kvalit jako Diaghilev podle mě nedosahuje.

Stránky značky sice píší v souvislosti s touhle vůní cosi o pohádkovém lese, ale nenechte se zmást. Brocéliande je gurmánštější variací Aura Sublime. Její bergamot se sladkým citrónem a limetou, vanilkou a máslovým kosatcem je okořeněný pikantně svěžím zázvorem a mletou skořicí. Ta vůni společně s decentně nadávkovaným kastoreem a cibetkou dodává podtón příjemné živočišnosti. Máslový karamel, zakápnutý rumem a posypaný oříškovým sezamem, ji ovšem v základu posunou již zmíněným gurmánštějším směrem.

You were the sweetest thing that I ever knew But I don't care for sugar honey if I can't have you Since you've abandoned me My whole life has crashed Won't you pick the pieces up Cause it feels just like I'm walking on broken glass Zpívá Annie Lennox ve videoklipu, kdy se její pozornost marně snaží upoutat Hugh Laurie, zatímco ona myslí jen na chvíle s Johnem Malkovichem, jenž ji opustil. Na chvíle, které voněly karmínově rudými růžemi a muškáty. Měly své kořenité trny, měkkost fialkového sametu však společně se švestkovým likérem, tak příjemně otupujícím smysly, tlumily šrámy, co zanechávaly. Zůstala jen vzpomínka, hořkosladká jako mandle s andělikou, křehká jako okvětní plátky heřmánku, tak křehká, že ji ledový chlad semínek kardamomu může kdykoliv roztříštit na milion střípků.

Je další Johnovou velmi povedenou orientálkou. Má svoje světlá i temná zákoutí. V první světlé fázi zavoní jiskřivými slunečními paprsky šťavnatý červený pomeranč s kořením, který v kombinaci se zkaramelizovanou vanilkou vytváří dojem ovocného likéru. V téhle fázi mi vzdáleně typově připomíná Fordovu Plum Japonais. Temnou část pak představuje obrovská hromada sušeného tabáku, jehož kožené a kouřové tóny zdůrazňuje přidaný oud. Když pak jejich nápor pomine, promění se nakonec ve vřelou kadidlovku se sladce dřevitou myrhou, kterou změkčuje doznívající vanilka. A vydrží na kůži skoro celý den!

Když jsem tuhle vůni zkoušela poprvé letos na jaře v butiku značky, měla jsem jí mylně za další hezkou šafránově semišovou růži, ale až nyní v teplém počasí naplno ukázala svůj potenciál Medúzy. Místo hadích vlasů má křehké tmavozelené jasmínové výhonky. Z kadidlově temných očí, jimiž každého promění v kámen, jí šlehají spalující tropické blesky ylangu. Jen když je zavře, zjeví se opět ve své původní podobě spanilé pačuliově kořenité růže s ambrovým žilkováním a alabastrovou pletí. Její vlasy opět mají hnědou barvu a jemně voní po vanilce,

První nástřik - to znám - je to stejná vůně náplně z rumových pralinek, jíž začíná Cuir Beluga. Pak jde už ale svou cestou a rozvoní se do ambrova s najemno namletou, lehounlince štiplavou skořicí, která zesládne až po rozvonění zásluhou smetanové madagaskarské vanilky s kapkou karamelu. Avšak do vyložené gurmánky nesklouzne, jelikož ambra zůstává stále dominantní, v čemž jí v základu pomůže i poměrně výrazný, příjemně palčivě dřevitý hřebíček. Pro mě zatím nejlepší vůně od této značky.

Taky mi nepřipadá jako růže v zimní mlze. Jediný "chlad", který z ní v úvodu vychází, je štiplavá pryskyřice elemi. Samotná růže je ale opravdu zahřívací - klasická bulharská, ale vůbec ne omaná olejovitá, naopak něžná. Snáší se na ní vločky bílého pižma a vanilky, smíchané s najemno namletými mandlemi, fialkovým pudrem a perlivými kapkami otočníku. Druhou stranou ji zahřívá kadidlo s hřebíčkem a špetkou oudu, které této křehké pudrové krásce dodává sílu a orientální rozměr.

Další z vůní, co nás láká do sedla koňského hřbetu. Ale ani tady ta atmosféra neodpovídá. Začátek je jiskřivě svěží citrusový, pak se zvedne prašný vír suchého štiplavého pepře, který si pohrává s několika bílými kvítky. To je ta dynamičtější část. Po rozvonění se vůně ustálí do podoby dámské kabelky z hladké kůže a semišových rukaviček ve stylu, jaký můžete znát z Fordovy White Suede, jen sušší, pudrová jen velmi jemně, bez hřejivého pižma a téměř nesladká (s Cuir Belugou jsem voňavou podobu nenašla žádnou, snad jen to, že jsou to obě tělové vůně). Uvnitř kabelky se skrývá trocha mírně drhnoucího hořkého březového listí.

Asi nejslavnějším citátem Marca Junia Bruta je: "Ne, že bych Caesara nemiloval, ale republiku miluji víc." Také ale prý řekl: "Spálit Řím nebo jej opustit navždy." Nakonec byl donucen k tomu druhému. To Alessandro Gualtieri se rozhodl pro první možnost a spálit bergamotově drsný Řím téměř na popel. V jeho zaprášených rozvalinách nechal mezi těly obětí, nabalzamovaných kokosovým olejem a přikrytých kůží (labdanum, santal) a tlejícími zvířecími mršinami (pačuli), obřadně vykvést jen divokou levanduli a mátově svěží pelargónií.

Vznikla na základě stejnojmenné novely Devante Valérea, v níž vzpomíná na své dětství, kdy s otcem, bývalým pikadorem navštěvoval býčí zápasy. Kniha byla ale především v době svojí publikace šokujícím příběhem o svádění a dokonce mu přivodila i obvinění z oplzlosti. Přestože byla tato obvinění soudně zamítnuta, zákaz na prodej jeho děl přetrval řadu let. Nemalou měrou k tomu přispělo i to, že se v roce 1967 zúčastnil v Barceloně barové potyčky s americkými námořníky, z nichž jeden později na následky zranění zemřel. Tuto neblahou zkušenost rovněž zúročil v samotné knize, kde napsal: „Muž, který zabil, je muž, co zná vášeň.“ A samotná vůně je přesně taková, jak jsem si ji představovala. Suché prašné pačuli v ní podle mě nepochybně představuje Devanteho rodnou vesnici, kořenitá růže s nádechem červeného ovoce má potenciál evokovat jak poražené býky v koridě, z nichž crčí krev, tak i španělské barové krásky se svůdně rudou rtěnkou, zatímco hřejivě zemitý puškvorec s aromatickým tabákem a pižmem přináší španělský mužský temperament. S Bull´Blood by se měl každý milovník kvalitních pačuliovek povinně seznámit.

V případě téhle vůně se Ben Gorham opravdu vytáhl. Tam, kde Lutensova Daim Blond ve spojení semiše a meruněk působí poněkud mdle, přidal Ben i temnější stránku kůže a sušené ovoce promísil s přezrálými švestkami a dodal mu jiskru. A není to jenom týpek v kožené bundě, co popíjí u baru sladkou slivovici říznutou nasládlým růžovým pepřem, aby se zahřál, protože právě přišel zvenku a je z něj ještě cítit chlad nočního deště. Má s sebou i společnici ve velurovém kabátu (kůže postupně zjemní díky sametově broskvovému tónu vonokvětky). Oba chvíli posedí a nakonec odchází na venkovní dřevěnou terasu, lehce ozářenou mléčným světlem pouliční lampy (krásný santal) a za zvuků vzdálené pouliční hudby se v něžném pižmovém objetí pomalu pohybují do rytmu. Jo, Ben rules!

Tuhle vůni jsem si chtěla po letech připomenout, když Miru zmiňovala podobnost mezi ní a La Danza delle Libellule. Na mně se ale Burberry chová jinak, protože v ní mám místo skořice svěží rybíz, i to jablko je takové čerstvé a šťavnaté a jednoznačně zelené. V La Danza je to podle mě určitě ta červená odrůda. Až po chvilce začne za podpory husté vanilky a trochy "medového" jasmínu karamelizovat, ovšem na mé kůži spíš do hruškova. Každopádně ta vanilka rozhodně nedosahuje takové kvality a chybí mi tu i ten piškotový dort s kokosovou moučkou. Na druhou stranu jsou tu místo něj pěkné doprovodné mechové tóny. Ale zase musím souhlasit s Miru, ten laciný cedr je oběma vůním společný, i když v Burberry je možná o kapku méně otravný. (NT)

Vůně má údajně evokovat atmosféru burleskní show, známou z varietního prostředí již začátkem 20. století. Dala by sev jistém smyslu považovat za určitou předchůdkyni striptýzových s tím rozdílem, že toto představení má v sobě kromě lechtivosti, erotického podtónu i snahu pobavit, poškádlit. Když zmíním jména jako Betty Page nebo ze současnosti Ditu von Teese, jistě už budete doma. Tahle tanečnice vchází na scénu v koženém korzetu hned potom, co si dojí nasládlý šťavnatý červený pomeranč. Obličej má nalíčený čerstvou rtěnkou a kosatcovým pudrem, vlasy ji zdobí květ svěží růže s ovocným podtónem. Na pódium někdo vhání velkými měchy oblak kouře, aby její vystoupení působilo tajemně a zakrylo fakt, že pódium je poněkud nevyčištěné (zemité tóny pačuli). Jeden nadšený divák jí místo kytice pak přinese na pódium kornout karamelek a ona ho za to laškovně pošimrá labutěnkou s vanilkovým pudrem (benzoin?) po tváři.

Love is a burning thing, and it makes a firery ring. Bound by wild desire, I fell into a ring of fire. Láska prochází našimi životy v různých obdobích. Někdy je to dospívání, jindy život osaměle jen tak plyne v každodenní šedi dehtového kouře, pořád to samé dokola a objeví se, když to čekáte nejméně. V životě B. ženy přicházely a odcházely, dokud se jednoho dne, neobjevila J. v čokoládově hnědých šatech, s vlasy v barvě zlátnoucího sena a oříškovýma očima. A konečně i B. poprvé pocítil tu opojnost, kterou dosud nacházel jen na dně láhve švestkového vína, griotky nebo archivního koňaku. Po jejím ambrově vřelém pohledu a semišově měkkém doteku začal toužit stejně jako po doutníku z kvalitního tabáku. Jeho kadidlově temné srdce začalo bušit tam, kde doposud bylo prázdno. Ano, Burning Ben má v sobě purpurově sladkou záři Magenta Pop s její koženou živočišnou smyslností. zdrsnělou rurálním Gheorghem.